V sobotu 9. května pokračovaly v Bayreuthu Gluckovy slavnosti uvedením další skladatelovy „reformní“ opery Paride ed Helena. Jako jediná ze tří zde uvedených zazněla ve svém původním znění. To byl také jeden z důvodů, proč se její koncertní provedení uskutečnilo v místním Markraběcím divadle. Pod taktovkou intendanta festivalu Michaela Hofstettera hrál orchestr berlínské Akademie staré hudby, zpívali členové sboru Cantus Thuringia. Poprvé od své vídeňské premiéry v roce 1770 byl part Parida opět svěřen mužskému hlasu – renomovanému sopranistovi Samuelu Mariñovi.

Paride ed Elena je z Gluckových tří vídeňských oper vedle Orfea ed Euridice a Alceste onou nejméně uváděnou. Podobně jako obě předcházející opery ji Gluck komponoval na slova svého oblíbeného libretisty Raniériho da Calzabigi (1714–1795). Vznikla v roce 1769 a v Gluckově díle byla poslední, která byla napsána na italský text. Jisté pochybnosti o jejích kvalitách zazněly v tisku hned po premiéře ve vídeňském Burgtheatru v karnevalové sezóně následujícího roku. Vídeňské publikum zřejmě mohla zklamat jistou intimitou milostného námětu, kdy se skladatel místo patetické deklamace více ponořil do oblasti milostných zpěvů. Např. vrchní hofmistr císaře Josefa II. kníže Josef von Khevenhüller-Metsch si do svého deníku poznamenal: „Opera se zvlášť neosvědčila kvůli svému nepřirozenému a trochu podivnému vkusu.“ To však nebránilo mnoha reprízám, jejichž finanční efekt si pochvaloval zejména libretista Calzabigi. Magnetem pro vídeňské publikum se stal především italský kastrát Giuseppe Millico, o jehož vynikajících kvalitách se dochovala řada ohlasů. Anglický cestovatel Burney se zmiňuje o Millicově „delikátním a patetickém stylu“, jeho dcera Fanny ve svých zápiscích zachází ještě dále, když píše: „Millicův hlas mně stále zní v uších, nikdy předtím jsem necítila tak vynikající, srdce obměkčující a božsky pronikající uspokojení, jaké mi připravil tento sladký zpěvák.“ Slovy chvály nešetřil ani vídeňský divadelní kalendář z roku 1772, který o hostujícím zpěvákovi z Appulie napsal: „Pan Millico, první diskantista, je vynikající zpěvák, jeho hlas je silný a příjemný, svým uměním a hrou umí skrýt některé nedokonalosti tak, že ho stále musíme považovat za prvního zpěváka Itálie.“ 

Gluck se poprvé setkal s Millicem při provedení svého Orfea v roce 1769 v Parmě. Tehdy byl Millico typickým italským virtuosem, nárokujícím si od skladatele náročné koloratury a klasické cantabile. Jak později napsal ve svých vzpomínkách, rád akceptoval Gluckovy požadavky, včetně jeho expresivní deklamace. Napsal: „Také u nás můžeme přinést stejné efekty, jako má řecká hudba, spojíme-li slova s přirozeností tak, jak to vyžaduje smysl dramatu.“ 

Přesně toto je klíčem k roli Parida, neboť právě z Millicova zpěvu vzniklo ono erotikou nabité napětí mezi trojským princem a spartskou královnou Helenou, které Gluck vložil do jejich partů. Šlo mu o to, aby svými zpěvy vyjádřil Paridovu melancholickou zamilovanost a jeho stydlivé dvoření se ženě, u níž zprvu naráží na rigidní nepřístupnost sparťanské královny, a to tak dlouho, dokud se Amorovi na konci nepodaří dobýt baštu jejího odmítání. Láskou zmámená žena pak bez váhání následuje mladého dobrodruha do cizí země. 

Opera obsahuje velké množství krásných melodií, které bychom mohli směle nazvat slavnými hity, např. árie Oh, del mio dolce ardor či Belle immagini d‘un dolce amor. Do svého repertoáru si je občas zařadí nejedna operní hvězda. Tyto árie nejsou vtíravé, jejich krásu objevíme až tehdy, když souzní s našim vnitřním rozpoložením. 

Opera ve stylu francouzské tragédie lyrique měla původně pět aktů, přitom se její děj odehrává jen v krátkém časovém úseku – během Paridovy návštěvy na Menelaově dvoře, ovšem v době jeho momentální nepřítomnosti. Pro koncertní uvedení byla zkrácena na dvě jednání oddělená přestávkou.

Orchestr zněl v akustice barokního divadla decentně, doprovod smyčců v prokomponovaných recitativech zaujal precizností. Zcela vyrovnaně zněl pěvecký sbor Cantus Thuringia připravený sbormistrem Christophem Dittmarem. Pod Hofstetterovým vedením Gluckova hudba neztrácela nic ze své plastičnosti a přirozené expresivity, která posiluje význam textu. 

V pěveckých sólech se představily tři sopranistky, zcela odlišné svým hlasovým charakterem. Partu Amora propůjčila svůj lyrický soprán Wanessa Waldhart, hlasově a výrazově průraznější byla Roberta Mameli v roli Eleny, jako rodilá Italka zaujala výrazovým odstíněním recitativů, kanadsko-řecké dramatické sopranistce Soule Parassidis byl podobně jako v předešlém večeru (Iphigenie in Aulis) – reflexe ZDE – svěřen part bohyně, tentokrát Pallas Athény, jejíž závěrečný „descente“ vyzněl přesvědčivě jako vážné varování před nadcházející válkou, kterou může Helenin útěk způsobit. 

Italský kastrát Millico našel důstojného pokračovatele ve venezuelském sopranistovi Samuelovi Mariñovi, jehož plynulé frázování, návaznost rejstříků a ušlechtilý tón, to vše provázené noblesní gestikou (svůj part zvládal téměř zpaměti), vzbuzoval doslova nelíčený obdiv početného publika. V souladu s textem byl jeho zpěv naplněn emocemi, jež se od počáteční nesmělosti vzedmuly až k vášnivému naléhání. 

Interpreti byli odměněni vskutku bouřlivým, dlouhotrvajícím potleskem. Podobný zážitek si mohou zájemci o Gluckovu hudbu dopřát ve stejném divadle 22. května provedením německé verze Orphea. Stejné představení se však uskuteční již 17. května, tentokrát však v Historickém radničním sále v Norimberku. V roli Orfea vystoupí známý kontratenorista Valer Sabadus.

Foto: Joao Octavio Peixoto

Facebook X E-mail WhatsApp