Závěrečný koncert 33. ročníku Podzimního festivalu duchovní hudby, který se konal 17. října v kostele Panny Marie Sněžné v Olomouci, patřil Verdiho Messa da Requiem. Moravskou filharmonii Olomouc řídil Leoš Svárovský, Český filharmonický sbor Brno připravil sbormistr Petr Fiala. Sólisty večera byli sopranistka Maida Hundeling, altistka Jana Sýkorová, tenorista Daniel Matoušek a basista Martin Gurbaľ.

Verdiho Requiem ve mně zanechalo především dojem mimořádného zvukového rozsahu. Od tichého začátku až po mohutné sborové výkřiky se hudba několikrát proměnila téměř k nepoznání. Moravská filharmonie Olomouc pod vedením Leoše Svárovského hrála s energií a Český filharmonický sbor Brno, připravený sbormistrem Petrem Fialou, dokázal naplnit prostor kostela plným, výrazným zvukem. Prostory chrámu Panny Marie Sněžné však přinesly všem interpretům řádnou výzvu pro svou specifickou akustiku.

Úvodní sestupný motiv violoncell zazněl v pianissimu. Jeho zdrženlivý charakter předznamenal hudební prostor, který se postupně rozšiřoval zapojením dalších smyčců a sboru. Vstup sboru zachovával ztišenou atmosféru, zatímco proměny orchestrální sazby dodávaly zvuku postupně větší plnost. Počáteční zdrženlivost mě vedla k pozornějšímu poslechu, než jaký si vyžadují pozdější dramatické scény. V Requiem se totiž i zdánlivě nenápadné změny mohou během chvíle proměnit v mohutný hudební proud. Akustika kostela také hudbě propůjčovala sytost, zejména ve středních polohách. Při silnějších dynamických nástupech však delší dozvuk znesnadňoval rozlišení jednotlivých vrstev a některé detaily zanikaly v celkové sonické mase. Nejvýrazněji se tento problém projevil v Dies irae. Prudké dynamické kontrasty, mohutný sbor a údery velkého bubnu vytvářely energický zvukový obraz. Moravská filharmonie Olomouc dodávala těmto pasážím velké nasazení a výraznou rytmickou oporu – smyčcové figury, vstupy dechových nástrojů a důrazné orchestrální akcenty hnaly hudbu kupředu, zatímco sbor umocňoval její neúprosný charakter. V nejhlasitějších okamžicích se však zvuková masa slévala, některé vnitřní hlasy ztrácely zřetelnost, a mohutnost provedení tak místy převážila nad průzračností partitury.

Sólisté museli obstát vedle mohutného sboru a orchestru, ale zároveň udržet dlouhé melodické oblouky a přizpůsobit výraz charakteru jednotlivých pasáží. Maida Hundeling zvládala široké intervalové skoky přirozeně a její fráze si zachovávaly plynulost i v melodicky exponovaných místech. Daniel Matoušek se prosazoval průrazným tenorovým tónem a důraznými nástupy. Jana Sýkorová a Martin Gurbaľ doplňovali kvarteto odlišnými hlasovými barvami. Vedle individuálních výkonů pro mě byla důležitá také souhra všech čtyř pěvců v ansámblových pasážích, kde se jejich hlasy spojovaly do společného proudu, aniž by zcela ztrácely vlastní charakter. V Offertoriu ustoupil sbor stranou a posluchačova pozornost se soustředila na sólisty a orchestr. Komornější zvuková struktura umožňovala sledovat vedení vokálních linií, jejich vzájemné vztahy i návaznost jednotlivých frází. Napětí zde nevycházelo z mohutnosti, ale z melodického vedení a proměn harmonie. Na začátku Sanctus se rozvíjí dvojitá fuga, v níž se proplétají jednotlivé sborové hlasy. Hlasové linie zde postupně vytvářely složitou, pohyblivou strukturu, jejíž zvuková plnost vyrůstala z kontrapunktického zpracování témat. Oproti dramatickým výbuchům Dies irae spočíval účinek Offertoria a Sanctu především v rytmické živosti a souběhu několika hudebních linií. Náročná sazba totiž klade vysoké požadavky na souhru jednotlivých partů i na zachování čitelnosti všech hlasů.

V Agnus Dei se zvuková perspektiva výrazně proměnila. Soprán a alt zahájily melodii v oktávách bez instrumentálního doprovodu. Jednoduchá vokální linie vynikala čistotou svého tvaru a přesným souzněním obou hlasů. Když se k ní připojily další zvukové vrstvy, melodie si zachovávala svou prostotu a stávala se opěrným bodem celé části. Lux aeterna, svěřené altu, tenoru a basu, přineslo odlišnou barevnost – sólové hlasy se pohybovaly nad proměnlivou orchestrální fakturou, v níž se střídaly temnější harmonické odstíny s jemnějšími, světlejšími plochami. Verdi zde vytváří napětí především prostřednictvím instrumentace a vzájemného vztahu vokálních linií, nikoli skrze velká dynamická gesta. Závěrečné Libera me znovu spojilo dramatickou naléhavost s hudebním materiálem, jenž zazněl v předchozích částech díla. Sólový soprán zahájil prosbu o vysvobození, kterou dále přerušil návrat mohutného Dies irae. Po tomto dramatickém výbuchu přišlo rozvážnější Requiem aeternam. Následující fuga na slova „Libera me, Domine“ postupně rozvíjela sborovou strukturu a vedla k dalšímu výraznému vrcholu se vzepětím sólového sopránu, než se hudba stáhla do zcela jemného závěrečného „Libera me“. Poslední prosba zůstala křehká a naléhavá; po mohutných sborových a orchestrálních plochách působilo závěrečné ztišení jako návrat k osobnímu rozměru celé skladby.

Olomoucké provedení zdůraznilo dramatickou sílu Verdiho Requiem, ale připomnělo také význam jeho komornějších a kontrapunkticky propracovaných míst. Moravská filharmonie Olomouc a Český filharmonický sbor Brno dokázaly vystavět mohutné vrcholy, sólisté vnášeli do rozsáhlé partitury individuální hlasový výraz. Z koncertu si tak odnáším nejen vzpomínku na mohutný zvuk orchestru a sboru, ale i na rozdíl mezi okamžiky, kdy mě hudba zasáhla svou silou, a těmi, kdy jsem se přiblížil jejím jemným odstínům.

Foto: Tereza Hrubá

Facebook X E-mail WhatsApp