„Hudba chvílemi zněla jako typická jazzová improvizace, ale to byl nejspíš zdařilý klam.“

„Posluchač si mohl uvědomit, jak Musorgského Kartinkám prospívá, když jim nechybí humor.“

„Nápadně v publiku působila drtivá převaha žen.“

Český spolek pro komorní hudbu pořádal 6. dubna matiné, jehož protagonistou byl koncertní mistr violoncell České filharmonie Václav Petr. Spolu s desítkou filharmoniků a klavíristou Martinem Kasíkem provedli koncert, při kterém se publikum i zasmálo, a přitom se vyhnuli podbízivosti.

Sobotní dopoledne v centru Prahy se neslo ve znamení prvního letního horka a tradičního běžeckého závodu, pražského půlmaratonu. Tramvaje jezdily jinak, v ulicích hlídkovaly spousty policistů a všudypřítomné shluky turistů působily ještě zmateněji nežli obvykle. V takovém ovzduší člověk kráčející na koncert vážné hudby mohl pocítit drobet absurdna. To ještě umocnil prodejní pult vedle zavřených dveří do budovy Akademie múzických umění. Nápis „Concert here“ na něm nešlo přehlédnout, avšak texty toliko v angličtině a pestrobarevné plakátky rozdávané slečnami v tmavých brýlích napovídaly, že se tu loví jiné publikum. O koncertu Českého spolku pro komorní hudbu nikde ani zmínka. Naštěstí jeho příznivci se nenechají zviklat, berou za kliku a dveře si prostě otevřou. Jenom to – v budově vysoké umělecké školy, jejíž Sál Martinů patří mezi zavedené pražské koncertní síně – působí trochu zvláštně.

U dopoledních koncertů čekáme volnější atmosféru a vstřícný program. Bylo tomu tak i tentokrát, byť na první pohled, zejména v první části, mohl repertoár budit opačný dojem: u skladatelů 20. a 21. století, mezi nimiž nejznámější jméno je Šostakovič, běžný posluchač nepředpokládá snadné potěšení. Ale violoncellista Václav Petr, jeden z mladých koncertních mistrů České filharmonie, měl šťastnou ruku a povedla se mu dramaturgie vlídná a přitom objevná.

Koncert otevřely tři drobnější skladby Nikolaje Kapustina (1937–2020), u nás málo známého ruského autora. Člověk by ho bez váhání vřadil do americké hudby; rozhodně se nezapře, že byl milovníkem klasického jazzu. Václava Petra doprovázel klavírista Martin Kasík a v úvodní Burlesce, op. 97 si jazzové polohy natolik užíval, že skladba pro violoncello a klavír se místy stávala skladbou pro klavír s občasným doprovodem violoncella. Ovšemže to ničemu nevadilo. Hudba chvílemi zněla jako typická jazzová improvizace, ale to byl nejspíš zdařilý klam, oba pánové hráli z not a zrak z nich nespouštěli. Potlesk publika byl provázen smíchem, v němž se sečetlo potěšení, příliv energie a také překvapení z toho, co se pod tím napohled vážně působícím koncertním programem vlastně skrývá.

Elegie, op. 96, byla klidnějši, ale nepříliš teskná. Dala vyniknout zpěvu violoncella, nicméně prostřední část zněla opět jazzově. Nearly Waltz, op. 98 – vskutku „skoro valčík“, neboť třídobého rytmu se ne a ne dopočítat – přiměl publikum k dalšímu zasmání.

Dvojice účinkujících se poté rozrostla na trio, které doplnil další koncertní mistr České filharmonie, houslista Jiří Vodička. Zazněla Multikulturní svita soudobého skladatele Romana Haase. Sestává ze tří částí, z nichž každá začíná vážně, zamyšleně, někdy málem minimalisticky, jindy s dramatickou naléhavostí, načež následuje muzika vpravdě zemitá. Duchem místy připomíná Sarasatovy Cikánské melodie, Montiho Čardáš, ale taky Janáčka a leccos dalšího. Evidentně se při ní bavili i hudebníci.

Z tvorby Dmitrije Šostakoviče jsme slyšeli rané dílo: Klavírní trio č. 1 c moll, op. 8. Je to Šostakovič zcela neznámý a zároveň netypický, místy evokuje spíš Čajkovského, ovšem s jistou mladistvostí. Účinkující tu nepůsobili tolik jako kompaktní trio, spíš jako dva sólisté s doprovodem klavíru. V jiném repertoáru, v němž zahledění do jednotlivých partů bývá na škodu, bychom možná cítili rozpaky, tady to problém nebyl.

Druhá půle koncertu patřila filharmonickému uskupení zvanému Virtuosi di basso. Před dvaceti lety ho založil violoncellista František Host, který v něm stále hraje. Dnes je jako umělecký vedoucí uváděn Václav Petr, soubor ovšem působí jako vyrovnaná sestava. Osm sehraných violoncellistů České filharmonie s kontrabasistou Jiřím Hudcem provedlo populární Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského. Proslulé dílo, které – při vší úctě vůči skladatelům první poloviny koncertu – svou melodickou invencí zastíní leccos. Slýcháme ho v různých verzích, tentokrát ale premiérově zaznělo v novém hávu: na přání Václava Petra ho pro soubor rozepsal Tomáš Ille, hudební skladatel a vyhledávaný aranžér. Nebojí se žádných kombinací, dovede s úsměvem upravit třeba častušky pro symfonický orchestr, a tady se mu navíc nabízely skvělé možnosti violoncella jako nástroje mnoha barev. Part vedoucího violoncellisty byl výraznější než ostatní, ale i další hráči si přišli na své, úprava nabídla dostatečnou pestrost. U virtuózního Tance líhnoucích se kuřátek se i dobří muzikanti zapotili, ale jinak si posluchač mohl uvědomit, jak Musorgského Kartinkám prospívá, když jim nechybí humor. Ostatně, proč by zvony Velké brány kyjevské nemohl nejlépe ztvárnit třeba kontrabas?

Maně jsme si vzpomněli, jak daleko jsou turistické koncerty, které vlastně také nabízejí takzvanou vážnou Múzu v lehčím hávu. Ty ovšem vedle sebe natěsnají Bachův Air a Ravelovo Bolero, vyšperkované třeba Schubertovým Ave Maria či Vivaldiho Jarem, a hudební velikáni jsou na nich průmyslově porcováni bez ohledu na hráčské schopnosti. Naštěstí, jak jsme teď mohli zažít, vlídný program lze pojmout úplně jinak: s vtipem a nápaditě.

Publikum komorních koncertů bývá tradičně kultivovanější než na koncertech symfonických – a i to se tentokrát potvrdilo. Celkové nadšení působilo upřímně a postřehli jsme i nebývalé množství spontánních komentářů. Přiznáváme, že u seniorek opírajících se o hůlku nás slovní zásoba typu „super“ a „to bylo vončo“ lehce překvapila, nicméně výstižnost nerozporujeme.

Nápadně v publiku působila drtivá převaha žen. Na koncertech vážné hudby jich tradičně bývá o něco víc než mužů (už léta je to materiál k peprnostem o mužském intelektu), jenomže tentokrát byl poměr přibližně 6:1. Že by všichni pánové zrovna běželi pražský půlmaraton? Ať tak, či onak, pro příště jim doporučujeme dámy na koncert doprovodit. Byl by pro ně jednoznačným potěšením.

Foto: Petr Kadlec