Katedra skladby Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze ve spolupráci s Prague Philharmonia uspořádala v cyklu Evoluce výroční koncert svých studentů v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce na Malé Straně. Stalo se tak v pátek 22. května večer a své kompozice zveřejnili John Franek, Mark Karpilovskij, Benjamin Alvin Kotík, Patrik Herman a Ema Krátka. Před orchestr na koncertě předstoupili dva dirigenti, v úvodní části hudební dění řídil Igor Karpilovskij, po přestávce dirigoval Marko Ivanović. Orchestr Prague Philharmonia hrál s koncertní mistryní Pavlou Tesařovou.

Program koncertu lehce poznamenala změna z důvodu nemoci interpretky Magdaleny Srnkové, která měla vystoupit ve skladbě skladatelky Emy Krátké. Byla to Věta pro varhany, orchestr a tympány. Na programu tak zůstala jen druhá skladba Krátké Dva kusy pro orchestr, která je pokračováním té nepřítomné první. Kouzlo psychologického naplnění celku tak vzalo za své, neboť skladby původně rámovaly celý koncert. 

Hudební program tak započal skladbou Je To Tak, kterou zkomponoval John Franek. Překvapivé a neslýchané bylo forte orchestru, v němž hlomozící nástroje znemožňovaly identifikaci barev a jejich charakteristik. Vnitřní dění disonantní kompozice preferovalo bicí nástroje a vřeštění žesťů ve stoupající dynamice orchestru. Pozoruhodné bylo postupné rozpadávání zvuku, který dosáhl efektivní kvality šumu. V dalším znovuzrození polytonální hudby angažoval autor dechové a bicí nástroje a orchestr návrat k úvodnímu zvukovému ukrutenství. Takto ztvárnil autor výsledky svého „výzkumu zaměřeného na paměť a emocionální vzorce posluchačů hudby“, jak poznamenal v sešitu programu koncertu.

Následujícím autorem v programu koncertu byl Mark Karpilovskij, který v současnosti dokončuje na Akademii bakalářské studium skladby pod vedením Jan Duška. V Karpilovského Koncertu pro klarinet a orchestr hrála sólo Anna Paulová. Orchestr připravil její nástup repetovaným souzvukem témbrového znění, do kterého vstupoval ostinátní motivek sólového nástroje. Do klesající dynamiky se vloudil nástup sóla s rovným tónem, který Paulová držela po celu dobu kompozice. Pestré proměny v orchestru v dynamice, hutnosti partitury a doprovodných pasážích zabarvovaly tympány, zvony a další bicí nástroje. Karpilovskij spolupracuje se sólistkou od kompozice své skladby pro sólový klarinet před třemi lety a klarinetový koncert psal pro ni. K jeho obsahu poznamenal: „Sólistka se vydává na pouť proměňující se zvukovou krajinou, vytvářenou orchestrem.“ Koncert v jedné větě s pomalou částí překvapuje mnohými atraktivními momenty v proměnách sólového hlasu. Autor ho uvedl do extrémních dynamických momentů, přidělil mu hašteřivou pasáž, svévolně znějící vstup a také milou melodii. Mimo jiné zařadil do partitury také provokační souzvuk tří klarinetů v ostře znějícím horním rejstříku, který atakoval fyziologii posluchače. Klarinetový part je zjevně instrumentován v brahmsovském orchestrálním modu s autonomními sóly. Karpilovskij napsal koncert jako svého druhu studii nástrojových možností klarinetu a prezentaci jedinečné hry Anny Paulové. V závěru má klarinet velmi obtížnou technickou část, v níž hraje virtuózní pasáže ve skocích a ve staccatu. Koncert uzavřelo působivé umlkání orchestru a ztrácející se tón klarinetu. Dirigent Igor Karpilovskij si vedl energicky a s přehledem, zejména v úvodní skladbě. V Klarinetovém koncertu Marka Karpilovského dbal zejména na plynulé proměny orchestrálního pléna. 

Po přestávce orchestr vedl Marko Ivanović, nejprve ve skladbě Noli Flere. Napsal ji Benjamin Alvin Kotík. V současné době studuje na Akademii pod vedením Michala Rataje. Svou skladbu rozepsal pro čtyři ženské hlasy na anglický text a orchestr. Po komorním úvodu s pastorálním sólem a následným rozšířením harmonie vstoupily do provedení vokální hlasy, které byly umístěny po dvou z každé strany pódia. Hudba byla přitažlivě rytmizovaná až do pauzy. Poté probíhala kompozice v pomalém pohybu do konce relativně krátké skladby o sedmi minutách. Skladba je poslechově přístupná a přitažlivá, zejména díky vkusné harmonii a dívčím hlasům. Podle autora jde o dílo autobiografické a tím si nepochybně také získal přízeň auditoria. V programově brožurce autor přiznává, že latinský název skladby znamená „Nebreč“. Vokální party ztvárnily Diba Beiharghi, Barbora Špačková, Dominika Stankina a Julia Łasak. 

Následovala skladba s titulem Vermillion od Patrika Hermana s využitím sampleru, který ovládala Veronika Jaklová. Autor, který studuje na Akademii pod vedením Michala Rataje, konstatoval v programové brožuře kompoziční volbu s využitím MIDI – digitálního rozhraní hudebního nástroje. Pro zvukový obraz skladby to znamenalo opakující se melodické úseky klesající povětšinou shora dolů. Hudba proměnlivé harmonie se v orchestru rozvinula z mihotavého zvuku smyčců, které v průběhu skladby opakovaně spočinuly na držených tónech. Podobně se ozývaly žesťové nástroje. Postupně se přidávaly tympány, pozoun, bicí nástroje s různě dávkovanými vstupy. Zvukový obraz doplňovaly melodické figury sampleru v kombinaci s bicími nástroji, nejčastěji zvony. Nevysvětlený zůstane dobře znějící titul skladby Vermillion. Možná vychází z trigonální krystalické soustavy cinabaritu – pigmentu rumělky nebo z latinsko-francouzského názvu červotoče. A jsou další možnosti využití frekventovaného názvu, třeba v titulu písně americké heavymetalové skupiny Slipknot. Je to také jméno mnoha měst v Severní Americe.

Závěrem koncertu uvedl orchestr Prague Philharmonia s přesným a inspirativním dirigentem Markem Ivanovićem Dva kusy pro orchestr, které napsala Ema Krátka. Je studentkou třetího ročníku ve třídě Slavomíra Hořínky. Její skladba, jak sama uvádí, je pokračováním Věty pro varhany, smyčce a tympány. Vznikla prý „ve snaze navázat na její minimalistické a harmonicky statické, avšak silně efektní kompoziční prvky a emocionální sdělení“. Tím jsou také její hudební obrazy popsány. Krátka citlivě pracovala s bicími nástroji, dynamikou smyčců a k efektům přiřadila vpád orchestru po sólu, strunový efekt v kontrabasu a konečně i tichý zvuk smyčců v závěru kompozice.

Přítomné auditorium, které naplnilo takřka celý sál, bouřlivě aplaudovalo každou jednotlivou skladbu, a rozhodlo tak o zdařilém provedení a zakončení výročního koncertu studentů Katedry skladby Hudební a taneční fakulty Akademie múzických umění v Praze. 

Foto: Zuzana Lazarová

Facebook X E-mail WhatsApp