Leoš Janáček byl neoddělitelně spjat s Brnem. Žil tam v letech 1865 až 1928. Jediná z jeho oper, Výlety páně Broučkovy, měla premiéru jinde. V Praze, kde se odehrává. A jinde než v Brně měla premiéru i nejznámější z jeho orchestrálních skladeb – Sinfonietta. Také v Praze – a na den přesně před sto lety. Přesto, že její jednotlivé věty mají ryze brněnská místopisná motta. 

Z Janáčkova orchestrálního díla je Sinfonietta ve světě nejčastěji uváděným opusem. Její vznik a zařazení do hudebního života však úplně přímočarou historii nemá. Na začátku stála výzva, aby napsal fanfáry pro sokolský slet. Vznikla nicméně „pětivětá symfonieta pro vojenský orchestr“, jak 29. dubna 1926 informovaly Lidové noviny. Po několika nedorozuměních se vyjasnilo, že celá skladba, nazývaná v té chvíli nedopatřením Sletová symfonieta, bude provedena 26. června Českou filharmonií a že samostatné Fanfáry pak mají rozeznít z věže Týnského chrámu 6. července při vstupu sokolského průvodu na Staroměstské náměstí.

Obojí se stalo. Po červnové koncertní premiéře celé skladby skutečně „Fanfáry Dra. L. Janáčka, věnované VIII. Sletu“ zazněly z chrámového ochozu, a to v podání dvou desítek vojenských hráčů – patrně těch, kteří už předtím spoluúčinkovali na premiéře. Skladatel v ten den už v Praze nebyl, odjel do luhačovických lázní, kde pak komponoval Glagolskou mši. 

Janáček si na rub tištěného programu ke koncertu poznamenal možný mimohudební program skladby: Symfonietta vojenská. 1. Fanfáry. 2. Hrad. 3. Králové Klášter. 4. Ulice. 5. Radnice… Právě z toho vychází jeho známý popis „programu“ skladby, týkající se Brna: „A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně. Zmizel ve mne rozpor k ponuré radnici, nenávist ke kopci, v jehož útrobách řvalo kdysi tolik bolestí, zmizel odpor k ulici a co se v ní hemžilo. Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého Úvozu Králové kláštera, noční stíny a dech zelené hory, a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě.“ To je nicméně jen jednou, kdy se objevilo, že by Sinfonietta mohla nebo měla mít mimohudební obsah. Janáček se k podobným úvahám a vyjádřením už potom nikdy nevrátil.   

Vedle brněnské inspirace existuje i skladatelovo věnování díla „Československé armádě “ a jeho prohlášení, že má vyjádřit „současného svobodného člověka, jeho duchovní krásu a radost, jeho sílu, odvahu a odhodlání bojovat za vítězství“. Přítomno je i myšlenka na hlavní město Prahu. Tištěná partitura je nicméně dedikována Rose Newmarch, anglické hudební spisovatelce, kritičce a propagátorce české hudby, která organizovala v květnu 1926 jeho turné v Anglii.

V Brně měly premiéru v dnes již nestojícím Divadle na Veveří opery Počátek románu a Její pastorkyňa, v Mahenově divadle opery Káťa Kabanová, Příhody lišky Bystroušky, Šárka, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, ale také rapsodie Taras Bulba nebo Lašské tance, v Besedním domě Mládí, Říkadla, Concertino a Listy důvěrné, ale také Amarus, na Stadionu Glagolská mše… Sinfonietta zazněla poprvé 26. června 1926 ve Smetanově síni pražského Obecního domu. Václav Talich dirigoval Českou filharmonii. Premiéra se konala v rámci VIII. Sletu všesokolského v Praze, a to jako umělecký večer pro dorost. Janáčkova novinka zazněla pod názvem Sletová symfonieta, po ní následovaly tři básně ze Smetanovy Mé vlasti – Vyšehrad, Tábor a Blaník. Koncert vysílal v přímém přenosu rozhlas. 

„To není symfonietta – to je Symfonia vojenská! Zní a působí to výtečně,“ pochvaloval si skladatel v dopise manželce poté, co byl v Praze přítomen na zkoušce. Nadšení nakonec zvítězilo i nad starostí o zdraví, a tak oproti původnímu rozhodnutí zůstal i na večerní koncert. 

„Bylo to několik dnů prožitých v krásné shodě, zasvěcených uměleckému hledání správné orientace v díle nám tehdejším značně vybočujícím z běžného rukopisu,“ vzpomínal po letech Václav Talich na orchestrální zkoušky před uvedením Sinfonietty. Janáček podle něj zpravidla býval už před zahájením ranního studia na svém posluchačském místě. A i když někdy „noční jízdou ve tváři poněkud zprůhledněný“, s nejživějším zájmem a se zjevným zalíbením sledoval postup práce. Neopravoval – spíše prý radil. Zaostřoval podle Talicha tu a tam rytmickou dikci, uhýbal „lyrickému rozplývání“, dramatizoval.

Recenzí nebylo mnoho, ale shodovaly se v tom, že nové Janáčkovo dílo je dosavadním vrcholem jeho orchestrální tvorby a že patří k „nejvzácnějším národním skladbám vytvořeným v osvobozené naší vlasti“. A vyzdvihují, že Talich dobře pochopil Janáčkův nezaměnitelný styl, tolik odlišný od díla Sukova či Novákova… Psal i Max Brod. Polemizuje s názvem Vojenská symfonie. Dílo by se podle jeho tehdejších slov mohlo podle svého šťastného, radostného charakteru jmenovat třeba Symfonie radosti nebo Lidová symfonie. A napsal: „Mistrovi se daří být zároveň originálním i populárním.“ 

Rok 1926 byl pro Leoše Janáčka docela naplněný – v premiéře zaznělo Concertino, Věc Makropulos a Výlet pana Broučka do Měsíce. Dostal ocenění od lašských Hukvald, své rodné obce, byl pozván do Londýna, kde byl přijat s poctami a kde jeho hudba byla vnímána s nadšením, byl v Berlíně v tamní Státní opeře na premiéře Káti Kabanové… Sinfoniettu hned v tomto roce vydala tiskem vídeňská Universal Edition. S notami se spěchalo, dílo měla 5. prosince 1926 znovu provést v Praze Česká filharmonie za řízení Františka Stupky. Provozovací materiály byly potřebné i pro další provedení plánované na 9. prosince ve Wiesbadenu dirigentem Otto Klempererem.

Přes snahu stihnout provozovací materiál připravit tak, aby Česká filharmonie mohla Symfoniettu vojenskou provést, musela být nakonec v programu nahrazena Tarasem Bulbou. A do Wiesbadenu odešly provizorní materiály. Kapesní partitura byla vytištěna až 21. ledna, společně s orchestrálními party, velká partitura vyšla 28. ledna 1927. Obě nesou označení Sinfonietta. Kdy se upustilo od názvu Symfonietta vojenská, není známo. Smlouva s nakladatelstvím zněla ještě na dílo Militärsymphonietta. Janáček pak užíval zkrácený název Symfonietta. Není jasné, jestli nakonec jen vyšel vstříc požadavku nakladatele, ale zdá se, že šlo o záměr firmy a že poslední změna názvu vznikla patrně při korektuře titulního listu. 

Klemperer, který od 29. prosince 1926 působil v New Yorku, se Janáčkovi v dopise z 18. ledna 1927 svěřil, že ho nové dílo uchvátilo a že ho míní uvést nejen v Americe, ale pak i v Berlíně. I to se stalo. Potom ji Sir Henry Wood dirigoval 10. února 1928 v londýnské Queen’s Hall, o dva dny později zazněla  ve Vídni, v březnu v Drážďanech… Sinfonietta nastoupila cestu do mezinárodně sdíleného repertoáru.  

Ve skladatelově tvorbě určené symfonickému orchestru nalezneme kromě raných děl už jen tři symfonické básně. Baladu Šumařovo dítě, rapsodii Taras Bulba a Baladu blanickou. Formě symfonie se Janáček vyhýbal, zřejmě proto, že ji vnímal jako romantickou výpověď. Zejména monumentální pozdně romantická díla byla jeho estetice – jeho zkratkovitému, pregnantnímu a účelnému hudebnímu vyjadřování – opravdu na hony vzdálena. To se sice částečně změnilo v roce 1923, kdy uvažoval o zkomponování symfonie Dunaj, ale k práci se nakonec musel nutit a kompozice se podobala spíše jakémusi odkladišti nevyužité hudby z oper, které komponoval… Po roce 1925 se už k Dunaji nevrátil. Sinfoniettu však v následujícím roce napsal během pouhého měsíce. Závažnou, ale co do formy přece jen subtilnější. 

————— 

Věděli jste, že…

… si Janáček při psaní fanfár připomněl chvíle strávené v roce 1924 v Písku, v rodině své přítelkyně a múzy Kamily Stösslové, kdy tam na odpolední procházce slyšel promenádní koncert vojenské dechové hudby? 

…skladatel byl nadšeným členem Sokola?

…formu symfoniety použil ve 20. letech také Emil Axman, Jaroslav Řídký, Osvald Chlubna nebo Otakar Ostrčil, jehož Symfonietu dokonce Janáček slyšel na symfonickém koncertě brněnského Národního divadla 11. ledna 1925?

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Wikipedia, archiv Moravského muzea, archiv Nadace Leoše Janáčka

Facebook X E-mail WhatsApp