Předposlední koncert Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného byl svěřen do rukou ruské pianistky žijící v Německu, Anny Vinnickaji. V sobotu 7. listopadu 2026 ve vyprodaném sále pražského Rudolfina představila publiku skladby, v kterých se podle vlastních slov cítí opravdu doma. V první polovině koncertu předvedla Tři intermezza, op. 117 Johannese Brahmse a Variace na Corelliho téma, op. 42 Sergeje Rachmaninova. Ve druhé části programu zazněla díla závažnějšího charakteru – Sonáta č. 3 fis moll, op. 23 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina a Sonáta č. 3 h moll, op. 58 Fryderyka Chopina. Unikátním rysem celého koncertu byla Annina schopnost nepřestajně vytvářet krásný klavírní tón v jedinečných odstínech, a přesto s respektem a pokorou ke skladatelovu dílu.

Dnes již mezinárodně uznávaná klavíristka si své renomé vybudovala po vítězství Mezinárodní hudební soutěže královny Alžběty v Bruselu v roce 2007. Od té doby spolupracuje s orchestry především v Evropě (Paříž, Zürich, Berlín, Londýn), ale i v Americe (Boston). Kromě koncertní činnosti je také oddaná klavírní pedagožka na Hochschule für Musik und Theater v Hamburgu, kde dříve i studovala. Její sólové vystupování v Čechách začalo díky Klavírnímu festivalu Rudolfa Firkušného v roce 2022, kdy úspěšně předvedla díla Maurice Ravela a Alexandra Nikolajeviče Skrjabina. Teď se do Prahy vrátila znovu, přičemž nabídla opět zajímavý, a zároveň velmi osobní program. Z výběru skladeb, které běžně hraje (ať už jsou to díla ruské, německé či francouzské klavírní školy 19. století a 20. století), se rozhodla pro kompozice z pozdějšího období, tzv. vrcholná díla skladatelů, v kterých nachází určitou hlubší výpověď. Koncert byl sestaven ze skladeb Johannese Brahmse (1833–1897), Sergeje Rachmaninova (1873–1943), Alexandra Nikolajeviče Skrjabina (1872–1915) a Fryderyka Chopina (1810–1849). V díle Tři intermezza, op. 117, které napsal Brahms pět let před svojí smrtí v roce 1892, se mohli posluchači ponořit do smuteční atmosféry, kterou dané lyrické skladby vyjadřují. Jejich zařazení na samotný úvod koncertu považuji za odvážní počin, protože se nejedná o efektní skladby s možností prezentace virtuózní klavírní techniky. Právě naopak. Jde o tichou, intimní výpověď skladatele, což jenom potvrzuje slova Vinnickaji: „I only play pieces with which I believe I can say something to my audience.“ (Vybírám si pouze skladby, o nichž věřím, že jimi mohu svému publiku něco říct. pozn. redakce) 

Na programu druhé dílo s názvem Variace na Corelliho téma, op. 42 vypovídá o možnostech klavírní hry samotného skladatele Sergeje Rachmaninova (1873–1943), který dané variace sám premiéroval v roce 1931. Jedná se o poslední dílo pro sólový klavír tohoto výborného klavíristy a posluchač v něm může obdivovat melodické, rytmické, harmonické i volné variační techniky, které jsou použity v celkově dvaceti variacích. Od Alexandra Nikolajeviče Skrjabina (1872–1915), kterého tvorba představuje přechod mezi romantickou hudbou 19. století k impresionismu a expresionismu ve hudbě 20. století, byla do programu zařazena jeho Sonáta pro klavír č. 3 fis mol, op. 23 s podtitulem Stavy duše zkomponovanou v roce 1897. Je to jediné dílo na programu koncertu, které skladatel napsal v mladším věku. Nicméně je možno tuto Skrjabinovu jedinou čtyřvětou sonátu pro klavír řadit k vrcholným klavírním dílům, protože v ní bravurně zpracoval náročné téma psychiky, které propojil s virtuózní klavírní technikou. Závěrečné dílo Fryderyka Chopina (1810–1849) s názvem Sonáta pro klavír č. 3 h moll op. 58 reprezentuje skladatelovu poslední klavírní sonátu. Napsal ji pět let před svojí smrtí v roce 1844, a jedná o čtyřvětý cyklus s extrémní technickou obtížností. Všechny tyto skladby kladou na interpreta nároční úkol – propojit virtuózní techniku s emočním vyjádřením tak, aby dílo co nejvěrněji reflektovalo skladatelovu výpověď. Tento pokorný přístup ke kompoziční tvorbě Anna Vinnickaja svojí interpretaci reprezentuje. Také je schopna skladbám vložit vlastní hudební rys – precizní tvorbu klavírního tónu, který vytváří podle hudebního charakteru, pokaždé co nejoriginálněji.

Výstavba večerní dramaturgie přinesla postupnou zvukovou gradaci jednotlivých skladeb a umožňovala reflexi tvorby klavírního zvuku. V intimních Brahmsových Třech intermezzech, které nazval „ukolébavky mých bolestí“, vynikly kromě kantilény vnitřní hlasy, přičemž byla dodržená zvuková vyváženost. Emoční sdělení plné bolesti bylo v každém Intermezzu vyjádřeno odlišným klavírním zvukem – jinak zněla utrápená matka uspávající dítě v prvním Andante moderato, jinak nostalgie ve druhém Andante non troppo e con molto espressione, jinak nářek v posledním Andante con moto. Tvorbu klavírního tónu určovala síla úhozu i dynamika. Bohužel, tento hluboký umělecký zážitek byl často přerušován šumem v publiku a kašláním. U druhé skladby večera s názvem Variace na Corelliho téma, op. 42 Sergeje Rachmaninova si pianistka skvěle udržela nadhled a nesklouzla do efektního předvádění virtuozity. Celkově dvacet variací na známé melodicko-harmonické schéma „La Folia“ uchopila Vinnickaja citlivě, s respektem k proměnlivým hudebním charakterům. Variace tak naplnila potřebným výrazem, ne vlastním egem.

Druhá polovina koncertu věnována sonátám přinesla nárůst virtuozity i celkové zvukovosti. V Sonátě pro klavír č. 3 fis moll, op. 23 Alexandra Nikolajeviče Skrjabina předvedla Vinnickaja pohotové reakce na náhlé tempové i harmonické změny. I v extrémně virtuózních pasážích si dokázala udržet nadhled a klavírní zvuk přizpůsobit emočnímu sdělení (úzkostnému, dramatickému, klidnému, něžnému, zmatenému). V poslední části večera, v Chopinově Sonátě pro klavír h moll, op. 58 se mohl návštěvník úplně ponořit do poslechu proměnlivého klavírního zvuku. Čtyřvětá sonáta nabízela různé odstíny slabší dynamiky, zejména v částech Molto vivace a Largo. Závěrečné Finale patří k technicky nejtěžším pasážím celé klavírní literatury, které Vinnickaja znamenitě zvládla. Její silné dynamiky nebyly tvrdé, ale pořád hrané s potřebnou citovostí. Vynikla i její schopnost zvukově odlišit rozmanité hlasy (i ve velmi rychlých tempech), a tím navodit pocit poslechu „orchestrálního zvuku“.

Jedinečný výkon Anny Vinnickaji ocenilo publikum potleskem ve stoji. Ona odměnila pražské publikum dvěma přídavky – Bachovým Preludiem e moll BWV 855a v úpravě Alexandra Silotiho a Schumannovou skladbou O cizích zemích a lidech z proslulého cyklu Dětské scény, op. 15. Tímto svým výběrem mě jen utvrdila v tom, že skutečně zralý umělec nepotřebuje předvádět velká gesta, když ví, co chce sdělit. Anna Vinnickaja má ve své umělecké vizi naprosto jasno. I díky své schopnosti a ochotě zvukově hledat, tvořit, variovat. 

Foto: Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp