PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu je mimořádně hrajícím tělesem. První z jeho dvou koncertů na festivalu Pražské jaro sice bolestně poznamenala změna programu z důvodu indispozice Magdaleny Kožené, ale výsledná sestava tří symfonických skladeb byla ve čtvrtek víc než jen náplastí. Stala se kabinetní ukázkou toho, jak žádoucí je vystihnout stylové odlišnosti jednotlivých děl a s jakou samozřejmostí k tomu lze dospět. Lepšího výsledku šéfdirigent tělesa Simon Rattle snad už ani dosáhnout nemohl.

Šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu Petr Popelka hraje se svým tělesem 12. a 13. května na Pražském jaru Smetanovu Mou vlast. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz však přibližuje nejen tento krásný úkol, související s letošním stým jubileem tělesa, ale i práci s Vídeňskými symfoniky, zkušenosti z hostování u amerických orchestrů a své vidění dirigentské profese. Včetně toho, že se před stovkou muzikantů musí i v nechtěné zranitelnosti cítit komfortně.

Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho dosluhující šéfdirigent Petr Popelka uvedli ve dvou dnech po sobě všechny čtyři symfonie Johannesa Brahmse. Slavný německý romantik, který přispěl k mezinárodnímu renomé svého o něco mladšího souputníka Antonína Dvořáka, byl pražským rozhlasovým orchestrem přiblížen reprezentativně i inspirovaně. Diváci přítomní koncertu 14. dubna v Obecním domě nepokrytě aplaudovali.

Petr Popelka zahájil 13. dubna své loučení se SOČRem. Pro prezentaci svého již legendárního dirigentského umění si Popelka zvolil co do položek nevelké, zato však historicky nepřehlédnutelné symfonické dílo zářivého zjevu německého romantismu Johannesa Brahmse. Pondělní provedení prvních dvou Brahmsových symfonií bylo jednoznačným potvrzením dirigentova vhledu a umělecké agility. Koncert se nesl v duchu ambivalentního emočního mixu kličkujícího mezi neskrývaným nadšením ze skvělé interpretační práce a lehkým smutkem z odchodu předního českého dirigenta s koncem sezony.

Americký pianista Emanuel Ax má Brahmsovy klavírní koncerty v repertoáru celý svůj dospělý život. Do Prahy se vrací po dvou letech, tentokrát s Koncertem č. 1 d moll, op. 15, který provede 8., 9. a 10. dubna s Českou filharmonií a dirigentem Semjonem Byčkovem. Program doplní Dvořákův houslový koncert a moll, a logicky tak propojí dva příbuzné hudební světy.

Velikonoční festival v Brně se koná od 23. března do 12. dubna a zahrnuje koncerty, které se konají před Velikonocemi a po nich. Těsně před svátky se atmosféra zklidňuje a připravuje na ukřižování Krista, a proto festival reflektuje tradici Temných hodinek – Tenebrae. Jde o sugestivní atmosféru, která skrze tmu a hudbu připravuje věřící na velikonoční radost ze Vzkříšení. První ze tří připravených Temných hodinek se konala ve středu 1. dubna v kostele Nanebevzetí Panny Marie „U Jezuitů“ a nabídla netradičně pestrý program.

Výlučne z diel Johannesa Brahmsa vyskladalo Klavírne kvarteto Josefa Suka svoj veľkonočný koncert. V kostele sv. Vavřince tak 24. marca zazneli dve z troch skladateľových diel tohoto žánru: Klavírne kvartetá č. 1 a 3. Brahms je pre súbor evidentne blízkym autorom – a priazeň voči jeho hudbe sa jasne prepísala aj do interpretácie.

Každé uvedení Německého rekviem je velkou událostí. Na nastudování vrcholného duchovního díla Johannesa Brahmse zhudebňujícího autorův vlastní výběr biblických textů, jehož byli ve čtvrtek 19. února svědky posluchači Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Kaspara Zehndera za účasti sólistů Simony Šaturové a Wolfganga Resche a Pražského filharmonického sboru, lze vyzdvihnout důsledné oproštění se od jakéhokoliv patosu a trpělivou snahu jít k jádru sdělení.

Rakouský barytonista Wolfgang Resch patří k pěvcům, jejichž kariéra se přirozeně pohybuje napříč styly i žánry. Se stejnou samozřejmostí se u něj potkává opera, opereta i písňová tvorba nebo barokní repertoár se soudobou hudbou. V posledních sezonách na sebe výrazně upozornil na operních i koncertních jevištích nejen hlasovou kvalitou, ale i výraznou hereckou inteligencí a otevřeností k novým výzvám. 19. února vystoupí s Filharmonií Hradec Králové v Brahmsově Německém rekviem. V rozhovoru mluví o své cestě k hudbě, o svobodě, kterou mu přináší žánrová pestrost, i o tom, proč je pro něj písňový recitál stejně intimní výpovědí jako operní role.

Program prvního koncertu 16. ročníku koncertní řady Kühnova smíšeného sboru tvořily duchovní skladby Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Josefa Bohuslava Foerstera, moteto, píseň a sborová balada Johannesa Brahmse a Otčenáš Leoše Janáčka. Koncert se konal ve čtvrtek 5. února v kostele sv. Šimona a Judy v Praze na Starém Městě. Sólisté byli Přemysl Kšica (varhany), Ondřej Holub (tenor) a Minja Stojanović (harfa). Sbor vedli Marek Vorlíček a Igor Karpilovskij.

„Když se teď prakticky denně přehrabávám v nejrůznějších partiturách, pokaždé si uvědomím, jak mně zkušenosti se sborem pomohly v základní orientaci.“

„Jakub Hrůša mi prozradil mnohé know-how i osobní názory na tu či onu skladbu.“

„Rozhodl jsem se příští rok uvést a odřídit v Heřmanově Městci svou vlastní věc. Půjde o vokálně-instrumentální dílo, o bezmála hodinovou kantátu, kterou jsem nedávno po zhruba dvou letech práce dokončil.“ 

Hraje na violu, komponuje, diriguje a řídí jednu z pardubických základních uměleckých škol. Žije v Heřmanově Městci na Chrudimsku, kde již několik roků vytváří program letního hudebního festivalu. Jeho život se však netočí jen kolem muziky, vždyť s manželkou vychovávají šest potomků. Přesto se chce posunout dál a ještě více se věnovat dirigování. Proč, prozrazuje Jiří Kabát v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

„Umělecké kvality Arkadije Volodose jsou natolik výjimečné, že je mnoha hudebními kritiky považován za následovníka legendárního Vladimira Horowitze.“

„Pro Schumannův cyklus Tance Davidovců je Volodos naprosto ideálním interpretem.“

„V Lisztově třinácté Uherské rapsodii umělec prokázal, že nemá žádné technické limity.“

Na závěrečném koncertu Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného ve čtvrtek 15. listopadu vystoupil ve Dvořákově síni Rudolfina Arkadij Volodos, jeden z nejproslulejších soudobých světových pianistů. Program svého recitálu sestavil z děl tří nejvýznamnějších představitelů hudebního romantismu: Franze Schuberta, Roberta Schumanna a Franze Liszta. Za zmínku určitě stojí skutečnost, že hrál na Steinwaye se speciálně upravenou klaviaturou.

„Sonáta pro housle a klavír F dur Antonína Dvořáka zaujala svou srdečností a neokázalostí.“

„Oblíbenost Martinů Intermezza podtrhla houslistova suverenita a empatie spolu se zpěvným, pečlivě propracovaným klavírním doprovodem.“

„Čtyřvětou Sonátu č. 3 Johannesa Brahmse uvedli houslista s klavíristou v první větě se zpěvností okořeněnou maďarským rytmem.“

Český spolek pro komorní hudbu uvádí ve svém 131. ročníku dopolední řadu koncertů – v sobotu 18. října v Sále Martinů pražské Akademie múzických umění to byl recitál houslisty Bohuslava Matouška a klavíristy Miroslava Sekery. Přivedl posluchače, kteří jsou znalí vysokého renomé obou umělců, a jejich očekávání bylo do posledního tónu avizovaného programu i následných přídavků zcela naplněno.

„Přestože se jednalo o koncert k poctě Bachovi, nezazněla ani jedna skladba interpretována dle barokních zvyklostí.“

„Tehdejší třímanuálový nástroj s 41 rejstříky byl tedy vlastně Bachovým současníkem!“

„Pavel Černý se pokusil zprostředkovat publiku fascinaci odkazem a hudbou Johanna Sebastiana Bacha tak, jak ji vnímali autoři 19. a 20 století.“

Jméno německého skladatele Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) zná snad každý. Říká se: „Bach je jako chléb a ten se nepřejí.“ V letošním roce slaví tento velikán 340 let od narození a současně 275 let od úmrtí. Proto se stal jedním z pilířů letošního ročníku Mezinárodního varhanního festivalu v Olomouci. Třetí koncert festivalu nesl podtitul Bachovi následovníci a obdivovatelé a zazněly na něm rozmanité skladby od baroka až po 20. století úzce spjaté s bachovskou tematikou, avšak viděny optikou období romantismu. Interpretem večera byl český varhaník Pavel Černý.

„Lukáš Klánský se klavírního partu Elegického tria chopil s elegancí a respekt budící tónovou kulturou.“

„Jejich Kreisler byl moderním, ušlechtilým, až akademickým pojetím kdysi salónní rázovité hudby se svými charakteristickým výrazovými a tempovými finesami.“

„Houslista Jan Mráček a Ivan Vokáč u violoncella (oba koncertní mistři České filharmonie) se na strhujících proměnách tématu, dynamice a výrazu nejen podíleli, ale také je rozhodně spoluvytvářeli.“

Český spolek pro komorní hudbu přivítal ve své letošní 131. sezóně Lobkowicz Trio, jehož koncert naplnil Dvořákovu síň Rudolfina ve středu 24. září. Soubor hrál skladby Sergeje Rachmaninova, Otomara Kvěcha, Fritze Kreislera a Johannesa Brahmse. Podivuhodná dramaturgie vsadila na vybrané a zjevně populární opusy včetně milé vzpomínky na uznávaného pedagoga Kvěcha. Provedení mělo dokonalý úspěch a ovace publika byly upřímně nadšené.

„Adamova nás od začátku očarovala svými pověstnými medovými hloubkami…“

„Závěrečná píseň Feldeinsamkeit byla v podání Kněžíkové strhující a dovoluji si tvrdit, že byla i uměleckým vrcholem večera.“

„David Švec by si ke své pěkné hře bezesporu zasloužil lepší nástroj, než měl toho večera k dispozici.“

V sobotu 12. září v režii festivalu Dvořákova Praha ožila Sukova síň Rudolfina tóny písní. V programu nazvaném Poetismus časů Dvořákových zazněly skladby samotného Dvořáka i jeho současníků, v podání sopranistky Kateřiny Kněžíkové a mezzosopranistky Belly Adamové. Jejich zpěv v písních i dvojzpěvech doprovázel na klavír David Švec.

„Raná Beethovenova sonáta pod jeho rukama nezněla titěrně, vtiskl do ní důstojně hmotný a tělesný rozměr.“

„Hudební řeč Larcherovy sonáty je pianisticky atraktivní, často závažná, neskrývaně mnohými ovlivněná.“

„Bez velikého množství prolité krve mohou Brahmsova Intermezza snadno působit rozvláčně.“

Jediný klavírní recitál letošního ročníku festivalu Dvořákova Praha se odehrál 10. září ve Dvořákově síni Rudolfina. Paul Lewis, protagonista večera, spojil ve svém programu raného i pozdního Beethovena s Brahmsem a nově vzniklou skladbou Thomase Larchera.

„Biblická slova o víře, naději, lásce, pomíjivosti života a smrti jsou Brahmsovým vlastním vyznáním, po smrti Clary Schumannové značně posmutnělým.“

„Bednářovo téma bylo v kontextu oficiální literatury té doby předem odsouzeno k cestě do šuplíku. V případě Hanušova zhudebnění takových veršů platilo totéž…“

„Oba interpreti, Švingr a Klauda, se staví za Hanušovo jednoznačně zdařilé, silné a z průměru vyčnívající závažné dílo s veškerou možnou vahou svého umění.“

Třetím z letošních programů zavítal festival Lípa Musica na jižní okraj Českolipska. Novým koncertním místem se v historických Sudetech stala kdysi německy hovořící obec Dürchel, dnes Drchlava, vesnice s polozničeným barokním katolickým kostelem. V inspirativně syrovém prostoru bez výplní oken zněla o první zářijové neděli závažná komorní vokální tvorba. Genius loci, poutavá interpretace a ani trochu banální dramaturgie se propojily do podvečerní hodinky s hudbou s parametry nenápadné výjimečnosti.

„Akustické podmínky Národního hudebního fóra ve Vratislavi nemá smysl se sálem v Porubě srovnávat. I když na dané možnosti není špatný, pro dojem ze hry orchestru příliš příznivý není.“

„Narek Hakhnazaryan poskytl Dvořákovi ztišenou kantilénu, v pasážích na opačném výrazovém pólu však uplatňoval až příliš náruživosti.“

„Brahmsova Druhá symfonie, dílo šťastné letní pohody dnů trávených u jezera Wörthersee v Korutanech, je kompletně pozitivní.“

Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka pokračoval ve čtvrtek koncertem orchestru NFM Filharmonia Wrocławska. Dirigoval Tomáš Netopil, prezident festivalu, sólistou byl mezinárodně proslulý arménský violoncellista Narek Hakhnazaryan. Program dvěma základními díly světového repertoáru připomněl umělecké i osobní přátelství Antonína Dvořáka a Johannesa Brahmse.