V pondělí 13. dubna se v sále Vesmír představil v rámci recitálového cyklu Janáčkovy filharmonie Ostrava francouzský pianista Lucas Debargue. Koncert s hudbou Ravela, Skrjabina a Liszta, doplněný vlastní skladbou i improvizací, potvrdil jeho výraznou uměleckou osobnost. Zároveň připomněl, že jeho svěží sólová vystoupení by Prahu neměla minout.

Někdy se skoro může zdát, že klavírní interpretační umění vlastně zas až tolik konkurenční záležitostí není. Slábne schopnost improvizace a skladatelského myšlení a zatímco hra zpaměti přestává být samozřejmostí, PR se proměňuje ve stále výraznější veličinu. Interpretačně kolikrát prochází napodobování estetik uplynulých několika století, aniž by se očekávalo tyto znalosti skutečně integrovat do současného kontextu, do proměněného vnímání posluchače, formovaného zkušeností 20. a 21. století. Samozřejmě i dnes zůstává tento obor šíleně náročným, v určitých ohledech tlak na hudebníky dokonce i roste. Přesto se zdá, že jsme si i na nejvyšší úrovni zvykli tolerovat určitou míru únavy. V době, kdy se Taylor Swift stává objektem téměř náboženského kultu, mi občas připadá klasická klavírní hudba až podivně smířená. Kde je posouvání hranic možného a nemožného? Kde je Paderewski, který cestoval po koncertních turné svým osobním vlakem, kde je Horowitz a jeho jedenáct různých recitálových programů během třiadvaceti koncertů? Kolik lidí je ochotných toho pro krásu zvuku obětovat tolik jako Ivan Moravec? Není to o žádných okázalostech, ale například o energii nebo o schopnosti vyjádřit silné gesto zájmu o hudbu, o něco, co jako společnost považujeme za důležité. 

V tomhle kontextu je jednoduché pochopit, proč je Lucas Debargue tak atraktivní uměleckou osobností. Je to typ člověka, u kterého se zdá skoro nepředstavitelné, že by mu nějaký profesor ještě mohl jakkoliv poradit. Na to působí jako hudebník až příliš dospěle a hotově, čerpá z nesmírně komplexní výbavy znalostí a dovedností. Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že si hru na klavír dokáže i pořádně užít. Na svůj nástroj „nestačí jenom tak akorát“, má nad ním absolutní nadhled a přemýšlí, co víc by se s ním ještě dalo podniknout. O tom dokonce nemám pochyb, protože když jsme mu ještě šli potřást rukou po skončení koncertu, tak to nebyl žádný formální small-talk, naopak překypoval nápady a myšlenkami, které velmi rád sdílel s kýmkoliv.

K samotnému recitálu: První polovinu otevřela Ravelova Sonatina, k níž Debargue přistoupil neoklasicky. Druhá věta zněla docela svižně a tanečně, třetí naopak až nápadně vyrovnaně a často vysušeně, jako by pocházely z estetického světa cyklu Náhrobek Couperinův. Interpretace působila sevřeněji a méně excentricky, než jsem očekával; nevyžíval se v extrémně tichých dynamikách, v repeticích určitá rozhodnutí opakoval, nepřicházela zčistajasna přímo na místě. Přestože jsem na něj koukal z dálky, napadlo mě, že má nádherné, veliké a štíhlé ruce, které s laserovou přesností navazovaly přilnavý kontakt s každou klávesou.

Ve Vodotryscích téhož autora se klavíristova představivost rozvinula naplno. Zvuk modeloval všelijakými způsoby, někdy jakoby terasovitě za sebou v jemně odstupňovaných plochách, jindy třeba prostřednictvím rafinovaně namíchané kombinace různých dynamik současně. Některé vysoké tóny napichoval velmi rychlým úhozem, někdy možná až příliš, ale určitě ne na úkor představivosti, kterou jeho technika bezvýhradně umožňovala i naplňovala. Největší působivosti dosáhl v závěru skladby, kde se zvuk postupně rozplýval s krásnou jemností. Škoda jen mrtvé akustiky v dočasných prostorách Vesmíru, protože ta tomuto typu hudby zrovna nenahrává.

Skrjabinova Sonáta č. 3 fis moll, op. 23 přehodila výhybku a Debargue se ukázal v jiném světle. První větu hnal hodně dopředu, netvaroval ji podle samostatných motivických buněk, tolik se nezaposlouchával do rezonance basových výkřiků. Nahlížel na ni jako na rozlehlou krajinu, frázoval ji klidně i po osmitaktích a ubírala se v agitato duchu. Dokonce ani ve třetí větě si nedopřál příliš klidu a zasnění. Kamarádka s dlouholetým a důkladným ruským vzděláním ze sonáty byla unešena a tvrdila, že „to právě bylo to ruské“ a že to mělo obrovský tah a vnitřní neklid. Ten názor docela dobře chápu, ale z mého pohledu už takto vedená interpretace hraničila s určitou nedostupností, nebo snad dokonce až nezranitelností. Víc se mi osobně líbily zbylé dvě věty, hlavně pak čtvrtá, kde mi to „valení“ sestupných chromatik vpřed připadalo napínavé. Také se tady objevil jednoznačný vrchol skladby a bylo zřejmé, že o její formě má umělec velmi konkrétní a jasnou představu. Mimochodem, celá první polovina koncertu i s potlesky trvala jenom dvaatřicet minut, takže asi tolik k vzrušivému pojetí Skrjabina. 

Zbytek programu měl původně zahrnovat výběr z díla Gabriela Faurého a Debarguovu vlastní Suitu d moll, ale asi týden před koncertem byla ohlášena změna. Ve druhé polovině tedy nejprve zazněly dvě skladby Franze Liszta. K provedení Balady č. 2 h moll toho z nějakého důvodu nedokážu říct moc konkrétního, snad jen, že byla na velmi vysoké úrovni a oproti Skrjabinovi se v ní objevil i vřelejší typ lyriky. Klavíristovo mistrovství tady zachytíte v úvodu podle zvukové představivosti na přízračných chromatických stupnicích v kombinaci s trombonově průrazným tónem v melodii, a pak už mu můžete docela bezpečně důvěřovat, že jste v dobrých rukou.

Následující Lisztovy Vodotrysky u vily d’Este možná klavírista nehrál básnivě nebo opojně, ale přesto výborně. Harmonické změny, přestože je cítil i ctil, nebyly hlavní devízou, typicky z nich nedělal velikou událost. K poslechu mě poutala hlavně čistota obsahu a třpytivost pravé ruky, kterou si se svou technikou klidně mohl dovolit neutopit v omáčce pedalizace.

Závěr druhé poloviny koncertu patřil vlastní skladbě Lucase Debargua, Dvacet koncertních variací a finále na Gershwinovo „Summertime“, jež v Ostravě uvedl v podstatě ve světové premiéře (předtím je hrál jen jednou na malém koncertě pro padesát lidí ve Francii). Debargue tvrdí, že už nechce odehrát jediný sólový recitál bez vlastní hudby, protože je podle něj důležité, aby klasická hudba neztrácela kontakt s něčím novým a živým.

Skladba je sledem rychle se střídajících variací, které jsou tak svěží, že posluchači sotva ponechávají prostor, aby stihl dílo nějak zpochybnit. Vedle šmrncovních stylizací (objevují se tu třeba Tango, Reggae či Bossa nova) mě zaujala především schopnost pracovat s kontrastem bez sklouznutí k trapné parodii. Dokonce i Pohřební pochod vyzněl organicky, ne jako násilné spojení dvou nesourodých světů. Klavírní stylizace virtuóznějších variací často hrozí násobením počtu not až do zahlcujícího množství, ale Debargue ji včas a citlivě vyvažuje zpomalením hudebního toku. Obzvlášť silná byla jedna recitativní plocha, upomínající na Variace na Corelliho téma od Rachmaninova, kterou Debargue beze zbytku obhájil svými výrazovými schopnostmi v různých polohách na klaviatuře. Samotné finále, místy snad už mírně rozvláčné ve svých sekvenčních pasážích, uzavírá až absurdní míra hráčské virtuozity a vyústí ve velmi přesvědčivý celek.

Přídavek měl podobu improvizace, která tóninou h moll tak trochu navázala na předchozí variace. Nešlo ji považovat jenom za efektní ocásek za koncertem, protože měla poměrně závažný vývoj, vrchol, nechyběl jí ani vtip a rozuzlení. A právě ono rozuzlení bylo zřejmě natolik přesvědčivé a uzavřené, že ostravští posluchači patrně nechtěli riskovat jeho případné narušení dalším přídavkem, a začali sál neprodleně evakuovat.

Foto: Petr Hrubeš

Facebook X E-mail WhatsApp