Byla to Mozartova a Salieriho hudba, kterou Divadlo J. K. Tyla ve spolupráci s plzeňským biskupstvím vybralo v neděli 1. listopadu v předvečer Svátku zesnulých na program koncertu pořádaného v katedrále sv. Bartoloměje. Do hlavního duchovního stánku Plzně již tradičně přilákala velké množství posluchačů. Salieriho Rekviem bylo zároveň věnováno sbormistrovi Divadla J. K. Tyla Jakubu Zichovi, který zesnul v květnu tohoto roku.

Antonio Salieri (1750–1825) zdaleka nebyl jediným skladatelem, na něhož se soustředila jistá zášť ať již ze strany publika, či jeho profesních současníků. V jeho případě byly hlavní příčinou pomluvy spjaté s Mozartovou smrtí. Zatímco hudba jiných „zatracenců“ stále žila, hudba Salieriho na dobrých sto třicet let téměř umlkla a je paradoxní, že k novému zájmu o tohoto skladatele opět nepřispělo nic jiného než negativní reklama. Máme tím na mysli hru dramatika Petra Shaffera Amadeus z roku 1979, podle níž o pět let později (1984) natočil stejnojmenný film režisér Miloš Forman. Oscarový film doslova obletěl svět a u širokého publika vyvolal nebývalou vlnu zájmu o klasickou hudbu. Spolu s ním si však většina diváků současně vytvořila i falešnou představu o Mozartově „rivalovi“, k čemuž jistě mohlo přispět i sugestivní ztvárnění Salieriho americkým hercem F. Murraym Abrahamem. 

Stojí za zmínku, že Plzeňané se na divadle s postavou Salieriho setkali již v roce 1982, tedy dva roky před dokončením Formanova filmu, a to v shafferovské verzi, když byla hra britského dramatika uvedena v plzeňském Divadle v klubu. Československá premiéra Shafferovy hry v režii Oto Ševčíka stojí za připomenutí i díky prvotřídnímu hereckému obsazení. Mozarta hrál Antonín Procházka, Salieriho René Přibyl. 

Shaffer však nebyl zdaleka jediný, kdo Salierimu přisoudil nelichotivou charakteristiku, která na tohoto společenským postavením významného hudebníka svedla podíl na Mozartově smrti. Když Alexander Sergejevič Puškin tvořil v roce 1830 svoje komorní drama Mozart a Salieri, nemohl si otravu Mozarta Salierim jen tak z ničeho nic vymyslet. Podezření skutečně kolovalo nejen ve Vídni, ale i v Praze a paradoxně došlo k sluchu romantického básníka, který se – až na pobyt v Moldávii a jihu tehdejšího carského Ruska – z tohoto impéria nikdy nevzdálil. V devadesátých letech 19. století se tématu chopil Nikolaj Rimskij-Korsakov a aniž by musel příliš upravovat Puškinovy verše, vytvořil v roce 1897 jednoaktovou komorní operu s malým pěveckým a orchestrálním obsazením. Také v tomto případě měla Plzeň štěstí, neboť opera byla spolu v originálním znění spolu s jednoaktovkou Itala Sergia Rendineho Významné tajemství uvedena v roce 2015 v rámci představení Mozart a smrt a takto prezentována na operním festivalu v Budapešti. Roli Salieriho, kterou skladatel psal původně pro Fjodora Šaljapina, ztvárnili František Zahradníček a Jevhen Šokalo. 

Na druhé straně se i řada našich umělců a muzikologů snažila Salieriho rehabilitovat a představit ho publiku jako plnohodnotného a nadmíru zajímavého skladatele. Takto kupř. v roce 1997 prosadil na repertoár plzeňského Velkého divadla uvedení opery Catilina, jednoho z mnoha Salieriho jevištních děl, tehdejší dramaturg opery Divadla J. K. Tyla (DJKT) Zbyněk Brabec. 

Zatímco v Plzni Salieriho jméno zaznamenalo svůj druhý, i když opět pomluvami pokřivený návrat, a to až v osmdesátých letech 20. století, na druhé straně republiky, na haugwitzovském panství se skladatel naopak těšil velké přízni. Hrabě Heinrich Vilém III. Haugwitz (1770–1842) vlastnil na svém zámku v Náměšti nad Oslavou kapelu, sólisty a pěvecký sbor, tedy početný ansámbl, s nímž provozoval starší i dobové kusy. Nechyběla mezi nimi díla Georga Friedricha Händela, Christopha Willibalda Glucka a také Antonia Salieriho. S oběma posledně uvedenými hrabě pěstoval čilé kontakty, o čemž svědčí nejen bohatá korespondence, ale i přítomnost jejich skladeb v náměšťském hudebním archivu. Svému hraběcímu příteli Salieri napsal Dedikační kantátu, komtese Haugwitzové Scherzi armmonici vocali. Zda byl Salieri v Náměšti nad Oslavou někdy přítomen, bohužel není doloženo. Dvousté výročí jeho úmrtí bylo v Brně v roce 2025 připomenuto výstavou věnovanou jeho osobnosti a dílu, část pak byla instalována i na náměšťském zámku. (Jako trvalá vzpomínka na Vídeňana italského původu zde zůstala nově otevřená cukrárna nesoucí jeho jméno.) Na Salieriho se nezapomíná ani ve Vídni, kde prožil téměř šedesát let, ani v jeho rodném Legnagu. Vedle Sdružení a školy strunných nástrojů existuje v tomto městě i Nadace Salieri, jejímž cílem je šíření skladatelova života a díla.

Jaký tedy byl skutečný Salieri? Toto otázku si položilo mnoho hudebních vědců. Jejich odpovědi líčily člověka inteligentního, vzdělaného, pracovitého, komunikativního, s charitativními zájmy, vždy ochotného poskytnout pomoc (např. předsedal společnosti Künstler-Sozietät podporující vdovy a sirotky, nemajetné studenty učil zdarma). Byl člověkem kosmopolitního ražení, znalý několika jazyků, s organizačními, ale především výtečnými pedagogickými schopnostmi. Z jeho žáků jmenujme Franze Xavera Süssmayra (1766–1803), Carla Czerného (1791–1857), Johanna Nepomuka Hummela (1787–1837), Ludwiga van Beethovena, Giacoma Meyerbeera (1791–1864), Franze Schuberta, Ignaze Moschelese (1794–1879) či Ference Liszta. Mozartova vdova Constanze Salierimu po manželově smrti svěřila výuku svého syna Franze Xavera (1791–1844). Ve Vídni domestikovaný Ital byl rovněž jedním z mnoha tzv. univerzálních skladatelů, kteří museli prokázat svůj um v mnoha formách na poli hudby světské i duchovní. 

Salieriho cesta k úspěchu byla poměrně přímočará, i když poctivě vyšlapaná. Narodil se v Legnanu u Verony, na housle se učil u svého bratra Francesca, hru na cembalo a varhany u místního varhaníka Simoniho. Podporován zámožnou rodinou Mocenigo odešel do Benátek, kde studoval zpěv u Giovanniho Paciniho (1796–1867) a skladbu u Giovanniho Battisty Pescettiho (1704–1766). Zde se náhodně setkal s vídeňským skladatelem a dvorním kapelníkem, mosteckým rodákem Florianem Leopoldem Gassmannem (1729–1774), který ho posléze přivedl do Vídně. Poskytl mu zde dobré hudební a literární vzdělání, takže v roce 1774 se Salieri mohl stát následovníkem na jeho postu.

Z výše uvedeného vyplývá, že tedy nebylo náhodné uvést na programu letošního dušičkového koncertu kompozice dvou současníků, jejichž cesty se v mnohém rozcházely, ale zároveň i účelově spojovaly. Jako první zaznělo v podání operního sboru DJKT málo uváděné Miserere mei Deus, KV 85, fragment kompozice teprve třináctiletého Mozarta. Vznikla v Bologni v době Mozartových studií u mistra kontrapunktu Giovanniho Battisty Martiniho. Skladba se dochovala pouze v kopii rukopisu Leopolda Mozarta a vůbec není jisté, zda ji Mozart kdy dokončil. Od Constanze Mozartové ji v roce 1799 získal německý skladatel Johann Anton André (1775–1842), který se ji v roce 1840, tedy krátce před svou smrtí, pokusil dopsat. 

Druhá uvedená skladba byla naopak dílem zralého autora. Salieri své Rekviem c moll vytvořil v roce 1804, tedy ve čtyřiapadesáti letech. Podle skladatelova přání mělo zaznít na jeho pohřbu a takto pak bylo skutečně uvedeno ve Vídni roku 1825 po skladatelově skonu. Své Rekviem piccolo (adjektivum „malý“ je zde projevem autorské skromnosti) Salieri v roce 1821 dedikoval již výše zmíněnému hraběti Haugwitzovi, který ho na zámku v Náměšti nad Oslavou rovněž uvedl se svou kapelou rok po skladatelově smrti. 

Interpretace díla se pod taktovkou šéfa plzeňské opery Jiřího Petrdlíka ujali její členové – sólisté Ivana Veberová (soprán), Jana Piorecká (alt), Tomáš Kořínek (tenor), Andrij Charlamov (bas), orchestr a sbor. Obsazení sólového kvarteta bylo stejné jako v loňském roce při provedení Rekviem Michaela Haydna. Byla jsem tomuto koncertu rovněž přítomna (reflexe ZDE) a musím dodat, že oproti svému předešlému hodnocení jsem tentokrát zaznamenala stran akustiky výrazný kvalitativní posun. Před hlavním oltářem umístěný orchestr, hrající v komorním obsazení, zněl spolu se sborem a sólisty kompaktně. Jiří Petrdlík uvážlivě volil tempa, jak hudebníci, tak zpěváci podali pod jeho vedením spolehlivé profesionální výkony. V Introitu a Agnus Dei, částech uplatňujících pastorální italskou melodiku, zaujala sóla hoboje, v dramatičtějších částech Sekvence preciznost krátkých rytmicky modelovaných motivů, ve fugovaných partiích Offertoria (Quam olim Abrahae) a Sanctu (Osanna in excelsis) perfektní připravenost obou složek – instrumentální a vokální. Ačkoliv podle názoru editorů nejsou party sólového kvartetu pro Salieriho charakteristické a byly zřejmě dopsány někým cizím až v roce 1842, jejich střídání se sborem v Benedictu patřilo k nejpůsobivějším momentům, které umocnily atmosféru rozjímání přináležícího listopadovému Svátku zesnulých.

Foto: Irena Štěrbová

Facebook X E-mail WhatsApp