Rakouský barytonista Wolfgang Resch patří k pěvcům, jejichž kariéra se přirozeně pohybuje napříč styly i žánry. Se stejnou samozřejmostí se u něj potkává opera, opereta i písňová tvorba nebo barokní repertoár se soudobou hudbou. V posledních sezonách na sebe výrazně upozornil na operních i koncertních jevištích nejen hlasovou kvalitou, ale i výraznou hereckou inteligencí a otevřeností k novým výzvám. 19. února vystoupí s Filharmonií Hradec Králové v Brahmsově Německém rekviem. V rozhovoru mluví o své cestě k hudbě, o svobodě, kterou mu přináší žánrová pestrost, i o tom, proč je pro něj písňový recitál stejně intimní výpovědí jako operní role.

Ve vašem životopise jsem se dozvěděl, že jste absolvoval masterclass u Helmuta Deutsche. Kdy to bylo? V čem podle vás spočívá jeho výjimečnost jako umělce, klavíristy, korepetitora?

Absolutně patří k největším písňovým klavíristům současnosti. Nedávno oslavil osmdesáté narozeniny a stále je velice aktivní. Já měl štěstí, že jsem se s ním setkal v Salcburku, když jsem absolvoval projekt pro mladé pěvce. Setkat se s takovým klavíristou, jakým je on nebo třeba Graham Johnson, je opravdu pocta. Doslova se potkáte s genialitou! Oba mají obrovské znalosti a zkušenosti. Když sedíte u klavíru a tvoříte hudbu společně, cítíte tu hloubku porozumění a tvůrčího ducha. V těchto chvílích ona genialita vyplouvá na povrch – v okamžiku, kdy hudba vzniká mezi vámi, živá a přítomná. Pracovat s Helmutem Deutschem bylo jednoduše kouzelné.

Zavzpomínejte ještě na Young Singers Project, který jste v roce 2014 absolvovat na festivalu v Salcburku. Jaká to byla zkušenost pro mladého pěvce?

Být součástí celého festivalu bylo naprosto ohromující. Strávit celé léto v Salcburku, uprostřed jedné z nejprestižnějších hudebních událostí na světě, je zkušenost, která se vám vryje hluboko pod kůži. Měli jsme nespočet mistrovských kurzů a každý z mladých umělců měl zároveň vlastní produkci – já jsem tam zpíval Dandiniho v Rossiniho Popelce a byla to skvělá zkušenost.

Young Singers Project byl navíc obrovským impulzem pro kariéru: potkal jsem důležité lidi, absolvoval konkurzy přímo během festivalu a dostal se do kontaktu s prostředím, které vás může zásadně nasměrovat. Zároveň je to ale mimořádně náročné období – šest týdnů zpíváte prakticky od desíti ráno do desíti večer.

To nejcennější na Salcburku je však podle mě jeho tvůrčí atmosféra. Setkáváte se zde se špičkovými umělci z celého světa – a to nejen z operního prostředí. Doslova na každém rohu, často třeba v legendární restauraci Triangel, vznikají rozhovory, setkání a inspirace, které přesahují samotné jeviště.

Když ještě chvíli zůstaneme u vašich začátků, dokázal byste najít a popsat zlom, kdy jste věděl, že chcete dělat jen operu?

Bylo mi tehdy opravdu málo. Začínal jsem v chlapeckém sboru Wiltener Sängerknaben v Innsbrucku a už v šesti letech jsem zpíval prvního ze tří géniů v Mozartově Kouzelné flétně právě tam. V naší rodině přitom žádné hudební zázemí nebylo. Dodnes si velmi živě pamatuji okamžik, kdy jsem poprvé vstoupil do divadelního prostoru – dokonce i vůni kulis a dekorací. Právě tehdy jsem měl pocit, že patřím do zvláštního, trochu magického světa a že se chci stát operním pěvcem. Ten pocit mě už nikdy neopustil a postupně mě dovedl ke studiu i k profesionální dráze ve Vídni.

A nyní do současnosti: V roce 2025 jste podnikl velmi úspěšný výlet do tenorového repertoáru, když na festivalu Classionata v Solothurnu ztvárnil roli Edwina v Kálmánově Čardášové princezně. Jak si můžete dovolit takový „výlet“? Přece jen jste ve věku, kdy by hlas měl být již ukotven…

Vnímám se především jako Zwischenfach. Mám přirozený přístup k vyšším tónům, ale zároveň se cítím velmi komfortně v barytonovém repertoáru. Právě v soudobých operách a v některých operetách jsem si uvědomil, že se v této poloze dokážu pohybovat přirozeně a bez násilí.

Rozhodl jsem se proto, že pokud se objeví role, která tomuto hlasovému typu odpovídá, jsem připraven ji přijmout. Edwin byl prvním krokem – a co přinesou další sezony, to teprve uvidíme. Ostatně historie zná řadu pěvců, kteří se podobnou cestou vydali: James King, Robert Dean Smith nebo Plácido Domingo se k vyšším tenorovým rolím dostávali až kolem čtyřicítky. Hlas se totiž neustále vyvíjí. Nikdy není hotový – s věkem se proměňuje, ztěžkne, klade nové nároky. Právě tato proměnlivost a neustálá výzva jsou na pěvecké profesi fascinující.

Zatím se vyhýbáte dramatickému oboru. Je to vědomé rozhodnutí? Uslyšíme vás jednou i ve velkých verdiovských barytonových rolích nebo ve Wagnerových operách?

To je otázka, na kterou dnes vlastně neumím dát jednoznačnou odpověď. V současném operním provozu totiž stále častěji rozhoduje obsazení podle charakteru postavy. Přirozeně působím mladším dojmem, a proto jsem často obsazován do lehčích, hravějších rolí – typicky třeba Papagena.

Dnes už nejde jen o hlas v úzkém slova smyslu. Roli musí odpovídat i osobnost interpreta, jeho jevištní typ a představa režiséra. To všechno hraje zásadní roli v tom, kam se pěvec ubírá. Vývoj hlasu samozřejmě sleduji a jsem otevřený tomu, kam mě čas a zkušenosti zavedou – ale nic z toho se nedá uspěchat ani naplánovat předem.

Soudobá opera hraje ve vašem profesním životě výraznou roli, ostatně i české publikum vás mohlo slyšet v opeře Passion skladatele Pascala Dusapina na festivalu New Opera Days Ostrava. Je to osobní volba, nebo spíše shoda okolností?

Je to tak trochu kombinace obojího. Když jsem začínal, své první angažmá jsem získal v Bernu, kde jsem se poprvé setkal se soudobou operou. Po třech letech jsem se stal zpěvákem na volné noze a později jsem se přihlásil do souboru Neue Oper Wien. Právě tam jsem si uvědomil, že mi tento typ hudby velmi vyhovuje. Poměrně rychle se učím a soudobá hudba mi nikdy nepůsobila zásadní potíže – naopak, s tímto souborem jsem mohl zpívat mnoho krásných a výrazově silných rolí.

Jaké výhody má soudobá opera oproti klasickému repertoáru?

Soudobá opera vám otevírá obzory. Objevujete nové barvy hlasu, jiné druhy dynamiky a výrazové prostředky, které pak můžete přenášet i do klasického repertoáru. Mně osobně velmi pomohla najít vlastní hlas. Ačkoli je notový zápis často nesmírně komplikovaný, klíčové je naučit se „jazyk“ jednotlivých skladatelů – pochopit jejich myšlení a logiku.

Nespornou výhodou je také možnost spolupracovat se skladateli, kteří jsou naživu. Můžete se jich ptát, diskutovat, hledat významy. Jednou z nejsilnějších zkušeností pro mě byla opera Andělé v Americe skladatele Petera Eötvöse v Budapešti. Právě u takto komplexně vystavěných děl paradoxně nacházíte obrovskou svobodu – struktura hudby vám dává pevný rámec, ve kterém se můžete plně nadechnout.

Jak pečujete o hlas, aby zvládl extrémní nároky soudobé opery a zároveň jemnou barokní ornamentiku staré hudby?

Vlastně nemám žádný přesně daný systém. Snažím se zpívat všechno na základě jedné, pevně vybudované techniky – v tom je podle mě klíč. Důležité je mít dobrého učitele a postupně si techniku opravdu osvojit. Neexistuje totiž jiný způsob zpěvu pro současnou operu a jiný pro baroko; rozdíly jsou pouze stylistické. Pokud má člověk vycvičené ucho, může mezi styly přecházet přirozeně, aniž by se měnila samotná technika.

Péče o hlas je pak vlastně docela prostá: pobyt v přírodě, dostatek tekutin, dobré jídlo a kvalitní spánek. Žádná magie – jen návrat k základům.

Zpíváte s výrazným hereckým přesahem a často spolupracujete s režiséry takzvaného režijního divadla. Je možné interpretovat operu bez hlubokého porozumění textu?

Rozhodně ne. V mém pojetí je nutné se do role ponořit co nejhlouběji, nasbírat maximum znalostí o postavě, kontextu i textu. Teprve když člověk vstoupí na jeviště, musí tohle všechno vědomě pustit – aby ho to neomezovalo. Když jsem na jevišti, snažím se roli skutečně prožít a nemyslet na její intelektuální rovinu, na to, co jsem si o postavě zjistil, protože to už musím mít v sobě. Právě důkladná příprava je podmínkou skutečné svobody v samotném okamžiku výkonu. Platí to stejně pro operu, písňový repertoár i koncertní vystupování.

Existují pro vás hranice, které byste bez ohledu na požadavky režiséra nepřekročil?

Pokud mi dané řešení dává smysl a odpovídá mé vlastní představě o nezbytnosti a logice role, nemám pocit, že by existovala pevná hranice, za kterou bych nechtěl jít. Rozhodující je pro mě vždy vnitřní pravdivost postavy.

Další z vašich vášní je písňová tvorba. Jakým jazykem k vám promlouvají písně?

Píseň je nejintimnější hudební forma vůbec. Na jevišti stojíte jen vy a klavírista – a přesto máte v několika minutách vytvořit celý operní svět. Jedna píseň je jako malá opera zhuštěná do tří minut. A pokud máte možnost interpretovat celý písňový cyklus, nesete najednou celý večer jen na vlastních bedrech. Je to nesmírně soustředěné, osobní a zároveň velmi náročné.

Koho považujete za největšího skladatele písní? Je jím Franz Schubert, jehož Zimní cestu často uvádíte?

Řekl bych, že Schubert byl největší ze všech. Napsal přes osm set písní – a píseň byla pro něj tím nejhlubším způsobem sebevyjádření, takovým, jakého podle mě žádný jiný skladatel nedosáhl. Mám k němu i osobní vztah: žiju ve Vídni, ve čtvrti, kde vyrůstal, a často navštěvuju jeho rodný dům. Schubertovy písně, to není jen hudba – je to zpověď.

Jak silná je tradice písňových recitálů v Rakousku a Německu? U nás jsou tyto večery bohužel často mimo hlavní zájem publika…

Obecně je to tak, že publikum je třeba naučit chodit na Liederabend. Tato forma vyžaduje velké porozumění textu, cit pro jazyk a hudební nuance – a dnes už školy studenty k tomu ani nesměrují. Když chcete dělat písňový večer, nemůžete počítat s velkým ziskem, protože jen opravdu velká jména, například Kaufmann, dokážou vyprodat sály.

Není to otázka nezájmu, ale spíš špatného programování. Jsem přesvědčený, že pokud budete Liederabend nabízet pravidelně a kvalitně, publikum se postupně vrátí a začne tuto uměleckou formu znovu oceňovat. Je třeba s trpělivostí pomáhat lidem otevřít oči a uši, aby porozuměli kouzlu těchto večerů.

Nyní se k nám vracíte s provedením Brahmsova Německého rekviem. Dodnes si chovám hlubokou vzpomínku na toto dílo, když jsem ho jako mladík poprvé slyšel v Rudolfinu – zasáhlo mě neobyčejnou silou. Jak ho vnímáte vy?

Poprvé jsem se s Rekviem setkal, když mi bylo sedmnáct a zpíval jsem ho ve sboru. Stejně jako vy jsem byl naprosto ohromen. Možná vás překvapí, že vzdor svému názvu nebývá v Německu až tak často uváděno, protože je provozně, ale i umělecky opravdu náročné. Aby mělo potřebný dopad, potřebujete k jeho provedení opravdu hodně síly.

Ale pokud bych měl zmínit jednu věc, je to ta, že Ein Deutsches Requiem není primárně mše za mrtvé, ale hudba pro ty, kteří zůstali – je o lidech truchlících, o těch, kteří prožívají ztrátu. Každé slovo a každé hnutí dává sílu těm, kdo žijí, a propojuje život a smrt. Nemůžete mít jedno bez druhého. Vezměte si jen názvy jednotlivých částí: Blaze těm, kdo nesou zármutek. Buďte tedy trpěliví. Chci vás potěšit. Neboť zde nemáme trvalé město… To jsou slova útěchy. 

Mluvíte o tomto díle s neobyčejným zaujetím a dojetím. Má pro vás i osobní význam?

Ano, má. Minulý leden jsem prodělal plicní embolii a byl jsem v nemocnici velmi blízko smrti. Byl to ten největší a nejintenzivnější zážitek, ale paradoxně jsem necítil strach, nebylo tam nic, čeho bych se měl bát. Z této zkušenosti vycházím a nyní mohu toto dílo interpretovat s opravdovou vírou v jeho sílu.

Letos jsem se stal otcem, téměř rok po této zkušenosti. Život a smrt. Rekviem se tak pro mě stalo součástí cyklu života – není smrti bez života. Dílo mluví o ztrátě, ale i o naději a pokračování, a právě tento osobní prožitek mu dodává hlubokou autenticitu.

Děkuji za takto upřímnou odpověď a zároveň gratuluji k otcovství! Změní váš přístup k postavám otců v opeře?

Zatím takovou zkušenost nemám, ale letos na podzim mě čeká první otcovská role v opeře soudobého skladatele Christiana Henkinga ve Švýcarsku. Uvidíme, co si s sebou na jeviště přinesu z osobního života.

Předpokládám, že mladá rodina nyní vyplňuje většinu vašeho volného času. Přesto, máte nějaké zájmy, které vám pomáhají odpočinout si od opery a zůstat nohama na zemi?

Pro mě jsou to sporty – posilovna, běh, turistika. Vyrůstal jsem v Innsbrucku a tam je pohyb v horách a venku přirozenou součástí života. Pomáhá mi to zůstat vyrovnaný a načerpat energii mimo jeviště.

A kdybyste mohl pozvat libovolnou postavu z opery na horskou túru, koho byste vybral?

To je těžká otázka. Vždycky mě zajímali spíše outsideři, ti, kteří do společnosti nezapadají. Určitě by to byla postava z oper Benjamina Brittena a váhal bych mezi Billym Buddem a Peterem Grimesem, což je i jedna z mých nejoblíbenějších oper. Myslím, že Peter Grimes byl by dobrým společníkem na horskou túru… i když v jeho případě není jisté, že bych se vrátil! (smích)

Foto: archiv Wolfganga Resche, Toni Suter, Theresa Pewal

Facebook X E-mail WhatsApp