Podtitul 21. ročníku festivalu soudobé hudby Opera Schrattenbach Let´s GO: Zouhar <60 není pouze povzbudivým výkřikem směrem k výjimečné osobnosti skladatele, muzikologa a pedagoga Víta Zouhara, ale především „nenápadné“ upozornění na jeho životní jubileum. Základem dramaturgie se tak stal reprezentativní průřez jeho již etablovanými díly doplněný hned o několik světových premiér včetně orchestrální kompozice Agios. Celkem šest večerů přineslo klavírní, komorní, orchestrální i sborovou tvorbu a představilo Víta Zouhara také jako člena Different Hearing Laptop Ensemble.

SNĚNÍ: Duo Ardašev a skladby Víta Zouhara pro čtyřruční klavír v kontextu inspirací

Celý festival zahájil v pondělí 2. listopadu koncert, který představil kompletní dílo Víta Zouhara pro čtyřruční klavír orámované skladbami Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Maurice Ravela a Bohuslava Martinů. A byl to večer plný hudebních odstínů, kde se barevné plochy střídaly s hudbou plnou temperamentu a pohybu. Interpretace se ujalo renomované Duo Ardašev, kterému Zouhar všechny tři své skladby věnoval. Manželé Igor Ardašev a Renata Ardaševová Lichnovská dokázali svou hrou publikum opravdu nadchnout. 

Koncert otevřela světová premiéra nové Zouharovy kompozice Nádechy rezonance, ve které autor rozvíjí všechny polohy svého typického kompozičního stylu – především oblíbené repetice, kterými jen tu a tam prosvitne náznak melodie. Obě krajní věty plynou ve velmi svižném tempu, jsou rytmicky komplexní a jejich neustále se proměňující repetitivní struktura od interpretů vyžaduje absolutní koncentraci. Uklidňující střední část naopak nabízí hudební souznění, nádech tajemna a příjemný ponor do zvuku klavíru. 

Zouhar si svůj typický minimalismem ovlivněný kompoziční styl udržuje dlouhodobě a nepřekvapí proto, že i zbývající dvě jeho skladby, které na tomto koncertě zazněly, vykazují podobné rysy. Ať již je to Knots, a finger points nebo Drásnění. Autor dokáže posluchače vtáhnout do svého hudebního světa prostřednictvím opakovaných patternů, komplementárních rytmů, nečekaných metrických změn, proměnlivých akcentů či vrstvení zvukových ploch, a to ve vypjatějších i kontemplativních polohách. 

Po úvodní skladbě do prostoru kaple Božího Těla v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci přímo vtrhly tři Slovanské tance Antonína Dvořáka z druhé řady cyklu v původní verzi pro čtyřruční klavír. Svižný Odzemek, temnější Mazur i živelná Skočná byly v nejlepších rukách – jejich interpretace byla naprosto bezchybná, provedená s citem pro melodickou linku a precizní v detailech. Stejně dobře si poradili i s předehrou Žárlivost Leoše Janáčka a zejména se Španělskou rapsodií Maurice Ravela. Tato čtyřvětá impresionisticky laděná skladba plná chromatických postupů a zvukových barev klade na klavíristy značné nároky. Interpretace Dua Ardašev byla velmi šťavnatá a energická a právem si za ni vysloužili od publika velký aplaus. Na ozvuky španělské hudby pak ještě navázalo Tango z cyklu Film en miniature Bohuslava Martinů a i tato hudební drobnost byla přednesena s plným nasazením a s důrazem na dynamickou gradaci. Jako přídavek a závěrečná „chuťovka“ zazněl Uherský tanec č. 4 Johannesa Brahmse. 

Manželé Ardaševovi nenechali nikoho na pochybách o svých uměleckých kvalitách. Jejich interpretace každého díla byla plná elánu a energie, hráli opravdu celou svou osobností a s přehledem střídali jednotlivé stylové polohy. Během celého večera posluchač nezaznamenal jediné hluché místo, celkově bylo jejich pojetí strhující a zábavné. V olomoucké kapli Božího Těla hráli úplně poprvé, lze ale doufat, že nikoliv naposledy. 

ZDÁ SE MI: Liepe & Kahánek & Venyš a komorní skladby Víta Zouhara

I členové příležitostného klavírního tria Ivo Kahánek (klavír), Niklas Liepe (housle) a Irvin Venyš (klarinet) hráli v kapli Božího Těla v úterý 3. listopadu poprvé. Představili průřez Zouharovou komorní tvorbou a každý také dostal příležitost vyniknout sólově. Zazněly skladby starší i současné, některé v nové úpravě právě pro toto obsazení. Oproti pondělnímu koncertu, který sršel energií, byl tento večer více v poloze kontemplativní. 

Vít Zouhar ve své tvorbě často přemýšlí o zvukovém prostoru. Používá slova jako proznívání, stínování, prosvítání… I v této meditativnější poloze však zůstává sám sebou. Opakování, prolínání zvukových ploch, kdy se hudba vynořuje ve vlnkách, nenápadně, zcela přirozeně, jen neochotně nabírá na síle a zase ustupuje. Stačí se jen ponořit a nechat na sebe hudbu působit, tedy jak zmiňuje samotný autor „vytvořit prostor pro asociační reje“. Vyznění hudby hodně napomohla zvolená kombinace nástrojů, zejména klarinet jí dodával zajímavou barevnost. Takovouto atmosféru koncertu navodila hned první skladba Zdá se mi zato pokaždé – tónově úsporná, jemně pulsující. Možnosti prolínání barevných ploch, prostoru a chvění zvuku testovaly kompozice Je všechno a Prosvítání. Závěr večera patřil skladbě Jako voda je, nenápadně gradující až k popově jásavému závěru. 

Každý z interpretů dostal příležitost představit se také sólově, jak bylo zmíněno, a to v poněkud dynamičtějších skladbách. Niklas Liepe přednesl na housle Zouharovo Il pendolo, které využívá rozličných technických možností nástroje. Dlouhé tóny se střídají s virtuózními ostinaty, zvukové plochy s vivaldiovskými aluzemi. Ivo Kahánek dostal pro interpretaci skladby 6 klavírů jako „parťáka“ počítač, konkrétně nahrávku, která vznikla mnohonásobným opakováním a vrstvením šesti různých klavírních smyček. Do tohoto podkladu následně interpret vstupuje a interaguje s ním. Bohužel zvuk klavírů ze záznamu byl tentokrát poněkud tlumený a barva zvuku zcela neodpovídala živému nástroji, splynutí obou těchto prvků se proto úplně nepodařilo. Za interpretační vrchol celého večera lze označit světovou premiéru skladby Krása ornamentu pro sólový klarinet. Krátké rytmické vzorce se v ní ve velmi rychlém tempu opakují a proměňují posuny akcentů, pauzami a dynamikou. Irvin Venyš podal špičkový výkon a se všemi nástrahami kompozice si poradil naprosto bravurně.

Vzájemná souhra všech tří hudebníků byla po celou dobu koncertu příkladná, byli na sebe skvěle napojeni, a posluchač si proto mohl jen v klidu vychutnávat jejich interpretační mistrovství.

EUOUAE: Campanella & Different Hearing Laptop Ensemble a sborové skladby Víta Zouhara s elektronikou

Na třetím koncertě ve středu 4. listopadu se Vít Zouhar představil coby přítel sborového zpěvu a počítačů. Interpretace šesti vybraných skladeb se zhostil olomoucký dětský pěvecký sbor Campanella v čele se sbormistryní Janou Synkovou (rozhovor čtěte ZDE), elektroniku obsluhoval Different Hearing Laptop Ensemble ve složení Vít Zouhar, Gabriela Coufalová a Jaromír Synek, o klavírní doprovod se s přehledem postarala Lena Pulchertová.

Celý večer byl koncipovaný jako nepřerušený hudební proud, kdy jedna skladba plynule přecházela v další pouze s nenápadným elektronickým zvukovým předělem. Byl to skvělý nápad, který dodal celému večeru potřebný tah. I pro tento koncert Zouhar vybral skladby převážně meditativní – dlouhé tóny a zvukové plochy, které se opakují a vzájemně prolínají. Začátek byl trochu opatrný, v chorálně laděné skladbě Viderunt omnes fines terrae jakoby si děti teprve ohmatávaly možnosti zvukového prostoru. Následující (téměř pärtovské) Dies Diei však vyšlo skvěle. Na něj navázaly tři vybrané části z „hudební hry pro pět občanů“ s názvem Arcadi – sborová úprava dodala této vynikající skladbě nový rozměr a plnější zvuk. Jemné elektronické vrstvy tvořené z nejrůznějších samplů se dařilo propojit s dětskými hlasy naprosto přirozeně. A to platí i pro následující EUOUAE. I tento večer zazněla jedna skladba ve světové premiéře. Mirabiles pro dětský sbor a klavír svým výraznějším tempem i dynamikou uvolnily celkovou atmosféru, kterou dovršilo rozdováděné finále Laeta tuba plausus sonet z opery Torso. 

Jana Synková provedla svůj sbor všemi interpretačními nástrahami s absolutní jistotou. Byla radost sledovat její energické vystupování a napojení na „své“ děti. Pro ty byla příprava na tento koncert velmi náročná – hudba tohoto typu není jejich standardním repertoárem. Proto je nutné jejich výkon vysoce ocenit a myslím, že i pro ně byl tento koncert velkým zážitkem.  

Brána slunce: Zouhar 60

Po třech večerech, kdy se Vít Zouhar představil jako skladatel klavírní, komorní, sborové a elektronické hudby, přinesl čtvrtek 5. listopadu také jeho tvorbu orchestrální. Moravská filharmonie Olomouc pod taktovkou Roberta Kružíka zahájila večer v komorním obsazení s klavírem, za nějž usedla Alice Rajnohová, a jako první skladbu představila Sinfoniettu La Jolla Bohuslava Martinů. Třívětou kompozici, která vznikla na objednávku Musical Arts Society of La Jolla, Martinů dokončil na jaře roku 1950. Orchestr se s velkým nadšením pustil hned do první věty Poco Allegro, v níž prokázal maximální koncentraci a schopnost okamžité reakce na velmi přesné dirigentovo gesto. Následující působivě tesklivé Largo – Andante Moderato přineslo hebká sóla violoncell, až orientálně vyznívající pasáže dechů, ale také efektní kontrastní plochy ve velmi dobré souhře orchestru. Závěrečné Allegro s dovádivým úvodem a drobnými lidovými názvuky gradovalo až do strhujícího finále, v němž orchestr potvrdil kompaktní zvuk, který se bohužel ale nepodařilo dobře propojit s mírně izolovaným zvukem klavíru, což lze přisoudit jeho umístění v zadní části pódia. 

Dnes již ikonická skladba Víta Zouhara Brána slunce z roku 1989 je inspirovaná kamennou stavbou stojící na břehu jezera Titicaca. Již od svého vzniku je interpretačně propojena se souborem bicích nástrojů Dama Dama (Dan Dlouhý, Ctibor Bártek, Jan Řihák a Stanislav Pliska). V předkoncertní debatě Vít Zouhar uvedl, že mu jde při komponování vždy primárně o energii, kterou pak interpreti předávají publiku. A to strhující první věta určená pouze bicím nástrojům jasně potvrdila. V druhé větě dostal prostor také orchestr, který se v dlouhých a meditativních plochách organicky propojil se souborem Dama Dama, využívajícím tentokrát melodické bicí nástroje. Jejich repetitivní marimbové a zvonkohrové patterny jako by se vynořovaly a znovu zanořovaly do zvuku orchestru, jenž postupně také přešel na repetované plochy smyčců, v další vrstvě se zase vynořily plochy nástrojů dechových, čímž druhá věta připomínala jakousi magickou amébu. Věta třetí pak představila orchestr i bicí nástroje v plné síle, postupné přidávání nástrojových skupin, které se střídaly v hraní rychlých patternů, bylo doplňováno plochami s výraznými rytmickými bicími. Ty bohužel v některých pasážích orchestr zcela překrývaly. Skladba směřovala do poklidného smířlivého závěru a byla po zásluze odměněna ovacemi publika.

Druhá část koncertu byla věnována světové premiéře Zouharovy skladby Agios, která vznikla na objednávku Moravské filharmonie. Kompozice je inspirována strhující krajinou jižní Kréty, která ale na Víta Zouhara působí také jako „procitnutí dávné paměti“. Proto celou skladbou prostupuje téma návratu, které se objeví na několika úrovních. Zouhar se zde vrací ke svým dřívějším cestám na tento ostrov, ale také ke svým dosavadním skladbám, jejichž motivy rozpracovává do rozměru symfonického orchestru. Jeho nápaditá instrumentace intimnějších pasáží, kdy užije dřevěných nástrojů v kombinaci s pizzicatem hlubokých smyčců, stejně jako velkolepé pasáže žesťů evokující slavnou minulost této kolébky evropské civilizace jasně potvrzují, že osvědčené principy, které autor představil již ve skladbách předchozích večerů, získávají další rozměr v orchestrálním zvuku, který jim dodává slavnostnost a v některých pasážích až monumentálnost. S nelehkými dlouhými plochami, velkými kontrasty i krajními polohami některých nástrojů si hráči poradili velmi dobře, za což je diváci ocenili silným aplausem. 

Závěrečnou skladbou večera byla Symfonie č. 40 Wolfganga Amadea Mozarta. Tato osvědčená a často hraná kompozice z roku 1788 je divácky velmi oblíbená, z hlediska interpretačního však přináší mnohá úskalí, která se Moravské filharmonii díky jasnému vedení Roberta Kružíka podařilo zvládnout se ctí. Zdařilá sóla dechových nástrojů, dobře zvládnuté rychlé běhy ve finální části, ale také poměrně hutný zvuk celého tělesa odrážel nadšení, se kterým orchestr tuto kompozici hrál a kterým skvěle dovršil tento povedený večer. Ten si mohlo vychutnat také širší publikum díky živému přenosu Českého rozhlasu.

Hanzlík / Zouhar: La Dafne

Pátý večer byl věnován první ze dvou festivalových oper autorského tandemu Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar. V sobotu 7. listopadu zazněla v překrásném prostoru kaple Božího Těla La Dafne, jejíž inspirací byla kompozice Jacopa Periho z roku 1598, kterou dnes považujeme za první operní dílo světových dějin. Tu však postihl osud mnoha jiných oper – její hudba se až na několik málo útržků ztratila. Naštěstí se dochovalo alespoň libreto Ottavia Rinucciniho, proslulého básníka Florentské cameraty, které se v rukách obou skladatelů a režiséra Rocca stalo základem novodobé La Dafne.

Z Ovidia vycházející mýtus o Dafné a Apollónovi byl nově zhudebněn jako volná rekonstrukce původního díla a premiérován v roce 2011 v Národním divadle Brno. Ve dvanácti částech opery se střídá hudba Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, závěrečné číslo je pak Hanzlíkovou rekonstrukcí původního sboru Jacopa Periho. Novodobá La Dafne respektuje také původní raně barokní obsazení, proto je dílo doprovázeno pouze nástroji bassa continua, prezentovaného Martinem Smutným na pozitiv, Markem Kubátem na arciloutnu a Bernatem Izardem na violoncello. Tato malá skupina hráčů zvukově zcela naplnila prostor kaple, přinesla bohatou barevnost, zhostila se jak úlohy continuové, tak bravurně suplovala melodické nástroje, čímž nenechala nikoho na pochybách, že v případě kvalitních a dobře komunikujících interpretů je někdy „méně“ spíše „více“.

Hudební nastudování opery měl na starost Tomáš Hanzlík. Role nymfy Dafné, kterou pronásleduje zamilovaný Apollón tak dlouho, až se raději nechá proměnit ve vavřínový strom, se velmi dobře a s velkou pěveckou i hereckou jistotou zhostila mladá sopranistka Kamila Škrachová. Té v roli Venuše působivě sekundovala Dorota Grossová, která disponuje hřejivě sametovým mezzosopránem i velmi přesvědčivým hereckým projevem. Dvojroli v prologu vystupujícího Ovidia a boha lásky Amora, který ztrestá neopětovanou láskou pýchu samotného Apollóna, ztvárnil kontratenorista Martin Ptáček. Ten na sebe strhával pozornost nejen svým jasným a vysokým hlasem, ale také hereckou akcí v extravagantním kostýmu. Pěvecky i herecky přesvědčivý byl jako vždy výkon basisty Pavla Mašky, který se představil v roli Nuncia a který patří ke stálicím Hanzlíkova souboru Ensemble Damian. Naopak vycházející hvězdou, která dokázala výborně doplnit zkušenější pěvce, byl olomoucký tenorista Arnau Izard (rozhovor čtěte ZDE), jemuž byla svěřena role Apollóna.

Komorní opera tohoto typu nabízí interpretům spíše kratší sólové výstupy a duety, velký důraz je zde ale kladen na části sborové, v nichž se podařilo docílit nejen vyváženého zvuku, ale také mnoha efektů i afektů. V části Almo Dio sbor dosáhl průzračně kultivovaného, až „hilliardovského“ zvuku, předvedl ale také mnoho částí s výraznou gestikou a komickými prvky, na nichž se velkou měrou podílel Sergej Sanža v mluvené roli Satyra, který děj příběhu často komentoval, doplňoval, rozpohybovával, ale také záměrně narušoval.

Roccovo režijní pojetí kladlo na zpěváky mimořádné nároky při pohybu v omezeném prostoru zcela zaplněné kaple, a to navíc na poměrně vysokých koturnech. Jejich funkcí bylo již v antickém divadle až majestátní zvýraznění herců na scéně, což skvěle zafungovalo také v tomto představení. Černé kostýmy s lemováním a drobnými bílými prvky, jejichž autory byli Rocc a Vendula Johnová, dodávaly hercům na vznešenosti, pouze Amorův byl doplněn o rozverný bílý overal s velkými modrými puntíky, speciální černý komický kostým s mnoha doplňky (barevné ponožky, velké kapsy, pokrývka hlavy) pak měl Satyr. Rychlé střídání intimních, dojemných, ale také veselých či groteskních scén s hudbou, která se vyvíjela od jasných odkazů na rané baroko až po takřka popové hity současnosti, nápadité akce s minimálními scénickými prostředky a téměř hmatatelný kontakt pěvců s publikem… tím vším získalo představení na živosti a atraktivitě a umocnilo divákův zážitek z celého díla. Umělecká spolupráce dvojice Hanzlík–Zouhar, která v La Dafne vdechla život dalšímu z historických libret, opět potvrdila, že spojení staré a nové hudby může být nejen funkční, ale také krásné!

Monteverdi / Zouhar / Hanzlík: L´Arianna

Letošní festival Opera Schrattenbach zakončila v neděli 8. listopadu opera L’Arianna. Vít Zouhar a Tomáš Hanzlík se podobně jako v o den dříve uvedené La Dafne rozhodli provést novodobou rekonstrukci ztracené opery Claudia Monteverdiho, kterou složil v roce 1608 na text Ottavia Rinucciniho. Opera je uvedena Prologem, v němž diváky vítá sám Apollón, následuje pět dějství, jež jsou střídavě zhudebněna oběma skladateli. Z původní opery je dnes dochován pouze proslulý nářek opuštěné Ariadny, který se organicky propojil s hudbou Tomáše Hanzlíka ve čtvrtém dějství.

Opera představuje jímavý příběh krétské princezny Ariadny, jež z lásky obětuje celý svůj dosavadní život Théseovi, ten ji ale zradí a zanechá na opuštěném ostrově. Zoufalá Ariadna se již loučí se životem, když je zachráněna bohem vína, jenž ji nakonec pojme za manželku.

I v této opeře, jejíž hudební nastudování měl na starost Tomáš Hanzlík, vychází nástrojové obsazení z původní raně barokní tradice, opět jsme mohli vidět Martina Smutného (varhanní pozitiv) a Marka Kubáta, který kromě arciloutny tentokrát představil také barokní kytaru. Tuto dvojici doplnil Jakub Michl na violu da gamba. Zvuk miniansámblu byl velmi dobrý, a to i v dlouhých plochách s opakujícími se patterny, které byly náročné na koncentraci i souhru instrumentalistů, stejně jako hráčů se zpěváky. 

Úlohy Ariadny se zhostila Hana Holodňáková, z níž na jevišti vyzařovala hrdost královské dcery. Ačkoliv tato sopranistka disponuje silným a jistým hlasem a jsme u ní zvyklí na precizní výkon, tentokrát ve většině sólových i ansámblových částí mírně distonovala. To bohužel vrhalo stín na celkové vyznění její postavy, ačkoliv se jí zcela jistě nedá upřít snaha o raně barokní zdobení či velké herecké nasazení. 

Druhou ženskou protagonistkou tohoto večera měla být Kamila Škrachová ve dvojroli Venuše a Dorilly. Tato sopranistka, jež ještě o den dříve excelovala v inscenaci La Dafne, však byla stižena náhlou hlasovou indispozicí. Pořadatelé tak stáli před rozhodnutím, zda celé představení zrušit, anebo ho upravit tak, aby mohl být závěrečný festivalový večer zachráněn. Nakonec došlo k vypuštění všech výstupů této pěvkyně a diváci museli oželet její part také ve sborových částech, což se částečně podepsalo na celkovém dojmu z opery.

S komplikovanou situací na scéně se musela vypořádat také trojice mužských protagonistů. Z La Dafne již známý kontratenorista Martin Ptáček, který ztvárnil Amora, Prvního rybáře a Bakcha, si i tentokrát se ctí poradil se svými rolemi a byl také jistý ve sborových částech. Tenorista Ondřej Benek (Apollón, Théseus) a basista Jiří Poláček (Rádce, Druhý rybář a Jupiter) se často podílejí na produkcích souboru Ensemble Damian a patří k oporám každého představení. Oba disponují pěknou barvou hlasu a intonační jistotou, dokáží vyniknout v sólových pasážích i dokonale splynout s hlasy ostatních ve sborových částech. A právě jejich duet z druhého dějství patřil společně s některými efektními sborovými výstupy, k nejsilnějším okamžikům tohoto představení. Závěrečný rozradostnělý sbor, v němž Bakchus uvede znovu šťastnou Ariadnu mezi bohy a prohlašuje ji za nesmrtelnou, publikum doslova nadchl a vyústil v mohutný potlesk.

Jako přirozená scéna posloužil samotný prostor kaple Božího Těla s hudebníky usazenými uprostřed. Dění doplňovalo projekční plátno, na němž byly promítány antické výjevy a které zároveň plnilo funkci titulkovacího zařízení. Režijní koncepce Tomáše Hanzlíka stavěla na barokní gestice a kontrastu mezi pohybem sólistů v popředí a jejich statickým postavením u pultů za instrumentalisty. Tím Hanzlík plně využil dispozice komorního prostoru a dodal celému představení na dynamičnosti. Inscenaci dotvářely drobné rekvizity, jako byly části rybářské sítě nebo doplňky sloužící jako atributy jednotlivých postav. Tomáš Hanzlík se společně s Vendulou Johnovou podílel také na tvorbě kostýmů. Ty sice primárně odkazovaly k barokní estetice prostřednictvím mohutných sukní, výrazných límců a zdobených pokrývek hlavy, přinesly však i řadu vtipných prvků, jako byla námořnická čepička nebo čelenka z vinných hroznů.

…

Olomoucký festival Opera Schrattenbach svým 21. ročníkem vzdal hold skladateli Vítu Zouharovi k jeho šedesátinám. Šest podmanivých večerů naplněných (nejen) jeho hudbou přilákalo do koncertních prostor množství tradičních i nových interpretů, stejně jako diváků z řad přátel, spolupracovníků a fanoušků. Díky rozhlasovému přenosu Českého rozhlasu se během čtvrtého festivalového koncertu mohli k této velkolepé gratulaci připojit i posluchači na dálku. Nezbývá než na závěr popřát Vítu Zouharovi i nadále mnoho invence a neutuchající energie!

Foto: Tereza Hrubá, Šimon Kadula, Vít Zouhar

Facebook X E-mail WhatsApp