V pátek 22. května se v Markraběcím divadle v Bayreuthu uskutečnilo pod taktovkou Michaela Hofstettera a v režii Annegret Ritzel provedení první Gluckovy „reformované“ opery Orpheus und Eurydike. Představení tak tematicky navázalo na koncertní provedení skladatelovy Ifigenie v Aulidě (8. 5.) a Paride ed Elena (9. 5.). Jako jediná z trojice Gluckových oper uvedených v rámci Gluckových slavností v Norimberku (17. 5.) a Bayreuthu byla provedena scénicky. Orfea ztvárnil Valer Sabadus, Eurydiku Julia Kirchner.

Jen málokteré operní dílo se dočkalo tolika úprav jako Gluckova první „reformovaná“ opera, a to jak od samotného skladatele, tak i dalších komponistů a vydavatelů. V únoru 1761 se Gluck ve Vídni seznámil s italským libretistou Ranierim d‘Calzabigi. Záměrem jejich spolupráce bylo vytvořit operu u příležitosti narozenin v okruhu císařského dvora. Původní záměr sice z neznámých příčin odpadl, skladatel a libretista však přesto vytvořili novátorské dílo, v němž se snažili o syntézu italské a francouzské tradice. Operu Orfeo ed Euridice psanou na italský text označili jako „Azione teatrale per musica“. Titulní roli zpíval altový kastrát Gaetano Guadagni, kterému Gluck tuto roli doslova ušil přímo na tělo a s ním ji i nastudoval (Guadagni dobře splňoval také nároky na hereckou akci, v Londýně byl žákem renomovaného shakespearovského herce Davida Guarricka). Sopránovými, tentokrát ženskými hlasy, byly obsazeny také party Euridice a Amora. Gluck dirigoval 5. října 1762 premiéru ve vídeňském Burgtheatru a v jedné repríze zpíval i jednu z fúrií. V orchestru se vedle anglických rohů uplatnily cinky a předchůdce klarinetu chalumeau. 

Prvního přepracování se část opery dočkala v průběhu roku 1768 u příležitosti sňatku rakouské velkovévodkyně Amálie s infantem Ferdinandem. Sňatek se uskutečnil roku 1769 v Parmě a během svatebních oslav zazněla opera Le feste d‘Apollo, pro jejíž závěrečnou část Gluck vytvořil Atto d‘Orfeo. Aby se přizpůsobil tamějším zvyklostem, roli Orfea transponoval pro sopránového kastráta Giuseppe Millica a škrtl závěrečný balet.

Sám Gluck zanechal u této opery více verzí, které se za jeho života rozmnožily formou různých provedení, tištěných klavírních výtahů a libret. Vzhledem ke své délce byla opera doplňována a hrána také jako pasticcio, do níž byly vkládány árie a tance z děl jiných skladatelů. 

Po uvedení v Londýně (1770) dílo dorazilo v Gluckově autorizované verzi do Paříže, kde mělo premiéru 2. srpna 1774 v Palais des Tuilleries. Francouzské libreto vytvořil Pierre-Luise Moline. Gluck svoji operu přepracoval nejen kvůli francouzštině, jíž se musely přizpůsobit zejména recitativy, ale i vzhledem k tamějším konvencím. Týká se to zejména Orfea, jehož part zpíval Joseph le Gros, disponující vysokým tenorem. Kvůli němu musel skladatel celou operu transponovat do jiné tóniny. Pěvec byl proslulý svými výškami, proto jeho part dodnes platí za mimořádně obtížný. Pro Orfea Gluck na konci prvního jednání doplnil arioso a do druhého dějství vložil tanec fúrií, který si vypůjčil ze svého baletu Don Juan. Ze svých dřívějších děl přejal i závěrečný balet. Místo cinku, chalumeau a anglických rohů použil klarinety a hoboje, bas zůstal bez cembala a byl zastoupen v Paříži používanými violoncelly a kontrabasy. 

Z verzí vzniklých po skladatelově smrti stojí za zmínku ta, jež byla vytvořena Hectorem Berliozem (1803–1869). Gluckův velký obdivovatel použil pro její premiéru v roce 1859 Gluckovu pařížskou partituru a Molinovo libreto, rozdělil druhé dějství, čímž operu rozšířil na čtyři jednání, a Orfeův part přepracoval pro slavnou mezzosopranistku Pauline Viardot-Garcia. Zřejmě proto bylo v následujících verzích obvyklé obsazovat Orfeův part zpěvačkou. Tuto otázku, komu ho určit, si dnes řeší každý inscenační tým sám. Orchestraci Berlioz obohatil o kornety, trubky a klarinety. 

Gluckovou operou se intenzivně zabýval také vydavatel, skladatel a klavírista Alfred Dörffel (1821–1905). V Lipsku 1866 vydal klavírní výtah své verze o třech jednáních, v níž propojil Gluckovu vídeňskou a pařížskou verzi. Roli Orfea určil pod vlivem Berlioze mezzosopránu. Molinovo francouzské libreto přeložil jak do italštiny, tak do němčiny. A právě v němčině si operu vyslechli v Bayreuthu návštěvníci pátečního představení 22. května. 

Zcela netradičně začnu právě z této výrazné stránky letošní bayreutské inscenace. Člověk nemusí být germanista, aby si povšiml ukázkové výslovnosti všech tří sólistů a sboru. Svědčí to o tom, jaká pozornost je německy hovořícími a zpívajícími interprety věnována srozumitelnosti textu. Netýká se pouze Glucka, který o tuto kvalitu svým dílem mimořádně usiloval. O hodinu později jsem se o témže mohla přesvědčit na koncertě mužského sboru ZwoZwoEins z Tölzu. Nechci zde toto téma dále rozvádět, ale zasloužilo by si pozornost ze strany našich pedagogů. Srozumitelnost textů v naší mateřštině je v posledních letech mnohdy na pováženou. 

Představitel Orfea, německo-rumunský kontratenorista Valer Sabadus je v Bayreuthu častým hostem. Renomovaný pěvec zná dokonale akustické možnosti Markraběcího divadla a dokáže je dobře využít. Jeho ztvárnění role bylo jednoznačně fascinující. S neomylnou intonační jistotou a hebkostí hlasu dokáže posluchači vkusně vsugerovat lamentózní charakter svého pěveckého partu, to vše s perfektní výslovností a uměřenou gestikou. Nemalé zkušenosti s autentickou interpretací má i sopranistka Julia Kirschner v roli Eurydiky. Role jí dává možnost prokázat své umění až v druhé části večera. Svým svěžím hlasem pěvkyně vyjádřila nejjemnější citové záchvěvy, a to nikoliv pomocí velkých gest, ale uměřeným výrazem. Od jejího jasně znějícího sopránu se výrazně odlišil koloraturní soprán Anny Sayn, která v režijním pojetí Annegret Ritzel ztvárnila Amora jako neposedného, hravého a dobrosrdečného okřídleného diblíka. 

Moudří scénografové a režiséři neničí interiér barokního divadla zbytečnými rekvizitami, na pozadí vestavěné scény se pracuje především se světly. Ve vedení postav, sboru Cantus Thuringia bylo poznat zkušenou ruku režisérky, která zároveň vytvořila i vkusné kostýmy. O baletní scény se postaral jediný tanečník Alberto Pagani, a to velmi působivým výrazovým tancem. 

Barokní orchestr Durynské filharmonie Ghota-Eisenach pod vedením Michaela Hofstettera vyloudil na dobových nástrojích v precizní souhře všech nástrojových skupin jednolitý dobře scelený zvuk, plný zajímavých barev. Dirigent umí v jemu důvěrně známé divadelní akustice velmi dobře pracovat s tempy, u nichž dokáže vystihnout jejich pravou míru. 

Inscenace byla jednoznačně vrcholem letošních slavností, jejichž cílem je přivést posluchače k jádru Gluckovy umělecké tvorby. Pod letošním mottem „Amor a Psyche“, vyjadřujícím horoucí lásku a nesmrtelnost duše, slavnosti opět poukázaly na nadčasovost skladatelova díla a připomněly, že je to právě hudba, která může v časech nejistoty podpořit naši identitu, orientaci a pospolitost.

Foto: Basel Rajoub

Facebook X E-mail WhatsApp