KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Conrad Tao: Schönbergovu hudbu chci slyšet v zakouřeném jazzovém klubu english

„Možná jsem jen nenasytný a chci zkusit všechno!“

„Na Rachmaninovovi obdivuju jeho neuvěřitelný instinkt pro melodii a to šílené chromatické vedení hlasů.“

„Leccos z té hudby už v mém těle žilo delší dobu.“

Americký klavírista a skladatel Conrad Tao vystoupí 23. listopadu v ostravském sále Vesmír v recitálovém cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava. V programu propojí Gershwina, Schönberga či Rachmaninova s jazzovými standardy a vlastní improvizací. Co tak široce rozkročený program drží pohromadě? V rozhovoru vysvětluje nečekané repertoárové souvislosti, přibližuje vlastní úpravu Rapsodie v modrém a uvažuje o Rachmaninovovi jako předchůdci popových skladatelů.

Hráváte v Evropě často?

Zas tak super často ne. Do Evropy jezdím s přestávkami už spoustu let. V lednu jsem měl recitál ve Stockholmu a loni v září jsem hrál v berlínském Konzerthausu. Teď se chystám na recitál do Ostravy, předtím ještě vystoupím v Jerevanu a ve Winterthuru. Ale jinak tu hraju spíš nepravidelně.

Když se dívám na váš ostravský program, většinu z těch jednotlivých skladeb znám, ale celkovou koncepci vůbec nechápu. Od čeho jste se při sestavování programu odrazil, která skladba byla první?

Úplným zárodkem byl program, který jsem před pár lety sestavil ke 150. výročí Rachmaninovova narození. Přemýšlel jsem o něm jako o autorovi písní a v jistém smyslu i jako o předchůdci popových hudebníků. Nějakou dobu žil v New Yorku, kde po svém příjezdu napsal pár skladeb, v nichž podle mě velmi zřetelně zaznívá vliv jazzu. Nakonec se usadil v Los Angeles. V souvislosti s letošními oslavami 250. výročí vzniku Spojených států jsem začal přemýšlet, jak tu myšlenku rozvinout. Rachmaninov byl jedním z několika evropských emigrantů, kteří se ocitli v Los Angeles. Schönberg učil na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a měl tam velký vliv. Korngold zase svou prací ve filmovém průmyslu přispěl k tomu, že se americký film stal nesmírně vlivným kulturním vývozním artiklem. Dalo by se dokonce říct, že byl nástrojem měkké moci.

Program vyrostl z toho, jak se potkávali evropští emigranti, američtí autoři písní a skladatelé a jak se do toho promítaly černošské hudební tradice ve Spojených státech. Bez takových střetů by americká populární píseň, jak ji známe, nevznikla. Neměli bychom třeba Gershwina… A taky se mi líbí, že nejstarší skladbou na programu je vlastně Joplinův Maple Leaf Rag, který byl vydán v roce 1899. Většina skladeb pochází z prvních čtyř desetiletí dvacátého století. Program vnímám jako souhvězdí představ o tom, co pomáhalo utvářet podobu Ameriky.

Je nějaká skladba, kterou by podle vás posluchači mohli v kontextu tohoto programu slyšet jinak, čerstvěji?

Mluvím tu sice o všech těch myšlenkách, ale skladby jsem vybral a seřadil takhle proto, že spolu dobře znějí. Jde především o hudební zážitek. Přemýšlel jsem o tom, jak se Gershwin a Schönberg přátelili a jak spolu nakonec hráli tenis v Los Angeles. A když hraju Schönbergovu klavírní hudbu, chci ji slyšet v zakouřeném jazzovém klubu. Ta atmosféra mi k ní vždycky seděla. Jednou jsem hrál Schönbergovy Klavírní kusy, op. 23 s Tyshawnem Soreym, což je úžasný skladatel. Celou dobu u toho improvizoval na bicí, byl to pro mě splněný sen. Říkal jsem si: „Panebože, konečně můžeme téhle hudbě dát tolik smyslného a hravého rozměru.“

I v to doufám, když stavím Gershwina a Schönberga vedle sebe. Možná v Schönbergově chromatice uslyšíme nesmírně bohaté harmonie a melodické tvary, které se pohybují harmonickým prostorem. Od začátku mě vedli k tomu, abych o téhle hudbě přemýšlel hlavně v historických souvislostech a vnímal ji z hlediska disonance. A u Gershwina zase možná uslyšíme, jak vynalézavě vede hlasy a jak zásadní je chromatika pro jeho hudební jazyk. Rád bych některé z těch spojitostí odkryl.

To chápu. Ale slyšíte i v opusu 33 podobnou atmosféru zakouřeného jazzového klubu jako třeba v něčem z dřívějších opusů?

Úvodní akordy opusu 33a jsou tak strašně moc jazzové, je to skvělé! A v opusu 33b je zase určitý taneční rytmus. Proto jsem ho dal hned za Maple Leaf Rag, je v tom určité synkopování. Nechci tvrdit nic o tom, jaké měl kdo záměry, ale tyhle hudební prvky tam podle mě rozhodně jsou přítomné.

Neznáte náhodou klavíristu Lukáše Vondráčka?

Ano, znám, jen jsem ho poslední dobou moc nesledoval. Pracuje na něčem v podobném duchu?

V podobném duchu asi ne, ale nedávno zahrál Maple Leaf Rag jako přídavek po Prokofjevově Třetím klavírním koncertu. Hrál to úžasně, ale byla to tak nečekaná a zvláštní volba, že skladba skončila dřív, než jsem si na ni stihl zvyknout.

To je dobrá kombinace. Mě trochu víc zajímá, co může vzniknout z nečekaného tření mezi dvěma věcmi, možná i víc než snaha je slučovat. Ale celkově mi jde o hledání spojitostí tam, kde bychom je na první pohled nemuseli vnímat.

Takže nejste ten typ člověka, co potřebuje mít program ukotvený v Appassionatě nebo Lisztově Sonátě?

Obě ty skladby miluju a obě jsem je do svých programů zařazoval. Jen se asi bráním tomu, aby se něco dělalo automaticky. Byla by škoda hrát je na recitálu hlavně proto, že se to tak zkrátka dělá. A nemusí za tím ani být nějaký koncept, často vybírám skladby prostě proto, že se mi líbí, jak spolu znějí. Jsem především hudebník, Appassionatu chci hrát proto, že mě ta skladba sama inspiruje. Přitom ale hraju spoustu Mozarta. Je docela legrační, že s orchestry nejspíš nejčastěji hraju Rapsodii v modrém a Mozartovy koncerty. A zítra odjíždím do Winterthuru hrát Klavírní koncert Matthiase Pintschera. Asi mě baví zkoušet, co se s těmi konvencemi dá dělat. Nebo jsem možná jen nenasytný a chci zkusit všechno!

V čem se vaše sólová úprava Rapsodie v modrém liší od Gershwinovy vlastní verze pro sólový klavír?

Vychází z Gershwinovy klavírní úpravy. V ní po svém převádí do klavíru instrumentaci skladby, která ovšem ale není jeho vlastní. To mi na Rapsodii v modrém připadá opravdu zajímavé. Od začátku to byla skladba, kterou po svém hrála spousta velmi různých lidí.

Počkejte, a co Koncert F dur? Ten si také neinstrumentoval sám?

Koncert F dur byl vůbec první skladbou, kde si orchestrální party napsal sám!

Zajímavé. Pokračujte.

Přidal jsem několik vlastních detailů, vlastní způsoby, jak převést orchestraci do klavíru a pracovat s jednotlivými vrstvami skladby. Je tam jeden konkrétní moment, který předem neprozradím, ale zcela zřetelně jde o můj vlastní improvizační vklad. Na Gershwinově základu jsem tak během let stavěl i s využitím vlastních skladatelských nápadů.

Nakolik máte předem připravenou svou improvizaci na patnáctou variaci z Rachmaninovovy Rapsodie na Paganiniho téma?

Velmi málo. Mívá podobný průběh a v jistém smyslu pořád rozvíjím improvizaci, se kterou jsem začal ve čtrnácti nebo patnácti letech. Patnáctá variace je první hudba, na kterou si pamatuju, že jsem vědomě improvizoval. Tehdy mě inspirovala spousta různých věcí včetně hudby Julie Wolfe a vymýšlel jsem k té variaci opravdu bláznivé úvody, což dělám i teď. Už mi není patnáct a mám větší hudební slovník. Vždycky začínám tím, že se ponořím do prvních šesti tónů variace, a opravdu jde o improvizaci. Tehdy jsem nic nevěděl o okolnostech Rachmaninovova příchodu do New Yorku. Myslím, že jsem reagoval na určitý jazzový charakter patnácté variace. Když jsem se dozvěděl, že chodil do jazzových klubů v Harlemu a slyšel hrát Arta Tatuma, změnilo to můj pohled. Nebo mi to možná potvrdilo něco, co už jsem v té hudbě slyšel. V té improvizaci se pro mě hodně těch myšlenek propojuje.

Na koncertě budete hrát i osmnáctou variaci. Jakou verzi pro sólový klavír používáte?

Hraju přímo z partitury. Ani jsem si nedával práci s tím, abych si ji rozepsal pro sólový klavír.

I samostatně poslouchám osmnáctou variaci rád, to mě nepochopte špatně. Ale zároveň je ve mně i kus snoba, který ji dokáže plně ocenit jen v kontextu, když ji slyší jako inverzi původního tématu… Někdy mi připadá, že hrát ji takhle vytrženě může být laciné. Dělala to ale spousta lidí a nejspíš k tomu měli dobrý důvod.

Kromě samotného nápadu dát téma do inverze je tu i dramatický účinek toho, kde se variace ve skladbě nachází. Z hlediska formy je tam umístěná dokonale! Tohle napětí bylo jedním z podnětů k rachmaninovskému programu, z něhož tento recitál vyrostl. Když se mě poprvé ptali, jestli mám nějaký program ke 150. výročí Rachmaninovova narození, moje bezprostřední odpověď byla ne. Druhou sonátu nehraju, nemám ji nijak zvlášť rád. Rachmaninovovu hudbu miluju, ale nebyl jsem si jistý, jestli mám v sólovém recitálu co nabídnout.

Pak jsem začal přemýšlet o tom, jak my, kteří vycházíme z pozice klasické hudby, můžeme mít trochu rozporuplný vztah k tomu, jak snadno se jeho hudba dá využít v popu. Frank Sinatra natočil píseň Full Moon and Empty Arms, která přebírá vedlejší téma z poslední věty Rachmaninovova Druhého klavírního koncertu. Když tu melodii vtěsnáte do pevné šestnáctitaktové fráze, něco se samozřejmě ztratí, ale zároveň je to opravdu půvabné. Pak je tu All by Myself Erica Carmena, kterou natočila i Céline Dion. Ta využívá hudbu z druhé věty téhož koncertu. I osmnáctá variace si začala žít vlastním životem. Objevovala se ve filmech a stala se samostatným hudebním tématem. Fascinuje mě, jak to všechno ovlivňuje, co tahle hudba pro lidi znamená.

Ta variace je velmi melodická a lyrická. Myslíte, že Rachmaninov dosáhl svého vrcholu ve vokální tvorbě? Já asi ano.

Vokální hudbu miluju a jeho dar melodie je úžasný. Ale ne, dejte mi radši klavírní koncerty a Symfonické tance! Některé věty koncertů mi připadají méně úspěšné, ale jinak je miluju prakticky všechny. Na Rachmaninovovi obdivuju jeho neuvěřitelný instinkt pro melodii a to šílené chromatické vedení hlasů. Když hraju jeho koncerty, zvlášť Třetí, mám pocit, že hraju akordovou progresi a hledám tu hluboko vedenou harmonickou linii. Všechny ty ozdoby nad ní, všechny ty třpytivé klavírní stylizace vyrůstá z té harmonie. To na té hudbě miluju, myslím, že je naprosto geniální. A to, že dokázal být tak skvělým autorem písní, aniž by o to vůbec usiloval, je pro mě stejně obdivuhodné jako všechno ostatní, co uměl.

Jak si dokážete udržet v hlavě tak komplexní program, zvlášť když v prosinci budete hrát v Carnegie Hall úplně jiný?

V hlavě se mi toho asi odehrává hodně, v každém okamžiku je tam spousta vrstev. Někdy je to trochu šílené, intenzivní, občas mě to trochu zahlcuje, ale miluju to. Myslím, že mám možná trochu ADHD, bývám neklidný a můj mozek se chce vydávat spoustou různých směrů. Tenhle program jsem letos už několikrát hrál, takže ho mám v hlavě zažitý. Přesně vím, co mě na něm zajímá, a ty skladby mám tak rád, že mě to příliš nestresuje. Rapsodii v modrém jsem navíc hrál už tolikrát, v téhle verzi, s orchestry i ve verzi, kterou uvádím se stepařem, s nímž spolupracuju. Leccos z té hudby už žilo v mém těle delší dobu.

Archiv umělce

Zbyněk Pilbauer

Zbyněk Pilbauer

Narodil se v Habřince, ale od dětství žije v Praze. Studoval hru na klavír na Gymnáziu a Hudební škole hl. m. Prahy ve třídě Hany Dvořákové a následně u Martina Kasíka na Hudební a taneční fakultě AMU. Jeden semestr strávil na Royal Birmingham Conservatoire a mimo školu si rozšířil znalosti na mistrovských kurzech u Lilyi Zilberstein, Grigorije Gruzmana, Lukáše Vondráčka, Saleema Ashkara a dalších umělců. V současné době u Martina Kasíka pokračuje v doktorském studiu na Fakultě umění Ostravské univerzity. Ve volném času rád čte literaturu všeho druhu od odborné po poezii, nejdražší mu je hudba Franze Schuberta a Josefa Suka.



Příspěvky od Zbyněk Pilbauer



Více z této rubriky