Nesmírně činorodý americký barytonista Eric Greene, disponující hlasem pohybujícím se s přirozenou jistotou mezi klasickým romantickým repertoárem i soudobou operou, přijíždí na festival Smetanova Litomyšl ve své parádní roli jako Porgy. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz otevírá pohled na americkou operu, vztah hudby a těla i zkušenosti z inscenací na předních světových scénách. Gershwinova opera Porgy and Bess zazní v na II. zámeckém nádvoří 3. července pod taktovkou J. Davida Jacksona.

Pozornost operního světa jste na sebe strhl v roce 2024 ztvárněním postavy Bennyho „Kida“ Pareta v opeře Champion Terence Blancharda v Metropolitní opeře, která získala cenu Grammy. Povězte našim čtenářům o tomto díle. Za co si zasloužilo Grammy?

Champion je opera o životě, vzestupu a tragickém osudu kubánsko-amerického boxera Bennyho „Kida“ Pareta, jehož smrt v ringu otřásla sportovním i mediálním světem šedesátých let. Myslím, že nejde jen o hudbu samotnou, ale také o téma – o ten historický moment, který vrhá světlo na určité období amerických dějin. A nejen amerických, ale i světa kubánských boxerů, hispánských sportovců, kteří přicházeli do Spojených států a bylo s nimi zacházeno nevybíravým způsobem. Měli často jen omezenou znalost angličtiny a jediné, co uměli, bylo bojovat.

Kid Paret byl dobrý boxer, ale do zápasu vstupoval ještě ne zcela zotavený z předchozího utkání. A tenhle typ fyzického tlaku byl v ringu už za hranou. Neexistovaly ještě bezpečnostní protokoly, které dnes ve sportu máme. Takže to nebyla jen hudba, která mě zasáhla, ale i samotný příběh a jeho společenská nespravedlnost. Tato historická událost měla velkou sílu, protože zápas byl vysílán v televizi živě a Kid zemřel přímo před kamerami. To bylo tehdy nesmírně provokativní a otřesné.

Hudebně je to napsané v jazzovém idiomu, Blanchard sice vychází z Gershwina, ale s motivy pracuje úplně jinak. Gershwin skutečně chápal operu a psal ji v té tradičnější, klasické operní formě. Blanchard ale vytváří spíše jazzovou operu, jiný jazyk, jiný svět…

Jako červená nit se tímto dílem táhne téma nerovnováhy v tom, co je ve veřejném prostoru vůbec viditelné a přijatelné. Společnost Emilu Griffithovi v jistém smyslu odpustila, že v ringu zabil člověka, ale nedokázala přijmout jeho lásku k mužům. Jak toto téma v opeře vnímáte?

Navzdory veškeré svobodě a toleranci, kterou dnes zažíváme, musím říct, že se v tomto ohledu změnilo jen velmi málo, protože kolem sexuality stále existuje stigma, a to i daleko za hranicemi boxerského ringu. Víc než sociální nebo politická rovina v tom velkou roli – dle mého názoru – hraje náboženství, protože to v dnešní době zejména ve Spojených státech prostupuje společností i právem. A zákony tvoří lidé, kteří mají své vlastní názory a vize. Ty se pak promítají do právního systému v podobě přesvědčení, že „moje spravedlnost je lepší než tvoje“.

Pojďme se ale vrátit k hudbě. V červenci vás na festivalu v Aix-en-Provence čeká opera El Cimarrón Hanse Wernera Henzeho. Co nám o tomto díle povíte?

Je to šílené dílo – v tom nejlepším slova smyslu. Je to velká výzva, protože jde o mluvené drama, které je ale zároveň zpívané. Jde o příběh uprchlého otroka, který se dožil více než sta let. V okamžiku, kdy se opera odehrává, je už právě v tomto velmi vysokém věku. A celé dílo vypráví jeho cestu – od dětství, kdy mu bylo kolem deseti let, přes okamžik útěku až po všechny etapy jeho života. Člověk s ním sleduje jeho putování přírodou, jeho závislost na zemi, na prostředí i na zvířatech. Dostáváme se i k momentům jeho života, kdy byl šťastný – k přátelství, k lásce k ženám, ale objevují se tam i duchové, dílo nese silný spirituální náboj.

Hudba v tomto díle není popisná ani doprovázející, spíše vytváří jakýsi zvukový prostor – atmosférický, náladový. Někdy jde spíš o výraz emocí určitého okamžiku, o zvukomalbu, jež někdy připomíná rap, který se objevuje v nečekaných momentech, v pauzách, ve zlomech frází – a právě tím to získává svůj rytmický charakter. Nemyslím si, že by tam byla jediná melodie, kterou by si člověk zapamatoval a odnesl.

Poměrně často býváte obsazován do rolí v soudobých operách. Je v tom záměr, nebo spíše souhra okolností a nabídek?

Spíše to druhé; nemohu říct, že bych soudobou operu záměrně vyhledával. Tím ale nechci říct, že by mi to bylo jakkoli nepříjemné, byť to není to, co jsem si vysnil, když jsem končil školu. Nicméně mě tato angažmá nesmírně obohatila – jako hudebníka i jako umělce. Přinášejí totiž různé typy hudby i různá témata a každá z těch zkušeností mě posouvá dál. Svoboda, která přichází s interpretací nových děl, je navíc velmi inspirativní – nejste svázaný tradicí; tím, co už někdo napsal nebo jak to někdo interpretoval před vámi. Můžete do toho vstoupit po svém, nabídnout vlastní pohled. A v tom je to pro mě vzrušující.

Co jste si tedy původně vysnil?

Miluji Verdiho, vždyť on psal pro barytonisy tak krásně! Mám rád i Wagnera a německou operu. Říkal jsem si, že až se k rolím v těchto dílech přiblížím, už u nich zůstanu. Ale nestalo se tak. A upřímně – když se dnes ohlédnu za svou kariérou, cítím velké štěstí, jak bohatá a rozmanitá je. Naučil jsem se díky soudobé hudbě věci, které jsem pak dokázal přenést i do tradičního repertoáru – a naopak.

Když už jsme se dostali k tradičnímu repertoáru: na Bard Music Festivalu v červenci 2025 jste ztvárnil Budivoje ve Smetanově Daliborovi. Jak na tuto zkušenost vzpomínáte?

Bylo to velmi vzrušující, v podstatě mi ta role spadla do klína, ale sedla mi skvěle. Hudba Dalibora je kouzelná, byla pro mě v něčem nová a nepoznaná, i když jsem samozřejmě znal Prodanou nevěstu. Příběh opery je navíc poměrně snadno sledovatelný, má v sobě určitou přehlednost, což mi vyhovovalo. 

Jak se vám zpívalo v češtině?

Zpočátku to bylo trochu zvláštní. Některá vaše slova pomalu nemají samohlásky, což pro je výzva pro mluvení, natož pro zpěv. Měl jsem ale skvělého českého kouče, s nímž mě bavilo s tímto jazykem pracovat. Nakonec jsem byl dokonce pochválen za svou artikulaci.

Určitým způsobem mi pomohlo, že mám v repertoáru několik vokálních děl Dmitrije Šostakoviče, čímž se vracím ke své bohaté kariéře. Když má člověk hodně zdrojů a zkušeností, postupně do sebe začnou zapadat. 

Máte i jiné zkušenosti s českou hudbou?

Na škole jsem zpíval Dvořákovy Biblické písně a pak, o mnoho let později, se objevil právě Budivoj. Dalším přirozeným mezníkem by pro mě byl Janáček, pokud někdy dostanu tu příležitost…

Každopádně k nám teď přijíždíte jako Porgy v Bernsteinově opeře Porgy and Bess. Budete v této roli budete u nás debutovat?

Vlastně jsem u vás měl debutovat už loni v Dallapiccolově Vězni s Českou filharmonií, ale nakonec tam došlo ke kolizi termínů a musel jsem účast zrušit. Takže ano, toto bude můj debut.

Jen v této sezoně jako Porgy vystupujete v Lyric Opera of Kansas City, v Divadle na Vídeňce, v English National Opera a na festivalu Smetanova Litomyšl. Dokázal byste ještě spočítat, kolikrát jste v této opeře vystupoval?

Kdybych sečetl všechny případy, kdy jsem toto dílo zpíval, tak se určitě blížíme ke stovce.

Porgy and Bess z roku 1935 je všeobecně vnímána jako prototyp americké opery. Jak si to vysvětlujete?

Hudba je v první řadě velmi „americká“, přitažlivá a zároveň kompozičně mistrovská. Už samotný námět nese silně americké téma – odráží určité období dějin, otázku práce a postavení černošské komunity, situaci v Americe po první světové válce, po zrušení otroctví i v době segregace.

Ale zároveň je to víc než historický obraz. Je to především milostný příběh, který se v tom nijak neliší od jiných operních látek, které dobře známe – láska, stejně jako u Rodolfa a Mimi, je tím základním motorem vyprávění. Porgyho vztah k Bess pak určuje směřování celého příběhu a zároveň ukazuje, jak láska drží pohromadě i celou komunitu. Je to velmi silný prvek. A právě hudba je v tom všem naprosto klíčová – to je podle mě nejdůležitější důvod, proč dílo tak silně působí a proč je vnímáno jako zásadní americká opera.

Myslím, že mnoho čtenářů KlasikaPlus.cz by mělo poněkud problém vyjmenovat další americké opery. Jaká díla byste v tomto kontextu zmínil?

V této souvislosti je určitě třeba zmínit tvorbu Philipa Glasse nebo Jakea Heggieho, v jehož Moby-Dickovi jsem měl možnost několikrát účinkovat a byla to skvělá zkušenost. Důležitý je v tomto ohledu také Adamsův Nixon v Číně, kterého jsem rovněž zpíval. Otázkou ale je, zda by těmto dílům posluchač rozuměl stejně snadno jako Gershwinovi. Pravděpodobně ne.

Operní publikum je totiž často zasaženo operou na hlubší, téměř duševní úrovni – skrze emoce. Mám za to, že se tak děje v momentě, kdy je v hudbě přítomen prvek lidové nebo přímé melodiky; pak je okamžitě přístupnější. A když mluvíme o emocích, je těžké je převést do slov. Jazyk, který používáme, je intelektuální – pracuje s pochopením a naším raciem. Jenže právě to někdy nedosáhne k srdci.

Vystupoval jste v opravdu velkém množství operních domů po celém světě. Co podle vás dělá dobrý operní dům?

Co dělá dobrý operní dům? Je to především akustika – ta je naprosto zásadní. Zpěvák by neměl mít pocit, že musí neustále bojovat o to, aby byl slyšet, ani být omezený na jednu dynamickou rovinu. Když je prostor akusticky dobře vyřešený, můžete být odvážnější, zároveň mám za to, že nás všechny přirozeně přitahuje krása. Já osobně mám rád domy s velkými lustry a sametovými sedadly – opera vás v nich přenáší do historie, ke kořenům toho, co jste během studií poznávali. Ale nevadí mi ani moderní koncertní sály, pokud jsou správně akusticky vyřešeny, protože nakonec je to vždy o akustice. Pokud je těžké se v prostoru prosadit zvukem, může to být pro interpretaci velká překážka a celkový zážitek to výrazně oslabí.

Jste rád, že jste barytonista?

Ano, ano a ještě jednou ano.

Kdybyste si na jeden den mohl změnit hlasový obor, co byste si chtěl zazpívat?

Vždycky mě fascinovala postava Amélie ve Verdiho Maškarním plesu. Takže kdybych mohl být na jeden den sopranistkou, s chutí bych si zazpíval právě tuto roli.

Měl jste někdy nějaký plán B v případě, že by vás nejistá kariéra operního pěvce neuživila?

Vlastně ne. Na střední škole jsem se rozhodl pro operu, aniž bych si plně uvědomoval, co všechno to obnáší, a následné studium mě v tomto rozhodnutí jen utvrdilo.

Aniž bych chtěl podporovat nějaké stereotypy, nelze si nepovšimnout, že na poměry operních pěvců – a nejen jich – máte mimořádnou fyzickou kondici. Čím je pro vás sport a jak vám pomáhá v jevištním vyjádření?

Sport se zpěvem nádherně koreluje. Mám ho rád od dětství, kdy jsem byl aktivní v různých disciplínách. Stále miluji i fotbal a plavání, ale nejčastěji dnes chodím do posilovny, k níž mě přivedla kalistenika a americký fotbal. V určité fázi života jsem ale zjistil, že příliš velký svalový objem, kterého jsem dosáhl, může být na jevišti kontraproduktivní, protože zpěvák pak nepůsobí elegantně. Proto jsem, zejména v návaznosti na svá angažmá v Evropě, trochu změnil přístup, shodil jsem váhu a přešel na štíhlejší, funkčnější svalstvo, aby to na scéně působilo přirozeněji. Jsem na sebe v tomhle směru dost kritický a průběžně to podle rolí upravuji: když jsem například ztvárňoval boxera Kida Pareta, dostal jsem se do objemové kondice, ale naopak když mám ztvárnit mrzáka Porgyho nebo uprchlého otroka, přizpůsobuji tomu fyzičku i trénink, abych na jevišti nepůsobil nepatřičně.

Sport mi ale dává obrovskou výhodu v kondici a dechu – pomáhá mi zvládat dlouhé fráze, udržet tělo v náročných pozicích a celkově fyzickou výdrž na jevišti. Zároveň je ale důležité najít rovnováhu: tělo nesmí být příliš ztuhlé, musí zůstat pružné a tvárné.

Kdybyste mohl pozvat jakoukoliv operní postavu na sklenku vína, koho byste si vybral?

Bez stínu zaváhání Wotana. Miluji celý Prsten Nibelungův. A i když to může znít trochu zvláštně, rád bych si s ním popovídal o tom, jaké to je být bohem. A k tomu bych nám nalil dobrý jihoafrický Cabernet Sauvignon.

Foto: web interpreta

Facebook X E-mail WhatsApp