V pořadí dvacátý a zároveň předposlední koncert 57. ročníku Hudebního festivalu Antonína Dvořáka se uskutečnil letos již podruhé v jednom z nejkrásnějších míst Příbramska – městě Březnici. Zatímco předcházející (18. dubna) komorní koncert byl situován do Sálu Městského úřadu, Czech Accordion Ensemble pod vedením Ladislava Horáka se v sobotu 6. června rozezvučel na nádvoří Městského muzea a Galerie Ludvíka Kuby. 

Čtvercové nádvoří někdejší jezuitského gymnázia a semináře (zal. 1654), svého druhu prvního v jižních Čechách, je pro konání venkovních koncertů ideálním prostorem, který by mohlo Březnici mnoho měst závidět. Sousední kostel sv. Ignáce a sv. Františka Xaverského, první dílo, jež na našem území v letech 1638‒1650 vytvořil Ital Carlo Lurago, je nejen vizuální a duchovní dominantou místa, ale svými zvony tvoří i občasnou přirozenou zvukovou kulisu, nijak nenarušující okolní dění. Bylo tomu tak i v sobotu 6. června večer při vystoupení akordeonového souboru vedeného naším významným pedagogem hry na tento nástroj Ladislavem Horákem. Program nabídl pestrou mozaiku hudebních stylů a žánrů, navíc tvořenou nepříliš rozměrnými skladbami.

Czech Accordion Ensemble hrající ve složení Martin Šulc, Andrea Šulcová, Filip Kratochvíl a Ladislav Horák je podle slov vedoucího souboru jediným nástrojově homogenním souborem, který tento profesor Pražské konzervatoře za léta svého působení vytvořil. Jak nám sdělil, raději dává přednost nástrojově pestrému složení. Ostatně takto jsme ho nedávno zažili v Plzni na koncertě Trojanova tria.

Letošní zaměření příbramského festivalu na Anglii se promítlo nejen do programové skladby, ale i samotného názvu koncertu England Forever. Úvodem zazněl (na festivalu již podruhé) Příjezd královny ze Sáby, scéna z Händelova oratoria Šalamoun, HWV 67 z roku 1748. Kvarteto zaujalo perfektní souhrou a v opakovaných úsecích i vkusným zdobením melodie. Ve známém Rondeau ze suity Abdelazer, Z. 570 Henryho Purcella hráči záměrně zvolili pomalejší tempo, než jak je zažité v interpretační praxi jiných souborů. Vzhledem k dobré kvalitě a typu nástrojů, navíc v kontrastu s přecházející skladbou, takto znělo ozvláštněným, až mysteriózním dojmem.

Aranžérem většiny skladeb, které zazněly v průběhu večera, je holandský specialista na úpravy pro akordeon Paul De Bra (*1959). Od něho pochází i aranž třetí věty (Allegretto grazioso) ze Symfonie č. 8, G dur, op. 88 zvané „Anglická“, jíž se soubor přihlásil k poctě Antonína Dvořáka. Český skladatel se zde opět projevil jako geniální mistr valčíků, díky kvalitní úpravě a citlivé interpretaci jsem nijak nepostrádala bohatost jeho orchestrace. 

Do oblasti anglické hudby posluchače zavedla finální věta ze St. Paul Suite, op. 29: č. 1, v níž skladatel a pedagog Gustav Holst (1874‒1934) umně využil melodie starých lidových nápěvů (Zelené rukávy a Dargason). Rytmicky komplikovaná, vtipná skladba, psaná původně pro smyčce, zapůsobila na publikum svěžím dojmem. 

Následovaly reminiscence na televizní pořady. Geniální komiku Rowana Atkinsona a jím ztvárněnou postavu Mr. Beana v televizních epizodách připomněla úvodní melodie Ecce Homo Qui Est Faba (Hle muž, který jest fazolí) skladatele Howarda Goodalla (*1958), pořady BBC Farmáři naopak melodie Charlese Williamse (1893‒1978) A Quite Stroll (Klidná procházka).

Maďarský skladatel Mátyás Seiber (1905‒1960), který v roce 1935 našel azyl a domovskou příslušnost v Anglii, byl autorem tvořícím pod různými vlivy. Novým podmínkám se přizpůsobil i Irskou suitou, z níž zazněly tři části – pomalé meditativní Preludium, inspirované pobřežím kanadského Newfoudlandu, ve stejném tempu pojatý průzračný Air a kontrastní hbitý Gige. 

Písně Beatles jsou dnes již všeobecně považovány za klasiku, nicméně v publiku je ještě dost posluchačů, kteří s těmito písněmi vyrůstaly a jimž se texty včetně českých překladů dosud nevymazaly z paměti. Ostatně to dokázal i sled šesti písní Johna Lennona a Paula McCartneyho v aranži Martina Šulce, jejichž zainteresovaný přednes byl posluchačům adresován nejen jako reminiscence na mládí, ale zadán i coby hudební hádanky, které hlasy z publika následně spolehlivě vyřešily. 

Interpreti potěšili bouřlivě aplaudující nádvoří dvěma přídavky – skladbou Palladio Karla Jenkinse (*1944), psanou k poctě italského architekta Andrey Palladia, a melodií Gabrielův hoboj italského skladatele Ennia Morriconeho z filmu Mise. 

Ladislav Horák nezapře svoji dlouholetou pedagogickou dráhu, kterou zahájil v roce 1992. Nejenže tento mladý soubor vytvořil a udává jeho směr, ale na koncertě vystoupil i jako příjemný moderátor, který svým zasvěceným slovem dokáže s publikem navázat nejlepší kontakt. Jeho svěřenci odvedli vskutku precizní výkon, na nějž může být jako pedagog právem hrdý.

Foto: Martin Andrle

Facebook X E-mail WhatsApp