PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Mnoho zajímavých spojitostí nabízí koncert České filharmonie s dirigentem ruského původu Vasilijem Petrenkem na festivalu Janáček Brno 17. října. Zazní suita z Bartókova baletu Dřevěný princ, Janáčkova Sinfonietta a Stravinského Petruška. Janáčkolog Jiří Zahrádka o programu mimo jiné píše: „Každý po svém, ale všichni tři byli ovlivněni lidovou hudbou ve svém hudební myšlení. Janáček a Bartók se lidovou písní intenzivně zabývali i teoreticky, (…) Stravinskému učarovaly lidové rituály, ale z lidové hudby si vzal jen to, co v určitých etapách své tvůrčí cesty potřeboval.“ S dirigentem Petrenkem, který se k České filharmonii vrací po čtrnácti letech, u této příležitosti vznikl rozhovor pro portál KlasikaPlus.cz.

Druhým večerem pokračovalo ve středu 14. října ve Dvořákově síni pražského Rudolfina souborné provedení Beethovenových houslových sonát. Houslista Jan Fišer a klavírista Martin Kasík si beethovenovský cyklus rozvrhli do tří večerů, kompozice v druhém z nich sestavili a provedli chronologicky. Závěrečný koncert cyklu je naplánován na pondělí 19. října, kdy zazní poslední tři sonáty.

Ludwig van Beethoven komponoval v různých formách, přičemž některé skladby stejných forem nalézáme v souvislých, cyklických řadách. Nejznámější je nepochybně cyklus jeho devíti symfonií. Cyklus Beethovenových klavírních sonát čítá dvaatřicet skladeb – mezi obdivovateli se o něm hovoří jako o Novém zákonu klavírní hry (tím Starým zákonem je označován Bachův Temperovaný klavír). Úctyhodná je také Beethovenova řada smyčcových kvartetů, kterých je šestnáct, a svébytnými sestavami jsou i cykly Beethovenových sonát pro housle a violoncello, oba ve spojení s klavírem. Komplet houslových sonát se v rámci sezony Českého spolku pro komorní hudbu rozhodl uvést houslista Jan Fišer s klavíristou Martinem Kasíkem a první díl třídílného rudolfinského seriálu se konal 11. října v Dvořákově síni.

Deset Beethovenových sonát pro housle a klavír uvede Jan Fišer s Martinem Kasíkem 11., 14. a 19. října během tří večerů Českého spolku pro komorní hudbu. Houslista a koncertní mistr České filharmonie mluví o proměnách Beethovenovy hudby i o tom, čím ho věhlasný skladatel dokáže stále překvapit. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz také přibližuje, co mu po více než dvaceti letech dává Dvořákovo trio, jehož je členem. A řeč přišla také na práci s mladými hudebníky a zkušenosti ze zahraničních orchestrů.

Kde dramaturgická úvaha pokulhává za provedením, lze jako příslib kvalitního zážitku hledat profesionální výkony a původní interpretační perspektivu. Takový dojem mohl lapit posluchače po odchodu z pražského Rudolfina, které se na středeční večer 30. září rozeznělo programově odstředivými, ale hráčsky skvěle zvládnutými skladbami Johna Williamse a Gustava Mahlera. Jako hostující dirigent České filharmonie se představil Daniel Harding a v roli sólisty se ocitl hornista Radek Baborák, pro nějž Williamsův koncertantní kus byl jako stvořený.

Smetanova opera Libuše v sobě spojuje slavnostní rozměr s plnokrevným dramatem a jemně propracovanou psychologií jednotlivých postav. Supraphon právě vydal její nahrávku, která vznikla v Roce české hudby 2024 jako součást společného koncertního projektu České filharmonie a festivalů Pražské jaro a Smetanova Litomyšl. S předními českými sólisty v čele s Kateřinou Kněžíkovou ji tehdy pořídil dirigent Jakub Hrůša. V rozhovoru přibližuje Libuši jako živé hudební drama, hovoří o její monumentalitě i psychologické jemnosti, o spolupráci s pěvci, s orchestrem a Pražským filharmonickým sborem i o tom, proč mu při závěrečném „národ český neskoná“ běhá mráz po zádech.

Přes sto koncertů různých žánrů a formátů v podání špičkových ansámblů a interpretů i debutujících talentů, které zněly na deseti místech po městě, od kostelů přes náměstí až po Kulturní a kongresové centrum KKL. Propracovaná dramaturgie i oslava jubilea houslové virtuózky. Letní Lucerne Festival neboli Lucernský festival konaný od 13. srpna do 13. září opět ukázal, proč patří mezi nejprestižnější hudební akce, kde nemohla chybět Česká filharmonie.

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je minulostí. Na jeho konci o víkendu figuroval strhující koncertní průřez Gershwinovou operou Porgy a Bess se skvělými afroamerickými pěvci a po něm Velké finále nazvané Italská filmová noc. To však vyznělo spíše jako ztišené nokturno. Nemělo dostatečnou energii a pro třítýdenní přehlídku se ani náhodou nemohlo stát vrcholem. Večer přenášený veřejnoprávní televizí a rozhlasem zachránilo alespoň jeho dobročinné určení pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a přítomnost hlavy státu.  

Smetanova Litomyšl obsáhla letos ve svých programech i dva baletní či taneční večery, tedy vedle hudebního – opery, muzikálu a operety – i pohybové divadlo. V pondělí posledního festivalového týdne to bylo komplexní projektové představení Jonathan Livingston Racek s Dekkadancers a živou hudbou a mluveným slovem, ve středu klasické vystoupení mnichovského souboru Bayerisches Junior Ballett se čtyřmi různými choreografiemi a hudbou reprodukovanou. Už tato povšechná charakteristika naznačuje, že šlo o dva odlišné světy.

Leoš Janáček byl neoddělitelně spjat s Brnem. Žil tam v letech 1865 až 1928. Jediná z jeho oper, Výlety páně Broučkovy, měla premiéru jinde. V Praze, kde se odehrává. A jinde než v Brně měla premiéru i nejznámější z jeho orchestrálních skladeb – Sinfonietta. Také v Praze – a na den přesně před sto lety. Přesto, že její jednotlivé věty mají ryze brněnská místopisná motta.

London Symphony Orchestra jako kdyby na zámecké nádvoří spadl z nebe. Tak velké a proslulé zahraniční těleso na Smetanově Litomyšli asi ještě nehostovalo. V sobotu vpodvečer zahrál orchestr za řízení Antonia Pappana skvělým způsobem Elgara a Čajkovského a zase zmizel. Třemi autokary zpátky do Prahy, kde v předchozích dnech jako stejně bezprecedentní mimořádný host sezóny České filharmonie třikrát uvedl Brittena a Mahlera.

V sezóně České filharmonie vystoupil Londýnský symfonický orchestr a odehrál od středy do pátku tři abonentní koncerty se stejným programem. Tím bylo velké anglické dílo 20. století, Sinfonia da requiem Benjamina Brittena a Mahlerova Symfonie č. 5 cis moll pod taktovkou Antonia Pappana. Bylo to poprvé v historii, kdy náš první orchestr hostí opravdovou světovou konkurenci v tomto formátu. Zahraniční orchestry obvykle jezdí ve formátu festivalovém, zatímco teď šlo o velkolepou tečku abonentní sezóny – orchestr pak ještě v sobotu zavítal na Smetanovu Litomyšl, tedy vlastně taková malá rezidence… A rezidence prvotřídní.

Stanice D-dur Českého rozhlasu vysílá výhradně klasiku, a to nepřetržitě. Ve všední dny „od čtyř do osmi“ je v projektu Klasika na dosah prostor dokonce pro nenápadné vzdělávání. Stanice s hudebním názvem je synonymem pro „samou hudbu“, pravidelně proto nahlížíme do jejího vysílání. Co tedy D-dur nabízí v týdnu od 15. do 21. června?

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl začal v pátek 12. černa odvážně. Smetanou, Beethovenem – a Stravinským. Novinkou se letos stalo sobotní zopakování úvodního koncertu České filharmonie, ale skutečně bezprecedentním bylo uvedení Svěcení jara, skladby, která vyžaduje po posluchači ochotu přistoupit na pravidla hry určená autorem, skladby i po 113 letech setsakramentsky moderní.

Před osmdesáti lety, v květnu a červnu 1946, se konal první ročník festivalu Pražské jaro. Rok po skončení druhé světové války, v padesátém roce existence České filharmonie. Právě její tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík byl jedním z těch, kdo v Praze uvedli do života uměleckou událost a zároveň kulturní a politický projekt, který i v proměňujících se okolnostech rok za rokem dosvědčuje svou oprávněnost a životaschopnost. Bylo tomu tak bez pochybností i letos.