U příležitosti uvedení opery Galantní světy Jeana-Philippa Rameaua na Hudebním festivalu Znojmo přinášíme rozhovor s francouzským tenoristou Jeanem-Françoisem Lombardem, který v inscenaci vystoupí po boku Adama Plachetky a pod vedením Tomáše Netopila. Přední interpret hudby francouzského baroka, který se mimochodem vyhýbá dění na sociálních sítích, se zároveň věnuje činohernímu herectví i pedagogické činnosti a jeho osobní vztah k Rameauově hudbě i úvahy o interpretaci barokního repertoáru se staly hlavními tématy příspěvku portálu KlasikaPlus.cz.

Váš hlasový obor haute-contre (vysoký francouzský tenor), je mnohem vzácnější než například lyrický tenor. Ačkoli je jeho definice poměrně dobře formulovaná, jak jej vnímáte vy osobně?

Své hlasové nastavení vnímám jako něco zvláštního – ani skutečný tenor, ani kontratenor. Někteří lidé jsou při prvním setkání s mým hlasem zcela ztraceni, i když se jim nakonec může líbit. Chápu jejich překvapení. Nikdy jsem se nesnažil tento hlas „dobýt“; byl prostě přirozený od chvíle, kdy jsem začal zpívat. Nikdy jsem vlastně úplně nepochopil, jak se mi podařilo ho vytvořit, i když jsem na technické stránce tvrdě pracoval. V celém svém rozsahu cítím něco mezi hlavovým a hrudním tónem. Lépe to vysvětlit nedokážu.

V dnešní době rozlišujeme a často i škatulkujeme desítky různých hlasových kategorií. Myslíte si, že taková přesnost slouží hudbě, nebo spíše vytváří zbytečné hranice?

Myslím, že je to velmi dobrá věc pro zpěváky, kteří se neřadí do běžných tessitur, jako jsem například já. Právě tyto četné kategorie umožnily i „neoperním“ hlasům zpívat starou hudbu, a tím vlastně sloužily tomuto repertoáru v době jeho znovuobjevování. Možným stínem je ale to, že mohou zpěváky uzavírat do jediné kategorie rolí a nedovolovat jim objevovat jiné obzory. Přesto věřím nové generaci zpěváků, že pokud se budou cítit svázáni, dokážou tyto hranice překročit.

Hodně energie a úsilí věnujete výuce mladých talentů a vedení mistrovských kurzů.  Ostatně po vašich závazcích ve Znojmě vás čeká rezidence Letní škole barokní hudby v Holešově. Co je podle vás na výuce pěvkyň a pěvců nejtěžší?

Podle mého názoru je nejtěžší přimět je, aby důvěřovali jednomu učiteli. Mám pocit, že mezi sebou hodně mluví o různých „trendy“ pedagozích a někteří si myslí, že musí současně pracovat se dvěma nebo třemi dobrými učiteli, aby se rychleji posunuli. Bohužel to tak nefunguje. Když si najdete učitele, který vám vyhovuje, je potřeba mu důvěřovat a určitou dobu s ním skutečně pracovat.

Vaší další profesí je trochu překvapivě činohra. Že se v tomto oboru dokáže prosadit operní pěvec by bylo téma samo o sobě, ale zajímá mě jiná věc: Jakkoli je zřejmé, že vaše herecká zkušenost nepochybně obohacuje operní interpretaci, funguje to i opačně? Přinášíte něco z opery i do činoherního umění?

Myslím, že mi opera pomáhá lépe kontrolovat hlas při činoherním herectví. Díky technice dechu a rezonance, kterou musíme rozvíjet při zpěvu, jsem nikdy nezažil hlasovou únavu, a to ani při šesti představeních týdně. Navíc mi herečky, herci i režiséři často říkají, že přináším jistou poetickou kvalitu. Hudební frázování řeči a schopnost modulovat hlas napříč různými výškami jsou bezpochyby dovednosti, které jsem si vybudoval právě díky zpěvu.

Jste snad první umělec, se kterým jsem se setkal, který v podstatě neexistuje na sociálních sítích. Povězte nám, jak vnímáte jejich roli a zda vám jejich absence v profesním životě spíše pomáhá, nebo naopak škodí.

Je docela vtipné, že se na to ptáte, protože právě před odjezdem do Znojma jsem přemýšlel, že si založím Instagram. Zatím jsem to ale neudělal – kdo ví, třeba se to ještě změní. Upřímně řečeno, sociální sítě příliš nemusím. Je na nich až příliš mnoho zraňujících a pomlouvačných komentářů a do takového prostředí se mi nechce vstupovat. Já si samozřejmě velmi dobře uvědomuji, že pro mou kariéru by bylo přínosné být aktivní na Facebooku, Instagramu a dalších platformách. Na druhou stranu si ale víc cením svého klidu, svobody a duševní pohody. Nicméně mě nepřestávejte sledovat – možná nakonec přece jen pár fotografií ze Znojma a z Les Indes galantes na Instagramu zveřejním. (úsměv)

Vraťme se teď k vašemu hlavnímu poslání, tedy interpretaci hudby. Barokní skladatelé často očekávali, že interpreti budou jejich hudbu tvůrčím způsobem dotvářet. Kde podle vás leží hranice mezi uměleckou svobodou a svévolí?

Myslím, že je velmi důležité důkladně studovat barokní styl, aby člověk přesně věděl, jak ornamentovat árie podle konkrétního typu repertoáru, který zpívá. Například u Händela je nutné umět vytvořit vlastní da capo, pokud chcete svou verzi předložit dirigentovi. Vaše svoboda je však omezená tím, že jste jen malou součástí většího projektu a vaším úkolem je zapadnout do celého inscenačního procesu. Věřím, že když všichni respektují hudbu, dramaturgii i své kolegy, může vše probíhat hladce. Svévole začíná ve chvíli, kdy respekt chybí a kdy si lidé myslí, že mají pravdu za každou cenu. Musíme zůstat pokorní, protože géniem je skladatel, nikoli zpěváci, nikoliv dirigent, a dokonce ani režisér. (úsměv)

Co vás nejvíce fascinuje na barokní hudbě?

Úplná symbióza textu a hudby, zejména v 17. století. Je fascinující, jak dokonale se slovo a hudba propojují v dílech Monteverdiho či Lullyho. Po třiceti letech práce s touto hudbou mě to stále nepřestává udivovat. A to nemluvím o harmoniích, disonancích, ornamentice či nutnosti hledat správná tempa – tato hudba je totiž celá založená na tanci. Však sám Ludvík XIV. byl mimořádným tanečníkem!

Nemohu se vás nezeptat na váš vztah k české hudbě. Měl jste příležitost provádět díla Jana Dismase Zelenky, Josefa Myslivečka nebo dalších barokních skladatelů z pocházejících z českých zemí? 

Musím přiznat, že bohužel jsem dosud neměl příležitost zpívat Zelenku ani Myslivečka. Samozřejmě jsem jejich hudbu slyšel na koncertech, ale jejich skladby jsem sám nikdy neinterpretoval. Kdyby se mi taková možnost naskytla, velmi bych ji uvítal. Z pozdější české hudby mám velmi rád Janáčka. Její pastorkyňa a Z mrtvého domu na mě při prvním setkání udělaly hluboký dojem; už je to sice dávno, ale dodnes si z nich uchovávám velmi živé vzpomínky.

Ze současných českých skladatelů mě zaujala tvorba Jany Vöröšové. Mám pocit, že se ve své tvorbě snaží spojovat modernost a tradici. Je to skvělá skladatelka.

Na Festivalu ve Znojmě se objevíte v Rameauově opeře-baletu Les Indes galantes, čili Galantní světy. Po Platée jde už o váš druhý výstup v České republice a opět v díle Jean-Philippa Rameaua. Je to náhoda, nebo máte k tomuto skladateli blízký vztah? 

Nemyslím si, že je to náhoda. Platée byla ve Znojmě v roce 2014 skutečně výjimečná událost – možná i v rámci celé České republiky. Dá se říct, že šlo o velký úspěch. Je pro mě ctí zpívat francouzskou barokní hudbu právě v České republice. A k Rameauově hudbě mám navíc zvláštní vztah: úplně první barokní árie, kterou jsem kdy zpíval, byla Que ce séjour est agréable z Platée. Možná to byl osudový signál…

S Galantními světy máte četné zkušenosti, uváděl jste je například v Římě či Remeši. Co vás na tomto díle oslovuje a na co se mohou diváci ve Znojmě ve vašem pojetí těšit?

Miluju imaginaci této opery. Každé „entrée“ má svůj vlastní, výrazně odlišný hudební i dramaturgický charakter. A je zajímavé si uvědomit, že v 18. století sice Rameau a jeho libretista Louis Fuzelier nikdy nenavštívili Turecko, Persii ani Ameriku, přesto měli určité povědomí o zvycích těchto zemí. Jsem přesvědčen, že o nich slyšeli od cestovatelů, kteří se z těchto vzdálených krajů vraceli. Upřímně řečeno nevím, co přesně od naší interpretace publikum ve Znojmě očekává. Možná se chce jen nechat překvapit. Jako vždy se každý z nás bude snažit odvést maximum, aby diváky potěšil.

Jak se z operních elysejských výšin vracíte zpátky na zem?

Způsobů, jak zůstat v kontaktu s reálným světem, mám naštěstí poměrně hodně. Předně velmi rád vařím. Vaření je pro mě způsob, jak opravdu vypnout. Díky vaření můžete sdílet krásné chvíle s vašimi partnerkami a partnery, přáteli i rodinou. Rád také navštěvuji výstavy, chodím do divadla, na koncerty a do opery, stejně tak jako do kina. K úplnému uvolnění potřebuji i cvičení holistické gymnastiky – metody založené na vztahu mezi pohybem a dechem. A samozřejmě jezdím na dovolenou, abych si odpočinul od hlasu i hudebního světa. 

Kdybyste mohl pozvat na sklenku vína jakoukoli operní postavu, koho byste si vybral a o čem byste si s ním chtěl povídat?

Myslím, že bych pozval Dona Josého a zeptal se ho: „Proč jsi tak žárlivý a násilný? Kdybys Carmen skutečně miloval, nechal bys ji žít její vlastní život, i kdyby tě to stálo bolest z její ztráty. Milovat někoho neznamená ho vlastnit; znamená dovolit mu jít vlastní cestou.“ To je ostatně něco, v co pevně věřím.

***

Rozhovor s režisérem znojemské inscenace Rameauových Galantních světů čtěte ZDE.

Foto: Michele Monastra, archiv Jeana-Francoise Lombarda, Lenka Jíšová, archiv Hudby Znojmo

Facebook X E-mail WhatsApp