Rok 1956 byl pro Bohuslava Martinů časem několikaměsíčního posledního pobytu v New Yorku, kde dokomponoval Čtvrtý klavírní koncert zvaný Inkantace a kde začal komponovat první verzi opery Řecké pašije. Byl to také rok, kdy dostal diplom Kruhu newyorských kritiků označující Symfonické fantazie, jeho šestou a poslední symfonii, za nejlepší symfonické dílo provedené ve městě v předchozím roce. A v létě 1956 na Salcburském festivalu Vídeňští filharmonikové řízení Rafaelem Kubelíkem uvedli v premiéře třívětou orchestrální fantazijní suitu nazvanou Fresky Piera della Francesca. Stalo se tak 26. srpna před sedmdesáti lety. O tři roky později, 28. srpna 1959, Martinů zemřel.

Fresky Piera della Francesca, barvitá skladba v mnohém příbuzná Symfonickým fantaziím, jsou inspirovány renesančními nástěnnými malbami v chrámu San Francesco v Arezzu. Bohuslav Martinů se na něj jel podívat v dubnu 1954 poté, co ho na jejich uměleckou hloubku upozornil malíř Rudolf Kundera. Fresky z poloviny 15. století zachycující výjevy z Legendy o pravém kříži na něj zapůsobily mimořádným dojmem. Když se o rok později rozhodl zážitek fixovat hudbou, nepřistoupil k popisnosti, ale pokusil se zachytit atmosféru, kterou malby vyzařují. Učinil tak ve zvukové barevností neoimpresionismu, do které dokázal vtělit i historizující výraz vznešenosti a pocity z krásy tichého chrámového prostoru.

S českým malířem Rudolfem Kunderou, vyhledávaným portrétistou, jehož život ohraničují letopočty 1911 a 2005, jsou v životě manželů Martinů spojena jak meziválečná, tak poválečná léta. Kundera většinu života strávil v cizině. Byl spolupracovníkem Alfonse Muchy při restaurování Slovanské epopeje a stal se přítelem jeho syna Jiřího a vedle Martinů také Vítězslavy Kaprálové, Rudolfa Firkušného, Rafaela Kubelíka, Huga Haase a dalších českých umělců. Za války žil v Paříži, později na jihu Francie, kde mu učarovalo městečko Cassis. Podařilo se mu uniknout deportaci do protektorátu, určitě i díky mecenášce Lily Pastré, majitelce zámku Château Pastré. U moře se pak v roce 1948 usadil definitivně. Žil v následujících padesáti letech v Aix-en-Provence nebo v Marseille a stále se vracel i do Cassis. Nezištně pomáhal krajanům i studentům. Jezdíval za ním v letech po válce Jiří Mucha, z Ameriky Rudolf Firkušný a pravidelně samozřejmě i Bohuslav Martinů s manželkou Charlotte, zejména tehdy, když od října 1953 do července 1955 žili v Nice. Právě z Nice se skladatel vydal do Itálie a právě tam potom zkomponoval Fresky Piera della Francesca.  

Toskánské Arezzo, kdysi etruské město Arretium, později pak součást Římské říše, je rodištěm renesančního básníka Francesca Petrarcy a architekta a malíře Giorgia Vasariho a působištěm středověkého hudebního teoretika Guida z Arezza. Piero della Francesca byl do Arezza povolán v roce 1452, aby nahradil Bicciho di Lorenza při malování fresek baziliky San Francesco. Práci dokončil o dvanáct let později… Pocházel z města Borgo Santo Sepolcro, kde se narodil ve florentské a toskánské šlechtické rodině Franceschi. Jeho díla se dochovala v kostele S. Giovanni Battista v Sansepolcro, v Monterchi, v Urbinu a na dalších místech, ve Florencii jsou ztracena. Pierovy obrazy jsou ve sbírkách muzeí v Evropě i v USA. Byl současníkem mistrů, jako byli Fra Angelico, Luca della Robbia, Donatello a Brunelleschi.

Fresky v Arezzu, mimochodem zrestaurované v letech 1991 až 2000, jsou jeho největším dílem, což se nevylučuje s faktem, že malé části malby, jak tehdy bylo obvyklé, delegoval i na pomocníky. Obecně jsou tyto fresky považovány za jedno z jeho nejlepších děl a v širším kontextu za mistrovské dílo rané renesance. Demonstrují Pierův kontemplativní přístup, cit pro barvy a pro geometrickou uspořádanost, dovednosti v kompozici a především jeho pokročilou znalost perspektivy. Ostatně, v osmdesátých letech napsal teoretické pojednání O perspektivě v malířství a v mládí studoval matematiku…

Téma fresek v bazilice sv. Františka z Assisi v italském Arezzu je odvozeno ze Zlaté legendy, populární knihy o životech svatých od Jacoba de Voragine z 13. století. Triumf Pravého kříže vychází z legendy o dřevě z Rajské zahrady, které se stalo křížem, na němž byl pak ukřižován Ježíš Kristus. Hlavními zobrazenými epizodami jsou na stěnách chrámu Adamova smrt, Klanění se dřevu a Setkání Šalomouna s královnou ze Sáby, Konstantinův sen, Objev a důkaz pravého kříže, Bitva mezi Herakleiem a Chosravem a Povýšení kříže.

Piero se od svého pramenného materiálu odchýlil v několika důležitých ohledech, včetně příběhu o setkání krále Šalomouna s královnou ze Sáby na chronologicky nepřesném místě a včetně většího důrazu na dvě bitvy, v nichž křesťanství vítězí nad pohanstvím. Cyklus končí zobrazením Zvěstování, které není striktně součástí Legendy o pravém kříži, ale Piero jej pravděpodobně zahrnul pro jeho univerzální význam.

Martinů tři věty své skladby, hudby převážně lyrické a meditativní, nadepsal klasickým tempovým označením: Andante poco moderato; Adagio; Poco allegro. Stavbou, ale i myšlenkovou závažností navázal na tradici svých třívětých symfonií. Komponování Fresek, ani ne dvacetiminutového díla, je datováno mezi 20. únorem a 13. dubnem 1955. Jde o skladbu neoimpresionistickou – a ne pouze apartním zvukem, ale už i tím, že nevypráví, ale zachycuje jen náladu a dojem. Autorem byl ovšem Čech s uměleckým zázemím ve Francii a ve Spojených státech: skladatel, který měl za sebou Symfonické fantazie (šestou, poslední ze svých symfonií) a který pracoval na opeře Řecké pašije. Zvuk, nálada i tektonika Fresek to nezastírá, příbuznost je slyšitelná. Bylo by zajímavé dozvědět se, jestli si to autor – třeba když v únoru 1956 poslouchal rozhlasový přenos československé premiéry svých Symfonických fantazií – uvědomoval…

Martinů totiž pro sebe v první polovině padesátých let znovu objevil okouzlující svět impresionismu, se kterým se rozloučil na počátku dvacátých let. Předtím ho Debussy a Roussel zcela pohltili, nyní však už tyto podněty pojal naprosto osobitě a nezaměnitelně. Jeho vyzrálá hudební řeč, individuální sloh, je fantaskní, ale zároveň kaleidoskopická. Mimohudební inspirace, v tomto případě vizuální, transformuje do principů hudebních forem otevřených asociacím sahajícím od nálad po filozofické úvahy… A tak je tu přítomna zajímavá koexistence přehledného strukturování mistrovsky instrumentované kompozice s její poměrně volnou formu. Fresky jsou rozčleněny do tří kontrastních vět, ve kterých se dají rozeznat témata a volně prováděné epizody. Hudba místy plynule teče, nejsou v ní dramatické gradace, spíše se odchyluje k fantazijním přeludům.

Premiéru Fresek Piera della Francesca na Salcburském festivalu 26. srpna 1956 provedli Vídeňští filharmonikové pod taktovkou Rafaela Kubelíka, kterému je skladba věnována. Podle svědectví skladatelova prvního životopisce Miloše Šafránka první provedení nedopadlo úplně dobře. Skladba je svou zvláštní duchovní silou náročná a orchestr neměl dostatečně dlouhou dobu na zkoušení… Jiné ohlasy byly pozitivní, například Alfred Schlee, ředitel nakladatelství Universal Edition, v telegramu z Vídně uvedl, že Fresky měly veliký úspěch a že je s dílem spokojený.

„Ty Fresky della Francesca jsou pro velký orchestr, tři věty jako suita,“ psal Martinů sestře do Poličky. „Samozřejmě to není deskriptivní, ale vyjadřuje to ten dojem, který na mě ty fresky v kostele v Arezzu učinily. První věta je ta známá skupina žen s královnou ze Sáby, druhá je Sen Konstantinův a třetí je povšechný dojem z fresek. Tak teď to víš vše. Je to hodně impresionistické.“

Wikipedie, Institut Bohuslava Martinů, Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp