Letošní ročník festivalu Letní slavnosti staré hudby zahájí 16. července soubor Stile Antico, přední interpret anglické renesanční polyfonie, který vystupuje bez dirigenta. Svým svěžím, živým pojetím si získal publikum na čtyřech kontinentech, přičemž jeho nahrávky se pravidelně umisťují na předních příčkách prodejních žebříčků a získaly řadu prestižních ocenění. O renesanční hudbě i fungování ansámblu jsme hovořili s barytonistou a programovým koordinátorem souboru Garethem Thomasem.

Jak se těšíte na svůj pražský debut?

Bude to nejen naše první vystoupení v Praze, ale vůbec první koncert v České republice. Za dvacet let existence souboru jsme měli to štěstí koncertovat téměř po celém světě, tím víc je pro nás vždy vzrušující vstoupit na území, kde jsme dosud nikdy nevystupovali. Každé nové publikum je pro nás příležitostí navázat jedinečný dialog prostřednictvím hudby.

Anglická renesanční polyfonie si uchovala některé prvky středověké zvukové estetiky déle než hudba kontinentální Evropy. Čím si to vysvětlujete? V čem podle vás spočívá její nejvýraznější odlišnost?

Anglická hudba měla v 15. století mimořádný vliv na vývoj evropské polyfonie. Po územních ztrátách Anglie ve Francii během stoleté války však kulturní výměna mezi ostrovem a kontinentem citelně zeslábla. Anglie se jako ostrov na okraji Evropy přirozeně vyvíjela poněkud izolovaněji a nové hudební myšlenky sem pronikaly pomaleji. Díky tomu si angličtí skladatelé podrželi „staré způsoby“ kompozice mnohem déle než jejich kontinentální současníci.

Tento rozdíl vynikne zvláště při srovnání průzračné, vyvážené polyfonie Josquina s monumentálními mariánskými antifonami, které se dochovaly v Eton Choirbook. Odlišné je také samotné hlasové obsazení – pro anglickou hudbu počátku 16. století je typické využití velmi vysokých chlapeckých hlasů, které jí propůjčuje zcela nezaměnitelnou zvukovou barevnost.

Často se říká, že italská renesanční polyfonie reprezentovaná skladateli, jako je Giovanni Pierluigi da Palestrina, představuje kompoziční dokonalost, zatímco mnozí dnešní posluchači vnímají hudbu Williama Byrda či Thomase Tallise jako bezprostřednější a intimnější. Vnímáte jako interpreti tento rozdíl stejně? A může to být jeden z důvodů, proč se anglická renesanční hudba v posledních desetiletích těší takové oblibě?

Myslím, že zejména anglická katolická hudba v sobě nese mnohem zřetelnější politický podtext. Platí to především pro Byrdova latinská moteta. I když posluchač nezná historické souvislosti jejich vzniku, napětí a naléhavost této hudby jsou podle mě dobře slyšitelné. Angličtí skladatelé navíc mnohem déle než jejich kontinentální kolegové používali takzvané false relations – specifické disonantní souzvuky, které anglické hudbě propůjčují mimořádně bohatou a osobitou harmonickou barevnost.

Na druhou stranu jsou Palestrinovy vokální linie pro zpěváky doslova radostí. Jsou dokonale modelované podle textu a není náhodou, že se jeho kontrapunkt dodnes vyučuje na hudebních fakultách jako vzor kompozičního mistrovství. Přesto i on dokázal být překvapivě syrový a emotivní. Loni jsme si připomínali pětisté výročí jeho narození a zařadili jsme do programu moteto Peccantem me quotidie, které vydal krátce poté, co během nemoci ztratil bratra, oba syny i svou manželku. Bolest a úzkost z této skladby doslova prostupují každým taktem – a je to tvář Palestriny, kterou si s jeho hudbou obvykle nespojujeme. Bylo nádherné objevit skladatele, o němž jsme si mysleli, že ho známe, v úplně novém světle.

Za duchovního otce anglické renesanční polyfonie bývá považován John Dunstaple. Které další anglické skladatele byste doporučil posluchačům, kteří by chtěli tento repertoár poznat hlouběji?

Dunstaplovým významným současníkem byl Lionel Power, jedna z klíčových osobností anglické hudby 15. století. Posuneme-li se do prvních desetiletí století šestnáctého, nelze minout monumentální a ryze anglickou tvorbu Roberta Fayrfaxe a Johna Tavernera. Poslední velký rozkvět předreformačního anglického stylu pak představuje dílo Johna Shepparda z padesátých let 16. století. Právě jeho rozsáhlé antifony patří k našim vůbec nejoblíbenějším skladbám; zpíváme je s mimořádnou radostí.

A co anglické skladatelky v tomto období? Byla jejich situace ve srovnání se zbytkem Evropy více nebo méně omezující?

Bohužel doposud z tohoto období neznáme jedinou anglickou skladatelku, takže lze s jistou mírou jistoty říct, že jejich možnosti byly ještě omezenější než u žen na evropském kontinentu. Šlechtické dívky sice běžně získávaly hudební vzdělání – o královně Alžbětě I. se například traduje, že byla výbornou hráčkou na virginal, ranou podobu cembala –, možnost samostatně tvořit však měly jen výjimečně.

Není náhodou, že mnoho známých skladatelek 16. a 17. století, jako byly Leonora d’Este, Raffaella Aleotti nebo Sulpitia Cesis, spojoval společný osud: všechny byly řeholnicemi. Právě kláštery představovaly jedno z mála prostředí, kde mohly ženy rozvíjet své hudební nadání a věnovat se kompozici. Když však byly v Anglii během reformace zrušeny kláštery a další církevní instituce, zanikl tím i nejpřirozenější prostor, v němž mohla ženská skladatelská tvorba vyrůstat a rozkvétat.

Který renesanční skladatel nebo které dílo by si podle vás zasloužilo znovuobjevit a uvádět častěji?

Velmi blízká je mi hudba vlámského skladatele Thomase Crecquillona. Dnes ji znají a uvádějí především specializované soubory, přestože za svého života zastával mimořádně prestižní post dvorního skladatele císaře Karla V., tedy jednu z nejvýznamnějších hudebních funkcí tehdejší Evropy. Už to samo svědčí o tom, jak velké úctě se ve své době těšil. Jeho dílo je neobyčejně rozsáhlé a rozmanité – od monumentálních mší a motet určených císařskému dvoru až po komorní, půvabné písně. O to větší radost mám z toho, že v Praze zazní jedna z jeho nejkrásnějších skladeb, moteto Andreas Christi famulus.

Elegantně jsme se dostali k vašem pražskému koncertu. Co dalšího jste si pro pražské publikum připravili? Přibližte čtenářům skladby, které na koncertě zazní.

Připravili jsme program s názvem „Mýty a legendy“. Jeho těžiště tvoří hudba věnovaná světcům, tedy postavám, jejichž životy a odkaz spoluutvářely podobu rané církve. Zazní monumentální španělská moteta ke poctě svatého Jakuba, hravá Palestrinova hudba věnovaná svaté Cecílii, patronce hudby, slavnostní skladba ke poctě svatého Ondřeje z prostředí habsburského dvora i antifony dedikované místním světcům, například svatému Vilémovi z Yorku nebo svatému Františkovi z Assisi, od jehož úmrtí letos uplynulo osm set let.

Program nabízí mimořádně pestrou paletu stylů a zavede posluchače napříč renesanční Evropou. Je také skvělou příležitostí připomenout repertoár, který se na koncertních pódiích objevuje jen zřídka – často jednoduše proto, že některé z těchto skladeb jsou liturgicky spojeny s jediným dnem v roce.

Koncert otevřeme i uzavřeme dvěma díly, která si sama kolem sebe vytvořila téměř legendární aureolu. Na úvod zazní Credo z Palestrinovy Missa Papae Marcelli, mše, o níž se traduje, že zachránila bohatě polyfonní liturgickou hudbu před zákazem během protireformace. Zda je tato známá historka skutečně pravdivá, už dnes s jistotou nezjistíme, navíc byla objevena až několik let po Palestrinově smrti. Jisté však je, že tato mše dokonale ukazuje, jak lze spojit srozumitelnost liturgického textu s hudební propracovaností a krásou.

Na závěr zazní Allegriho Miserere, patrně nejslavnější skladba celé renesance. Podle tradice byla určena výhradně pro zpěváky Sixtinské kaple během obřadů Svatého týdne. Ti po generace předávali ústně bohatou tradici ornamentiky a zdobení, která nebyla zapsána v notách, a pořízení neoprávněné kopie skladby mělo být dokonce trestáno exkomunikací. Tajemství, které její provozování po staletí obestíralo, činí z Miserere snad největší hudební legendu renesanční éry.

Váš soubor získal řadu prestižních ocenění, mimo jiné cenu Gramophone Award for Early Music, Diapason d’Or de l’Année, Edison Klassiek Award, Preis der deutschen Schallplattenkritik a byl třikrát nominován na cenu Grammy. Existuje některé z těchto ocenění, na které jste obzvlášť hrdí?

Asi nejvíce si ceníme právě nominací na cenu Grammy. Nejde jen o samotné uznání, ale také o to, že jsme díky jedné z těchto nominací dostali příležitost vystoupit živě při šedesátém ročníku udílení cen Grammy v roce 2018 v newyorské Madison Square Garden. Byl to okamžik, na který nikdo z nás nikdy nezapomene.

Na vašem uskupení je pozoruhodné to, že vystupuje bez dirigenta. To s sebou určitě přináší určitá úskalí…

Všech dvanáct členů souboru má při hledání výsledné podoby interpretace rovnocenný hlas. Když připravujeme skladbu, kterou jsme dosud nezpívali, může být zkoušení poměrně zdlouhavé, protože potřebujeme dospět ke společné představě, s níž budou všichni spokojeni. Renesanční skladatelé totiž do notových zápisů téměř neuváděli interpretační pokyny – chybí dynamika, tempa i řada dalších vodítek, takže všechna tato rozhodnutí musíme učinit sami.

Právě v tom ale spočívá největší přednost našeho způsobu práce. Každý může přispět svým pohledem a každý cítí, že jeho názor je pro celek důležitý. Hledání společné řeči a propojování různých představ do jediné interpretace patří k nejradostnějším částem naší práce. Velmi často díky tomu objevíme ve skladbě něco, čeho by si žádný z nás sám nevšiml. Je to sice zdlouhavý proces, ale po umělecké stránce nesmírně inspirativní a obohacující.

Soubor existuje už více než dvacet let, takže se jeho obsazení nejspíš čas od času mění. Jak často k těmto změnám dochází a jak probíhá výběr nových zpěváků?

Ke změnám v obsazení dochází zhruba jednou za dva až tři roky. Čtyři členové souboru jsou zakládajícími zpěváky a další dva s námi zpívají téměř dvacet let jako stálí členové, takže jsme měli v tomto ohledu velké štěstí na mimořádně stabilní sestavu.

Já sám jsem nejnovějším členem, připojil jsem se na podzim roku 2023. Výběrové řízení mělo několik fází – začíná se zkouškou přímo se souborem a následně následuje několik koncertů na turné, během nichž se nový zpěvák seznamuje nejen s hudební, ale i lidskou stránkou fungování ansámblu. V souboru, jako je ten náš, je totiž osobnost stejně důležitá jako hudební kvalita, a celý proces výběru tomu odpovídá – je poměrně důkladný a náročný.

Scházíte se jako soubor i mimo vaše hudební aktivity? Jinými slovy: Jste přátelé?

Je třeba si uvědomit, že Stile Antico nám jako jednotlivým členům zabírá přibližně třetinu až polovinu času. Mimo soubor vedeme všichni velmi aktivní hudební život na volné noze – zpíváme v různých ansámblech a profesionálních kostelních sborech, vyučujeme zpěv, řídíme sbory nebo se věnujeme notaci hudby.

Na turné trávíme společně poměrně hodně času i mimo pódium. Soubor ostatně vznikl už na univerzitě, kdy se tehdejší zakládající členové – tehdy ještě studenti a teenageři – scházeli o prázdninách, aby mohli s přáteli zpívat hudbu, kterou milovali. Právě tato přirozená přátelskost zůstala jedním z pilířů naší identity. I po náročné zkoušce si vždy společně zajdeme na večeři a snažíme se si čas na cestách zpříjemňovat i společnými aktivitami.

Mezi mé osobní vrcholy patří například projížďka na kolech po ostrově Nantucket, návštěva královského paláce Alcázar v Seville nebo horská túra v Dolomitech. V Praze máme před zkouškou jedno volné dopoledne, takže se už teď těšíme, že ho využijeme k objevování města.

Kdybyste mohl pozvat jakéhokoli skladatele minulosti na sklenku vína nebo šálek čaje, kdo by to byl a o čem byste si s ním chtěl povídat?

Pravděpodobně Thomas Tallis. O Williamu Byrdovi toho víme poměrně hodně – o jeho povaze i náboženském přesvědčení –, ale Tallis zůstává z velké části záhadou. Jeho osobní postoje i náboženské směřování jsou stále obestřeny tajemstvím. Přitom dokázal bez potíží sloužit čtyřem tudorovským panovníkům, z nichž každý měl zcela odlišné politické i náboženské priority. Právě proto by bylo nesmírně fascinující dozvědět se, co si o jednom z nejbouřlivějších období anglických dějin skutečně myslel – a jak se mu podařilo v tak proměnlivém světě nejen přežít, ale i tvořit.

Foto: archiv Stile Antico, web Garetha Thomase

Facebook X E-mail WhatsApp