Závěrečný koncert orchestrálního cyklu A dvaatřicáté koncertní sezony orchestru Prague Philharmonia nabídl dvě rozsáhlé kompozice. Spojení Beethovenova Třetího klavírního koncertu a Brahmsovy Druhé symfonie není po dramaturgické stránce počin nijak zvlášť neobvyklý. Avšak vyměnit druhou větu z klavírního koncertu za vlastní kompozici pianisty, který ji zároveň interpretuje, to už běžné nebývá. Právě to se stalo v úterý 16. června v Dvořákově síni pražského Rudolfina. Oním klavíristou byl Stephen Hough – vystoupil za doprovodu zmíněného orchestru pod taktovkou šéfdirigenta Emmanuela Villauma.

Hudbě samotné předcházel odlehčený dramaturgický úvod, kdy Stephen Hough na vyzvání šéfdirigenta Emmanuela Villauma představil svou intenci a vysvětlil, jak se stalo, že místo druhé věty Largo z Beethovenova koncertu zazní v české premiéře jeho vlastní hudba. Věta Con gran espressione vznikla v rámci projektu věnujícího se proměnám slavných děl a Stephen Hough poukázal také na fakt, že v době Beethovenově byla improvizace na koncertech zcela běžná.

Velmi jsem se těšila na orchestr Prague Philharmonia a na jeho specifický zvuk. Avšak orchestrální úvod Beethovenova Koncertu pro klavír a orchestr č. 3 c moll, op. 37 nevyzněl s takovou jistotou, na jakou jsem od orchestru zvyklá. Možná orchestr chvíli hledal společnou barvu zvuku, možná se na sebe ladili, ale zdálo se mi, jako by hráčům zabralo určitý čas, než se naplno dokázali do hudby ponořit a zkoncentrovat na provedení. 

Klavírní part v podání Stephena Hougha mě dokonale ohromil. Pianista hrál právě tak, jak působil i mimo klavír – s velkou pokorou, s lehkým vědoucím úsměvem, s klidným sebevědomím. Působil v roli sólisty naprosto suverénně, přesto na sto procent vnímal orchestr a s jeho nástupem jako by se zvuk orchestru ještě více propojil. Obvykle tomu bývá spíše naopak, pro mnoho výborně sehraných orchestrů bývá moment připojení sólisty spíše komplikací, možná také kvůli tomu, že obvykle mívají jen několik málo zkoušek na to, aby se se sólistou sehráli.

Klavírní technika Stephena Hougha je zcela samozřejmá; skladbu zná velmi dobře. Do Beethovenova Koncertu vnesl svůj vlastní pohled na interpretaci, který byl originální, ale zároveň zcela v souladu s estetikou Beethovenovy hudby. Každá pasáž zněla promyšleně a měla v kontextu skladby svůj smysl, pianista dokázal také velmi důmyslně pracovat s agogikou a dopřál si čas nechat doznít tóny nebo fráze na místech, kde to bylo potřeba. Z toho byl znát velký vnitřní klid a pronikavá hudební inteligence, i posluchačsky takové provedení působilo příjemně.

Druhá věta se od Beethovenova originálu poměrně dost lišila. Stephen Hough zachoval lyrický ráz melodie v klavírním partu, melodie si však nekladla nárok držet se striktně tonality orchestrálních akordů a působila více fantazijně. Nezůstalo jen u jemnocitu, Stephen Hough se po křehkém úvodu nebál expresivnějšího výrazu ve střední části věty a doplňoval ho svižnými hravými figurami v dechových nástrojích, až mi to trochu připomnělo neoklasicismus a Stravinského. Houghova věta Con gran espressione přešla attacca do třetí věty a ta ve spojení s orchestrem Prague Philharmonia vyzněla pozitivně a energicky.

Stephen Hough měl u pražského publika ohromný úspěch, a tak přidal ještě skladbu Warum (Proč) z Fantazijních kusů, op. 12 od Roberta Schumanna. Tím důvtipně reagoval na Villaumovu otázku „Why?“ (Proč?), kterou v úvodu položil při snaze najít důvod pro zařazení vlastní kompozice namísto druhé věty v Beethovenově koncertu. I tímto počinem si klavírista získal moje sympatie. Rozhodně je to hudební osobnost, kterou se vyplatí sledovat.

Druhou polovinu koncertního programu naplnila Symfonie č. 2 D dur, op. 73 od Johanessa Brahmse. Málo jsem zatím napsala o Emmanuelu Villaumovi, tak to na tomto místě napravím. Ve srovnání se spíše klidnou osobností Stephena Hougha působil velmi energicky, jeho gesta byla přirozená. V projevu jsem nezachytila mnoho z francouzské nonšalance. Naopak, působil až nekompromisně a každému detailu věnoval velkou péči. K dirigování přistupoval se zaujetím a místy se mi zdálo, že by ho orchestr mohl více podpořit.

I když jsem si občas nebyla jistá, jestli orchestr stíhá energickému přístupu Emmanuela Villauma; Prague Philharmonia se v Brahmsově symfonii projevila v mnoha specifických polohách. Smyčcovým nástrojům vyzněly lyrické pasáže ve vedlejším tématu první věty Allegro non troppo s velkým citem. Orchestr pěkně pracoval s dynamikou, nabídl pestrou paletu zvukových barev a obecně se mu podařilo Symfonii D dur stran hudební estetiky interpretovat velmi přiléhavě. Provedení nebylo ani příliš hutné, jak to u Brahmsových skladeb občas hrozí, ani příliš vážné, míra výrazových prostředků dobře sloužila přehlednosti hudební struktury a srozumitelnosti hudebního sdělení k uším posluchačů.

Vrcholem byla čtvrtá věta. Orchestr ji interpretoval s velkou intenzitou, která ještě v průběhu gradovala, až vyústila ve velmi efektní závěr koncertu. Vnímala jsem osobitost provedení, určitou míru zdravé nekonformity, zaujetí pro hudbu a velké množství energie. To je poloha, v jaké orchestr Prague Philharmonia znám, a bylo by skvělé, kdyby se tak orchestr prezentoval od samého začátku koncertu.

Celkově si myslím, že zakončení cyklu A koncertní sezóny 2025/26 orchestru Prague Philharmonia bylo neotřelé a přesto tradiční, silné svou dramaturgií i kvalitou provedení. Přeji orchestru vše dobré do budoucího působení, mnoho energie a neutuchající hudební inspirace.

Foto: Petr Chodura

Facebook X E-mail WhatsApp