Opona padá jako plachta a do hlediště se valí bouře u kyperských břehů: fortissimo, mořská tříšť, žádný úvod. Takto Verdi vrhá diváka do Otellova, Desdemonina a Jagova příběhu. Vídeňská státní opera však po tomto strhujícím začátku 5. listopadu nabídla večer spíše ve znamení ticha. Jonas Kaufmann zpívá Otella intimního a zlomeného v nenápadné inscenaci Adriana Noblea, v níž se vrchol celého dramatu poněkud ztrácí.

Třiasedmdesátiletý Verdi se v Otellovi po patnácti letech mlčení od Aidy vrátil s něčím zásadně novým. Uzavřená čísla se rozpouštějí v průběžně plynoucí hudbě, jedním z mála uzavřených čísel zůstává Jagova pijácká píseň Inaffia l’ugola. Libretista Arrigo Boito Shakespeara zhustil na podstatu a Jagovi připsal nihilistické „Credo“, které v činohře nenajdeme. Postava padoucha byla pro oba autory tak důležitá, že se opera měla původně jmenovat Jago.

Kolonie, uniformy a vesnické lavice

Inscenace Adriana Noblea, shakespearovského odborníka a někdejšího šéfa Royal Shakespeare Company, je z roku 2019. Děj přesouvá na počátek 20. století a do středu staví kolonialismus: na jedné straně cizí benátská vojenská moc, na druhé domácí obyvatelé Kypru a mezi nimi Otello, který úplně nikam nepatří. Myšlenka je to nosná, na jevišti ji však režie dál nerozvíjí. Z viktoriánských uniforem a dobových šatů Dicka Birda tak divákovi zůstane hlavně dojem historizující stylizace bez zřejmého opodstatnění.

Vizuálně začíná večer efektně – stylizovaný benátský lev na mezioponě, projekce rozbouřeného moře ve světelném designu Jeana Kalmana vytvoří působivou scénu. O to víc překvapí zbytek prvního jednání: oslava vítězství se odehrává mezi prostými dřevěnými lavicemi, které připomínají spíš venkovní hospodské sezení než nádvoří kyperské pevnosti. V dalších jednáních působí strohá scéna důstojně: čisté abstraktní prostory s minimem rekvizit, temné komnaty a hladké šedé stěny. Nejkrásnější je čtvrté jednání v ložnici osvětlené desítkami svící a se zešikmenou postelí v jejím středu.

Právě tam se ale ukáže hlavní slabina inscenace. Noble spoléhá na pěvce a smělejší rozhodnutí dělá jen výjimečně. Vražda Desdemony, k níž celé drama čtyři jednání směřuje, proběhne tak nenápadně, že téměř zapadne. Tragickou váhu vrátí večeru až Kaufmannovo závěrečné „un altro bacio“. Jedná se o nenápadnou inscenaci, která zásadně neruší, ale ani nevzrušuje – a to je u díla, které je hudebně dramaticky tak nekompromisní, škoda.

Otello větší v pianu než ve fortissimu

Kaufmannovo „Esultate!“ zazní bez triumfální síly a orchestr ho místy téměř překrývá; těžko v něm poznáváme vítězného vojevůdce, jak je obvykle představován. Kaufmann to ale vyvažuje tím, v čem je silný: temně zabarveným, barytonálně ukotveným témbrem, kultivovanou frází a především pianissimy. Jeho „Dio! mi potevi scagliar“ nevyjadřuje sebelítost a závěrečná scéna patří k nejsilnějším momentům večera. Jeho Otello není mramorový hrdina, ale člověk, který ztrácí půdu pod nohama. Chyběl snad jen okamžik šílenství, kdy by dokonalá kontrola povolila vášni – v přísaze „Sì, pel ciel marmoreo giuro!“ nebo v rozloučení se slávou ve druhém jednání.

Australanka Nicole Car se jako Desdemona odchyluje od lyrického, stříbřitého sopránu, jaký se s rolí tradičně spojuje. V prvních jednáních působila spíše pevně než křehce, Píseň o vrbě a Ave Maria ve čtvrtém jednání však zazpívala měkkými, téměř andělskými tóny. Luca Salsi nemá od přírody démonický témbr ani hrozivou jevištní přítomnost; jeho Jago je spíš úskočný a pružný svůdce než ďábel, z něhož jde mráz po zádech, jeho „Credo“ ale mělo sílu. Mladý maďarský tenorista Botond Ódor zaujal jako Cassio zejména ve střední poloze, výrazná byla Emilia Darii Sushkové.

Dirigent Bertrand de Billy nechal orchestr pořádně burácet: mělo to tah i sílu; na začátku čtvrtého jednání zazněly i krásně měkké tóny dřev a smyčců. Plná hlasitost však pěvcům, a zvláště Kaufmannovi, život neusnadňovala. A ani vídeňský orchestr tentokrát nehrál bez chyb – objevily se drobné nepřesnosti v souhře i nejisté nástupy.

Zůstává tak večer dobrého zpěvu v inscenaci, která neohromí. Kaufmannův Otello je tišší a zranitelnější, než jak ho známe. Kdyby jeho tichá tragika našla v režii odpovídající protiváhu, mohl to být velký večer.

***

Giuseppe Verdi: Otello

Libreto: Arrigo Boito podle Williama Shakespeara

Hudební nastudování: Bertrand de Billy

Režie: Adrian Noble

Scéna a kostýmy: Dick Bird

Jevištní efekty: Basil Twist

Světla: Jean Kalman

Sbormistr: Thomas Lang.

Otello: Jonas Kaufmann

Desdemona: Nicole Car

Jago: Luca Salsi

Cassio: Botond Ódor

Emilia: Daria Sushkova

Roderigo: Carlos Osuna

Lodovico: Dan Paul Dumitrescu

Montano: Leonardo Neiva

Herold: Alejandro Pizarro-Enríquez

Bianca: Katharina Billerhart

Orchestr a sbor Vídeňské státní opery

Wiener Staatsoper, čtvrtek 5. listopadu 2026

Foto: Wiener Staatsoper / Marcel Urlaub

Facebook X E-mail WhatsApp