Smetanova Litomyšl také během druhého víkendu letošního ročníku otevírala skříňku s hudebními drahokamy – dramaturgickými i interpretačními. V neděli 21. června se jedním z nejzářivějších počinů stalo uvedení oratoria Georga Friedricha Händela Susanna, které s obvyklou precizností nastudovaly pod vedením Václava Lukse soubory Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 za účasti zahraničních i domácích sólistů.

Pracovitost Václava Lukse se vymyká jakýmkoli běžným měřítkům. Neuplynul ani měsíc od chvíle, kdy se naposledy se svým kolektivem děkoval na jevišti brněnského Janáčkova divadla po sérii veleúspěšných představení Händelovy Agrippiny, a nyní připravil další ryze barokní lahůdku. Od stejného autora, o čtyřicet let staršího, vyzrálejšího, uvážlivějšího a zřejmě i s lecčíms smířeného, přesto stále odhodlaného vyprávět prostřednictvím hudby velké příběhy. Dnes, v době zrychlené až k neúnosnosti, nás fascinují ty rozlehlé plochy, vyžadující klid a soustředěné vnímání. Jak náročné musí být nastudovat těsně za sebou partitury děl trvajících v čistém čase více než tři (Brno), respektive dvě a půl hodiny (Litomyšl), si člověk, jenž není přítomen celému procesu jejich uchopení, jen těžko dovede představit. Účelem následujících řádků není zkoumání Luksových pracovních postupů, nemohu si však vyjádření svého obdivu k osobnosti, jejíž neúnavné snažení přináší výsledky na prokazatelně světové úrovni, úvodem odpustit. 

Oratorium o třech částech Susanne, HWV 66, zkomponované Georgem Friedrichem Händelem v roce 1748 a poprvé uvedené, stejně jako jeho oratorium Šalomoun, o rok později, je dílem rozkročeným mezi žánry. Pro jeho výraznou dějovou linku a dramatičnost, zahrnující i vývoj a proměny vystupujících postav, na něj lze nahlížet i jako na duchovně ukotvenou operu. Biblický námět z třinácté kapitoly knihy Daniel zpracoval, jak tvrdí poslední poznatky badatelů, libretista Moses Mendes, který přes implicitně vyjádřenou historickou fixaci do období babylonského zajetí (nářek Izraelitů hned v úvodu) vsadil především na nadčasovost textu a obecné prvky provázející lidstvo po celou dobu jeho existence. Některé věci a lidské konání se nemění. 

Děj příběhu je přehledný a vlastně poměrně jednoduchý. Manželé Susanna a Joacim prožívají štěstí, se svou dcerou je spokojen i její otec Chelsias. Joacim však musí na krátký čas opustit město a o Susannu, zasaženou neblahou předtuchou, se znepokojivě začnou zajímat dva vilní starci. Po příkrém odmítnutí se titulní hrdince pomstí a křivě ji obviní z cizoložství. Joacim se vrací, jeho manželka je odsouzena k smrti. Oba starci vyjevují to nejhorší ze svých povah, situace se zdá být pro Susannu beznadějná. Zachrání ji však mladičký prorok Daniel, požadující vyslechnout oba žalobce separátně. Protichůdné výpovědi dokážou jejich klam a podlost a vše se obrátí v jejich neprospěch. Smrt nyní čeká starce, zatímco Susanne je plně vrácena ctnost, s níž se opět shledává se svým manželem.

Libreto využil Händel úchvatným způsobem. Jeho hudební řeč dokonale charakterizuje každou postavu i situaci. Posluchači jsou prostřednictvím rozsáhlých pěveckých partů a jejich instrumentálního doprovodu i samostatných kratších orchestrálních pasáží předložena lyricky jímavá vyznání lásky a naděje, obrazy plné jízlivého sarkasmu, karikatur a parodie se střídají s pastorálními oddíly či výstupy sboru vnášejícího do děje božský prvek, vedle jemné milostné písně se objevuje rytmicky úderný hlas davu. Jednotlivé Händelovy árie jsou samozřejmě dlouhé, založené na repeticích i přirozené gradaci, vždy jsou však sklenuty natolik působivě, že ani na okamžik nedovolí vnímavému příjemci jakkoli polevit v pozornosti. V této souvislosti velmi oceňuji i český překlad libreta, jehož čtení ze dvou titulkových ploch umístěných po stranách scény nikterak nerušilo, naopak významně přispívalo k pochopení děje a pocitů, brilantně přetavených v Händelův geniální hudební jazyk. Škoda snad jen, že autor překladu z anglického originálu nebyl uveden ani v programové brožuře, určitě by si to zasloužil…

Výkony všech zúčastněných interpretů braly dech. Ani zdaleka nešlo jen o dokonalou profesionalitu, na nádvoří litomyšlského zámku zavládla atmosféra, kterou snad ani nelze popsat bez adjektiv, jejichž užitím se autor vystavuje riziku osočení z přehánění. Zvolím proto raději pro její charakteristiku výrazy dělná, tvůrčí, sebevědomá a ambiciózní. Collegium 1704 hrálo poučeně, vnitřní koncentrovanost na detail se u všech jeho členů vhodně snoubí s navenek patrnou uvolněností, zvuk tělesa je tuze příjemný. Dobře připraveno bylo i Collegium Vocale 1704, lahodně znějící uskupení hlasů, které se dokáže v pravou chvíli proměnit v mohutně působící sbor. Na samostatnou studii by pak určitě byl dirigentský výkon Václava Lukse. Kde se nachází hranice jeho fyzických schopností, dost dobře nechápu. Maestro si při řízení svých souborů neodpočinul ani na okamžik. Celé jeho tělo bylo v neustálém pohybu, reagujícím příslušným pokynem rukou na každičkou notu. Na pódiu krok dva zpátky, jeden dva kroky vpřed – a bez ustání. Barokní tempa jsou akurátní, nic pro slabší nátury.

Ukrajinsko-německá sopranistka Kateryna Kasper potvrdila coby Susanna renomé všestranné interpretky, suverénně se pohybující v operních i písňových „vodách“. V Händelově oratoriu na ní pochopitelně ležela tíha nejnáročnějšího úkolu, nezaznamenal jsem ani jediné zaváhání či jakoukoli stopu nejistoty. Do své postavy se vcítila zcela přesvědčivým způsobem. Rozsah jejího nádherného hlasu je udivující, pěvkyně zasáhla posluchače jeho nádhernou lyrikou i silou v dramatických polohách. Španělský kontratenorista Gabriel Díaz (čerstvý rozhovor ZDE) byl ideálním představitelem jejího manžela Joacima, také on své dispozice rozvinul v uvěřitelné podání něžně milujícího a posléze nepříznivými okolnostmi tvrdě zmítaného muže. Výborný výkon předvedl slovenský barytonista Pavol Kubáň, jenž coby Chelsias využil příjemnou paletu barev svého distingovaného hlasového aparátu. V případě Ondřeje Holuba a Tadeáše Hozy oceňuji vedle interpretační poctivosti také smysl pro nadsázku, jejich starci byli vskutku náležitě odpuzující, přičemž oba mladí pěvci se vyvarovali laciných prvoplánových prostředků. Ano, čtete dobře, mladí muži zpívali odporně vilné starce, v Händelovi ale něco takového vůbec nevadí. Příjemně se poslouchali i představitelé zbývajících úloh – Tereza Zimková (Daniel), Helena Hozová (Služebnice) a Jiří Miroslav Procházka (Soudce). 

Susanne se ve své úctyhodné kompaktnosti stala triumfem a ozdobou litomyšlského festivalového programu. Setkala se s připraveným publikem, jehož pozornost si získala od prvních tónů předehry a udržela si ji až do závěrečného rozuzlení. Nadčasové přesahy a aktuálnost třeba i pro naši dnešní dobu v ní určitě našel každý návštěvník. Právě v tom vidím přidanou hodnotu mistrovsky zrealizovaného barokního projektu.

Provedení Händelovy Susanne pro pražské publikum připravuje Collegium 1704 na počátek letošního listopadu do Rudolfina. I tam si možná někdo živě představí, jak by šikovný invenční režisér mohl proměnit statické oratorium v rozpohybované operní představení. Přinejmenším za úvahu by to stálo, nebo ne? 

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp