Sopranistka Jana Sibera patří k pilířům Opery Národního divadla. K jejím profilovým rolím patří Violetta, Massenetova Manon, za níž v roce 2022 získala Thálii, dále Zuzanka, Mimì, Donna Anna, Julie, Rusalka, Nedda či Adina. V květnu k nim přidá roli Blanche de la Force v Poulecově opeře Dialogy karmelitek. Premiéra v režii Barbory Horákové Joly a v nastudování Hermanna Bäumera se uskuteční 21. května ve Státní opeře. Blanche je pro Janu Siberu svým způsobem přelomová role; nejen o ní však je rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Zpíváte toho opravdu hodně, váš repertoár je pozoruhodně pestrý, ale většinou se točí kolem klasického a romantického operního repertoáru. Ač Dialogy karmelitek nejsou vaší první zkušeností s operou 20. století, přesto se musím zeptat, proč se vám takovou dobu vyhýbala? 

Můj repertoár je opravdu velice pestrý, z čehož mám velikou radost, protože pestrost mám ráda. Moje zásadní setkání s operou 20. století bylo před lety ve Státní opeře, kdy jsem zpívala roli Cunegonde v Candide od Leonarda Bernsteina. Tato inscenace bratří Cabanů byla velice úspěšná a myslím, že díky ní jsem získala řadu dalších zásadních nabídek. Nedávno jsem se setkala i s tvorbou Alexandra Zemlinského při projektu Kleider machen Leute ve Státní opeře a musím říct, že role Nettchen mi přirostla k srdci. Dialogy Karmelitek cítím jako obrovskou kariérní příležitost, která přišla ve správný čas. Podobně vnímám roli Rusalky, které jsem se v Národním divadle ujala na začátku této sezony.

Jak vnímáte Blanku de la Force? Co jsou její pohnutky? A změnil se váš pohled na tuto postavu během zkoušení s režisérkou Barborou Horákovou Joly? 

Blanche je křehká dívka plná strachu, úzkosti, pochyb, vnitřních děsů… V našem pojetí žije ve velice toxickém rodinném prostředí, ze kterého musí utéct, jinak by to asi duševně nepřežila. Doufá, že únikem do kláštera najde klid, vnitřní jistotu a odpovědi na své pochyby. To se ale šeredně mýlí! (úsměv) 

Bára přišla s jasnou koncepcí, která všechny pocity a pohnutky žene až úplně na okraj lidských možností – to je naprosto skvělé. Spolupráce s ní na tomto díle je nesmírně hluboká, lidská, místy až terapeutická a já jsem za to nesmírně vděčná. 

Tato postava zažívá mnoho vnitřních turbulencí, možná vice nežli jiné sopránové postavy. Jak se vám daří udržet pěveckou a výrazovou čistotu, aniž byste se těmito turbulencemi nechala až příliš vtáhnout do děje a jejího vnitřního světa? 

Máte pravdu, mou specializací jsou šťastné hrdinky, které trpí až na konci opery. (smích) Tady se trpí pořád a jen v posledních taktech je chvilička štěstí. Ale je skvělé, že konečně také můžu ztvárnit něco nového, ukázat se divákům i v jiné mentální poloze. Pro mě je to výzva, protože já jsem založením veselá optimistka a všechny tyto úzkosti a strachy jsou mi naštěstí vzdálené. O to více je to pro mě zajímavé si tímto procesem projít a objevovat v sobě nové možnosti. A mít k tomu tak skvělou režisérku jako je Bára je sen! Samozřejmě je nezbytné nutné mít roli skvěle nastudovanou a usazenou v hlase, aby se právě nestalo, že se člověk vlivem emocí nechá strhnout ke špatnému vokálnímu projevu. Ale už mám nějaké zkušenosti, tak dobře vím, jak skloubit opravdové emoce a pěveckou čistotu. 

K vašim profilovým rolím patří Violetta a Manon. Byla jste schopna něco z nich „použít“ v Blanche? 

Určitě se všechny tyto role vzájemně ovlivňují v tom nejlepším slova smyslu. S Violettou mám obrovské štěstí, že ji zpívám pravidelně na různých jevištích už patnáct let. Zraje se mnou a já cítím, že se mi zpívá čím dál tím lépe. Violetta i Manon patří k nejnáročnějším rolím sopránového oboru, vyžadují velkou virtuozitu a výdrž.

Blanche je náročná v úplně jiném smyslu. Největší úskalí je pro mě francouzský jazyk, který je v této opeře naprosto zásadní. Proto tuto roli studuju už přes rok a jsem nesmírně vděčná za skvělou spolupráci s koučem Markem Pinzowem. Také děkuju mému příteli Sandru Wilhelmovi, který má obrovské znalosti o tomto díle, zná všechny nahrávky a produkce, které se v současnosti uvádějí, a velice mi pomohl proniknout do interpretace. 

Jakým jazykem k vám promlouvá Poulencova hudba? 

Pro mě je jazyk Poulenca naprosto jedinečný a magický. Dokáže navodit tak neskutečnou atmosféru, místy na mě jeho hudba promlouvá jako hudba filmová, a proto si myslím, že i pro diváka, který tuto operu uslyší poprvé, bude velice působivá. 

Kam se v současné době vyvíjí váš hlas? Kam má takzvaně „namířeno“? 

To je pro mě vždycky taková veselá otázka. Má namířeno do toho, co se vedení Národního divadla rozhodne nasadit za repertoár a do čeho mě obsadí. Je pro mě zábavné se ohlížet zpět a vidět, jak se má kariéra ubírala úplně jinak, než jsem si na začátku myslela; to jsem předpokládala, že můj fokus bude hlavně Mozart a italské belcanto. To ale není žádná výtka či povzdech, naopak, jsem šťastná za to, jak to je, a jsem velice ráda za všechny role, které mě potkaly a které mě formovaly do současného stavu. A hlavně: nemám ráda oborové škatulkování! Nedávno mi jeden skvělý dirigent, když mi nabízel další zásadní roli, řekl, že jsem univerzální zpěvačka. (úsměv) A má pravdu, asi je to moje ideální charakteristika. Určitě ale mohu prozradit, že příští sezonu mě čeká role Infantky v opeře Alexandra Zemlinského Der Zwerg a role Hedviky v novém nastudování Čertovy stěny v Národním divadle v Praze. 

Koho ze současně aktivních sopranistek považujete za vzor? 

Jasná odpověď – Alexandra Kurzak. (Zpěvačka vystoupí na letošním Pražském jaru. Rozhovor s ní čtěte ZDE – pozn. red.) Obdivuju její vokální techniku i odvahu, s jakou si vybírá nové projekty. Cítím, že máme mnoho společného.

Jste ráda, že jste sopranistka? 

No jasně, máme přece ty nejkrásnější role!

Kdybyste si mohla vyzkoušet jiný hlas, mužský nebo ženský, na jeden den – který by to byl a jakou roli byste si zazpívala? 

Lákalo by mě si zkusit mít velký barevný mezzosoprán a užít si třeba Dalilu. 

Co vás nejvíce mrzí na světě opery? 

Že se hrozně zrychlil a že hlavní slovo mají agentury, a ne dirigenti. Správný život pěvce je běh na dlouhou trať, nikoli honba za počtem sledujících na sociálních sítích, jako je tomu v případě některých „rychlohvězd“.

Co vám pomáhá vracet se z operních výšin zpět na zem? 

Mám skvělou rodinu a děti, se kterými je hrozná legrace. Miluju, když společně cestujeme a objevujeme nová místa a prožíváme společná dobrodružství. Mám ráda módu, cestování, pohyb a setkávání s přáteli. Věnuju se také pedagogické činnosti, moc mě baví pracovat s mladými lidmi a sdílet s nimi své zkušenosti. 

Kdybyste mohla pozvat jakoukoliv postavu z operní literatury na sklenku vína, koho byste si vybrala?

Udělala bych velkou holčičí party pro Julii, Manon, Ofélii, Violettu, Gildu, nalila bych jim skvělé míchané drinky a snažila bych se je rozveselit a dostat je ze všech jejich traumat. Jen Rusalku bych asi nepozvala, ta by vnesla moc chladnou atmosféru! (smích)

Foto: archiv Jan Sibery, archiv KlasikaPlus.cz

Facebook X E-mail WhatsApp