Klavírní recitál Kenta Satsumy na festivalu Janáček Brno 2026 nabídl mnohem více než průřez českou klavírní tvorbou první poloviny 20. století. Pět kompozic skladatelů Leoše Janáčka, Pavla Haase a Václava Kaprála vytvořilo promyšlený oblouk od moravského folkloru přes hledání nového hudebního jazyka až k osobní a historické tragédii. Lidová píseň se postupně proměnila v moderní kompoziční materiál a klavír v nástroj psychologické výpovědi.

Na festivalu Janáček Brno 2026 vystoupil Kento Satsuma s programem, který byl vystavěn na ose postupně se vzdalující původnímu folklornímu materiálu a směřující k individuálnější a subjektivně expresionističtější hudební výpovědi. Jednotlivé klavírní kompozice vytvářely historické i estetické souvislosti, v nichž se proměňoval způsob práce s melodií, rytmem a zvukovou strukturou. Moravské lidové písně pro klavír Leoše Janáčka otevřely recitál patnácti drobnými čísly. Satsuma jejich řadu vystavěl s citem pro střídání hybnosti a ztišení – rytmicky důrazné úseky měly pružný tah, zpěvnější místa dostala prostor k přirozenému rozvinutí. Proměňoval se i samotný klavírní projev; hlavní melodie se objevovaly v obou rukou, vystupovaly z doprovodu nebo se s ním prolínaly. Arpeggia rozprostřená přes klaviaturu potom rozšiřovala zvukový tah, po němž následovala náhlá pauza či úsporný motiv. Rozmanitost patnácti písní udržela pohromadě interpretova schopnost proměňovat výraz, aniž narušil přirozenost písňového proudu. Posluchači se tak rozprostřela široká hudební paleta od rytmicky výrazné úpravy písně Ty hodiny vivanské přes milostnou Ach, ty Jurko, Jurenko až po melancholičtější a místy temnější Dyž já budu ležat v černém lesi či obraznou lyričtější V tem hrušeckém čirém poli s výraznou melodickou linií.

Na Janáčka navázalo pět Lidových písní pro klavír Pavla Haase, které umožnily sledovat proměnu příbuzného melodického materiálu v rukou jeho žáka. Haasovy úpravy lidových písní vznikly v Janáčkově mistrovské škole v letech 1921–1922. Satsuma vystihl odlišnost jejich sazby, kdy se melodie vynořovala z klavírního okolí a znovu se do něj nořila a kdy spolu hlasy vedly dialog a doprovod v rozložených akordech si uchovával vlastní pohyb. Místy se zvuk zpevnil paralelními oktávami, jinde se melodická linka ocitla ve vysoké poloze a její harmonické okolí zůstávalo spíše nejednoznačné. Lidové melodie tak mohly znít povědomě, zejména díky většinou stejným námětům (Ach ty Jurko, Jurenko, Maryš, moja Maryš, Už sa na mně můj milý a Hradčanské hodiny), jejichž Janáčkovy úpravy posluchač mohl slyšet už v předchozí kompozici; harmonická opora ale neposkytovala jednoznačné spočinutí. 

Václav Kaprál a jeho Miniatury z roku 1922 představovaly odklon od písňového půdorysu. Pět částí – Largo, Un poco andante, Molto tranquillo, Allegro con brio a Epilog – tvoří cyklus útvarů věnovaný Vladimíru Helfertovi. V Satsumově interpretaci se pozornost obracela k rozdílu mezi světelnými výškami a hutnějšími basy i k proměnlivému rozdělení hlavních hlasů napříč celou klaviaturou. Hlasy se chvílemi prolínaly, jindy oddělovaly do samostatných vrstev. Zahuštěná harmonie vyžadovala pečlivé vyvážení, aby se tóny neslévaly v neprůhlednou plochu. Satsuma udržel barevné rozdíly čitelné, celek však působil méně bezprostředně než předchozí písňové kompozice. Jeho melodické oblouky se skládaly obtížněji a některé proměny zůstávaly spíše lokálními zvukovými událostmi. Kaprálova hudba tak rozvíjela folklorní inspiraci v osobní práci s rytmem, harmonií, melodií a barvou.

Po Kaprálovi se Janáčkův cyklus V mlhách ukázal jako další programový předěl. Satsuma přesvědčil již v první větě Andante, kde vášnivě vedené téma ve vyšší poloze narůstalo nad rozloženými akordy. Rychlé sestupné běhy a figurace přecházející mezi rukama zůstaly lehké a průzračné; místy paralelní pohyb hlasů mohl připomínat folklorní kořeny Janáčkovy řeči i v plochách zřetelně impresionistických. Ve druhé větě Molto adagio působilo úvodní téma pravidelněji a zpěvněji, jeho klid však narušovaly ostřejší a rychlejší figury. Satsuma dobře vystihl jejich návraty a gradace a posluchač se tak mohl opřít o známý materiál, přesto zůstával v nejistotě, kdy bude znovu přerušen. Andantino přineslo lyrické odlehčení, zatímco závěrečné Presto vystavělo dramatický účinek na úsečných akordických úhozech, pomlkách, trylcích a bězích. 

Závěrečná Janáčkova klavírní sonáta 1. X. 1905 přenesla večer k tragické události brněnských dějin. Janáček skladbu napsal jako reakci na smrt Františka Pavlíka, mladého dělníka a stolaře smrtelně zraněného při demonstraci za českou univerzitu v Brně. Původně třívětá kompozice se dochovala ve větách dvou; třetí, zamýšlený smuteční pochod, skladatel zničil. V první větě Předtuše Satsuma bravurně vystihl střet napjatého hlavního tématu s lidověji zabarveným lyričtějším vedlejším tématem s krátkými tvrdými motivy, Janáčkovými „sčasovkami“, které hudební proud opakovaně narušovaly. Úsečné i táhlejší figury a vzestupně-sestupné pohyby v oktávách získávaly na naléhavosti, návraty vedlejšího tématu však přinášely i záblesk vzpomínkové lyriky. Sonátové rysy věty byly čitelné díky přehlednému vedení hlasů a přesnému vystižení kontrastů. Ve druhé větě Smrti se těžiště přesunulo k truchlivému tématu, jehož fráze přerušovaly dlouhé pomlky. Satsuma jim ponechal dostatek prostoru a ticho se stávalo součástí výrazu. Postupné gradace a následné ztišení, střídání romantičtější melodie s ráznou sazbou i proměny rejstříků utvářely bohatý zvukový obraz. Závěrečný mollový akord dozníval do ticha a v kontextu historické události působil tento konec mimořádně silně.

Satsumův výkon byl opřen o práci s dynamikou, rejstříky a artikulací. Nejsilnější byl tam, kde z drobného gesta vystavěl napětí – v přechodech mezi písňovou melodikou a figurací, v Haasových dialogických vrstvách, v Janáčkových náhlých zlomech i v pomlkách závěrečné sonáty. Kaprálovy Miniatury kladly na posluchače větší nároky a jejich celek se neotevíral tak snadno jako Janáček. Rozdílnost těchto zkušeností však dala programu dramaturgickou plasticitu. Od prostých melodií Moravských lidových písní vedla cesta přes Haasovu harmonicky nejednoznačnější stylizaci a Kaprálovo zvukové hledání k Janáčkově psychologické a posléze historické výpovědi. Recitál nabídl promyšlený pohled na proměnu folklorního materiálu i na možnosti klavíru zachytit pohyb a zpěvnost, neklid, bolest a doznívající paměť.

Facebook X E-mail WhatsApp