V plzeňském Domě hudby se v neděli odpoledne uskutečnil další z komorních koncertů, jež vedle divadelních představení a symfonických koncertů tvoří pestrou programovou náplň Smetanovských dnů. V podání Trojanova tria zazněla hudba k animovanému filmu Jiřího Trnky Císařův slavík, jeden z nejznámějších opusů plzeňského rodáka Václava Trojana. Pořad slovem provázela Dominika Prokopová.

Škoda že jen málo rodičů s dětmi navštívilo v neděli odpoledne (22. března) edukativně zaměřený pořad, ve kterém zazněla hudba Václava Trojana (1907–1983). Ačkoliv se skladatel narodil právě v Plzni, kde mu také v roce 2010 byla z iniciativy kytaristy Lubomíra Brabce odhalena bysta z dílny plzeňského sochaře Jaroslava Šindeláře, mládí, studia a většinu profesního života prožil v Praze. Kontakt s dalším plzeňským rodákem, malířem Jiřím Trnkou (1912‒1969) Trojana podnítil k tvorbě filmové hudby. Tak vznikl v letech 1946‒1948 film Špalíček, po němž následoval Císařův slavík (1948), Čertův mlýn (1950), Princ Bajaja (1951), Staré pověsti české (1953), Osudy dobrého vojáka Švejka (1954), Sen noci svatojánské (1960) a Ruka (1964). Všechny tyto filmy si získaly jak doma, tak v zahraničí srdce malých i dospělých filmových diváků. 

Orchestrální verzi k pohádce Hanse Christiana Andersena Císařův slavík Trojan později v roce 1963 upravil v podobě Suity pro housle, kytaru a akordeon, která také zazněla na nedělním koncertě v podání Trojanova tria, souboru, který vznikl v roce 2006 a již o rok později se u příležitosti stého výročí skladatelova narození prezentoval širší veřejnosti CD s názvem Století Václava Trojana. Trojanovo trio hrající ve složení Viktor Mazáček (housle), Jaroslav Novák (kytara) a Ladislav Horák (akordeon) propůjčilo Trojanově suitě nejen svůj suverénní profesionální um, ale celou atmosféru nedělního koncertu obdařilo ryzím muzikantským potěšením ze skladatelovy melodické invence a vtipných charakterizačních zkratek.

Netuším, kdo byl otcem myšlenky propojit suitu s původním literárním pramenem, který zde v podání Dominiky Prokopové nezazněl formou předčítání, ale uplatnil se v podobě živého vyprávění, nepostrádajícího aktualizace, herní prvky a momenty jistého překvapení. Např. postava císaře byla z publika vybrána náhodným umístěním vějíře pod sedadlo. Protože na takto designovaném místě seděla dívka, císař se pro tuto příležitost musel proměnit v císařovnu. Děti zpočátku mohly být formou hry poněkud zaskočeny, přirozený stud však brzy opadl a začaly reagovat spontánně tak, jak by se od nich dalo očekávat. Zkušená lektorka vzdělávacích interaktivních pořadů však dokázala zapojit i dospělého diváka, a to vtipnou rozcvičkou, znázorňující vítání a zbožňování císařského majestátu. Její vystoupení dalo tušit, že se jedná o empatickou osobnost, plnou energie, oplývající mnoha nápady (např. využitím jednoduchých rekvizit v podobě paravanu, vějíře, dřevěných kostek, svíce, náznaku čínského oděvu aj.). Také mluvní projev „vypravěčky“ byl obdařen jasnou dikcí, což je základní, žel v poslední době ne zcela respektovanou podmínkou působení na diváky. Dominika Prokopová na jevišti i mimo něj (vyvolání smuteční atmosféry doprovázející císařovu nemoc obcházením po obvodu malého sálu) se evidentně snažila přimět, a to zejména malé diváky, k tomu, aby se zbavili studu, otevřeli se jeden druhému a posléze byli schopni nejen reagovat na dotazy, ale vyprávět i své vlastní příběhy. Je zřejmé, že jedině tyto a podobné faktory by u nich mohly vyprovokovat vlastní kreativitu, která je podmínkou vnímání a chápání uměleckých děl. 

Andersenova pohádka spolu s emocionálním hudebním zážitkem tak diváky znovu přivedla k zamyšlení nad ztrátou přirozenosti a svobody, pofidérnosti náhražek a síle opravdového přátelství.

Foto: facebook Smetanovských dnů

Facebook X E-mail WhatsApp