London Symphony Orchestra jako kdyby na zámecké nádvoří spadl z nebe. Tak velké a proslulé zahraniční těleso na Smetanově Litomyšli asi ještě nehostovalo. V sobotu vpodvečer zahrál orchestr za řízení Antonia Pappana skvělým způsobem Elgara a Čajkovského a zase zmizel. Třemi autokary zpátky do Prahy, kde v předchozích dnech jako stejně bezprecedentní mimořádný host sezóny České filharmonie třikrát uvedl Brittena a Mahlera.

Londýnský symfonický orchestr existuje od roku 1904 a od otevření v roce 1982 je rezidenčním tělesem v Centru Barbican. Patří nesporně k těm nejlepším na světě. A přestože se na Smetanově Litomyšli objevil v letním modu, zahrál Elgarovy Variace Enigma a Čajkovského Patetickou symfonii vzorovým způsobem, poutavě, bezchybně a posvěceně.

Skladba Edwarda Elgara z posledního roku devatenáctého století je skutečným koncertem pro orchestr. Enigma se překládá jako záhada. Existují kolem ní různé dohady. Jak by vlastně znělo téma variací, z něhož autor slyšitelně exponuje prý jen protihlas? A kdo z jeho přátel se skrývá za iniciálami uvozujícími většinu ze čtrnácti variací? Hudba, kterou stvořil, je nicméně i bez ohledu na tyto otazníky mimořádně vděčná, zajímavá, invenční a krásná. Že je v ní ukryto mnoho kompozičního umu, důmyslných odkazů a tedy hravosti, její kvality nenápadně podpírá. Autentické anglické provedení, v jehož tušeném zázemí jsou zcela jistě intuitivně obsaženy emoce celé britské hudební kultury, bylo plné jemného tvarování, melodičnosti a instrumentačních fines i pověstné elgarovské melancholie. Od bukolicky pomalého vstupu s výrazně modelovanou violoncellovou linkou – údajně stylizovaným portrétem skladatelovy manželky – bylo zřejmé, že Antonio Pappano má dílo promyšlené do detailů mikroagogiky i do kontur velkých ploch, s nadhledem a bezpečně integrovaných do celkové formy.

Některé variace jsou stručné miniatury. Nejvíc se naopak do nekonečné krásy a velké intenzity rozezpívá variace nazvaná Nimrod a pak samozřejmě ta poslední, která je v programní rovině zřejmě myšlena jako Elgarův autoportrét. Dirigentovo temperamentní vedení dosáhlo i k náruživosti, ale převažovaly vroucnější polohy. Hudebně přesně bylo ve své pozici a charakteru vystiženo Intermezzo, pozornost upoutala violoncellová sóla i nádherné klarinetové pianissimo v předposlední variaci. Enigma jsou jedinečnou a docela oblíbenou položkou světového repertoáru, ale těžko si představit povolanější provedení než to, které nabídli Britové: nenápadně virtuózní a nápadně poetické, zažité v souhře a výrazově usazené, přitom ani trochu formální.

Ukázkou a dokladem interpretační definitivnosti, naprosto samozřejmé suverenity a dávno vyřešeného ovládnutí stylu byla po přestávce i šestá a poslední symfonie Petra Iljiče Čajkovského. Říká se jí Patetická, ale Sir Antonio předpokládaný romantický patos naštěstí ani trochu nepřeháněl. Měkké klidné Adagio v samém úvodu nebylo bolestínské, poslední věta nebyla srdceryvná, neobjevila se snaha trumfnout ruské orchestry v jejich potemnělém zvuku. Po téměř neslyšném klarinetovém dýchnutí svou energií velmi silně zapůsobil kontrastní vášnivý vpád druhé části úvodní věty, naléhavosti emocí bylo nicméně v celé skladbě jen příjemné množství. London Symphony Orchestra hraje Čajkovského mistrovsky v sytých smyčcových plochách, v polyfonii dřevěných dechů i v silných expozicích žesťů, jako tresť romantismu se specifickými autorskými znaky, ale zároveň jako mezinárodně uchopitelný, přístupný a srozumitelný repertoár. Přesně tak, jak Čajkovskij komponoval, když přemosťoval ruskou invenci a západní formy a propojoval východní a západní kulturní podněty.

Patetická symfonie byla závažná, ale nezatěžkaná, skvěle propracovaná ve zvukových proporcích i v účinku. Přídavek, polonéza z opery Evžen Oněgin stejného autora, byl efektním i pohodovým mistrovským kouskem na rozloučenou. LSO přijel, bez stopy okázalosti nadchl – a zase odjel. Pokud mají být velké zahraniční soubory do budoucna běžnou součástí festivalu, tak má Litomyšl po letošku laťku zas o hodně výš.

Reflexi pražských koncertů LSO čtěte zde: https://www.klasikaplus.cz/svetovy-britten-a-impozantni-mahler/

Foto: František Renza

Facebook X E-mail WhatsApp