Dirigent Václav Smetáček, od jehož narození uplynulo 30. září 2026 už sto dvacet let, je spojován především s Orchestrem F. O. K., pozdějším Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK. Byl téměř přesně 30 let jeho šéfdirigentem, takže mnohým tato dvě jména splývala. Pro šíření české hudby a českého dirigentského umu v zahraničí však udělal ve svých produktivních letech opravdu obrovský kus práce. Pokud nebudeme počítat četné emigranty, ať už před Hitlerem nebo před komunisty, byl Smetáček, který zůstal po celý život československým občanem, jedním z mála našich dirigentů uznávaných v celém světě. 

První zahraniční dirigování Václava Smetáčka přišlo poměrně záhy, a to 20. června 1938 v londýnské Broadcasting House Concert Hall, kdy v rozhlasovém přenosu řídilo sedm dirigentů sedm skladeb za doprovodu dobově slavného komorního orchestru The Boyd Neel Orchestra. Václav Smetáček dirigoval v pořadí čtvrtou skladbu, kterou byla Rozhlasová hudba Františka Bartoše. Řídil ji už 25. 3. 1936 na svém prvním koncertě s Orchestrem F. O. K. Pravděpodobně se nyní jednalo i o britskou premiéru. Z dalších dirigentů je dodnes známý především zakladatel Orchestru BBC Sir Adrian Boult a česky mluvící rakouský skladatel Ernst Křenek, který řídil od klavíru orchestr a sbor BBC Singers ve své Kantátě pro soprán, sbor a smyčce. Nakonec uveďme, že skladbu Benjamina Brittena Variace pro smyčce na téma Franka Bridge (Brittenova učitele), řídil samotný zakladatel orchestru Boyd Neel, který si ji rok předtím u skladatele objednal.

K dalšímu hostování u zahraničních těles došlo až po válce, kdy Smetáček poprvé dirigoval Tonkünstler-Orchester Niederösterreich 2. 3. 1947 ve vídeňském sále Konzerthaus se Smetanovou Vltavou, Brahmsovým Koncertem pro housle a orchestr D dur (sólistou byl  francouzský houslista Henri Merckel)a Dvořákovou Novosvětskou. Dodejme ovšem, že nešlo o orchestr, kde byl kdysi šéfdirigentem další náš evropsky proslulý dirigent Oskar Nedbal, nýbrž o těleso spolkové země. Tentýž rok 14. 3. pak v operním domě Ópera Municipal Marseille řídil Smetáček ryze československý program: Sukův (stříbrnou olympijskou medailí ověnčený) pochod V nový život, Serenádu op. 5 Eugena Suchoně, Smetanovu báseň Z českých luhů a hájů, Dvořákův Karneval a opět Novosvětskou. Po polském turné na jaře 1948 následovala až do roku 1955 sedmiletá pauza v zahraničních zájezdech, která zasáhla nejen Smetáčka. Lidově demokratické Československo ale nutně potřebovalo přísun valut, zejména po svém bankrotu v roce 1953, takže nakonec hranice otevřelo, finančně však hudebníky odíralo, podobně jako sportovce. 

My však nebudeme postupovat chronologicky, nýbrž od těch nejvýznamnějších orchestrů k těm méně proslulým podle našich osobních preferencí.

Především se jedná o amsterodamský Concertgebouworkest, kde v roce 1978 řídil Smetáček čtyři koncerty (22., 23., 25. a 26. 2.) s programem: Jiří Pauer: Iniciály, Sergej Prokofjev: Koncert pro klavír a orchestr č. 3 a Dvořák: Symfonie č. 6 D dur. V posledním koncertě pak byl vystřídán Prokofjev Klavírním koncertem č. 3 Bély Batóka, což patrně souviselo se změnou klavíristy – brazilskou pianistku Cristinu Ortis nahradil domácí virtuos Theo Bruins. Jak zaznamenala Míla Smetáčková v knize Život s taktovkou: „Cítil v něm [Smetáček v orchestru] citlivý nástroj nesmírné ceny a práce s ním mu byla potěšením.“

Dalším slavným orchestrem řízeným Smetáčkem byli Berlínští filharmonikové v koncertech 4. a 5. 2. 1970 [druhý koncert je na www.smetacek.cz chybně přiřčen FOKu], kdy zazněla Smetanova Vltava, 6. symfonie Bohuslava Martinů, méně hraný Čajkovského Koncert pro klavír a orchestr č. 2 G dur (s americkým pianistou Alexandrem [Shurou] Chercasským [Čerkasským], rodákem z Oděsy), a La Valse Maurice Ravela. Podle vzpomínek Míly Smetáčkové však další nabídky filharmonie její manžel odmítl, protože mu těleso, v té době Karajanovo, k srdci nepřirostlo.

Naopak tomu bylo u dalšího proslulého, tentokrát amerického, orchestru Los Angeles Philharmonic, kam se po úspěšných čtyřech koncertech v lednu roku 1966 (20. 1. a. 21. 1.  L. A., 22. 1. Long Beach, 23. 1. Santa Monica) na přelomu listopadu a prosince následujícího roku 1967 vrátil, a to rovnou k devíti koncertům (30. 11. a 1. 12. L. A., 2. 12. Long Beach, 3. 12. L. A., 5. 12. Santa Barbara, 6. 12. Pasadena, 7. 12. Claremont, 8. 12. Santa Monika a 10. 12. San Diego).

Navíc na obou hostováních spolupracoval s hvězdnými interprety: v roce 1966 s řeckou klavíristkou Ginou Bachauer, v roce 1967 s izraelsko-americkým houslistou Itzhakem Perlmanem. V roce 1966 byly na programu skladby Zrcadlení Miloslava Kabeláče, Smetáčkova dlouholetého kolegy z rozhlasu, Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 3 a Dvořákova Symfonie č. 7. V roce 1967 se jednalo o Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy Luboše Fišera, Paganiniho Koncert pro housle a orchestr č. 1 D dur a Šostakovičovu Symfonii č. 10. 

Přítomnost skladeb Miloslava Kabeláče, Luboše Fišera a koneckonců i Jiřího Pauera, v té době uměleckého ředitele České filharmonie, svědčila o Smetáčkově snaze vyslat do světa i naše soudobá díla. I my se budeme snažit vzhledem k rozsahu článku uvádět pouze tyto skladby, pokud k tomu nebude jiný důvod. Po posledním koncertě v roce 1966 se Smetáčkovi navíc sešli v české restauraci Heart of Europe s Kvartetem města Prahy, které bylo v USA rovněž na turné. Třešničkou na dortu pak už byl telefonát Zubina Mehty (který byl tehdy od roku 1962, tedy od svých 26 let, šéfem Los Angeles Philharmonic) s pozváním na rok 1967. Dodejme, že Zubin Mehta je dodnes velkým přítelem našeho jiného tělesa Pražského filharmonického sboru, který mnohokrát dirigoval. 

23. dubna 1967 hostoval Smetáček u dalšího slavného tělesa Orchestra dell Academia Nazionale di Santa Cecilia v Římě. Než uvedeme program, uveďme si zápis za Smetáčkova deníku z 22. 4.: „Dnes jsem měl první zkoušku. A ejhle! Na programu není Prokofjevův druhý houslový koncert, jak stojí ve smlouvě a na který jsem se tak důkladně připravoval, nýbrž koncert Šostakovičův, který jsem sice slyšel v Praze s Oistrachem, ale nikdy nedirigoval. Byla to pro mě enormní námaha, naštěstí je orchestr výborný, a tak nám to šlo dobře.“

Správný program koncertu s nejvěhlasnějším symfonickým italským orchestrem tedy obsahoval: Bachův Koncert pro housle a orchestr č. 2 E dur, Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1 a moll, Ouverturu C dur Antonína Rejchy a Janáčkova Tarase Bulbu. Na housle hrál další mistr Leonid Kogan. Smetáček se ještě do Santa Cecilia za rok vrátil v rámci zájezdu s Českou filharmonií.

Pokud jde o spolupráci s německými tělesy, je těžké vybírat pořadí. Především musíme připomenout druhé šéfovské místo Václava Smetáčka u Městského symfonického orchestru ve východním Berlíne, neboli Städtisches Berliner-Sinfonie Orchester, kterého se ujal v letech 1959-1960. Jednalo se zahraniční těleso, které dirigoval nejčastěji, a to v letech 1958, 1959, 1960, 1961, 1962, 1963, 1964, 1965, 1966, 1968, 1971, 1973 a 1982. Tento orchestr nese od roku 2006 jméno Konzerthausorchester Berlin. V roce 1964 řídil též východoberlínskou Berliner Staatskapelle (jeden z nejstarších orchestrů na světa, založený roku 1570). V roce 1974 pak Rundfunk Sinfonie-Orchester Berlin, také ve východním Berlíně. Seznam berlínských orchestrů a operních domů by si zasloužil samostatný článek, neboť více než čtyřicetileté rozdělení města přineslo dublování hudebních institucí a tím i nepřehlednost téměř totožných názvů. Smetáček dirigoval i v Západním Berlíně, kromě Berlínských filharmoniků ještě několikrát v roce 1977 i Radio-Symphonie-Orchester Berlin (původní název v letech 1946-1958 byl RIAS-Symphonie-Orchester, zkratka RIAS znamenala Rundfunk im amerikanischen Sektor), od roku 1993 Deutsches Symphonie-Orchester Berlin (DSO).

Jeho dalším oblíbeným orchestrem byla i Dresdner Philharmonie, kterou řídil v letech 1958, 59, 60, 62, 63, 64, 65 66, 67 a 1971.  Pokud přeskočíme do tehdejšího Západního Německa, konstatujeme, že dirigoval všechna rozhlasová symfonická tělesa, která jsou dosud považována za jedna z nejlepších minimálně v Evropě.

Začneme v Hamburku u rozhlasového Sinfonieorchester des Norddeutschen Rundfunks, od roku 2016 přejmenovaného na NDR Elbphilharmonie Orchester. Toto těleso dirigoval Smetáček v letech 1960, 64, 66, 67, 68, 69, 70, 71 a 1972. My se zastavíme u dvojice koncertů 24. a 25. května 1964. O pouhé dva dny dříve byl Smetáček totiž vyzván k okamžitému převzetí zkoušek a koncertů za onemocnělého Rafaela Kubelíka. Na programu byla Beethovena Chorální fantazie c moll a především Janáčkova Glagolská mše, při které účinkovaly i spojené rozhlasové sbory NDR z Hamburku a WDR z Kolína nad Rýnem. Po zkoušce 23. 5. volal Smetáček manželce: „Mílo, představ si, oni to tu zpívají dokonalou staroslověnštinou.“ A po prvním koncertě si poznamenal do deníku: „Všechno dopadlo výborně, hlasy sólistů byly skvostné, sbor na výši (ovšem Českému pěveckému sboru se nevyrovná!) a orchestr se také činil… Přišel mi potřást rukou též šéf orchestru Hans Schmidt-Isserstedt a skladatel Ernst Křenek, který na mne spustil česky. Dal pozdravovat Aloise Hábu.“ 

Také nás bude určitě zajímat účinkování Smetáčka se Sinfonie Orchester des Bayerischen Rundfunks 16. 2. 1967 s programem: Witold Lutoslawski: Koncert pro orchestr, Dvořák: Husitská předehra a (tragicky v necelých 18 letech zesnulý) Tomáš Vačkář: Concerto recitativo pro flétnu, klavír a smyčce. Jednalo se o studiovou nahrávku, která pokračovala i 17. a 18. 2. 

Obě situace jsou pikantní, neboť Kubelík, byť jeden z nejslavnějších dirigentů té doby, byl v očích úřadů socialistického Československa stále emigrantem, tedy zločincem. Touha po nedostatkových valutách však i tehdy zvítězila nad státní politikou. Nahradit ho tedy v Hamburku a posléze řídit orchestr, kde byl v letech 1961-1979 šéfem, znamenala pro tehdejší mocipány maximální ústupek, i když šlo o relativně liberálnější šedesátá léta. Připomeňme zároveň, že Kubelík řídil Orchestr F. O. K. už před válkou a po odchodu do emigrace v roce 1948 z pozice šéfdirigenta České filharmonie vystřídal další vedoucí místa u Chicago Symphony, v Covent Garden a Metropolitní opeře, aby posléze vybudoval z orchestru Bavorského rozhlasu jeden z vůbec nejlepších orchestrů.

Mezi zahraniční úspěchy Václava Smetáčka patří bezesporu i dirigování oper. Zmiňme především jeho italskou premiéru Janáčkovy opery Z mrtvého domu v milánském Teatro alla Scala 22. 12. 1966 v režii Karla Jerneka s orchestrem a sborem milánského operního domu s reprízami 27. 12. 1966, 2., 5. a 7. 1. 1967.

Druhým slavným divadlem bylo Teatro Colon v Buenos Aires. Latinská Amerika byla totiž Smetáčkem navštěvována poměrně často. Pokud jde o opery, uvedl v Buenos Aires postupně Bartókův Modrovousův hrad v němčině dohromady s baletem Podivuhodný Mandarin (premiéra 9. 5. 1967, reprízy 12., 14., 18. a 20. 5.), Musorgského Borise Godunova v italštině (premiéra 19. 5. 1967, reprízy 21., 27., 30. 5. a 4. 6.), Šostakovičovu Kateřinu Izmailovu (Lady Macbeth Mcenského újezdu) v italštině (premiéra 26. 4. 1968, reprízy 28. 4., 2., 4., a 9. 5.) a Janáčkovu Káťu Kabanovu v němčině (latinskoamerická premiéra 10. 5. 1968, reprízy 12., 15., 18., 22. 5.). Posledně jmenovaná opera byla režírována Karlem Jernekem a přivedla do Argentiny také tuzemské pěvce: Libuši Domanínskou, Ivo Žídka, Otakara Krause (od roku 1940 v Británii) a v té době už domácí Růženu Hořákovou Firkušnou (od roku 1950 členka Teatro Colon). Všechny čtyři tituly provedl Orquesta Estable del Teatro Colón, divadelní sbor a divadelní dětský sbor. Jako sbormistr působil v Janáčkově a Šostakovičově opeře Romano Gandolfi, od roku 1971 sbormistr v La Scale, přítel pro změnu Pražského komorního sboru, který řídil při a cappellových koncertech v průběhu jeho existence (mimo jiné na festivalech v Pesaru nebo Mallorce) až do své smrti v roce 2006.

V Argentině působil Smetáček i v letech 1964, 1965, 1966 a 1973, kdy dirigoval symfonický repertoár. V září 1964 to bylo se Symfonickým orchestrem národního rozhlasu LRA, se kterým provedl kromě standardního symfonického repertoáru také další česká, v zahraničí málo známá díla. Jednak to byl klasicistní Jan Václav Hugo Voříšek a jeho Symfonie D dur, jednak soudobý Jindřich Feld s Veseloherní předehrou. V roce 1965 na přelomu srpna a září řídil Orquesta Filarmónica de Buenos Aires, s kterým provedl jihoamerickou premiéru Mé Vlasti (30. 8. 1965). Tato skutečnost byla velmi pěkně reflektována rozhlasem Classic Praha v seriálu Hudba podle kalendáře 1. 10. 2021 Martinou Klausovou k dirigentovu 115. výročí narození i s citacemi z jeho deníku.  Kromě toho zazněla v roce 1964 i symfonická báseň Stařec a moře Jiřího Jarocha. O rok později mohli diváci v Teatro Colón slyšet i Zrcadlení Miloslava Kabeláče a v jediném symfonickém koncertě roku 1968 s filharmonií Buenos Aires i Fišerových Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy. V roce 1973, v posledním šestém roce svého hostování v Buenos Aires, uvedl pak Vox Clamantis Petra Ebena. Pro úplnost Smetáčkova působení v Argentině pak musíme uvést i jeho jeden koncert v roce 1964 s městským dechovým orchestrem Banda sinfónica Municipal, o jehož řízení požádal Smetáčka šéf orchestru a jeho spolužák z pražské konzervatoře v jedné osobě Slovinec Drago Šijanec.

Pokud zůstaneme ještě v Latinské Americe, zastavíme se nejprve v Havaně v červnu roku 1963 (Orquesta Sinfónica Nacional de Cuba), kde uvedl předehru k Sofoklově tragédii Antigona Vladimíra Sommera a Symfonii č. 1 Jana Klusáka, a dále v Mexiku v roce 1970 a 1973 (Orquesta Sinfónica Nacional de México a Orquesta de Cámara de la Ciudad México), kde kromě výše jmenovaných českých autorů Smetáček uvedl i Scherzo Jiřího Pauera. Dirigoval též v Caracasu v roce 1968 a 1970 (Orquesta Sinfónica de Venezuela) a v Santiagu de Chile v roce 1970 (Orquesta Filarmónica de Santiago). Václav Smetáček se odtud rozjel do Ria de Janeira, kde zasedal v porotě Festivalu soudobé hudby. 

Smetanovu Mou vlast dirigoval Václav Smetáček v zahraničí často a rád, ostatně svou osobní premiéru si odbyl už 1. ledna 1940 v Mělníce s Orchestrem F. O. K., bez zkoušky, jako záskok za nemocného Otakare Jeremiáše. 1. 12. 1964 také uvedl její kanadskou premiéru s Montreal Symphony Orchestra, 2. 12. pak i její reprízu. A co je pro nás nejzajímavější, třetí společný koncert se celý týkal opět české hudby. I když nešlo o soudobé české autory, „pouze“ o Smetanu (Předehra k Tajemství), Dvořáka (Houslový koncert – housle Ida Haendel), Fibicha (V podvečer) a Janáčka (Lašské tance), přece jen by se v hostování u jiných zahraničních těles stoprocentní zastoupení české hudby na celém turné našlo jen velmi těžko.

Z oper řízených Václavem Smetáčkem ve světě nám chybí ještě dvě, za kterými musíme až na Island, kde v roce 1968 uvedl Prodanou nevěstu v islandské premiéře a Rigoletta, obě opery s Iceland National Symphony Orchestra. Ve Smetanově opeře (režie Luděk Mandaus) účinkovalo mnoho českých pěvců: Miluše Fiedlerová, Zdeněk Švehla, Eduard Haken, Oldřich Kovář, Jan Konstantin, Štěpánka Štěpánová, Zdeněk Otava a Milada Čadíkovičová, ve Verdiho opeře pak v roli Vévody dirigoval Nicolaie Geddu, v té době už hvězdu Metropolitní opery nebo Covent Garden. Operním představením v roce 1960 předcházely symfonické koncerty se stejným orchestrem v letech 1957 a 1958, kde se opět objevila soudobá česká hudba: Iša Krejčí (Serenáda pro orchestr) a již jinde zmíněné skladby Jana Klusáka a Jindřicha Felda.

V roce 1960 přijal pozvání od Tokyo Symhony Orchestra, které trvalo od ledna do května. Jednalo se o unikátní těleso naprosto nezávislé na státních subvencích. Protože se nepodařilo zajistit dostatek financí, bylo pozvání pro manžele Smetáčkovy na rok 1964 zrušeno, těleso zkrachovalo a jeho generální ředitel pan Hašimoto se zachoval podle japonských tradic a spáchal sebevraždu… 

Podruhé se objevil Smetáček v Japonsku v roce 1973 u Japan Philharmonic Symphony Orchestra, který se právě probíral z krize, neboť přišel v roce 1972 o třetinu členů. Ta pod vedením Seijiho Ozawy založila New Japan Philharmonic. S původním orchestrem řídil Smetáček deset úspěšných koncertů v prosinci 1973. Orchestr se objevil v roce 1991 na Pražském jaru, kde hudebníci poznali paní Mílu Smetáčkovou, která ve své knize Život s taktovkou o tom píše: „…Inspektor [orchestru] mluvil o vděčnosti, kterou orchestr dodnes k mému muži cítí. On to byl, kdo jim pomohl, když se ocitli v krizi. Pod jeho vedením získali první skutečné úspěchy, první uznání u kritiky a sebevědomí…“ 

Turné na Novém Zélandě absolvoval Smetáček dvě. V roce 1965 i 1972 řídil The New Zealand Broadcasting Symphony Orchestra, s kterým ve Wellingtonu 2. 6. 1972 natočil ryze československou hudbu: Miloslav Kabeláč: Zrcadlení, Eugen Suchoň: Metamorfózy a Karel Boleslav Jirák: Symfonické scherzo. 

Václav Smetáček řídil mnoho a mnoho dalších orchestrů, ať už Mnichovskou filharmonii, Orchestr lipského Gewandhausu, Vídeňské symfoniky na festivalu v Bregenzu v roce 1966, L´Orchestre Radio Symphonique Paris, Budapešťskou státní filharmonii, Leningradskou i Moskevskou filharmonii, orchestry v Bologni (se sopranistkou Mirellou Freni), Janově (s houslistou Ricardem Odnoposoffem), v Jerevanu, Tbilisi, Baku, Lucemburku, Madridu, v Belgii, Dánsku, Švédsku, Švýcarsku, Velké Británii…, téměř všechny významné orchestry v Polsku a Rumunsku, a tak dále.

Díky koncertu v Káhiře s Cairo Symphony Orchestra 2. 6. 1964 můžeme dnes Václava Smetáčka označit za dirigenta orchestrů na všech kontinentech, samozřejmě kromě Antarktidy.

————- 

Podle knihy Míly Smetáčkové Život s taktovkou, deníků Václava Smetáčka, laskavě zapůjčených dcerou dirigenta Václavou Smetáčkovou, a webových stránek www.smetacek.cz

foto: nkd.cz, archiv redakce a autora

Facebook X E-mail WhatsApp