KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Proměny času a zvuku aneb Současná hudba si vystačí bez melodie v tradičním smyslu english

„Na první skupině skladeb mě zaujala především souhra jednotlivých motivů a jejich proměny.“

„Rychlé imitace střídaly melancholické pasáže ve středním rejstříku a jiskřivé úhozy ve výškách.“

„Zkreslený zvuk zpočátku působil až dráždivě, postupně se však odkrývaly jeho jednotlivé vrstvy.“

Ensemble Ricercata

První večer osmnáctého ročníku festivalu MusicOlomouc s ústředním tématem „TIME“ spojil odlišné přístupy k organizaci hudebního času. Klavírní duo Ivana Šillera a Tomáše Boroše Ensemble Ricercata v kapli Božího Těla představilo rozsáhlý soubor skladeb inspirovaných cyklem Erika Satieho. Jejich vzájemné návaznosti postupně proměňovaly původně poměrně čitelný hudební jazyk ve stále méně předvídatelnou práci s tónovou výškou, barvou a rezonancí. Druhý koncert dua Otty Wankeho a Karlheinze Essla Los Modulinos pak přesunul pozornost k modulárním syntetizátorům, v nichž se hudební struktura utvářela přímo před posluchačem prostřednictvím proměn zvukového spektra, pulzace a prostorového doznívání.

První koncert TimeFlash uvedl ředitel a dramaturg festivalu Marek Keprt, který upozornil, že se bude tleskat až po skončení celého programu, aby program působil maximálně propojeně. Ensemble Ricercata, tvořen Ivanem Šillerem a Tomášem Borošem, zahájil večer cyklem Trois morceaux en forme de poire (Tři kusy ve tvaru hrušky) Erika Satieho. V Manière de commencement se rázný motiv střetl s melancholickým tématem, do něhož pronikaly ostré úhozy ve vysoké poloze. Ty se později vracely v jemnější podobě, zatímco „spodnější“ téma postupně gradovalo a znovu se ztišovalo. Části Prolongement du même I, II, III stavěly na rychlých, rytmicky zřetelných motivech. En plus a Redite přinesly rozvážnější motivy, které střídaly úderné figury a harmonicky drsnější momenty. Už Satieho cyklus tak nabídl střídání nálad, k němuž se další skladatelé v průběhu večera různými způsoby vraceli.

James Tenney na Satieho navázal skladbou Three Pages in the Shape of a Pear – In Celebration of Erik Satie, která působila svižně, hravě a převážně durově. Dvojice skladeb Haukeho Hardera nabídla důraznější motivy, jejich imitace a výrazné kontrasty. Tomáš Boroš ve skladbě Morceaux – Formes – Poires (Erik Satie’s harmony) zachoval melancholickou náladu i zřetelnější harmonické ukotvení. Rozvážnější téma vystřídala pohyblivější, diatoničtěji zabarvená pasáž a jemné dynamické změny udržovaly hudbu v pohybu. V dalších skladbách – Erixations Miroslava Pudláka, The New House (for Erik) Roberta Koláře, La maison des quatre cheminées I Víta Zouhara a Shaky Pears Remix Marka Piačeka – se inspirace Satiem proměňovala v osobitější přístupy. Kolář například propojil motiv ze Satieho cyklu se skotskou písní The New House in St. Peter’s. Na první skupině skladeb mě zaujala především souhra jednotlivých motivů a jejich proměny. Rychlé imitace střídaly melancholické pasáže ve středním rejstříku a jiskřivé úhozy ve výškách. Hudba se většinou opírala o čitelnou tonalitu a rytmus, do kterých vstupovaly tritony a kvartově-kvintové harmonie. Přesná souhra obou pianistů nechávala vyniknout společné rytmické figury i drobné rozdíly v dynamice a barvě zvuku.

Ve skladbě Seatrade Petera Grahama se objevily vybrané a proměněné detaily ze Satieho cyklu. Táhlé téma založené na principu otázky a odpovědi střídaly pasáže s jasnějším tonálním centrem a úseky, v nichž se harmonické ukotvení rozostřovalo. Neobvyklé klepání do klavíru rozšířilo běžnou klavírní techniku o další zvukovou vrstvu. Ve světové premiéře skladby Pear Benjamina Kotíka (rozhovor čtěte ZDE) se pak jeden z pianistů věnoval klaviatuře, zatímco druhý rozehrával přímo struny nástroje. Jejich samostatné motivy se proplétaly místy do až polyfonní struktury, jejíž tonalita i rytmus se pro mě stávaly čím dál méně zřetelné.

V dalších skladbách se pozornost přesouvala od melodie k samotnému zvuku. Une poire supplémentaire Petera Zagara působila hravě díky rychlému střídání nálad, arpeggiu napříč klaviaturou a opakovaným tónům, které vyústily v disonantní akord. Messe très courte Piet-Jana van Rossuma nabídla jemnější dynamiku a průzračnější harmonii. Seconda Prima Davida Dramma zaujala metronomickým tikáním i vizuálním gestem: jeden z klavíristů seděl zády ke spoluhráči a předváděl koordinovanou hru na pomyslný klavír. Daniel Matej ve skladbě I Tried Them And They Were All Rotten pracoval s opakováním tónů, klastry a kontrastem mezi prázdnými oktávami a hustými akordy. Výsledný výraz působil jako záměrně radikální, téměř punková odpověď na Satieho odkaz. Horizontal Pleasure Petra Cíglera dlouze rozvíjela jediný tón a přidaný půltón. Rezonance a alikvoty se v akustice kaple stávaly téměř samostatným hudebním materiálem. Ve světové premiéře skladby Different Dream Petra Hory se výrazné vysoké motivy střídaly s rychlým opakováním tónů v oktávách a úsečnými, kakofonickými gesty. Program poté uzavřely skladby Františka Chaloupky, Martina Burlase a Michala Nejtka. V průběhu večera se Satieho inspirace rozvinula od rozpoznatelných témat až ke zkoumání rezonance, hustoty a naopak prázdnoty sazby i zvukové barvy.

Los Modulinos

Po koncertu Time Flasha přestávce s číší vína následovala druhá část večera, a to koncert Impro-Time dua Los Modulinos, které tvoří Karlheinz Essl a Otto Wanke. Jejich kompozice On the threshold byla rozdělena do čtyř oddílů – Wankeho sóla, společné hry obou hudebníků, Esslova sóla a závěrečné společné části. Namísto klavíru se tentokrát hlavním prostředkem staly modulární syntetizátory a jejich schopnost proměňovat zvuk v reálném čase.

Wankeho úvodní sólo se z ticha vynořovalo prostřednictvím bublavých, praskavých zvuků, které ve smyčkách postupně nabývaly na rytmické hustotě. Narušovaly je vysoké rezonance a dlouhý tón ve středním rejstříku. Rychlá arpeggia kontrastovala s pomalejšími zvukovými plochami, zatímco ekvalizační filtry a echa měnily barvu i délku dozvuku jednotlivých tónů. Některé zvuky pulzovaly v krátkých smyčkách, jiné zůstávaly znít v prostoru. Místy se objevoval stabilní, téměř taneční rytmus a náznaky melodické struktury. Wanke citlivě pracoval s dynamikou i vrstvením zvuků a skladbu uzavřel motivem připomínajícím její začátek.

V první společné části se k vysokému tónu přidal zkreslený bas, který vytvořil hutnou zvukovou vrstvu. Pulzující motiv procházel proměnami ekvalizační filtrace, dynamiky a alikvotních rezonancí. Smyčky místy vytvářely pravidelný pohyb, do něhož vstupovaly další motivy. Často jsem měl dojem, že Wanke utvářel rytmický základ a Essl vedl hlavní hlas. Jejich role se však postupně prolínaly a dlouhé zvukové plochy střídaly rychlé, úsečné motivy. Akustika divadelního sálu zachovávala čitelnost i v silně zkreslených pasážích.

Esslovo sólo začalo vysokým tónem, jehož alikvoty postupně sílily a slábly. Vznikala tak dlouhá zvuková plocha, která se měnila především barvou a intenzitou. Do ní vstupovaly arpeggiace a pulzující smyčky s výraznější rytmickou strukturou. Essl citlivě odstínil dynamiku a postupně prošel širokým zvukovým spektrem od hutných hlubokých basů až po téměř pískavé výšky. Některé arpeggiované pasáže mi připomínaly konkrétní melodické motivy, které vystupovaly z jinak abstraktního zvukového proudu.

Závěrečná společná část začala praskavou pulzací v nízkých frekvencích. Zkreslený zvuk zpočátku působil až dráždivě, postupně se však odkrývaly jeho jednotlivé vrstvy. Oba hudebníci současně měnili tónovou výšku, dynamiku i spektrální barvu. Wankeho rytmické impulzy se prolínaly s Esslovými někdy kupodivu až melodicky působícími liniemi a jejich role byly méně oddělené než v předchozí společné části. Vysoké tóny získávaly téměř světelný charakter a v arpeggiích se občas objevovaly rozpoznatelné melodické obrysy. Kontrasty mezi jasnými výškami a hutnými basy udržovaly napětí až do konce. On the threshold mě tak zaujala především proměnlivostí zvukových vrstev a citlivou prací s rezonancí, alikvoty a dynamikou.

Oba koncerty ukázaly, jak rozdílně se dá přistupovat ke zvuku, času a repetování. Time Flash mě oslovil promyšleným střídáním nálad, motivů a melodicko-harmonických struktur, zatímco On the threshold mě vedl k soustředěnějšímu poslechu samotné zvukové hmoty. Z kaple jsem si odnášel melodické útržky a kontrasty mezi skladbami, z divadelního sálu zase vzpomínku na zvuky, jejichž proměny se odehrávaly přímo před posluchačem. Společným jmenovatelem pro mě zůstala pozornost k detailu a schopnost udržet posluchače v napětí i bez tradiční melodické linie.

foto: facebook MusicOlomouc

Martin Janečka

Muzikolog, pedagog, zpěvák a multiinstrumentalista, publicista a zvukař
Martin Janečka je absolventem magisterského studia muzikologie a bakalářského studia muzikologie a japonské filologie na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ve své profesní činnosti propojuje odborné muzikologické vzdělání s pedagogickou, uměleckou, technickou a publicistickou praxí. V oblasti pedagogiky má zkušenosti s přímou výukou, individuálním přístupem k žákům i vedením vzdělávacích a tanečních kroužků pro děti. Jako pianista a zvukař působil v Agentuře GONG, kde se podílel na realizaci koncertů a kulturních produkcí, ozvučování, osvětlování a nahrávání. Praktické zkušenosti získal rovněž při spolupráci s Moravskou filharmonií Olomouc a na hudebních festivalech, kulturních akcích a odborných konferencích. Své muzikologické a kulturní zaměření uplatňuje také v publicistické tvorbě, v níž se věnuje zejména hudbě, kultuře, filozofii, psychologii, historii, společenským fenoménům a japonské klasické i popkultuře. Podílel se rovněž na produkci a PR festivalů Music Olomouc a Svátky písní Olomouc, kde se také věnoval komunikaci s interprety, propagaci a technickoorganizační podpoře. Vedle profesního zaměření se dlouhodobě zajímá o filozofii, kulturu, četbu, osobní rozvoj, přírodu a environmentalistiku.



Příspěvky od Martin Janečka



Více z této rubriky