Šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Petr Popelka hraje se svým tělesem 12. a 13. května na Pražském jaru Smetanovu Mou vlast. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz však přibližuje nejen tento krásný úkol, související s letošním stým jubileem tělesa, ale i práci s Vídeňskými symfoniky, zkušenosti z hostování u amerických orchestrů a své vidění dirigentské profese. Včetně toho, že se před stovkou muzikantů musí i v nechtěné zranitelnosti cítit komfortně.

S koncem sezóny končíte po čtyřech letech jako šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Předpokládám, že se budete vracet?

Samozřejmě. Hned v příští sezóně mám v Praze dva koncerty. Naše spolupráce a náš vztah se bude, doufám, vyvíjet  dál. Moje pouto s tímto orchestrem nezanikne se zánikem smlouvy.

Na pódiu se hodně rozdáváte, jdete do všeho na víc než sto procent. Přinejmenším z pohledu posluchače. Ale říkají to o vás i muzikanti. Kde to v sobě berete?

Díky hudbě. Když něco diriguju, tak tomu musím věřit. A to se musí publiku předat. Nejde o show. Je to víra ve skladbu – že má hodnoty, které vnímáme a které chceme nějakým způsobem prezentovat… Ano, je to samozřejmě vysilující, ale sílu čerpám prostě zase jenom z hudby. Opravdu…

Nasadil jste v poslední době docela vysoké mezinárodní tempo. Vítězíte asi zrovna tím, že? Jak sám sebe vlastně pozorujete a vnímáte?

Snažím se dávat sebe stranou. Jde o hudbu, kterou interpretujeme. Jde o práci na kvalitě toho, jak to děláme. Orchestr přesvědčím jako dirigent jen tím, jak hudbu dělám. Ničím jiným. Pokud začnu přemýšlet, jestli bych se neměl víc usmívat, jestli bych neměl být milejší, nebo jestli bych neměl být přísnější… – když tohle začnu řešit, jdu špatnou cestou. Přestanu být autentický. Co jediné se přenáší, je upřímná víra v hudbu. Ego se musí dát stranou. Samozřejmě, že je ale přítomno, když dirigent musí říct: začneme hrát tady a takhle… Když musí přijmout taková rozhodnutí, která prostě někdo udělat musí.

Pomáhá vám v tom, jaký teď jste, jak pracujete, těch deset let, která jste strávil jako hráč orchestru Staatskapelle Dresden? Například to, že nezdůrazňujete zmiňované ego, protože jste byl součástí něčeho většího?

Já jsem profesionálně začal hrát orchestru v osmnácti, to bylo tady v Praze u rozhlasových symfoniků. I ve Freiburgu v Německu, když jsem pak studoval, jsem se živil v orchestru. Rozhodně vím, co znamená vydělat si na chleba hraním v orchestru. Těžká práce – dostat se tam a v kolektivu pak fungovat, najít své místo. Náročná práce, která má spoustu specifik. A za tu dobu jsem samozřejmě viděl a hrál se spoustou dirigentů a mohl jsem si zkušenosti pro sebe analyzovat a zažít.

Zprvu bezděky?

Asi ano. Když sedíte v orchestru a někdo přijde a stojí před vámi, hýbe se a mává rukama, celým tělem vyjadřuje, jak vy máte hrát, je to vlastně hrozně zvláštní… Dirigent musí akceptovat, že na něm muzikanti vidí absolutně všechno. Poznají nejistotu. Nebo když hraje něco, co není pravda. Když je milejší než ve skutečnosti je, když začne hrát dobrou náladu i když ji nemá nebo naopak… To všechno se strašně moc dobře pozná. Před orchestrem prostě stojíte duševně nahý… Je na vás všecko vidět – a právě to je nutné přijmout: být autentický. A když uděláte chybu, říct ‚…sorry, spletl jsem se…’.  Dirigent mnohdy bojuje proti instinktům, protože když se vám před lidmi stane chyba, tak instinkt vás vede k tendenci maskovat to. Tohle je naprosto přirozené a normální. Takový instinkt mají všichni, nejenom dirigenti. Dirigent s tím ale musí umět žít.

Ale jenom na zkoušce…!

Samozřejmě! Na koncertě je to přece jenom trošku něco jiného. Ale na zkoušce před orchestrem musíte prostě akceptovat, že nejste dokonalí. A v té zranitelnosti se musíte cítit komfortně.

V dubnu jste v Praze uvedl ve dvou večerech po sobě všechny čtyři Brahmsovy symfonie. Byl to i pro vás ambiciózní projekt?

Já jsem jejich stejné provedení zažil před lety jako muzikant drážďanského orchestru. Hráli jsme je s Christianem Thielemannem několikrát, včetně zájezdu do Japonska. Také všechny čtyři ve dvou večerech… Já jsem k Brahmsovi míval takový zvláštní přístup: věděl jsem, že to je úžasná hudba, úžasně zkomponovaná, vystavěná a zkonstruovaná, ale nedokázal jsem k ní úplně najít přístup. Změnilo se to právě až tehdy, když jsem mohl v orchestru zažít celý zmíněný cyklus. Projít celým jeho symfonickým večerem světem za dva večery je fantastické.

Víme, že Brahms s první symfonií dlouho čekal, že po devíti Beethovenových symfoniích nevěděl, z které strany téma zachytit…

Ano. A nakonec vytvořil něco, co je vrcholem abstraktní hudby – hudby, která nevypráví jako u Liszta nebo u Smetany nějaké příběhy. Ani se neopírá o lidové nápěvy. Je to jen a jen absolutní hudba, hudba o hudbě. Žádný konkrétní příběh. Příběh vyprávěný tóny… Je úžasné, jak každá z jeho čtyř symfonií i každá jednotlivá věta jsou úplně jiné než ostatní… Brahms hudbou myslí a vyslovuje nevyslovitelné.

Našel byste mimochodem nějakou paralelu mezi Brahmsem a Dvořákem?

Já bych řekl, že nejen Dvořák, ale žádný skladatel, který se s Brahmsem setkal, nekomponoval, aniž by se mu tak trochu nedíval do kuchyně… Brahms dotáhl kompoziční řemeslo k naprosté dokonalosti. Jako málokdo. U něho se inspirovali všichni. U Dvořáka jsou slyšet brahmsovská místa. I u Smetany je v některých místech kompoziční technika, práce s motivy a vyspělost, úplně brahmsovská… Takže nejen Dvořák… Kolem Brahmse, který dovedl komponování do obrovského mistrovství, neprošel žádný skladatel bez povšimnutí. Vytýkalo se mu, že není melodik jako třeba Čajkovskij nebo jako Dvořák. Traduje si přece Brahmsova poznámka, že by si přál mít svá první témata tak dobrá, jako má Dvořák ta druhá. Že by si přál mít dvořákovskou melodiku…. Ale Dvořákovi se naopak zase někdy vyčítalo, že tvoří jenom potpourri z hezkých melodií… No, pravda bude někde mezi.

Jak se vám pracuje s Vídeňskými symfoniky, ve Vídni? Je rakouské prostředí hodně jiné od drážďanského a od pražského?

Je – a hodně. Každý z orchestrů má nějakou svojí zvláštní atmosféru, možná i duši, dalo by se říct. I když srovnám dva saské světové orchestry – jedny z nejstarších v Německu, totiž Gewandhausorchester v Lipsku a Staatskapelle v Dráždanech, orchestry které jsou od sebe vzdáleny jen sto kilometrů – jsou oba hodně jiné. Oba hrají v divadle i na koncertech, a přesto má každý své specifikum. Vídeň je také velmi speciální svět, ale cítím se tam teď po roce a půl naší spolupráce moc dobře. Máme produktivní a pozitivní atmosféru. Ale snažím se to posouvat dál, protože začátkem úpadku je, když si člověk řekne ‚…teď je to dobrý…’ Když si řekne ‚…teď si můžu lehnout na krovky a nechat to chvíli běžet…’ – Tam to hned začne upadat. Je potřeba neustále pracovat dál a dál.

A funguje vám ve Vídni způsob, kterým jste žil a pracoval dosud? I tam jde o zmiňovanou autenticitu?

Ano, zásadně. Samozřejmě, že technickou stránku věci – že u některého orchestru něco jde a u některého o něco méně – musím přizpůsobit. I způsob, jakým s lidmi v orchestru mluvím. To je stejné od Ameriky po Evropu.

Zkušenost americká, to je ve všem případě účinkování u symfonických orchestrů v Chicagu, Pittsburghu a Clevelandu. I tam je každé těleso jiné?

V Americe jsou větší vzdálenosti, ale ano, orchestry jsou tak jako tak rozdílné. Cleveland i Chicago jsou v desítce ‚top ten’ nejlepších světových orchestrů, ale každý má svého ducha, svou energii.

Nehrají roli také sály? Prostředí, ve kterém je orchestr doma?

Ano. Obrovskou. Například v Clevelandu mají Severance Hall, nádherný sál z meziválečných let. Jsou tam slyšet všechny nuance, sál na všechno odpoví, takže Clevelandský orchestr je známý fajnovostí a homogenností, se kterou hraje. Rozdíl proti Chicago Symphony Center je v tom, že tam jde o  obrovitánskou halu, která se prostě musí zvukem vyplnit. Takže Chicago hraje jinak. Ne že by nedokázali hrát tak fajnově jako Cleveland, ale technická a zvuková brilance orchestru odpovídá velikosti sálu…

Máte možnost nebo třeba i potřebu, když jste v cizině, ať už ve Vídni, nebo třeba v Americe či někde tady po Evropě, víc prezentovat skutečnost, že jste český dirigent? Tedy nabízet Dvořáka, Martinů a podobně? Uvažujete tímto směrem?

Často jde skoro o klišé: pořadatelé koncertů, aby přišlo co nejvíc lidí a prodali lístky, chtějí vyprávět nějaké příběhy. Příběhy typu, že ‚…český dirigent přiveze český program…’. Nebo že ‚…italský dirigent diriguje Verdiho…’ A podobně.

Chcete asi říci, že takové klišé není nezbytně nutné.

No právě. Ne že se přímo bráním, ale vyhýbám se tomu, abych v zahraničí dirigoval jenom a výhradně české věci. Snažím se takovou nálepku nemít. Na druhou stranu je mi líto hudbu, na kterou věřím, třeba Suka nebo Martinů, nenabídnout a nepřivézt. A česká kultura má úžasnou hudbu!

Takže ale spíše skladby, které v zahraničí tolik hrané nejsou. Ne nutně Novosvětskou symfonii…  

Přesně tak. Bylo by ochuzující, kdyby člověk měl v zahraničí dirigovat jenom českou hudbu, a to ještě jen tu nejznámější.

Letos dvanáctého května zahajujete s rozhlasovými symfoniky Smetanovou Mou vlastí Pražské jaro. Bude tam přítomno vaše srdce?

No samozřejmě! Já už jsem ji dirigoval u několika zahraničních orchestrů. U nás nikomu člověk nemusí vyprávět příběh Šárky. Každé dítě snad zná Tábor a Blaník, ví, kdo jsou „boží bojovníci“. Ale v zahraničí mnohdy ani nevědí, že Šárka je ženské jméno, natož aby tušili, co je Blaník. Tam je nutno něco vysvětlit a je moc hezké, když člověk příběh přiblíží, jak to orchestry chápou.

Pražské jaro je teď svým způsobem završením čtyř let ve funkci šéfdirigenta SOČR. Těšíte se?

Jistě – ale hlavně mám radost, že orchestr dostal po dlouhé době šanci před pražské publikum takhle předstoupit. K podzimnímu stému výročí jde o nádhernou příležitost, jak jubileum oslavit. My jsme společně Mou vlast už natočili. Hráli jsme ji na abonentním koncertě a hráli jsme ji i na zájezdě v Japonsku. Už máme s orchestrem s Mou vlastí něco za sebou. Takže se těším, že její verzi, kterou teď máme připravenou, můžeme předvést na koncertě, který je v české kultuře tak sledovaný.

Říkáte ‚naše verze’… Každá verze je jedinečná. Ale máte nějaké momenty, které jsou opravdu objevně vaše? Dokázal byste případně vypíchnout něco specifického?

U Smetany je hodně důležitou věcí vyprávění příběhu. Jsem přesvědčen, že by nenapsal Mou vlast tak, jak ji napsal, kdyby neměl zkušenost divadelního komponisty. Jeho vývoj jako dramatika je vidět i v jednotlivých operách. A to se třeba v Táboru a Blaníku, i v Šárce, nezapře. Šárka je geniálně vyprávěný příběh… Klarinetové sólo, než se spáchá ten hrozný mord… Všechno přímo volá po opeře. Takže doufám, že naše Má vlast je a bude velmi sugestivním, dramatickým vyprávěním příběhu.

Foto: Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Staatskapelle Dresden, Cleveland Orchestra

Facebook X E-mail WhatsApp