Každé uvedení Německého rekviem je velkou událostí. Na nastudování vrcholného duchovního díla Johannesa Brahmse zhudebňujícího autorův vlastní výběr biblických textů, jehož byli ve čtvrtek 19. února svědky posluchači Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Kaspara Zehndera za účasti sólistů Simony Šaturové a Wolfganga Resche a Pražského filharmonického sboru, lze vyzdvihnout důsledné oproštění se od jakéhokoliv patosu a trpělivou snahu jít k jádru sdělení.

Výraz „velkolepý“ jako by se ve spojení s tímto dílem Johannesa Brahmse, vzniklým v letech 1865–1868, v období vrcholného romantismu a v autorově ještě poměrně mladém věku, nabízel téměř automaticky. Jistě, na Ein deutsches Requiem, op. 45 (Německé rekviem) lze nahlížet optikou jeho interpretační náročnosti či třeba délky provedení, přehlédnout se nedá ani jeho pevné usazení v kontextu dobové hudební tvorby a Brahmsova osobního uměleckého vývoje, přesto jde především o dílo velmi intimní, zasahující silou osobního prožitku a oslovující stejně či alespoň podobně naladěného vnímatele. Brahms se nevyhýbá monumentálním plochám, rozhodující a nejvíce působivé jsou ovšem úseky soustředěné na nejniternější – a zároveň nejuniverzálnější – otázky bytí a nebytí, pomíjivosti, víry, útěchy a smyslu života a smrti. Už samotným výběrem textů a jejich řazením v sedmi částech, vzdalujících se do té doby neměnným liturgickým postupům, stejně jako užitím němčiny namísto latiny učinil autor v oblasti duchovní hudby ohromující a odvážný, i když vlastně z dnešního pohledu logický a zcela pochopitelný průlom. Společenské okolnosti provázející vznik Německého rekviem, ale i jeho bezprostřední dopady na posluchače byly mnohokrát analyzovány a netřeba je na tomto místě dále rozebírat; trvalý zájem interpretů a především publika a vážnost, jíž se tomuto Brahmsovu opusu dostává po více než sto padesáti letech od jeho prvního uvedení, vyvěrá právě z geniálně vystiženého průsečíku dvou principů – neomezeně rozpínajícího se obecného a zdánlivě sevřeného ryze osobního. Koneckonců, odchod bližních a vědomí, že my ještě zůstáváme, jsou součástí každého života. Text může býti konkrétně výstižným i obrazným, hudba svou abstraktností překonává a propojuje vše.

Zaměříme-li se na české a moravské regiony, zjistíme možná poněkud překvapivě, že ačkoli je Německé rekviem považováno za skladbu uváděnou pouze při výjimečných příležitostech (někdy se něco podobného tvrdí i o Německu), možnost setkat se s ním není zase tak ojedinělá. Z poslední dekády stojí za zmínku třeba jeho nastudování Filharmonií Brno a Českým filharmonickým sborem, plzeňské Divadlo J. K. Tyla jím dokonce obohatilo svůj repertoár formou baletního představení. V Hradci Králové bylo poprvé provedeno v roce 1989 a poté v letech 1997 a 2014, jak autorovi těchto řádek potvrdil dramaturg a tajemník orchestru Marek Hrubecký, jenž má ostatně velký podíl na častém výskytu Brahmsových vrcholných kompozic v sále zdejší filharmonie. Působení Kaspara Zehndera na pozici jejího šéfdirigenta pak mimochodem vedlo ve spolupráci s dramaturgem Hrubeckým kupříkladu k takové lahůdce, jakou byla kombinace Brahmsovy První symfonie s Flétnovým koncertem Jindřicha Felda, jehož pomalou větu prostupuje zárodečný motiv skladby velikána německého romantismu. Vezmu-li tyto skutečnosti do úvahy, pak se ani příliš nedivím, že Německé rekviem se ocitlo na programu Filharmonie Hradec Králové právě teď, kdy Kasparu Zehnderovi zbývá z jeho angažmá na východě Čech už jen pár posledních měsíců. Švýcarský dirigent i tímto způsobem završuje svou úspěšnou a precizní prací prosvětlenou éru, na niž se určitě bude v Hradci ještě dlouho vzpomínat.

Také v případě Německého rekviem nemůže nikdo pochybovat o dirigentově poctivosti, s níž k danému úkolu přistoupil. Ta spočívala nejen v důkladném studiu a znalosti celku, ale právě v neokázalosti, s níž po celých sedmdesát minut onen obrovitý počet účinkujících na pódiu vedl s citem pro každý detail, pro všechny obsahové i dynamické proměny. Když patos, tak ano, v hutném náznaku, ale nikoli povrchně efektní. A když ztišení, tak krystalicky uklidňující pozvolným odcházením zbytků předchozí energie. Zehnder jako by nikam nespěchal, jeho linka vědomě a přiznaně stavěla i na dlouhých pomlkách, zvláště ta mezi posledními dvěma oddíly působila coby ticho až impozantně. Orchestr vyšel dirigentovi vstříc pevnou kázní, hráči se plně podřídili jeho smyslu pro pořádek v nejlepším slova smyslu, nikdo neměl zapotřebí jakkoli vyčnívat. Výsledkem společného snažení byl úžasně barevný, neustále se proměňující a přitom setrvale klidný tvar, udivující přesným vystižením lyrických ploch i pasáží procházejících od zdánlivé temnoty k harmonickému rozuzlení.

Co se rozsahu pěveckého uchopení textu týče, největší břímě leží na chóru. Pražský filharmonický sbor prokázal svou připravenost a schopnost plnit i ta nejsložitější zadání. Veden sbormistrem Lukášem Vasilkem je dnes tělesem sebevědomým, opírajícím se o zkušenost a zároveň příkladně zvládajícím postupné generační obměny ve svých řadách. Brahms v Německém rekviem sboru takřka nedá vydechnout, vyžaduje od jeho členů vystižení permanentních přelivů poloh a nálad, obtížných zvratů je předepsáno nebývalé množství pro všechny skupiny. S jakou lehkostí to ale všichni v Hradci zvládali! I jejich práci dominovaly pokora a respekt, nezapomínejme však ani na radost, pro skepsi v Německém rekviem není místa.

Rakouský barytonista Wolfgang Resch (rozhovor čtěte ZDE) disponuje příjemně znějícím hlasem, jehož záběr se neomezuje pouze na příslušný obor. Jeho projev zároveň vynikal srozumitelnou dikcí a působil až nezvykle civilně, přitahující posluchačovu pozornost nenápadně, leč nadmíru intenzívně. Koho jen mi to sympatický pěvec připomíná, přemýšlel jsem. A až po skončení koncertu jsem si v programu přečetl, že navštěvoval ve Vídni vedle jiných mistrovské kurzy Thomase Hampsona. Ano, přesně tak ozbrojující výkon jako jeho slavný učitel Resch v Hradci podal. Přesvědčivá byla ovšem i sopranistka Simona Šaturová. Její part není rozsáhlý, v kontextu díla má ovšem zcela zásadní význam. Slovenská pěvkyně přednesla Ježíšova slova nesmírně emotivně, vložila do nich obrovskou něhu i odhodlání postavené na pevné víře. Okamžik, v němž se její hlas náhle zlomil, patřil k citově nejdrásavějším. Oba sólisté zaslouží uznání za absolutní koncentraci, kterou nenarušila ani dlouhá čekání, předcházející jejich výstupům.

Německé rekviem rozhodně naplnilo v Hradci Králové očekávání, jež mu předcházelo. Provedení opírající se o vnitřní sílu díla bylo právem oceněno dlouhotrvajícím potleskem. Naděje v očích a tvářích odcházejících návštěvníků koncertu, nazvaného Blahoslavení plačící, navodila zvláštní, téměř hmatatelnou atmosféru.

Foto: Anna Bartolotti, Facebook Filharmonie Hradec Králové

Facebook X E-mail WhatsApp