Rudolf Firkušný prožil většinu své kariéry v zahraničí, k české kultuře si však uchoval mimořádně silný vztah a její hudbu prosazoval po celém světě. S jeho dcerou Veronikou jsme v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz probrali jeho vztah Československu a první republice, mluvili jsme o jeho lidském i uměleckém naturelu, celoživotní zvídavosti, ale také o tom, co jedl před koncerty nebo jak to vlastně bylo s tou reklamou na značku Nike. Rozhovor vznikl už před osmi měsíci, a tak se jeho původní začátek vázal k událostem, které mezitím ztratily svou aktuálnost: k filmu Gerta Schnirch podle románu Kateřiny Tučkové, na němž Veronika Firkušná spolupracovala jako překladatelka, a ke koncertu Yefima Bronfmana, který se na počest jejího otce uskutečnil v New Yorku. Tyto pasáže jsme z publikované verze vypustili a do našeho povídání vstupujeme ve chvíli, kdy přišla řeč na Klavírní festival Rudolfa Firkušného, který v Praze zanedlouho začne.

(…) Zmínila jste, že na ten koncert v New Yorku jste navrhla Yefima Bronfmana vy… Podílela jste se někdy dramaturgicky i na Festivalu Rudolfa Firkušného?

Vůbec ne. Naše účast spočívala vlastně jen v tom, že když přišel nápad založit klavírní festival, oslovili nás, jestli bychom souhlasili s tím, aby byl pojmenován po tatínkovi. Byli jsme nadšení, protože Praha pro něj byla oblíbeným místem, a tak jsem to vnímala jako takové uzavření kruhu. Přestože se velká část jeho kariéry odehrávala mimo Prahu a mimo Československo, on si své vlastenectví opravdu uchoval. To, že se mohl vrátit a že tam v určitém smyslu může být přítomen dodnes, se mi zdálo hrozně krásné a poetické. Cestoval po celém světě a všude hrál české skladby, vnímal to jako svou lásku a své poslání. Teď se to tak trochu obrátilo: čeští i zahraniční klavíristé se po celý týden scházejí v Praze pod záštitou tohoto festivalu.

Myslíte, že mu někdo někdy mohl jeho emigraci vyčítat? Třeba právě jako nedostatek vlastenectví?

V jakém smyslu?

Že nezůstal v Československu a nepodílel se na zdejším hudebním životě. Jestli to někdo nemohl vnímat jako určitý nedostatek solidarity.

To bych si dovedla představit snad jedině u někoho, kdo v Československu zůstal, ale nevím o tom. Spíš o tom pochybuju, protože tatínek vždycky, kdykoliv to bylo možné, spolupracoval s českými umělci a orchestry a měl velmi jasno v tom, proč svůj postoj zastává. Do určité míry toho tím, že žil v zahraničí, mohl pro českou kulturu udělat mnohem víc. Pro kulturu, která existovala za první republiky a později byla utlumená normalizací a vším, co se tehdy dělo. Pokud mohl nějak pomoci svým kolegům, vždycky to udělal. Třeba i tím, že mohli přespávat u nás doma, což se sice nestávalo často, ale občas ano. Na vaši otázku tedy pochopitelně nemohu s jistotou odpovědět, ale překvapilo by mě to.

V souvislosti s tím bych si dovolil jednu otázku, která souvisí s mojí disertační prací. V knize Richarda Pohla jsem narazil na vzpomínku klavíristky Sary Davis Buechner. Ta uvádí, že Vítězslav Novák byl jediným českým skladatelem, jehož dílo váš otec odmítl konzultovat, protože jej údajně „neměl sám příliš v lásce“. Víte o tom něco?

To je zvláštní! O tom jsme spolu nikdy nemluvili, musím se na to podívat a zeptat se! Překvapuje mě to hlavně proto, že jsem v životě neslyšela svého otce říct o komkoliv něco negativního. Vím jen, že se o Bořkovcově klavírním koncertu, který hrál myslím na prvním Pražském jaru a později už se k němu nevrátil, vyjádřil jako o trochu „kožené“ skladbě. Co tím přesně myslel, nedokážu říct.

Tím se asi vyjadřoval přímo k hudební podstatě skladby. Ale pokud jde o Nováka, ve třicátých letech ho hrál dost často. Potom jeho díla na dlouhou dobu úplně přestal hrát s jedinou výjimkou koncertu na konci šedesátých let…

… Já tedy musím upřímně říct, že si vůbec nepamatuju, že by kdy měl Nováka na programu.

V pozdějších desetiletích už ho právě s tou jednou výjimkou nehrál vůbec. A tak mě napadla jedna troufalá domněnka, jestli za tím nemohly být nějaké ideologické důvody. Novák byl po válce oficiálně vysoce oceňovaným skladatelem a později si jeho odkaz přivlastnil i komunistický režim. Co když právě to ovlivnilo vztah vašeho otce k jeho hudbě?

To si nemyslím. Vím totiž, co tatínek vždycky říkal, když někteří jiní čeští umělci velmi nekompromisně, řekla bych až s opovržením, odsuzovali ty, kteří v Československu zůstali a spolupracovali s režimem. Otec vždycky říkal, že nikdo z nás nežije v „jejich botách“. Že kdo neprošel jejich cestou, nemá právo ani schopnost je soudit. Naopak byl v tomto ohledu nesmírně citlivý, říkal, že kdokoliv tam ze svých důvodů zůstal, musel to mít strašně těžké. Podle toho, jak jsem tatínka znala, byl nesmírně humanisticky založený a měl obrovské pochopení pro druhé. Když se s někým rozcházel v osobních nebo uměleckých názorech, vždycky jen řekl: „Moje volba by to nebyla.“ Ale nekritizoval, to vůbec nebyla jeho nátura.

Mně by taky na základě toho, co jsem o vašem otci četl, připadalo zvláštní, kdyby za tím byla nějaká osobní nevraživost. Jedovatost bych od něj nečekal.

Ne. Dokonce ani o Nejedlém, který jeho bratrovi Leošovi velmi ublížil krátce poté, co se změnily politické poměry, nikdy neřekl nic zlého. A tam by býval měl spoustu důvodů být jedovatý. Spíš ho to mrzelo, připadalo mu, že je to škoda a litoval toho.

Na druhou stranu na mě vždycky dělal dojem člověka, který měl pevnou páteř a udělal, co bylo potřeba udělat. Že nestál jenom tak nečinně stranou, ale jednal, měl názor.

Měl, ale nebyl to člověk, který by vyhledával konflikty, nějaké dramatické postoje nebo senzace. Myslím, že to souviselo s tím, že vyrůstal za první republiky a Masaryk s Janáčkem na něj měli obrovský vliv. Byly to pro něj takové otcovské postavy, protože jeho vlastní otec, jak víte, zemřel, když byl tatínek ještě tak malý, že si ho ani nepamatoval. Když pak jednou v Brně na Dušičky navštívili hřbitov a on tam uviděl na náhrobku své jméno, řekl mamince (mohlo mu být tak čtyři nebo pět let), že to jméno jednou bude na plakátech.

Myslím, že celá atmosféra a filozofie první republiky ovlivnila celý zbytek jeho života. Bral ji velice vážně. A nejen on. Podobně to měli i moji prarodiče z maminčiny strany. Vždycky mě fascinovalo, když se tihle tři sešli a vzpomínali na své mládí. Byl to úplně jiný svět, než jaký jsem znala ze současnosti. Když jsme se scházeli ve Švýcarsku, babička se vždycky prvních pár dní potřebovala zastavit a nadechnout, třeba i když jsme šli jen do obyčejného obchodu. Ten kontrast s šedivostí a nedostatkem věcí v Československu pro ni musel být téměř nepředstavitelný. A právě v tom byl takový zvláštní kontrast, když se tihle tři dali dohromady a vzpomínali na své mládí. Mě to vždycky fascinovalo. Maminka totiž o svém dětství mluvila jen velmi zřídka. Nosila v sobě hodně trpkosti, protože její vzpomínky byly převážně negativní.

Jak prezident Masaryk, tak Janáček vždycky trvali na tom, aby měl tatínek normální dětství, aby jeho život nebyl jenom o hudbě. A to mu zůstalo po celý život. Co si pamatuju, vždycky měl rozečtené nějaké knihy. Když byl na turné, chodil nejen na koncerty kolegů nebo do opery, ale také do muzeí. Snažil se zůstat v kontaktu nejen s hudbou, ale s kulturou v širším smyslu, udržovat si určitý filozofický nadhled. A to všechno podle mě začalo právě v raných letech, kdy ho formovaly tyto dvě osobnosti, které na podobné věci měly velmi vyhraněné názory.

A v rozhovoru s Brucem Duffiem dokonce zmiňoval, že se zajímal i o elektroakustickou hudbu… Napadlo mě, že jestli na mě nějak nepůsobí, tak jako člověk, který by kdy mohl vyhořet.

Já si to taky nemyslím. Jako děti jsme každý rok jezdili na dovolenou na ostrov, kde nebylo vůbec jednoduché sehnat klavír. Tatínek tam ale vydržel maximálně tři dny, než jsme museli nějaký začít hledat. Nikdy jsem neměla pocit, že by pro něj cvičení bylo úkolem nebo povinností. On u klavíru prostě žil.

Asi musel mít díky svému vzdělání, ať už teoretickému, nebo pianistickému od Viléma Kurze, opravdu mimořádné základy, aby si dokázal udržet takový nadhled a nenechal se svým oborem úplně pohltit.

A možná i proto na nás s bratrem nikdy netlačil, abychom cvičili, což mě zpětně až mrzí. Vždycky zastával názor, že cvičení musí být radost, něco jako hra. Jakmile se z něj stala povinnost, už to nebylo dobře. Předpokládám, že takový byl jeho přístup k věcem obecně.

Zároveň jste ale někde říkala, že jste jako děti dobře věděli, že když tatínek pracuje, nesmíte ho rušit. Popsala byste ho jako asketického člověka, někoho, kdo byl na sebe velmi přísný?

Řekla bych, že byl nesmírně disciplinovaný. Ale jakmile docvičil a dopracoval, dokázal si užívat života a radovat se z něj. Třeba na cestování se pokaždé těšil jako dítě. Dovedl se z věcí radovat tak klukovsky – to čím dál víc pozoruji i u svého bratra Igora. Nikdy neztratil joie de vivre. Měl veliký smysl pro humor, ale nikdy ne na úkor druhých. Nebyl to sarkastický humor, spíš takový něžný… A dokázal si i u těžkých věcí připustit, že jsou problematické, ale zároveň si udržet určitý odstup, aby ho úplně nezahltily, aby tam pořád zůstal prostor se nadechnout.

Pro mě je archetypem elegantního, noblesního pána ze starých časů. Jenže pak je tady najednou ta jeho reklama na Nike! Ta je dneska mezi hudebníky skoro legendární.

Tak vám to na něj asi nesedí! (smích)

No, přijde mi to skoro až moc, ale dobře moc! Je to super.

To se stalo tak: David Robinson byl amatérský klavírista a jeho PR agentura oslovila tatínka s nabídkou, jestli by s ním tu reklamu nenatočil. Tatínek to okamžitě odmítl, ale dozvěděl se o tom můj bratr, který byl velký sportovní fanoušek, a řekl mu: „Prosím tě, to nemůžeš jen tak odmítnout, to bude úžasný!“ A protože ta nabídka přišla ještě jednou, bratr se přimluvil a tatínek nakonec souhlasil. Hlavně ale proto, že David Robinson opravdu hrál na klavír.

Pamatuju si, že když tam pak letěli na dva nebo tři dny natáčet, táta říkal, že už v životě nic takového neudělá, natáčení bylo nejnáročnější prací, jakou kdy absolvoval. Ale když teď mluvím s některými kolegy, je neuvěřitelné, že na tu reklamu dodnes vzpomínají jako na něco, co prolomilo určitou bariéru mezi dvěma světy. Tatínek si to tehdy dokázal ospravedlnit tím, že si řekl: „Dobře, když to pomůže dostat klasickou hudbu do povědomí lidí i v jiných sférách, tak proč ne.“ A taky dostal nějaké tenisky. Jenže táta tenisky nikdy nenosil, měl je na sobě snad dvakrát… It was not his footwear! 

Ještě by mě zajímalo, jaký měl vztah k tehdejší newyorské hudební společnosti. Horowitz se například někde zmínil, že váš otec hrál dobře Schuberta. Měl nějaký salon nebo něčí domácí večírky, kam obzvlášť rád chodil?

Byli tady určití mecenáši, se kterými měl blízký vztah. Řekla bych, že ten úplně nejbližší byl s Helen Huntington Hull, jednou ze zakladatelek Newyorské filharmonie. My jsme ji jako děti docela dobře znali, protože byla naší kmotrou. Často jsme za ní chodili do jejího sídla, kde pořádala domácí koncerty. Byla také jednou z významných osobností, které se za tatínka postavily, když v padesátých letech žádal o americké občanství a potřeboval, aby se za něj někdo zaručil.

Pak tu byla Alice Tully, která také pořádala hudební večery u sebe doma, a Avery Fisher, který měl zase vlastní amatérské smyčcové kvarteto. Tam vím, že bylo určité přátelství, ale nevím, do jaké míry si byli blízcí. Táta hodně cestoval, takže jsme v New Yorku vlastně nikdy netrávili příliš mnoho času. Proto měl také na Juilliardu vždycky maximálně dva nebo tři studenty, a to jen v magisterském programu. Všechno musel přizpůsobovat svému koncertnímu rozvrhu.

Mimochodem, když jsme mluvili o jeho pracovitosti… Uvědomovala jste si někdy, jak mimořádné bylo, že se váš otec učil nový repertoár až do posledních let života? Většina hudebníků v určitém věku už spíš rekapituluje, vrací se k tomu, co má za sebou, ale on třeba Brahmsův Druhý klavírní koncert nastudoval až před sedmdesátkou!

Leon Botstein se jednou zmiňoval o tom, jak neuvěřitelnou měl tatínek paměť. Když jsme jezdívali do našeho venkovského domu, často za ním chodil a radil se s ním. Bavili se třeba o české hudbě a Botstein vyprávěl, jak neuvěřitelné bylo, že když se zmínil o nějaké české skladbě, tatínek šel ke klavíru a začal ji hrát. Klidně něco, co čtyřicet let nehrál. Mně to tehdy nikdy nepřipadalo nijak mimořádné. Já jsem totiž tátu nikdy nevnímala jako starého pána. Pro nás to všechno bylo naprosto normální a až po jeho smrti jsem si začala uvědomovat, jak výjimečné to vlastně bylo.

Myslím, že se to promítalo i do jeho vzhledu. Vždycky měl hodně vlasů, široký úsměv, byl dobře oblečený… Ale výbornou paměť má řada hudebníků. Mně na něm připadá pozoruhodné hlavně to, že ten dar tak aktivně rozvíjel až do stáří a vlastně nikdy nepřestal pracovat.

Jednou jsme se o tom bavili s maminkou. Tatínek v sobě měl pořád takový ten drive, pocit, že je ještě tolik hudby, kterou se nestačil naučit, kterou by rád prozkoumal a nastudoval. Říkal, že jediné, co ho na stárnutí mrzí, je to, že mu ubývá čas, ale přitom je toho ještě tolik, co nestačil poznat. Takže je pravda, že to v sobě velice aktivně a vědomě pěstoval. A nebylo to jenom v hudbě. Četl francouzsky, německy, anglicky…

To zase zmiňoval v jiném rozhovoru, myslím, že s Davidem Dubalem, když říkal, že měl rád Bratry Karamazovy.

To taky! On měl v sobě tenhle tah neustále vstřebávat nové věci a měl hrozně široké zájmy. Když se někde konala výstava, vždycky si udělal čas, aby mě nebo Igora vzal a ukázal nám nějaké umělecké dílo, které pro něj bylo obzvlášť významné. Pamatuju si, že ve Florencii měl moc rád díla Fra Angelica nebo Fra Filippa Lippiho. U toho druhého ho oslovoval právě ten lidský rozměr, jak začínal jako mnich, maloval v klášteře, ale pak se zamiloval do mladé jeptišky… Pro to měl tatínek velkou slabost, oceňoval tu lidskost. Něco, co člověku může připadat jako slabost, on vnímal jako důležitou součást lidské povahy. Tím se vracíme k tomu, že opravdu nikoho neodsuzoval, ať už šlo o mravní otázky nebo o cokoliv jiného. Samozřejmě pokud šlo o otázky dobra a zla, kdy si lidé navzájem ubližovali, to netoleroval. Ale jinak měl prostě nesmírně milosrdný přístup k lidským bytostem.

Ještě mě napadá, když se ptám z pozice fanouška vašeho otce: Jak se vlastně psychicky připravoval na vystoupení? Vím, že dneska je trochu jiná doba, všichni mají nějaké rituály… Ale mám pocit, že musel mít přirozeně tuhý kořínek, že to byl prostě „the man for the job“, ne srab. Nedokážu si představit, že by před důležitým koncertem seděl doma rozklepaný a nedokázal do sebe dostat jídlo.

Ne, ne, on měl velice specifický rituál, alespoň co si pamatuju. Vždycky si šel nejdřív dát šlofíka a potom, kolem čtvrté hodiny, si dal steak, špenát a coca-colu. Tu pil jedině před koncertem! A zajímavou historku vyprávěl Leon Botstein. Když spolu v Londýně hráli Brahmsův První klavírní koncert, procházeli předtím partituru a tatínek mu na různých místech říkal: „Tady to tenhle dirigent dělal tak a tak…“ Jenže potom před koncertem Botstein viděl, jak táta chodí sem a tam. Zeptal se ho: „Jste nervózní?“ A on odpověděl: „Však uvidíte, je to čím dál těžší a těžší!“ Ale je pravda, že já sama jsem ho taky nikdy neviděla rozklepaného…

Co pro vás vlastně znamená vracet se do Česka, třeba když přijíždíte na Festival Rudolfa Firkušného? Mimochodem, nedávno jsem mluvil se svým profesorem a ten říkal, že někde u Mariánských Lázní snad žije Firkušného sestřenice, nebo tak něco… Je to možné?

To nevím! Je to možné, ale já ji neznám. Znala jsem tatínkovu sestru, naši tetu, která žila v Přerově a zemřela v roce 1985. Pak měl tatínek bratrance Richarda Firkušného, který žil v Německu. Toho jsem potkala jednou nebo dvakrát. Zato mám velice blízké vztahy s rodinou mojí maminky. Mám v Česku bratrance a sestřenice, se kterými jsem v kontaktu. Z tatínkovy strany znám příbuzných velmi málo, kromě jeho sestry, kterou si dodnes velmi živě pamatuju.

A co obvykle děláváte v Praze?

Doposud byly moje návštěvy vždycky spojené jednak s koncerty, ale také s mojí překladatelskou prací. Když jsem tam byla posledně, měla jsem například schůzku s Danielou Hodrovou, což pro mě bylo významné, nebo jsme něco projednávaly s Katkou Tučkovou.

Je pro mě úžasné pokaždé vidět, jak je dnes Praha barevná oproti tomu, když jsem ji kdysi viděla poprvé. Že tohle je ta Praha, která pro tátu měla tak hluboký význam a kterou měl tak strašně rád.

Foto: osobní archiv Véronique Firkusny, Steve J. Sherman 2025

Facebook X E-mail WhatsApp