Do Švédska přicestoval 16. října 1856 Bedřich Smetana s nadějemi. Od vymanění z pražských poměrů očekával hodně, především umělecké uplatnění, tedy širší možnosti pro naplnění svých tužeb. Vedle toho jistě i finanční zabezpečení. Na jaře roku 1861, bohatší o nemalé kompoziční, dirigentské, organizační i společenské zkušenosti, se definitivně vracel ze Švédska do Prahy také s nadějemi. Důvodem k nim byly dílčí politické změny v monarchii, ale ještě víc čím dál slibnější představy o chystané výstavbě českého divadla, konvenující Smetanovým ambicím stát se operním autorem a dirigentem.  

Na mořské pobřeží to v Göteborgu není daleko. Město na jihu Švédska nabízí a jistě i v devatenáctém století nabízelo přístavní scenérie s moly a doky. A do volné krajiny, k plochým a členitým skalnatým břehům, se dá také dostat dost brzy. Však tam Bedřich Smetana určitě často směřoval čerpat inspiraci a energii. Na sever Evropy, jehož jižní partie byly tehdy i přes relativní blízkost ke zbytku kontinentu exotičtější a mnohem vzdálenější než dnes, se dostal osudovou souhrou náhod.

Zkusit štěstí v prostředí vzdáleném středoevropskému kulturnímu niveau, v prosperujícím a bohatém městě, podle všeho v prostředí nedotčeném ještě novými kulturními podněty? Zkusit štěstí jako koncertní umělec i jako učitel hudby…? V Praze se konala v září 1856 jedna z mnoha společenských akcí, tentokrát u příležitosti návštěvy Franze Liszta, a pianista Alexander Dreyschock, v té době mezinárodně proslulý virtuos, jen o šest let starší, se tam Smetanovi zmínil, že by místo něj mohl přijmout nabídku podílet se na hudebním životě Göteborgu. Jinými slovy, doporučil mu, aby tam jel místo něj, protože sám chtěl pokračovat v dráze koncertního umělce a göteborským, nadšeným jeho koncerty a nabízejícím mu prestižní místo ředitele hudebního spolku, odmítl.

Za dva týdny, 11. října, už Smetana seděl ve vlaku a směřoval na sever… Neodjížděl samozřejmě s představou, že tam zůstane hned natrvalo. Měl v plánu odcestovat nejprve sám, uspořádat v Göteborgu dva zkušební koncerty a zjistit, jestli má šanci se tam uživit. Dorazil přes Hamburk, Kiel a Kodaň, vlaky a loďmi, 16. října. Uspěl…! A tak už v listopadu přijal pevné místo dirigenta, ke kterému přidal aktivity klavírního pedagoga. Zůstal v cizině bez rodiny, kterou do Švédska stěhoval pak až příští rok, na další sezónu.

V Praze dvaatřicetiletý Smetana do té doby zažíval spíš neúspěchy. Osobní i umělecká zklamání. Brzy po sobě mu zemřely tři ze čtyř dcer a manželka Kateřina vážně onemocněla. Byl sice populárním a vyhledávaným učitelem hudby a majitelem hudebního ústavu, nicméně sám měl vyšší umělecké ambice a plány. Jeho škola pro zajištění živobytí nestačila a v ustrnulém provinčním prostředí navíc pociťoval nedostatek prostoru k seberealizaci. Nevzbuzoval velký zájem ani jako interpret, ani jako skladatel.

Příkladem je i jeho vůbec první samostatný orchestrální koncert, který sám organizoval a dirigoval. Konal se 26. února 1855 v Konviktu. Zazněla tam v premiéře jeho jediná dokončená symfonie – Triumfální symfonie E dur, kterou složil k příležitosti svatby císaře Františka Josefa I. s Alžbětou Bavorskou. A vůbec poprvé v životě se tehdy postavil za dirigentský pult. Sál ale nebyl dostatečně zaplněn, finančně koncert skončil ztrátou a odezva přítomného publika byla chladná. Sice asi ne proto, že Smetana do té doby působil převážně jako klavírista a pedagog, nikoli jako dirigent, ale spíše proto, že mladý český autor trochu nešťastně vystavěl tři ze čtyř vět skladby na motivu rakouské hymny, která tehdy pro Čechy symbolizovala politický útlak.

Hudební život v rozvíjejícím se a bohatnoucím Göteborgu se s Prahou nedal srovnat: místní hudebníci byli nadšení amatéři a kulturní dění se teprve rodilo. Smetana brzy otevřel a vedl prestižní klavírní a hudební školu určenou především pro dívky a ženy z tamních zámožných kruhů, ať už šlechtických, nebo měšťanských. Vyučoval hru na klavír a hudební teorii. Díky této výuce i díky dalším soukromým lekcím a také díky působení v čele spolku pro klasickou hudbu Harmoniska Sällskapet, kde byl přijat jako dirigent orchestru a sboru už 12. listopadu 1856, se brzy stal uznávanou a vyhledávanou osobností.

Uvádí se několik adres, na kterých v Göteborgu postupně bydlel a působil. Podle různých zdrojů mezi ně mají patřit Hotell Göta Källare a Hotell Garni a pak činžovní dům na adrese Skeppsbron č. 1, přímo v rušné přístavní čtvrti, kde se zřejmě usadil po příjezdu. Další by měl být dům na Södra Hamngatan 19, na jedné z nejvýznamnějších historických ulic v centru města, lemující městský kanál. Uvádí se také adresa Basargatan 8, tento dům už ale nestojí. Druhou sezónu strávil zřejmě v domě v ulici Drottninggatan.

V sezónách 1858–1860 bydlel v ulici Stora Nygatan č. 11 v bytě u vodního kanálu s výhledem do zeleně. Právě tam je umístěna pamětní deska, která nicméně zachycuje data 1857–1858. V sezóně 1859–1860, kdy se po pohřbení manželky vrátil sám, si pronajal byt v Holländaregatan č. 3. Poslední švédský rok, kdy už s ním přijela jeho druhá žena Betty, bratrova švagrová, čerstvá novomanželka, prožili na náměstí Drottningtorget. Všechna tato místa jsou nedaleko od sebe, v historickém centru města. Jedinou dochovanou, jedinou jistou smetanovskou památkou zůstává dnes nábřežní dům na Stora Nygatan.

A pak ještě sály. V září 1859 byla slavnostně otevřena operní budova Stora Teatern. Divadlo sloužilo i jako koncertní síň a Smetana tam tedy vystupoval. Nejvýznamnější budovou ve městě byla tehdy Burza s nádhernými salónky a sály. Když Smetana vedl soukromý spolek Harmoniska Sällskapet, pořádali svá vystoupení právě tam; šlo však o akce určené pouze pro členy.

A jedinečným prostorem je Sloupový sál v budově Zednářské lóže naproti Burze, na nábřeží Södra Hamngatan. Budova pochází z roku 1806. Právě tam Smetana s houslistou, kapelníkem a varhaníkem Josephem Czapkem pořádal cykly komorních koncertů. Čapek navštívil Göteborg a Švédsko v roce 1847 a usadil se tam natrvalo. Jeho život se uzavřel až v roce 1915. Smetana byl samozřejmě významnějším umělcem, ale právě Čapek byl klíčovým hudebníkem, který setrvale formoval hudební život ve městě po celou druhou polovinu století.

Společenský život byl velmi intenzivní a přinášel Smetanovi uznání, ostře kontrastující s jeho předchozím nedoceněním v Praze. Byl po celých pět let ústřední postavou místní kulturní elity. Zařadil se mezi městskou smetánku a bohatí průmyslníci, obchodníci a šlechta ho zvali do svých salonů. Při okázalých hostinách se hodně jedlo a pilo a Smetana byl vyhlášeným společníkem. Také  milovníkem tance. Hned na jednom z prvních bálů potkal mladou a vzdělanou Fröjdu Benecke, vdanou krasavici, nadanou klavíristku, která se stala jeho přítelkyní, žačkou a múzou. Dochovaná korespondence a deníkové záznamy dokládají, že k sobě měli nesmírně blízko. Však také do klavírní polky Vidění na plese v tónech F, E, D, A zašifroval její jméno… Jejich vztah je však dodnes obestřen tajemstvím, míra jeho intimity zůstává předmětem spekulací.

Když Smetana později v Praze dosáhl lepšího postavení, blahopřála mu v dopise k úspěchu, ale posmutněle s tím, že jejich společné hraní čtyřručních skladeb na klavír „odchází do kláštera“. Pouto však nikdy úplně nezmizelo. Když v roce 1874 Smetana ohluchl, Fröjda zorganizovala mezi jeho bývalými švédskými žáky a přáteli finanční sbírku, která vynesla více než 1200 zlatých. Peníze mu umožnily hledat pomoc u zahraničních lékařských kapacit. Tehdejší medicína mu nicméně sluch již vrátit nedokázala.

Neuměla zachránit ani život Kateřiny Smetanové, zasažený tuberkulózou. Doprovázela manžela v Göteborgu v jeho druhé a třetí sezóně, letní prázdniny mezi nimi strávili v letovisku Särö u moře jižně od Göteborgu, ale na jaře 1859 během cesty do Prahy v Drážďanech zemřela…

Ochod z Prahy v roce 1856 pro Smetanu znamenal zásadní životní i umělecký přelom. V Göteborgu strávil nakonec celkem pět úspěšných sezón, během nichž zásadně pozvedl tamní kulturní život. Otevřel prosperující hudební ústav a vyučoval hru na klavír v kruzích místní vyšší společnosti. Společně s dalším českým krajanem, Josefem Čapkem, založili tradici komorních koncertů. Působil jako sbormistr a dirigent tamního hudebního spolku. Jako klavírista i jako dirigent uváděl klasiky Haydna, Mozarta a Beethovena, ale rovněž soudobé skladatele Mendelssohna, Schumanna, Liszta, Chopina, Berlioze, Wagnera a další. Dávali dokonce Mesiáše a další oratoria.

Pobyt mu přinesl nové impulsy k jeho vlastní tvorbě. Pod vlivem svého vzoru Franze Liszta, kterého navštívil ve Výmaru v září 1857 a v červnu 1859, postupně napsal své tři „švédské“ symfonické básně – Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl. Švédské angažmá mu zajistilo finanční stabilitu, uměleckou svobodu a společenské uznání. Není divu, že tuto kapitolu považoval ve svém životě za velmi důležitou. V roce 1861 se však rozhodl vrátit zpět do Čech, aby se naplno zapojil do budování národní hudební kultury. Rozhodnutí určitě podpořily zprávy o tom, že se v Prozatímním divadle počítá i s operním provozem.

Ve Švédsku Smetana zkomponoval Vzpomínky na Čechy ve formě polek a Píseň českou, první sbor na český text. Se Skandinávií se rozloučil koncertní etudou Na břehu mořském, virtuózní, značně „lisztovskou“ a jedinečným způsobem programově zbarvenou. Má eleganci, poetický obsah, básnivou sílu. Dokončil ji už v Čechách, 29. září 1861. Evokuje vlny omývající pobřeží. Když byl v listopadu 1861 pozván Ferdinandem Hillerem ke koncertu do Kolína nad Rýnem, zařadil novou skladbu do programu.

Smetana se chtěl v Praze prosadit a získat v divadle místo kapelníka. Protože ho však pražské publikum jako dirigenta, ani jako autora orchestrálních děl tehdy ještě příliš neznalo, rozhodl se po návratu uspořádat koncerty. Ve vlastní režii. A tak na Žofíně 5. ledna 1862 pražskému publiku představil dvě symfonické básně komponované ve Švédsku – Richarda III. a Valdštýnův tábor. Koncert nebyl příliš navštíven a dobová kritika reagovala nejednoznačně, i tak ale šlo o významný moment v jeho pražském působení. Pokoušel se znovu prosadit také jako klavírní virtuos v zahraničí, ale bez většího úspěchu. Od března do května 1862 se ještě vrátil do Göteborgu, ale pak už další činnost soustředil jen a jen na Prahu.

Sbor pro zřízení českého Národního divadla zakoupil pozemek na nábřeží Vltavy už v roce 1852. Finanční prostředky z veřejných sbírek však přibývaly pomalu. František Ladislav Rieger, vůdčí politik staročeské strany, prosadil proto reálnější a rychlejší řešení – navrhl, aby se postavila na části zakoupeného pozemku menší, prozatímní scéna. Stavba, zahájená v květnu 1862, trvala pouhých šest měsíců a Prozatímní divadlo bylo slavnostně otevřeno 18. listopadu téhož roku.

Po návratu do Čech po úspěšných švédských letech trvalo několik roků, než se Smetanovi začalo profesně dařit tak, jak si představoval. Definitivního úspěchu dosáhl až v roce 1866. Premiéru měla v květnu Prodaná nevěsta a na podzim se stal kapelníkem Prozatímního divadla.

Foto: Wikipedia a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp