Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je minulostí. Na jeho konci o víkendu figuroval strhující koncertní průřez Gershwinovou operou Porgy a Bess se skvělými afroamerickými pěvci a po něm Velké finále nazvané Italská filmová noc. To však vyznělo spíše jako ztišené nokturno. Nemělo dostatečnou energii a pro třítýdenní přehlídku se ani náhodou nemohlo stát vrcholem. Večer přenášený veřejnoprávní televizí a rozhlasem zachránilo alespoň jeho dobročinné určení pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a přítomnost hlavy státu.  

Uzavřít Národní festival Smetanova Litomyšl začátkem července filmovou hudbou se zdá být dobrým nápadem. Koncertní a operní sezóna se s příchodem prázdnin uzavřela a festival, v červnu přinášející ambiciózní operní i symfonické a komorní projekty, vykročil do letní doby v lehčím tónu. Ten nicméně vrchovatě naplnila jen Gershwinova opera Porgy a Bess, příběh z afroamerické komunity, ve kterém se skladateli skvěle podařilo propojit charakteristické hudební projevy někdejších otroků s dobovým jazzem a to vše s evropskými hudebními tradicemi. Koncert to vyhmátl a podrtrhl.

Chromý Porgy miluje Bess, nezištně jí pomáhá, odpouští jí její minulost, Bess však opakovaně podléhá dvěma mužům. Jedním je násilník Crown, kterého Porgy v souboji usmrtí, druhým je však hejsek Sportin‘ Life, který Bess odláká za pomoci drogy… Afroameričtí sólisté dali postavám i v koncertním provedení jasné charakterizační kontury a přidali autenticitu hlasového i pohybového projevu, takovou, jaké běloši nemohou dosáhnout. Opera má otevřený konec – Porgy se vydává na cestu do New Yorku, aby Bess našel… Američtější opera snad neexistuje. Smetanova Litomyšl není podobně nastavena, ale pokud by to tak někdo přesto chtěl vnímat – šikovnější připomenutí přijetí Deklarace nezávislosti před 250 lety 4. července 1776, tedy státního svátku USA, už nebylo možné.   

Kdyby festival končil právě takto, chytlavými rytmy a srozumitelnými emocemi, bylo by to naprosto legitimní. Pro televizní přenos dobročinného koncertu, propagujícího sbírku pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové, byla ovšem vhodnější jiná hudba, ryze symfonická a líbivější. Italská filmová noc. Takzvané Velké finále… Jen ta sestava – jedna suita za druhou, v každé krátká, neukončená, často nepříliš kontrastující čísla – nebyla úplně nejšťastnější. Přesto, že šlo o melodie těch nejlepších mistrů Nino Roty a Ennia Morriconeho. Přítomnost prezidenta Petra Pavla s manželkou, hymna na začátku a dlouhý srdečný sympatizující potlesk pro hlavu státu, to vše dalo koncertu vstupní energii, která pak nicméně při nevzrušivé interpretaci postupně opadla. Poslední číslo, jediné opravdu slavnostní, vznosné a vzrušující, totiž Morriconeho fanfárové téma z filmu Neúplatní, celkový dojem spravit nestihlo.

Letošní Smetanova Litomyšl ale nebyla vůbec špatná. Naopak. Janáčkova opera Národního divadla Brno přijela s novými a vydařenými inscenacemi Čertovy stěny a Netopýra, Václav Luks a Collegium 1704 s Händelovým oratoriem Susanna. Na zámeckém nádvoří hostoval London Symphony Orchestra a basbarytonista Bryn Terfel s hvězdnou sopranistkou Slávkou Zámečníkovou. Odehrála se tam dvě baletní představení, zazněla neznámá starší verze opery Mariken z Nimègue Bohuslava Martinů a Petr Popelka tam dirigoval Stravinského oratorium Oedipus Rex. Mimořádný byl kontratenorista Mayaan Licht se svým barokním recitálem plným pěvecké ekvilibristiky, milá byla rodinná opera Mendel Megaking  Miloše Orsoně Štědroně a skvělým projektem se stala Smetanova Hubička v nastudování mladých zpěváků. A festival otevřelo v polovině června odvážně a poprvé Stravinského Svěcení jara.   

Vyprodanost udávají pořadatelé letos procentem vyjádřeným číslem 97. Určitě je tak vysoké i proto, že ještě pořád jde o festival s geniem loci. Když začíná předprodej vstupenek, je to ve virtuálním on-line prostoru každým rokem digitální bitva, která se měří na minuty. A ať už přijedete jen jednou, nebo několikrát během festivalu, ať už zůstanete na víkend, nebo na týden, nemůžete si nevšimnout, že Litomyšl má kouzlo těžko srovnatelné s jinými městy, včetně těch historicky podobně cenných. Je to asi dáno slovně nevyjádřitelným průsečíkem patriotismu a kulturnosti, tradic a současnosti, scenérie i lidí, které potkáváte a mezi kterými se i turisté cítí a chovají tak nějak domácky. V Litomyšli mají krásný zámek, dobrý chleba a pivo, spoustu galerií, podloubí kolem náměstí, kde na vás neprší, pár míst, kde se skvěle jí, rozumného a aktivního starostu, osvícené mecenáše a vedle vedení festivalu i nejméně tři stovky vesměs mladých lidí ochotných podílet se na práci organizačního týmu v pořadatelské službě, gastronomii, dopravě a všech dalších přidružených sezonních profesích.

Když se kolem Roku české hudby 2024 začal proměňovat nejužší tým, když v něm nastala generační obměna, bylo jasné, že Smetanova Litomyšl nemůže zůstat stejná, taková, jaká vykrystalizovala od devadesátých let. Ředitelé už nejsou přímo místní, bydlí přes rok jinde, ale genia loci mají nadále v úctě. Rozhlížejí se víc po světě, hovoří o dalších uměleckých a organizačních ambicích, využívají k tomu synergii danou větším, i když nenápadným propojením s Českou filharmonií. Velkým krokem kupředu bylo loňské otevření zmodernizovaného festivalového auditoria s novou výsuvnou střechou, světelným parkem a variabilním pódiem umožňujícím i divadelní usazení orchestru pod úrovní jeviště. Říkají mu SmetaNOVÝ sál a stomilionovou investici jako hluboký zásek do obvyklého rozpočtu dosud finančně zacelují.

Prvním plodem nových možností a příslibem toho, co by se mohlo v budoucnu dít, byl už letos London Symphony Orchestra s dirigentem Antoniem Pappanem, který do Smetanova rodiště přijel v návaznosti na hostování v pražském abonmá České filharmonie. Zahraniční těleso podobného jména dosud na tomto festivalu nevystoupilo. Záměry do dalších let jsou přitom jasné, ale zároveň rozumné: pokračovat ve zvaní podobných es, ale nestavět si pověst na jejich kumulaci. Spíše ji při vysokých uměleckých nárocích budovat širším spektrem programů: od staré hudby po novější, od velkých po komorní, od koncertů po opery a balet. Udržovat laťku vysoko, ale podržet si atraktivitu a přístupnost i pro širší rozpětí typu diváků: pro přespolní i místní, pro domácí i zahraniční, pro hodně poučené i pro běžné milovníky hudby a hudebního divadla. Plus přilákat příznivce výtvarného umění a poezie a literatury a v doprovodných programech v Klášterních zahradách nabízet cílené a hodnotné pořady, které do hlavního programu jakoby třeba ani nezapadají, ale rozšiřují portfolio pro zasažení a přitáhnutí dalších lidí a spoluvytvářejí festivalové niveau.

I když třeba televize vytáhla pro pořad o letošním festivalu stařičké archivní záběry pionýrů vítajících kdysi pěvce Národního divadla na nádraží, dnes už není potřeba se tak vzdálenou minulostí moc zabývat. Je málem čtyřicet let po sametové revoluci a ideové vyprofilování toho, co pořádají, mají v Litomyšli už dlouho vyjasněné. Pryč jsou doby, kdy se tam mohl pod dohledem Zdeňka Nejedlého hrát jen Smetana a kdy všelicos bylo na povel. Lidé ale i tehdy přijížděli a přicházeli také ze zájmu a z potřeby. Dnes je to ideově jednodušší, totalita snad znovu nezavládne. Mnohem důležitější teď je, jak se s vygenerovanou kulturní nabídkou zapasovat do doby, která žije digitální technikou, sociálními sítěmi, mezinárodní otevřeností, prostupností kultur, ale zároveň trpí lhostejností a povrchností, ztrátou povědomí o hodnotách, politickým marasmem.     

Jisté zůstává jedno: na Smetanově Litomyšli nemá jít a nepůjde o lidovou zábavu, ale ani o pouhé snobské shromažďování elit. Vždy půjde o hledání něčeho uprostřed takových krajností, aniž by to ovšem bylo šedivé. Ani jen usedlé a tradiční, ani experimentující až k odpudivosti. Prostě zlatá střední cesta, hodnotná, stabilní, přitažlivá, vědoucí o tradicích, na které lze navazovat, a tvořící zároveň tradice nové.

Foto: archiv Smetanovy Litomyšle (Ivan Krejza, František Renza a Majda Slámová), ilustrační – archiv KlasikyPlus

Facebook X E-mail WhatsApp