Scéna Komorní opery je součástí Divadla na Vídeňce, ale v současnosti prožívá ukončení provozu. Poslední premiérou zde byly dvě neznámé jednoaktovky, Lady Magnesia (1975) od Mieczysława Weinberga a Dvakrát Alexander (1937) Bohuslava Martinů. Dadaistické hříčky měly být veselé, ale byl to humor spíš hořký. Inscenace připravila režijně Anna Bernreitner a Vídeňský komorní orchestr hrál pod vedením Irene Delgado-Jiménez. Premiéra se uskutečnila 2. června. 

Komorní opera ve Vídni je menší, studijní scénou Divadla na Vídeňce a představuje publiku mladé, začínající umělce ze všech divadelních oborů. Je tu vždy domácí atmosféra a divadlo si vytvořilo za léta provozu své náročné, ale oddané publikum. Prostor má dlouhou tradici ještě z doby, kdy byl součástí Českého domu, který vystavěli ve druhé polovině 19. století čeští podnikatelé, a byl to ostrůvek české komunity ve Vídni. Nepřekvapí, že zde při svých návštěvách Vídně nocoval i Leoš Janáček. 

V současné době je tu Hotel Post a prostor divadla je jeho součástí. Divadlo Theater an der Wien zde působí se svojí doplňkovou scénou v nájmu. Proto také nemá příliš možností, jak rozhodnutí, že se zde bude zavírat a rekonstruovat, ovlivnit. Sama rekonstrukce by i mohla být vítána, kdyby Divadlo na Vídeňce neohlásilo, že mu dotace na příští provoz byly sníženy, a že tedy s dalším provozem Komorní opery nemůže počítat. To vedlo i k petici, kterou masivně návštěvníci v divadle podepisovali. 

Dvě jednoaktovky, které byly na závěr sezony provedeny, si jsou velmi podobné a inscenátoři je také tak pojali. Lady Magnesia Mieczysława Weinberga a Dvakrát Alexander Bohuslava Martinů byly prezentovány jako dadaistické kusy, karikované, s nadhledem, ale se skvěle vypracovanými charaktery i výborně zazpívané a zahrané. Orchestr, sestavený ze zkušených profesionálů, hrál pod vedením dirigentky Irene Delgado-Jiménez. Hudba Mieczysława Weinberga je poněkud nezvyklá pro operní publikum, oscilace mezi karikaturou pozdního romantismu přes filmovou hudbu až k jazzovým sekvencím, podpořeným elektrickou kytarou i baskytarou a saxofonem, může překvapit. Parodie na klasickou anglickou komedii plnou manželských nevěr, revolverů, vražd i nešťastných úmrtí působila ale pro dnešního diváka spíš ploše a nudně. Koncentrované vápno, které má působit jako protijed, je absurditou, ústící do zkamenění nebohé oběti v sochu. Před svým ztuhnutím má postava komorníka velkou árii, karikující vážnou píseň ze Zimní cesty Franze Schuberta. Postavy měly na jednotvárné scéně Manfreda Rainera málo prostoru, dvě velké postele vévodily scéně, skrz niž vedly dvoje dveře, kterými neustále někdo vcházel a odcházel. Pěvecké party byly překvapivě obtížné a protagonisté se s nimi dobře vyrovnali. Nevěrnou Lady Magnesiu zpívala Josefine Göhmann, manželem byl Peter Kirk, obětovaným komorníkem Jacob Phillips a služebnou Phylis Wilma Kvamme.

Druhá jednoaktovka je dílko Bohuslava Martinů z roku 1937, které psal na francouzský text libretisty André Wurmsera. Je to velmi spletitý a málo pochopitelný příběh, opět o nevěře, těžící z podobnosti dvou mužů, shlížejících na dění na scéně z obrazu. Ze dvou párů, které se prolínají, nakonec režisérka udělala dvě sexuální trojky. Děj má být veselý, ale je spíš zapletený a málo srozumitelný (režie Anna Bernreitner). Zpívaný text je ve francouzštině, zatímco mluvené části jsou v němčině. Pěvecké party nejsou příliš vypjaté, v hudbě se objevuje česká taneční hudba laděná impresionisticky s jazzovými proměnami. Je to takový hudební rébus, ne příliš podařený. Pěvecké obsazení bylo stejné, jako v předchozí komedii, postavu manželky Armandy zpívala Josefine Göhmann, manžela Alexandra Jacob Phillips, Oskara Peter Kirk, komornou Philoméne Wilma Kvamme. Přibyly postavy dvou Alexandrů z obrazu, které zpodobnili Timothy Edlin a Johann Ebert, což byly mluvené role.

Večer byl poznamenán smutkem a rozčarováním ze situace kolem divadelní scény, ale je pravdou, že moc důvodů k veselí nepřinesly ani tyto dvě jednoaktovky. Chyběla zde katarze, vyústění, náznak východiska a naděje, a především důvod k humoru – publikum se proto rozcházelo v rozporuplné náladě. Když se zavírá divadlo, není nikdy veselo.

***

Reflexe je psána z reprízy 7. června.

Foto: Herwig Prammer

Facebook X E-mail WhatsApp