Završení jedné z abonentních řad Plzeňské filharmonie nabídne český debut původem arménské klavíristky Sofye Melikyan. Ve čtvrtek 4. června se v Měšťanské besedě představí jerevanská rodačka, jejíž umělecká dráha se po studiích v zahraničí a úspěších na řadě mezinárodních soutěží utěšeně rozběhla vstříc předním světovým pódiím – na nich poutá pozornost jako citlivá, zanícená a sebevědomá interpretka. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz pianistka hovoří o psychologických vrstvách Rachmaninovovy Rapsodie, o arménských kořenech, hledání vlastního hudebního hlasu i o tom, proč by koncert měl být společnou cestou interpreta a publika.

Na začátku června vás čeká vystoupení s Plzeňskou filharmonií, kde uvedete Rachmaninovovu Rapsodii na Paganiniho téma. Půjde o váš debut v České republice? Máte už představu o akustice sálu a o orchestru, nebo je pro vás Plzeň zatím spíše neznámým prostředím?

Ano, bude to moje první vystoupení v České republice, zemi s fascinující historií i hudebním a kulturním zázemím. Velmi se těším na hudební setkání s maestrem Iwasakim a Plzeňskou filharmonií, orchestrem s tak dlouhou a bohatou tradicí. Vím, že koncerty se budou konat v krásném sále Měšťanské besedy, slyšela jsem, že má velmi příjemnou a živou akustiku.

Rapsodie na Paganiniho téma je jedním z nejpopulárnějších koncertantních děl Sergeje Rachmaninova. Jaký je váš vztah k tomuto dílu? Vnímáte ho spíše jako virtuózní skladbu, nebo jako lyrické dílo?

Na Rapsodii mě nejvíce fascinuje a zajímá její psychologický rozměr. Na jedné straně poskytlo použití slavného tématu z Paganiniho čtyřiadvacátého Capriccia takovému mistrovi, jakým je Rachmaninov, nekonečné možnosti pro oslnivou klavírní virtuozitu, ostré rytmické souhry a ďábelsky důmyslné proměny. Opakující se chorál Dies irae, který se mimochodem objevuje také v jeho Čtvrtém koncertu, První a Třetí symfonii, Symfonických tancích a symfonické básni Ostrov mrtvých, proměňuje dílo v dialog mezi pokušením a smrtí. Na psychologické úrovni skladba často zní jako drama identity a proměny. Protože je postavena na neustálých variacích, žádná hudební myšlenka nezůstává dlouho. Témata se objevují, mění se, maskují se, stávají se groteskními, svůdnými, sarkastickými, triumfálními nebo zranitelnými. To vytváří dojem mysli neustále přecházející mezi jednotlivými emocionálními stavy. A pak je tu samozřejmě slavná osmnáctá variace. Místo toho, aby Rachmaninov zesílil hudební ohňostroj, náhle obrátí Paganiniho téma a promění ho v jeden z nejúchvatnějších momentů v celé klavírní literatuře. Emocionální účinek funguje právě proto, že vychází ze všech předchozích brilantních a nestabilních pasáží. Nepůsobí to jako „teď přijde krásná melodie“, ale spíše jako moment neuvěřitelného emocionálního napětí, jako by se čas na chvíli zastavil uvnitř mašinérie variací.

Jak vnímáte Rapsodii v kontextu ostatních autorových klavírních děl?

Rapsodie zaujímá v klavírní tvorbě Sergeje Rachmaninova fascinující mezipolohu. Zachovává si emocionální bohatost a klavírní velkolepost typickou pro jeho ranou tvorbu, přesto však nepochybně patří k jeho pozdnímu stylu, protože je úspornější, ironičtější, rytmicky pronikavější, orchestrálně průzračnější a psychologicky hůře uchopitelná. Koncerty, zejména Druhý a Třetí, se často odvíjejí prostřednictvím široké emocionální architektury a dlouhých melodických úseků. Rapsodie je naproti tomu strukturálně disciplinovaná a stručná. Namísto monumentálního vyprávění nabízí kaleidoskop měnících se identit. Nic nepůsobí přehnaně, každá variace přispívá k širší dramatické konstrukci. Stylově se blíží pozdním Études-Tableaux a Symfonickým tancům.

V Plzni vystoupíte s tamními filharmoniky a jejich šéfdirigentem Chuheiem Iwasakim. Jak probíhá obecně vaše spolupráce s dirigentem? Je pro vás důležitější detailní příprava, nebo spíše spontánní komunikace na pódiu?

Jedno nevylučuje druhé. Konečným cílem je samozřejmě dosáhnout spontánní a přirozené komunikace během koncertu, ale právě příprava nám tuto svobodu umožňuje. Někdy je kvůli nedostatku času a omezenému počtu zkoušek obtížnější se skladbou pracovat do hloubky. Pokud se však všichni sejdou už s porozuměním partituře, mohou se zkoušky posunout za hranice technické koordinace a stát se skutečně hudebními. Na jevišti pak nelze ovládat vše, bez ohledu na to, jak pečlivě bylo něco naplánováno. Akustika, energie sólisty, dirigenta a orchestru, publikum, dokonce i nepatrná změna v dýchání může v daném okamžiku inspirovat k jinému směřování. Proto pravděpodobně ty nejsilnější výkony vycházejí z pečlivé přípravy, která ponechává prostor pro instinkt a i trochu riskování během koncertu.

Vaše interpretace bývá popisována jako velmi citlivá a barevná. Jak byste sama charakterizovala svůj vztah k tónu a zvukové kultuře?

Zvuk je pravděpodobně jedním z nejdůležitějších aspektů našeho povolání, neboť právě skrze něj vyjadřujeme hudební obsah. Je zhmotněním fungování duše a intuice, poháněným sluchem. Je to něco magického a tajemného. Navíc i mystického. Měla jsem to štěstí, že jsem ve svých šestnácti letech mohla začít studovat u Joaquína Soriana. V mnoha ohledech mi tyto lekce otevřely oči. Soriano mi ukázal význam zvuku a úhozu, nikoli jako abstraktního pojmu, ale jako něčeho konkrétního, co odpovídá zvukovému a estetickému světu každého skladatele. Úhoz je charakteristickým rysem, díky kterému se hudba jednoho hráče liší od hudby jiného, neboť právě ten určuje způsob, jakým hráč vytváří dynamické odstíny nebo kvalitu tónu.

Zmínila jste Joaquína Soriana, dále jste studovala v několika hudebních centrech, od Jerevanu přes Paříž a Madrid až po New York. Jak tyto různé školy ovlivnily vaše hudební myšlení?

Ačkoli moji hlavní učitelé, mezi nimiž byli zmíněný Joaquín Soriano, ale i Ramzi Yassa, Solomon Mikowsky, Brigitte Engerer a Galina Equiazarova, pocházejí z různých interpretačních tradic a škol, každý z nich obohatil můj způsob uvažování a hudební tvorby o jedinečný a významný rozměr. Tato široká škála poznatků tvoří pevný základ, na němž jsem vybudovala svůj osobní pohled a hudební přístup. Nakonec si každý vytváří svůj vlastní svět. Pro mě je tradice nebo takzvaná klavírní škola atmosférou, obecným kontextem a prostředím.

Cítíte se dnes více jako součást jedné takové tradice či školy, nebo spíše jako mezinárodní interpretka?

Měla jsem to štěstí, že jsem mohla žít v několika zemích, ponořit se tak do různých kultur a setkat se s významnými osobnostmi hudebního světa. Bylo to velmi inspirující a obohacující. Věřím, že jsme nakonec výsledkem všeho, co se naučíme, vidíme, cítíme, čteme, vnímáme a prožíváme. A syntéza všech těchto informací nám umožňuje najít svůj vlastní hlas, náš přirozený a svobodný způsob, jak se vyjádřit, jak uvolnit to, co nelze vyjádřit slovy. K tomuto účelu není nic vznešenějšího a univerzálnějšího než hudba.

Ve vašem repertoáru se často potkává klasicko-romantická literatura s hudbou dvacátého a jednadvacátého století. Jak přemýšlíte o dramaturgii svých programů?

Sestavit promyšlený program je vždy výzvou. Ačkoli se snažím neomezovat se na určité období či styl, díky času a zkušenostem vím, kteří skladatelé nejlépe rezonují s mými možnostmi, prostředky, potřebami a zájmy. To se samozřejmě v průběhu času mění, ale správný výběr repertoáru je nesmírně důležitý. Své programy obvykle koncipuji kolem jednoho tématu s jasným narativním obloukem. Obvykle hledám skryté souvislosti spíše než kontrasty samy o sobě. Například soudobé dílo může náhle osvětlit něco radikálního u Beethovena, Schuberta nebo Brahmse, stejně tak romantické nebo impresionistické dílo může modernu ukázat v úplně jiném světle. Zajímá mě vytváření dialogů napříč časem. Například moje poslední sólová nahrávka byla věnována Ricardu Viñesovi, velkému katalánskému pianistovi z počátku dvacátého století, který byl vášnivým propagátorem hudby své doby a uvedl v premiéře mnoho skladeb převážně francouzských a španělských, ale také jihoamerických a ruských skladatelů. Program, který jsem také mnohokrát provedla na koncertech, zkoumá spřízněnost mezi Viñesem a jeho současníky, jako jsou Satie, Sévérac, Ravel, Fauré a Mompou, a zároveň zdůrazňuje Viñese jako skladatele s jeho čtyřmi poctami Ravelovi, Faurému, Satiemu a Paulu Farguovi.

Objevujete ráda nové, méně známé skladby, nebo raději hledáte nový přístup, jak interpretovat ty kanonické?

Pracuji v obou směrech. Nikdy nemám pocit, že by klasický repertoár byl „uzavřený“. Velká díla přetrvávají právě proto, že v nich lze neustále nacházet nové úhly pohledu. Interpretační možnosti a přístupy jsou nekonečné, a proto je podnětné vracet se ke skladbám, které už patří do repertoáru, a vždy v nich objevovat něco nového a svěžího. Ale také si myslím, že my jako interpreti máme odpovědnost a poslání provokovat publikum méně známými díly a repertoárem naší doby. Existuje mimořádná hudba, která zmizela z historických, politických nebo prostě praktických důvodů. Zvláště mě přitahují díla, která zpochybňují naše předpoklady o určitém období nebo estetice, skladby, které odhalují nečekané barvy, formy nebo emocionální světy. Velmi důležité je pro mě také uvádění hudby žen-skladatelek. Moje CD nazvané Women, které vyšlo v roce 2018, obsahovalo hudbu čtyř v té době žijících skladatelek: Kaiji Saariaho a Sofie Gubaiduliny, které již nejsou mezi námi, a také arménské skladatelky Geghuny Chitchyan a mladé venezuelské skladatelky žijící ve Španělsku Raquel Quiaro.

Pocházíte z Arménie, ale dlouhodobě působíte ve Španělsku. Jak se tyto dvě kulturní identity promítají do vaší hudební osobnosti?

Ačkoli moje arménská identita zůstává ústředním prvkem, dlouholetý pobyt ve Španělsku i v dalších zemích nevyhnutelně změnil mou hudební vnímavost. Kultura se do nás dostává nejen prostřednictvím vědomého studia, ale také prostřednictvím atmosféry, rytmu, jazyka, emocionálního projevu a každodenního života. Po životě v několika různých kulturách se hudební identita stává méně „čistou“ a více vrstevnatou. Už netvoříte z jediné tradice, ale z vnitřního dialogu mezi různými vnímáními. I nevědomě zanechává každé místo, každé setkání stopy ve frázování, načasování, harmonii, tichu, emocionálním zabarvení a ve způsobu, jakým člověk prožívá samotné vystoupení.

Vracíte se vědomě k arménské hudbě ve svých programech?

Ano, často zařazuji do svého repertoáru skladby arménských skladatelů. Kromě Chačaturjana, který je pravděpodobně nejznámějším arménským autorem, existuje mnoho dalších skvělých skladatelů, jako je Babajanian, jehož hudbu často hraji, Komitas, Arutunian, Chitchyan, Mansurian nebo Mirzoyan, kteří si zaslouží, aby je lidé poznali a poslechli si je. Existuje také velmi zajímavá generace mladých skladatelů, jako jsou Artur Akshelian, Artur Avanesov, Tatev Amiryan, abych zmínila alespoň některé.

Má podle vás arménská hudební tradice nějaký specifický výraz nebo „jazyk“, který se liší od západoevropské tradice?

Ano, arménská hudební tradice má skutečně svůj rozpoznatelný „jazyk“, který se v důležitých ohledech liší od západoevropské klasické hudby, ačkoli s ní má také společné historické styčné body. Západoevropská hudba, zejména po renesanci a baroku, se stále více opírala o funkční harmonii, tedy akordové postupy, tonalitu, modulaci a rovnoměrné ladění. Naproti tomu velká část tradiční arménské hudby má historické kořeny v melodicko-modálním myšlení, kde výraz vychází především z melodie, ornamentace a barvy tónu spíše než z harmonického postupu. Ve dvacátém století, zejména pod sovětským vlivem, vstupuje arménská hudba do jiného prostředí, kde se dominantními nástroji stávají západní orchestrální formy a harmonie. To starší modální jazyk nevymazává, ale přetváří jej. Skladatelé jsou stále velmi ovlivněni lidovými a tradičními prvky.

Vystupovala jste na řadě prestižních pódií po celém světě. Vnímáte rozdíly také mezi publikem v různých zemích?

Samozřejmě, že důležitou roli hrají příprava i kulturní zázemí publika. Ještě důležitější je však živý zájem a otevřenost, s jakou se posluchači účastní dané akce. Vzpomínám si na koncert komorní hudby v jednom velmi malém městě ve Spojených státech, kde bylo publikum velmi pozorné a s napětím nás sledovalo. Po koncertě přišel do naší šatny muž s partiturou Babajanianova tria, kterou si během našeho vystoupení zapisoval…! Někdy je nejlepší koncert ten, který se koná v malém městě, kde lidé nemají příležitost slyšet mnoho koncertů. Ve velkých městech jsou lidé na koncerty velmi zvyklí a mohou upadnout do snobství, a dokonce i nudy.

Máte nějaká očekávání od českého publika v Plzni? A když jsme u české tradice, zaujímá nějaké místo ve vašem repertoáru také česká hudba?

K publiku se vlastně nestavím s nějakými očekáváními v tom smyslu, jak by mělo poslouchat a podobně. Je ale pravda, že na místech s bohatou tradicí, jako je Plzeň, se často setkávám s posluchači, kteří jsou velmi pozorní, zkušení a otevření detailnějšímu poslechu. To interpretovi přináší velmi podnětnou atmosféru, protože v sále tu výměnu energie a soustředění skutečně cítíte.

Jedním z mých oblíbených skladatelů je Janáček. Velmi často jsem hrála jeho Houslovou sonátu, která je absolutním mistrovským dílem! Stejně jako jeho klavírní cyklus V mlhách. Součástí mého repertoáru jsou také některé komorní skladby Dvořáka a Smetany. Se svou dlouholetou hudební partnerkou, úžasnou houslistkou Tanjou Becker-Bender v poslední době často hrajeme První sonátu Bohuslava Martinů, stejně jako nápaditou a krásnou Legendu a Burlesku od další skvělé české skladatelky Vítězslavy Kaprálové.

Ano, vedle sólových recitálů se hojně věnujete i komorní hudbě, často právě se zmíněnou houslistkou Tanjou Becker-Bender či v rámci vlastního tria. Co vám tento typ spolupráce přináší?

Mám velké štěstí, že mám příležitost spolupracovat s takovými hudebníky a lidmi, jako je Tanja, stejně jako s mými partnery z tria, houslistou Davidem Haroutunianem a violoncellistou Mikayelem Hakhnazaryanem. Komorní hudba byla vždy důležitou a nepostradatelnou součástí mého hudebnického života. Spolupracovala jsem a spolupracuji s mnoha různými lidmi a soubory, ale mít stálé partnery a možnost společně něco budovat, prozkoumávat bohatý repertoár a nořit se hluboce do tvůrčího procesu je něco nesmírně naplňujícího a obohacujícího. Komorní hudba mění celý proces a způsob tvorby hudby. Na sólovém recitálu jste zodpovědní za utváření všeho, načasování, barvy, struktury, vyprávění, zatímco v komorní hudbě tuto zodpovědnost neustále s ostatními sdílíte. Stává se to společným rozhovorem založeným na vzájemném respektu, porozumění, společném cíli, otevřenosti a radosti.

Ovlivňuje komorní zkušenost i váš přístup ke koncertantnímu repertoáru?

Ano, rozhodně! V orchestru vždy existuje určitá míra anonymity, protože i kdybyste chtěli, nemůžete poznat každého člena orchestru. Existuje také riziko, že dirigent nebo sólista mohou nějakým způsobem prosadit svou vůli. A to za předpokladu nejlepšího scénáře, kdy dirigent a sólista sdílejí stejnou vizi skladby. Komorní hudba je poněkud demokratičtější, intimnější a osobnější. Z těchto důvodů se snažím přistupovat ke každé spolupráci s orchestrem z pohledu komorní hudby, kde jsou všechny party na stejné úrovni a pianista je jen dalším členem ansámblu.

Na čem aktuálně pracujete vedle koncertní činnosti? Připravujete nové nahrávky nebo projekty?

Ano, naše nové triové CD Artakh Echoes vyjde letos na podzim. Obsahovat bude arménskou hudbu od Babajaniana, Komitase, Avanesova a také skladbu psanou na míru od skvělého francouzského skladatele Bruna Mantovaniho. Připravuji také dva sólové nahrávací projekty, které budou realizovány v létě. Jeden je věnován fantaziím z různých období a druhý kompletní klavírní tvorbě Deodata de Sévéraca. Navazujeme také na náš brahmsovský projekt s triem a na podzim tohoto roku plánujeme nahrávku jeho kompletních klavírních kvartetů.

Máte nějaké dlouhodobé umělecké cíle nebo sny, které byste si chtěla splnit?

Nejdůležitějším cílem je neustále usilovat o nejvyšší uměleckou úroveň a vnitřní duchovní rozvoj, stále objevovat a představovat publiku nový repertoár, mít energii a dostatek času na realizaci všech projektů, které mám v plánu, jako jsou nahrávky, spolupráce s různými hudebníky a orchestry a objevování nekonečné klavírní literatury. Důležitou součástí mé činnosti je také výuka. Je to způsob, jak dávat a přijímat: učíte a zároveň se učíte. Je to ale také obrovská odpovědnost.

Když se vrátíme k plzeňskému koncertu, co byste si přála, aby si posluchači z vašeho provedení Rachmaninova odnesli? A co si z tohoto večera naopak chcete odnést vy sama jako interpretka?

Ráda bych se dotkla jejich srdcí, předala jim lásku, kterou chovám k Rachmaninovově hudbě, a stala se prostředníkem, který co nejlépe předá hudební poselství a obsah díla. Přála bych si, aby se lidé sedící v sále zapomněli na své problémy, každodenní starosti i temné stránky života a naší současné reality. A ráda bych si odnesla pocit jedinečného sdíleného zážitku s orchestrem, dirigentem a publikem… pocit, že všichni v sále společně jdou po stejné hudební cestě. To jsou večery, které ve vás zůstanou dlouho poté, co dozní poslední tón.

foto: archiv interpretky / Jaime Galera Pérez

Facebook X E-mail WhatsApp