Sobotní program koncertní řady Svatovítský varhanní oktáv tvořila jediná skladba, a to Glagolská mše (Mša glagolskaja), kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany Leoše Janáčka. Účinkoval Sbor a Orchestr Národního divadla, sóla zpívali Barbora Perná, Michaela Zajmi, Aleš Briscein a František Zahradníček. Na varhany hrál Adam Suk, sbor připravil Lukáš Kozubík a dirigoval Constantin Trinks.

Úvodem večera nabídl průvodce programem Jakub Skřejpek, místopředseda Nadačního fondu Svatovítské varhany a současně prezident Bohemian Heritage Fund, virtuální procházku novými varhanami. Dokument byl promítán na přistavené obrazovce a dispozice nástroje od varhanáře Gerharda Grenzinga představil organolog pražského arcibiskupství Štěpán Svoboda. Následně přednesl varhaník Adam Suk Adagio I od Leoše Janáčka, aby demonstroval hlas nástroje, který v jeho Glagolské mši zazní sporadicky a sólově až v Postludiu v závěru skladby. Jakub Skřejpek pak přivítal na pódiu varhanáře Gerharda Grenzinga s chotí. Pan Grenzing poděkoval zesnulému arcibiskupovi Dominiku Dukovi, který nástroj poprvé kompletně sestavený v jeho katalánské dílně před lety pokřtil a také Nadačnímu fondu Svatovítské varhany za podporu umění a jeho práce, která od instalace v chrámu sv. Víta, Václava a Vojtěcha bude patřit všem varhaníkům šířícím hlas nástroje. Skřejpek pak vysvětlil, proč dnes účinkují umělci Národního divadla. Je to poděkování za jejich vystoupení na benefičním koncertě, na kterém se vybrala významná částka věnovaná financování nových varhan. 

Glagolskou mši psal Janáček na staroslověnský text, což odpovídalo jeho zaujetí panslavismem a cyrilometodějskou tradicí, která zažívala na Moravě koncem 19. století obrození. Z podnětu a na žádost olomouckého arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka byly v roce 1863 stanoveny papežem Piem IX. oslavy tisícího výročí příchodu bratří Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Od roku 1863 se pak konaly na Velehradě masové cyrilometodějské oslavy. U jejich zrodu stál vlastenecký kněz a historik Antonín Cyril Stojan, pozdější arcibiskup. Vedle toho došlo i k obnově staroslověnské liturgie západního obřadu, kterou oficiálně zahájilo povolení staroslověnského ritu pro české země dekretem Benedikta XV. z 21. května 1920. To bylo dílem úsilí kněze a paleoslavisty Josefa Vajse, se kterým Janáček pracoval na textu Glagolské mše. To už měl dávno ze sebou kantátu Hospodine, pomiluj ny, kterou zkomponoval roku 1896. Nepochybně měl povědomí nejen o stejnojmenné nejstarší české písni-chorálu, ale také o staroslověnských legendách o sv. Václavu a sv. Ludmile. A nebyl sám. Hudební zpracování staroslověnských předloh nalezneme také u dalších českých skladatelů 19. a 20. století. Inspirovali se jimi Karel Douša, Josef Cyrill Sychra, Antonín Janda, který komponoval převážně na církevně slovanské texty, dále Ignác Händel, Ladislav Kožušníček, Josef Bohuslav Foerster, Miloslav Kabeláč, Jan Hanuš a další.

Glagolská mše Leoše Janáčka je kantáta napsaná pro sólový soprán, alt, tenor a bas, dvojitý smíšený sbor a orchestr. Janáček ji psal až v dvaasedmdesáti letech na staroslověnský text, který pro něho upravil významný český jazykovědec a slavista Miloš Weingart. Hudba vznikala povětšinou v Lázních Luhačovice a poté v Brně a její geneze počala podnětem, který byl Janáčkovi dán v Hukvaldech roku 1920. Při setkání s Leopoldem Prečanem, pozdějším olomouckým arcibiskupem, projevil Janáček nelibost nad stavem církevní hudby a v odpovědi byl vybídnut k tvorbě něčeho hodnotného. Začal tedy komponovat hudbu na staroslověnštinu, ale nedokončil ji. Vzpomněl si na ni roku 1926 za letního pobytu v Luhačovicích a rozvinul už započaté části Slava a Věruju. A přidal Postludium, které napsal už před lety jako samostatné intermezzo ve stylu passacaglie, které nadepsal Varhany sólo. První znění Glagolské mše z roku 1926 upravil Janáček v roce 1927 a její premiéra se udála 5. prosince 1927 ve výstavním pavilonu Stadion v Brně. Účinkovaly Orchestr Národního divadla v Brně a pěvecký sbor Beseda pod vedením Jaroslava Kvapila.

Dirigent večera 20. června 2026 Constantin Trinks je pravidelným hostujícím dirigentem operních domů po celém světě. V Praze už uvedl v roce 2018 Wagnerova Lohengrina v Národním divadle včetně provedení na festivalu Pražské jaro. Orchestr Národního divadla vedl ve výstižných majestátných scénách od úvodní až k divokému finále Intrády. Dal prostor tympánům a žesťům a vytvořil osvícené okamžiky ztišení. Tak jak to zaznělo hned v části Gospodi pomiluj s jasem modlitby v mírném ženském sboru se sopránovým sólem. Orchestr věrný partituře modeloval prudší proměny, kdy dynamika převážila smírnost a zaplnila větší část díla. Mimořádně působivě zněla sóla hoboje, později flétny a pak anglického rohu. Velmi přesvědčivě vstupovaly na scénu rezolutní kontrabasy a mnohde dominantní tympány. Působivá byla část Věruju, nejdelší část mše, která prošla od vyznání sboru a tenoru k orchestrální promluvě. Opět náležitě zazněly bicí nástroje a sólo varhan a po sborovém extempore vytvořil Trinks dramatickou orchestrální scénu.

Sbor Národního divadla, se kterým nastudoval Glagolskou mši sbormistr Lukáš Kozubík, byl přesný v janáčkovských proměnách dynamiky a tempovém plánu. Ženský sbor byl nositelem mírnosti i náporů vášně, mužská část tělesa měla pádnost a ve společném chóru povyšovaly obě složky působivá forte celého aparátu. Sólové konání sopranisty Barbory Perné mělo scénickou jistotu a její hlas dobře rezonoval i ve veleprostoru chrámu. Má hladivou barvou hlasu, který je prostý kovově zvonivého odstínu ve výškách a přesně ztvárnila Janáčkovu představu sopránové role. Spolehlivá a báječná mezzosopranistka Michaela Zajmi dostala v altové roli jen krátkou příležitost prezentace. Nejprve v části Svet a poté v Agněče Božij, v níž upoutal také anglický roh, a brzy po svém nástupu už zpívala v mžikovém duetu se sopránem. Pro tenoristu Aleše Brisceina je Glagolská mše ústředním dílem jeho repertoáru. Zpíval ji s Janáčkovou filharmonií Ostrava v italské Pise, s Českou filharmonií a šéfdirigentem Semjonem Byčkovem v londýnském Barbicanu, s Filharmonií Brno nebo s Vídeňským rozhlasovým orchestrem v Musikvereinu. Opět jsme byli svědky strhujících, zvonivých vysokých tónů, jejich dramatického nasazení, které pronikalo i vřavou orchestrální sborové a dechové sekce. Basový part zpíval František Zahradníček, již dvacet šest let jedna z opor operního souboru Národního divadla. Jeho bas je ryzí, konkrétní a krásně znělý.

Varhaník Adam Suk hrál v průběhu Glagolské mše bez nadbytečných sólových ambicí. Spolehlivě přidával specifiku nástroje k orchestrálním barvám, aby pak v předposlední části mše demonstroval mocnost nového hlasu pražské katedrály v tom nejlepším světle. Postludium má zvláštní náladu, je vyzývavé a bouřlivé, ale i s okamžiky uklidňujícího ztišení hned po sebevědomé prezentaci plného zvuku nástroje v úvodu, který začíná tóny pedálů. Adam Suk uzavřel své sólo působivým, prodlužovaným akordem, na který ihned navázala závěrečná, sebevědomě prudká, dynamická a rezolutní Intráda. 

Glagolská mše Leoše Janáčka, která vynesla autorovi dobře míněnou charakteristiku žáka Ludvíka Kundery o „pevně věřícím starci“, již autor odmítl se slovy „žaden stařec, žaden věřici mladiku“, není dílem bezbožného českého nacionalisty rezignujícího na zbožnou oddanost a kontemplaci. Je to hudba tvůrce jistého si svou identitou podloženou sdílenou vírou. Ve fejetonu pro časopis Literární svět přiznal, že Glagolskou mši skládal „pro víru ve věčný život, ne však na konfesijním základě, nýbrž na morálně neporušitelném, jenž si bere Boha za svědka“.

Dílo v katedrále zaznělo s vysokou přesvědčivostí. Za to patří dík všem umělcům, organizátorům i těm, kdo se zasloužili o nový královský nástroj.

Foto: Člověk a víra / Anička Guthrie

Facebook X E-mail WhatsApp