KlasikaPlus.cz© – portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Pohledem Petra Vebera (75)
Smetanova Litomyšl na cestě k budoucnosti english

„Italská filmová noc. Takzvané Velké finále… Jen ta sestava – jedna suita za druhou – nebyla úplně nejšťastnější.“

„Vyprodanost udávají pořadatelé letos procentem vyjádřeným číslem 97. Určitě je tak vysoké i proto, že ještě pořád jde o festival s geniem loci.“

„Jak se s kulturní nabídkou zapasovat do doby, která žije digitální technikou, sociálními sítěmi, mezinárodní otevřeností, ale zároveň trpí lhostejností a povrchností, ztrátou povědomí o hodnotách, politickým marasmem.“

Porgy a Bess, foto: Ivan Krejza

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je minulostí. Na jeho konci o víkendu figuroval strhující koncertní průřez Gershwinovou operou Porgy a Bess se skvělými afroamerickými pěvci a po něm Velké finále nazvané Italská filmová noc. To však vyznělo spíše jako ztišené nokturno. Nemělo dostatečnou energii a pro třítýdenní přehlídku se ani náhodou nemohlo stát vrcholem. Večer přenášený veřejnoprávní televizí a rozhlasem zachránilo alespoň jeho dobročinné určení pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a přítomnost hlavy státu.  

Velké finále. SOČR a Tomáš Brauner. Foto František Renza

Uzavřít Národní festival Smetanova Litomyšl začátkem července filmovou hudbou se zdá být dobrým nápadem. Koncertní a operní sezóna se s příchodem prázdnin uzavřela a festival, v červnu přinášející ambiciózní operní i symfonické a komorní projekty, vykročil do letní doby v lehčím tónu. Ten nicméně vrchovatě naplnila jen Gershwinova opera Porgy a Bess, příběh z afroamerické komunity, ve kterém se skladateli skvěle podařilo propojit charakteristické hudební projevy někdejších otroků s dobovým jazzem a to vše s evropskými hudebními tradicemi. Koncert to vyhmátl a podrtrhl.

Porgy a Bess, foto: Ivan Krejza

Chromý Porgy miluje Bess, nezištně jí pomáhá, odpouští jí její minulost, Bess však opakovaně podléhá dvěma mužům. Jedním je násilník Crown, kterého Porgy v souboji usmrtí, druhým je však hejsek Sportin‘ Life, který Bess odláká za pomoci drogy… Afroameričtí sólisté dali postavám i v koncertním provedení jasné charakterizační kontury a přidali autenticitu hlasového i pohybového projevu, takovou, jaké běloši nemohou dosáhnout. Opera má otevřený konec – Porgy se vydává na cestu do New Yorku, aby Bess našel… Američtější opera snad neexistuje. Smetanova Litomyšl není podobně nastavena, ale pokud by to tak někdo přesto chtěl vnímat – šikovnější připomenutí přijetí Deklarace nezávislosti před 250 lety 4. července 1776, tedy státního svátku USA, už nebylo možné.   

Porgy a Bess, foto: Ivan Krejza

Kdyby festival končil právě takto, chytlavými rytmy a srozumitelnými emocemi, bylo by to naprosto legitimní. Pro televizní přenos dobročinného koncertu, propagujícího sbírku pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, byla ovšem vhodnější jiná hudba, ryze symfonická a líbivější. Italská filmová noc. Takzvané Velké finále… Jen ta sestava – jedna suita za druhou, v každé krátká, neukončená, často nepříliš kontrastující čísla – nebyla úplně nejšťastnější. Přesto, že šlo o melodie těch nejlepších mistrů Nino Roty a Ennia Morriconeho. Přítomnost prezidenta Petra Pavla s manželkou, hymna na začátku a dlouhý srdečný sympatizující potlesk pro hlavu státu, to vše dalo koncertu vstupní energii, která pak nicméně při nevzrušivé interpretaci postupně opadla. Poslední číslo, jediné opravdu slavnostní, vznosné a vzrušující, totiž Morriconeho fanfárové téma z filmu Neúplatní, celkový dojem spravit nestihlo.

Foto: Ivan Krejza

Letošní Smetanova Litomyšl ale nebyla vůbec špatná. Naopak. Janáčkova opera Národního divadla Brno přijela s novými a vydařenými inscenacemi Čertovy stěny a Netopýra, Václav Luks a Collegium 1704 s Händelovým oratoriem Susanna. Na zámeckém nádvoří hostoval London Symphony Orchestra a basbarytonista Bryn Terfel s hvězdnou sopranistkou Slávkou Zámečníkovou. Odehrála se tam dvě baletní představení, zazněla neznámá starší verze opery Mariken z Nimègue Bohuslava Martinů a Petr Popelka tam dirigoval Stravinského oratorium Oedipus Rex. Mimořádný byl kontratenorista Mayaan Licht se svým barokním recitálem plným pěvecké ekvilibristiky, milá byla rodinná opera Mendel Megaking  Miloše Orsoně Štědroně a skvělým projektem se stala Smetanova Hubička v nastudování mladých zpěváků. A festival otevřelo v polovině června odvážně a poprvé Stravinského Svěcení jara.   

Bryn Terfel, foto: František Renza

Vyprodanost udávají pořadatelé letos procentem vyjádřeným číslem 97. Určitě je tak vysoké i proto, že ještě pořád jde o festival s geniem loci. Když začíná předprodej vstupenek, je to ve virtuálním on-line prostoru každým rokem digitální bitva, která se měří na minuty. A ať už přijedete jen jednou, nebo několikrát během festivalu, ať už zůstanete na víkend, nebo na týden, nemůžete si nevšimnout, že Litomyšl má kouzlo těžko srovnatelné s jinými městy, včetně těch historicky podobně cenných. Je to asi dáno slovně nevyjádřitelným průsečíkem patriotismu a kulturnosti, tradic a současnosti, scenérie i lidí, které potkáváte a mezi kterými se i turisté cítí a chovají tak nějak domácky. V Litomyšli mají krásný zámek, dobrý chleba a pivo, spoustu galerií, podloubí kolem náměstí, kde na vás neprší, pár míst, kde se skvěle jí, rozumného a aktivního starostu, osvícené mecenáše a vedle vedení festivalu i nejméně tři stovky vesměs mladých lidí ochotných podílet se na práci organizačního týmu v pořadatelské službě, gastronomii, dopravě a všech dalších přidružených sezonních profesích.

Petr Popelka, foto: František Renza

Když se kolem Roku české hudby 2024 začal proměňovat nejužší tým, když v něm nastala generační obměna, bylo jasné, že Smetanova Litomyšl nemůže zůstat stejná, taková, jaká vykrystalizovala od devadesátých let. Ředitelé Michal Medek a Marek Šulc už nejsou přímo místní, bydlí přes rok jinde, ale genia loci mají nadále v úctě. Rozhlížejí se víc po světě, zajímavě hovoří o dalších uměleckých a organizačních ambicích, využívají k tomu synergii danou větším, i když nenápadným propojením s Českou filharmonií. Od roku 2028 se k tomu svou mezinárodní vahou přidá Jakub Hrůša jako festivalový prezident… Velkým krokem kupředu bylo loňské otevření zmodernizovaného festivalového auditoria s novou výsuvnou střechou, světelným parkem a variabilním pódiem umožňujícím i divadelní usazení orchestru pod úrovní jeviště. Říkají mu SmetaNOVÝ sál a stomilionovou investici jako hluboký zásek do obvyklého rozpočtu dosud finančně zacelují.

SmetaNOVÝ sál. Foto František Renza

Prvním plodem nových možností a příslibem toho, co by se mohlo v budoucnu dít, byl už letos London Symphony Orchestra s dirigentem Antoniem Pappanem, který do Smetanova rodiště přijel v návaznosti na hostování v pražském abonmá České filharmonie. Zahraniční těleso podobného jména dosud na tomto festivalu nevystoupilo. Záměry do dalších let jsou přitom jasné, ale zároveň rozumné: pokračovat ve zvaní podobných es, ale nestavět si pověst na jejich kumulaci. Spíše ji při vysokých uměleckých nárocích budovat širším spektrem programů: od staré hudby po novější, od velkých po komorní, od koncertů po opery a balet. Udržovat laťku vysoko, ale podržet si atraktivitu a přístupnost i pro širší rozpětí typu diváků: pro přespolní i místní, pro domácí i zahraniční, pro hodně poučené i pro běžné milovníky hudby a hudebního divadla. Plus přilákat příznivce výtvarného umění a poezie a literatury a v doprovodných programech v Klášterních zahradách nabízet cílené a hodnotné pořady, které do hlavního programu jakoby třeba ani nezapadají, ale rozšiřují portfolio pro zasažení a přitáhnutí dalších lidí a spoluvytvářejí festivalové niveau.

Antonio Pappano, foto: František Renza

I když třeba televize vytáhla pro pořad o letošním festivalu stařičké archivní záběry pionýrů vítajících kdysi pěvce Národního divadla na nádraží, dnes už není potřeba se tak vzdálenou minulostí moc zabývat. Je málem čtyřicet let po sametové revoluci a ideové vyprofilování toho, co pořádají, mají v Litomyšli už dlouho vyjasněné. Pryč jsou doby, kdy se tam mohl pod dohledem Zdeňka Nejedlého hrát jen Smetana a kdy všelicos bylo na povel. Lidé ale i tehdy přijížděli a přicházeli také ze zájmu a z potřeby. Dnes je to ideově jednodušší, totalita snad znovu nezavládne. Mnohem důležitější teď je, jak se s vygenerovanou kulturní nabídkou zapasovat do doby, která žije digitální technikou, sociálními sítěmi, mezinárodní otevřeností, prostupností kultur, ale zároveň trpí lhostejností a povrchností, ztrátou povědomí o hodnotách, politickým marasmem.     

Jisté zůstává jedno: na Smetanově Litomyšli nemá jít a nepůjde o lidovou zábavu, ale ani o pouhé snobské shromažďování elit. Vždy půjde o hledání něčeho uprostřed takových krajností, aniž by to ovšem bylo šedivé. Ani jen usedlé a tradiční, ani experimentující až k odpudivosti. Prostě zlatá střední cesta, hodnotná, stabilní, přitažlivá, vědoucí o tradicích, na které lze navazovat, a tvořící zároveň tradice nové.

Seong-Jin Cho, foto: Majda Slámová
Z inscenace Smetanovy Hubičky, foto: Ivan Krejza
Daniel Matoušek, foto: František Renza

Foto: archiv Smetanovy Litomyšle (Ivan Krejza, František Renza a Majda Slámová), ilustrační – archiv KlasikyPlus

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů a rozhlasových pořadů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, do Hudebních rozhledů a Harmonie a publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz a aktivním dennodenním spoluautorem jeho obsahu.



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky