Jak přilákat k hudbě, tak nešťastně nazývaná „vážná“, mladé lidi? Čím podnítit jejich zájem o klasiku, která přece dovede být hravá i dravá, jenom jí přijít na chuť. Zkouší se to různě. Pořadatelé hudebních festivalů lákají na koncerty ve znamení crossover neboli „přechodu“ mezi Bachem a Vlachem, jednou nápaditě a jindy nevkusně. Dramaturgové koncertních sezón či cyklů připravují koncerty pro děti, mnohdy obdivuhodné. A veřejnoprávní televizní stanice? Jejich kontinentální koordinátor, Evropská vysílací unie, pořádá letos už podvaadvacáté soutěž mladých talentů klasiky Eurovision Young Musicians. Má mnoho kladů, ale asi i jeden zápor. Přímý přenos napínavého večera nabídne ČT art v sobotu 6. června večer.

Psal se rok 1982, když se EBU se sídlem v Ženevě, mimochodem nikterak honosném, rozhodla uspořádat první ročník soutěže, která ve dvouletém intervalu představí milionům televizních diváků mladé naděje vážné hudby na našem kontinentu. Jak to ale udělat sice nevážně, ovšem s nezbytným veřejnoprávním étosem? Odpovědí může být soutěžní večer, který vždy spolehlivě navnadí diváckou zvědavost. Jenže, kdo se jí bude zúčastňovat, a také, kdo bude takový soutěžní večer vysílat?

Dvě pomyslné mouchy jednou ranou trefilo vedení EBU v součinnosti se svým hudebním oddělením, když vymysleli princip soutěžního pavouka. Do finálového klání budou své zástupce nominovat národní televize veřejné služby z celé Evropy, případě z okolních států k EBU volně přidružených. V těchto zemích jmenují televizní pracovníci odborné poroty, které posoudí, kdo má během finálového večera největší naděje, a ten či ta poté odcestuje na místo činu a přímého přenosu. Přebíraného logicky národními televizemi, které mají na projektu podíl, a tudíž i zájem šířit jeho výsledky do diváckých řad.

One problem solved, another problem started, zaznělo tenkrát z nevelké ženevské vily, kde osazenstvo EBU, volené i administrativní, sídlí. Všechno to hezky zní, ale uspořádání finálového večera, má-li mít patřičnou úroveň, bude něco stát. Jak to vyřešit? Tím, že se ob rok ujme pořadatelství některá z členských televizních stanic. Před čtyřiačtyřiceti lety se začalo díky BBC ve Velké Británii, jmenovitě v Manchesteru. A přes Kolín nad Rýnem, Vídeň, ale i Montpellier a další města se letos dospělo až do Jerevanu. Arménská televize veřejné služby se rozhodla umístit finálový večer do působivého Divadla opery a baletu, vybudovaného v hlavním městě, skoro na dohled bájné hory Ararat, ve třicátých letech minulého století. Vzala na sebe nesnadný úkol, ale měla jednu podmínku. Soutěžní večer se uskuteční nikoli v obvyklém srpnovém termínu, ale už 6. června. Proč? Protože v tento den se roku 1903 narodil slavný autor slavného baletu Gajané a nesmrtelného Šavlového tance Aram Chačaturjan. A proto televizní akci zaštítilo, a tudíž i finančně podpořilo arménské Ministerstvo výchovy, vědy, kultury a sportu.

Než se článek začne konečně zabývat tím, na co a na koho se můžeme v sobotu večer těšit, sluší se jaksi před závorku vytknout odpověď na otázku, proč se soutěž Eurovision Young Musicians koná „jen“ každý druhý, rozuměj sudý, rok. Vysvětlení je prosté a zároveň smutné. EBU přišla brzy po úspěšném startu celoevropského klání mladých hudebnic a hudebníků s logickým nápadem. Pod názvem Eurovision Young Dancers se budou v lichých letech konat podobně koncipované soutěže, ovšem zaměřené na mladé taneční a baletní naděje. Slibné na tomto nápadu bylo ujištění televizních týmů, že tyto umělecké disciplíny, založené na pohybu, budou koneckonců pro snímání kamerami a následně pro divácké oko přitažlivější. S velkou vervou se proto začalo, dvakrát se tohoto večera ujala i Česká televize, jednou v novém divadle v Plzni, na níž se zrovna soustředil zájem coby na Evropské město kultury. A podruhé v Praze. Jenže tou dobou se už hlásilo míň a míň národních televizí, podnětný nápad skomíral a nakonec zemřel na úbytě. 

Zato do finále soutěže Eurovision Young Musicians se letos kvalifikovali soutěžící z jedenácti zemí. Od Portugalska po Švédsko, od Belgie po domácí Arménii. Ve věku od dvanácti do jednadvaceti let a s repertoárem, který jim z povahy věci pomáhají vybírat jejich pedagogové na různém stupni hudebního vzdělávání. Podmínkou je samozřejmě délka jejich soutěžního vystoupení, které by v zájmu únosné délky večera nemělo překročit sedm minut. Což v praxi znamená, že v mnoha případech se volí jedna věta z uceleného hudebního díla, nejčastěji závěrečná coby nejdynamičtější a nejpřitažlivější. Právě tak postupoval devatenáctiletý švédský klavírista Edward Ahbeck s finále Prokofjevova Klavírního koncertu č. 2 g moll, ale i jednadvacetiletý Němec Moë Diestein, který si z Mendelssohnova Koncertu pro housle a orchestr e moll zvolil třetí větu. Jiní, respektive jiné, na to šli zdánlivě nejsnazší cestou, protože se rozhodli pro notoricky známou skladbu, se kterou ale mohou při své interpretaci narazit – takovému nebezpečí bude čelit jednadvacetiletá Srbka Jana Jakovlevič s Cikánskými melodiemi Pabla de Sarasateho. A naprosto odlišným přístupem se blýskne osmnáctiletý Kypřan Iakovos Kedaritis, který si vybral skladbu pro sólový klarinet bez doprovodu orchestru. Tím bude ve všech dalších případech Arménská národní filharmonie řízená Eduardem Topchyanem.

České barvy bude na letošním ročníku EYM, jak bývá soutěž zkratkovitě nazývána, hájit šestnáctiletá klavíristka Nora Lubbadová. A spíš shodou náhod než z pověrčivosti se rozhodla jít při výběru svého soutěžního repertoáru ve stopách prozatím jediného vítěze této soutěže z Česka. Zcela suverénně se jím před čtyřmi roky, při jubilejním dvacátém ročníku, stal mladý houslový virtuos Daniel Matejča, kterému jeho profesor Ivan Štraus dobře poradil, co má hrát. V jeho podání zazněla v Montpellier část Šostakovičova Houslového koncertu č. 1 a moll v tak strhujícím provedení, že už z ovací publika v sále šla odečíst výjimečnost dané chvíle. A tak se i Nora soustředí na co nejbrilantnější provedení třetí věty Klavírního koncertu č. 2 F dur Dmitrije Šostakoviče. A bude spolu s námi doufat, že v komplikované konkurenci uspěje.

Upřímně, komplikovaná není ani tak samotná soutěž, ale její hodnocení. Právě v něm vidím jediný, ale zato pořádný zádrhel této jinak záslužné akce. Dotýkáme se tu začarovaného kruhu, ve kterém se volky nevolky pohybují televize veřejné služby. Chce se po nich kvadratura spočívající v tom, že mají sice sloužit diváckým menšinám včetně kulturních, ale zároveň se klade důraz na jejich přiměřenou sledovanost. Jak by to dopadlo, pokud by celý večer preludovali soutěžící jen na jeden hudební nástroj? Obrazově a potažmo divácky by to asi byla bohužel trochu nuda… A tak se v rámci jedenácti soutěžních výkonů představí nejen housle a klavír, ale i flétna, klarinet, a dokonce marimba. 

Fajn, bude to pestré na oko i na ucho. Jenomže – jak to proboha hodnotit? Čtyřčlenná mezinárodní porota, ve které zasedne i nám dobře známý violoncellista Narek Hankazaryan, bude muset sáhnout k nezáviděníhodným kompromisům. Protože porovnat umění rozvlnit klávesy a struny, neřku-li rozvibrovat marimbu, se rovná nesplnitelnému úkolu. Navíc v pochopitelném, ale zároveň dost značném věkovém rozkmitu soutěžích, kde každý rok bývá znát když ne v technickém provedení, tak umělecké vyzrálosti. Bude mít například nejmladší účastnice, šestnáctiletá Nora šanci vedle jednadvacetiletých konkurentů, pohybujících se těsně pod hranicí věkového limitu?

Uvidíme už brzy. Přímý přenos 6. června na ČT art od 20:15 bude nesporně zajímavý i navzdory tomu, o čem byla právě řeč. A držet palce naší mladé krajance se přece rozumí samo sebou…

Foto: Facebook EBU, archiv KlasikaPlus.cz, Wikipedia (Diego Delso)

Facebook X E-mail WhatsApp