Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka zavítal do Nového Jičína s programem Mezi nebem a zemí. Skladby, které diváci slyšeli a jejichž mystický obsah 10. června přinesl Český filharmonický sbor Brno a jeho hosté pod taktovkou sbormistra Petra Fialy, navodily povznášející atmosféru – příchozí vyslechli kusy Bohuslava Martinů, Henryka Góreckého, Johna Tavenera a dalších.

Beskydské divadlo je prostorem, kde se pravidelně střídají činoherní scény i hudební večery; duchovní večer se tu snad konal poprvé. Publikum bylo plné očekávání a zdálo se, že nakonec také velmi spokojené. Večer plný mystické atmosféry nezažívá člověk často… Škoda jen, že realizátoři nepochopili poslání večera, a zejména světelnými efekty, připomínajícími laserovou show, naplno a bez varování oslepovaly diváky během produkce. Tyto vnímání značně narušovaly. Naopak funkční bylo čarování se světlem v intimní rovině, které poslech hudby i celkovou atmosféru podpořilo.

Český filharmonický sbor Brno je světoznámé těleso, které pravidelně vystupuje na domácích i zahraničních pódiích a festivalech a je nositelem mnoha prestižních ocenění. Pro Janáčkův festival sbor připravil večer nabitý duchovní atmosférou a i skladbami současných autorů, kteří neváhali svoji religiozitu vyjádřit v hudbě. Zakladatel sboru (v roce 1990) Petr Fiala je nepřetržitě jeho sbormistrem a dirigentem a kontinuální a promyšlená práce se sborem je na kondici sboru poznat. A to především v případě menšího obsazení zpěváků, které realizovalo první skladby.

Koncert zahájila skladba Bohuslava Martinů Hora tří světel, pro mužský sbor a varhany, H 349. Ucho posluchače si brzy zvyklo na elektronický nádech použitého nástroje, už proto, že hra Martina Jakubíčka, zkušeného a citlivého hudebníka a doprovazeče, byla jemná a souzněla se sborem; spolehlivě jej podporovala. Mužský sbor asi o dvaceti zpěvácích byl rozestavěn po celé šířce jeviště, což ztěžovalo kompaktnost zvuku. Přece jen divadelní akustika není přátelská ke zpěvu a hlasy se málo pojily. I přesto vznikala působivá hudební materie, plná barevných mužských hlasů. Za starých časů – první vstup ihned zavedl posluchače do říše bájí a pověstí. „Přišel anděl Bohem poslaný…“ – barytonového sóla se zhostil na poslední chvíli člen sboru, barytonista Tomáš Badura, který má naštěstí part nastudovaný. Původně ohlášený Jiří Brückler, kterého znají návštěvníci všech oper v České republice i na světových scénách, ohlásil na poslední chvíli náhlé onemocnění a Tomáš Badura situaci pohotově zachránil. Překvapil znělostí svého měkkého barytonu a plností hlasu a part zvládl na výbornou. „V kraji hor a kamení…“ zahájil recitaci poetického textu Vítězslav Šlahař, rovněž člen sboru, který dal do přednesu výraz, při zachování civilnosti a přesvědčivosti. Skladba vrcholila ve fortissimu disonantními akordy sboru; „Ukřižujte ho“ bylo podpořené mohutnými varhanními rejstříky. „Jsi-li ty Kristus, syn Boží (…) Já jsem.“ a následné sborové crescendo až do exaltace a publiku se tajil dech. Půvabná a silná skladba Bohuslava Martinů od počátku dala večeru tajuplnost a duchovní rozměr. 

Francis Poulenc a jeho Litanie k Černé Madoně, FP 82 patřila zase ženské části sboru. Dámy se opět rozestavily do šířky jeviště a hlasy měly stejný problém jako v předcházejícím případě muži. Francouzský text zněl mile a zvukomalebně, soprány zahájily poněkud nejistě v pianu, ale postupně se zvuk přece jen propojil a podařilo se lehce a měkce našlapovat, což vyústilo v žádoucí vroucnost zvuku. 

Henryk Górecki a jeho skladba Totus tuus zazněla na závěr první poloviny večera. Autor ji složil pro příležitost návštěvy papeže Jana Pavla II. v Polsku. Je pro smíšený sbor a varhany a střídají se tu prosebné a naléhavé části s vroucí modlitbou. Celý sbor zaplnil jeviště a kompaktní postavení přineslo i kompaktní zvuk, který se nesl do publika přesvědčivě. Pohodové části a úpěnlivé modlitby vytvářely kouzelnou atmosféru, dokonce nerušenou světelnými efekty. 

Po přestávce ještě zazněla jedna komornější skladba soudobého britského skladatele Johna Tavenera s názvem Svjaty. Smíšený sbor se tu dostává do dialogu se sólovým violoncellem a partu se s pokorou a znělým tónem zhostil violoncellista Petr Nouzovský. Překvapily hned zpočátku profondo basy s hutným brumendem v hloubkách, pak zasvítili tenoři a následně se celý sbor vzepjal do fortisisma, se zářícími soprány. Atmosféru narušila ostrá světla do očí, ale naštěstí brzy se ztlumila a střídání sólového melancholického violoncella a pěveckých skupin, vytvářejících barevné plochy, se zklidnilo do lehounkého pianissima spolu s flažolety violoncella. Skladba působivá a sofistikovaně zvukově propracovaná…

Následující skladba Petra Fialy Regina coeli laetare pro soprán, violoncello, smíšený sbor a gong má devět kratších částí, které na sebe ústrojně navazovaly. Sopránového partu se ujala mladá zpěvačka Marta Chila Reichelová, pocházející ze Šumperku, která působí v Brně. Její zářivý a nosný soprán se úspěšně zhostil náročného partu, ve kterém vynikl především jasný témbr hlasu a přirozený projev. Skladbu zahájil razantní vstup violoncella s energickými disonancemi, lehkým pizzicatem a následnou klidnou melodií. Vstup sboru přinesl barevnou strukturu, nad kterou se vznášel zářivý soprán. Následovaly dramatické a expresivní části, střídané impresivní melodií v pomalé modlitbě. Hlasy se s violoncellem pojily ve výškách a zajímavou novou barvu vnesl na závěr jemný činel, zjevně nahrazující zvon z dáli. Skladba skončila měkkým pianem do ztracena a publikum ji vděčně odměnilo nadšeným potleskem. 

Na závěr večera vzdali účinkující hold Leoši Janáčkovi, když provedli jeho Otčenáš, JW IV/29. Skladbu, která ve své době – a dokonce i ještě před nedávnem – vzbuzovala rozruch, napsal Janáček v roce 1901 (!) k živým obrazům, inspirovaným náboženskými malbami polského malíře Józefa Męciny-Krzesze. Zde ovšem bylo dílo provedeno bez obrazů, jen v auditivní podobě, ale i tak vzbudilo úžas nad hloubkou prožitku. Sólového tenorového partu se ujal Aleš Briscein, jehož znělý, žesťově znějící tenor zvládl všechna úskalí partu se samozřejmostí. Spolupracovala Pavla Kopecká na harfu, Petr Nouzovský na violoncello a Martin Jakubíček na varhany a společně vytvářeli příjemně znějící homogenní zvuk. 1. Andante – Otčenáš zahájilo prosebně i pevně, 2. Con moto – Ó přijď království tvé znělo naléhavě se sborovým fortissimem, 3. Moderato – Buď vůle tvá přednášel tenor spolu s harfou a varhanami, za podpory měkkého sboru, 4. Con moto – Chléb vezdejší dej nám dnes burácel sbor svižně, s pevnými akcenty. 5. Adagio – A odpusť nám naše viny znělo nejprve velebně v podání varhan a harfy, aby nastoupil pevně a břeskně tenorista. „Našim viníkům“ se stahovalo do decrescenda a do pokorné, klidné prosby sboru. 6. Energico moderato zahájily varhany naléhavě, „A neuveď nás v pokušení“ akceleroval sbor a skladbu ukončil v pevném Amen. Tato skladba dodnes nenašla všeobecnou oblibu, a dokonce ani není příliš známá, přestože má v sobě náboj čisté spirituality a pravdivé i pokorné modlitby; je dobře, že na koncertě zazněla. Obecenstvo ji přijalo pochvalně, byť poněkud s rozpaky. Opravdu, celý program koncertu by asi lépe vyzněl v kostele, kde by mu pomohla sakrální atmosféra. 

Beskydské divadlo působí v původním Německém spolkovém domě z konce 19. století, který byl zrekonstruován v osmdesátých létech 20. století a má zcela moderní interiér. Ten je překvapivě vkusný a půvabný, dominantou je uchvacující závěsný lustr ve foyeru a veškeré vybavení působí uklidňujícím a pohodovým dojmem. Nicméně religiózní prostředí to není, a tak se tedy zvolený program s charakterem budovy nepotkal. Přesto byli návštěvníci koncertu spokojeni a Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka zde našel atraktivní a pohostinné prostředí. 

Facebook X E-mail WhatsApp