„Luciano Pavarotti, Plácido Domingo a José Carreras na jednom jevišti… Od pádu železné opony se jednalo o jeden z nejvýmluvnějších důkazů, že čas zázraků právě nadchází.“

„Oba mistři těžké váhy (nebojte se, nebudu to přirovnání dále rozvíjet) stáli před otázkou, jak své jméno spojit s jiným fenoménem, který by na značku The Three Tenors co nejlépe navázal.“

„Jednalo by se možná o docela roztomilý příběh soupeření dvou velkých tenorů, těžících z jednoho neopakovatelného koncertu, kdyby se dotyční nerozhodli, že neopakovat neopakovatelné by vlastně bylo nezodpovědné.“

Člověk má někdy tendenci posuzovat čas, který uplynul od určitého okamžiku, naprosto iracionálním způsobem. Příklad: to, co se stalo před naším narozením, je dávná historie. Co se stalo za našeho dětství, je sice také historie, ale zase ne tak vzdálená. A co se stalo za naší dospělosti, se přihodilo někdy včera, nejpozději předevčírem… Jenže ouha: ono „předevčírem“ se událo třeba už před třiceti lety a nějak podezřele rychle to uteklo.

Přesně tak se mně osobně jeví doba, která vyprodukovala vánoční nahrávku, o které vám chci dnes vyprávět. Její protagonisty mám pořád živě před očima, protože dosti zásadně pomohli vybudovat můj vztah k opeře, a někteří z nich v tom budování pokračují dodnes. Ovšem chtě nechtě si musím přiznat, že s tou prací začali v době, kdy mi bylo patnáct, a že tyto řádky píšu na prahu padesátky. Ale vezměme to konkrétně a popořadě.

Devadesátá léta byla od samého počátku dekádou neomezených možností a věcí nevídaných. Mám za to, že si je nemusíme vyjmenovávat, a tak stačí, že se jednou ze dříve jen těžko představitelných událostí stal fenomén zvaný Tři tenoři. Vzpomínáte? V římských Caracallových lázních se v létě roku 1990 sešli tři nejslavnější tenoristé své doby a uspořádali společný koncert. Od pádu železné opony se jednalo o jeden z nejvýmluvnějších důkazů, že čas zázraků právě nadchází a že nic není nemožné. Luciano Pavarotti, Plácido Domingo a José Carreras na jednom jevišti s florentskými a římskými orchestrálními tělesy za zády a se Zubinem Mehtou na dirigentském stupínku! K tomu nadšená atmosféra právě probíhajícího mistrovství světa ve fotbale a odevšad znějící Pucciniho árie Nessun dorma se závěrečným extatickým Vincerò! Zkrátka a dobře, okamžik s velkým O, provázený slavnostní atmosférou, pocity štěstí a třeba i obecným vědomím, že José Carreras vstupuje do toho podniku jako zázračný vítěz nad smrtelnou chorobou, se právě zrodil. Celosvětový úspěch nahrávek z koncertu (který tehdy ještě svorně obstarávaly kazety, gramofové desky a spolu s nimi výkřik moderní techniky jménem kompaktní disky) dal vzniknout populární hudební skupině, jaká tu opravdu ještě nebyla. A jejíž členové svorně tvrdili, že vlastně ani neexistuje, protože The Three Tenors se prý dali dohromady jen a pouze pro ten jeden jediný koncert. Ještě v roce 1992 se nechal Luciano Pavarotti slyšet: „Tenhle koncert už se nikdy nesmí opakovat. Dělali bychom to jen pro peníze a tím bychom celou tu krásnou myšlenku i neopakovatelný zážitek navždy poškodili.“

Výrok prozatím nechme bez komentáře a pokračujme dál. Všichni tři veteráni z Caracallových lázní z počátku možná opravdu věřili, že se už v této sestavě nikdy nesejdou, a tak začali uvažovat, co si s čerstvě nabytou popularitou počít do budoucna. Totiž, ne že by každý z nich nebyl ve světě opery dostatečně populární už před římským koncertem. Ale jejich společný projekt je katapultoval kamsi za hranice žánrů a vytvořil jim silnou fanouškovskou základnu napříč generacemi, o jaké se jim mohlo dříve jenom snít. Natožpak jejich agentům, manažerům a nahrávacím společnostem…

José Carreras se vrhl do plnění čerstvě podepsaného kontraktu s firmou Warner Classics a rozhodl se dokázat, že má pro každého něco: operu, operetu, zarzuelu, filmové melodie i cross-over všeho druhu. Zůstal ale ve svém činění tak trochu stranou zájmu, protože – co bychom si namlouvali – velký kus pravdy měl jeden americký hudební publicista, když prohlásil, že „celý ten humbuk se třemi tenory je stejně jen příběh o pohoří se dvěma vrcholy“. A jak vtipně podotkl jistý televizní bavič: „Tři tenoři? To je Domingo, Pavarotti… A ten druhý.“ No ovšem: Předchozí osmdesátá léta byla ve znamení rvačky o titul „Největší světový operní tenor“, probíhající toliko mezi dvěma přeborníky. Jednou vítězil žoviální mistr vysokých cé Luciano, který si výše zmíněnou árii z Turandot tak trochu ukradl pro sebe a naučil s její pomocí chodit operní fanoušky na stadionové koncerty. Jindy zase stál na bedně distingovaný Domingo, jenž si coby neodolatelný španělský elegán budoval značku ideálního představitele Otella, Hoffmanna, Radama nebo Cavaradossiho. Oba mistři těžké váhy (nebojte se, nebudu to přirovnání dále rozvíjet) tedy stáli před otázkou, jak své jméno spojit s jiným fenoménem, který by na značku The Three Tenors co nejlépe navázal. A samozřejmě – se jménem toho kterého pána na prvním místě.

Zápas začal ve velkém stylu Luciano Pavarotti. V září 1992 pozval do své rodné Modeny hvězdy rocku a popu a společné vystoupení s nimi opatřil značkou Pavarotti and Friends. Sám si na koncertě zazpíval písně, které patří k tomu nejlepšímu, co kdy vzniklo na poli populární hudby pro klasicky školený hlas: Zuccherovo Miserere a Dallova Carusa. K tomu se se svým repertoárem přidali Sting, Suzanne Vega, Mike Oldfield nebo Bob Geldof. Bingo! V době, kdy začínala zlatá éra prodeje CD a kdy audiovizuální nosičům stále ještě kralovala kazeta VHS, se stal tento podnik jednoznačným hitem. V dalších letech na něj navázaly obdobně laděné koncerty plné známých interpretů mnoha žánrů, přičemž všem kritikům těchto hudebních pelmelů uměl Pavarotti rázně zavřít ústa. Vystoupení se totiž konala jako charitativní a velká čas z výdělků z prodeje nahrávek směřoval na pomoc dětem z válkou zmítaných zemí. Nezapomeňme tedy po letech ani my na skutečnost, že ona nadějeplná devadesátá léta s sebou přinesla i válečné konflikty a humanitární katastrofy v bývalé Jugoslávii, Libérii nebo Guatemale…

A co na to Plácido Domingo? Ani ten nezůstal k popovým idolům té doby netečný, ale udělal to po svém, ve smokinku a s okázalou noblesou. V prosinci 1992 se stal hlavním protagonistou události s názvem Christmas in Vienna, konané v budově vídeňské radnice. Publiku dal v podstatě totéž, po čem toužilo od dob koncertu Tří tenorů: nablýskané gala s velkými jmény, slavnými melodiemi a opět v aranžmá renomovaného Lalo Schifrina, který stál i za úspěchem koncertu v Caracallových lázních. Vídeňské symfoniky tehdy řídil Vjekoslav Šutej a po Domingově boku stáli Diana Ross a – ano, „ten druhý“, José Carreras. A opět se konal velký hit na CD i VHS, a opět byla založena tradice každoročních koncertů, na nichž Domingo představil často i velmi bizarní sešlosti umělců. Kromě legend typu Tonyho Bennetta či Charlese Aznavoura se tu totiž objevovaly i podivuhodné zjevy německé a skandinávské populární hudby, vedle nichž působili Pavarottiho Friends přece jen důvěryhodnějším dojmem.

Jednalo by se možná o docela roztomilý příběh soupeření dvou velkých tenorů, těžících z pověsti jednoho neopakovatelného koncertu, kdyby se dotyční nerozhodli, že neopakovat neopakovatelné by vlastně bylo nezodpovědné. A tak se při příležitosti dalšího fotbalového šampionátu sešli Tři tenoři v roce 1994 znovu, tentokrát v losangeleském Dodgers Stadium. Nadšení publika neznalo mezí, u jednoho vystoupení nezůstalo a The Three Tenors se vydali na celosvětové turné. Žádný fenomén však netrvá věčně. Třetí „fotbalový“ koncert Pavarottiho, Dominga a Carrerase v roce 1998 zanechal v divácích pod Eiffelovou věží v Paříži i u televizních obrazovek poměrně rozpačitý dojem, jehož důsledkem byly například katastrofální výsledky prodeje živé nahrávky v USA. Všechno nasvědčovalo skutečnosti, že k žádnému dalšímu společnému vystoupení, korunovanému portrétem všech tří pánů na dalším cédéčku, kazetě či elpíčku, už nedojde. Nebýt Dominga a jeho Vánoc ve Vídni.

Nejen „zlatá devadesátá“, ale i celé století, ba tisíciletí, se pomalu chýlily ke svému závěru. Tři tenoři se na něm rozhodli symbolicky spolupodílet dne 23. prosince 1999 ve videňském Konzerthausu. Objevili se tu v programu s názvem The Three Tenors Christmas, jehož výsledkem je nahrávka, která dodnes nepostrádá specifické kouzlo. Kouzlo, které tvoří značná dávka nostalgie, ale také skutečně sváteční atmosféra a jakýsi těžko specifikovatelný pocit, že ti tři jsou spolu na jednom jevišti rádi a že je společné muzicírování těší. O aranžmá vánočního repertoáru pro tři vysoké mužské hlasy se tentokrát postarala celá armáda hudebních kouzelníků (Christian Kolonovits, Luca Logi, Giancarlo Chiaramello a další) a o hudební doprovod osvědčení Vídeňští symfonici spolu s dětským sborem Gumpoldskirchner Spatzen. Všemu velel Domingův mnohaletý „vánoční“ dirigent Steven Mercurio, pod jehož taktovkou se odehrál koncert v poněkud zvukově jednolité, ale rozhodně ne fádní či nudné atmosféře.

Na audionahrávce společnosti Sony Music chybí aplausy publika, snad aby nerušily vánoční pohodu, již mělo společné vystoupení Tří tenorů pomáhat posluchačům vytvářet. Budiž. Mě osobně kdysi po prvním poslechu přepadl smutek, že se Carreras, Domingo a Pavarotti dobrali stádia, kdy už jim nikdo ani nezatleská… Ale ve chvíli, kdy jsem si na tuto poněkud kuriózní prezentaci živého koncertu zvykl, následovalo už jen potěšení ze zpěvu tří operních legend a pocit nepředstírané radosti, který jsem už zmínil. Nechybí tu prakticky nic z klasického vánočního repertoáru: Adeste fideles, O Tannenbaum, Amazing Grace, White Christmas, Silent Night, Jingle Bells… Tenoři si tuhle povinnou sestavu evidentně užívají a podílejí se ní nějen sólově a „hromadně“, ale i v podobě duetů, což je forma, kterou na jejich předchozích nahrávkách nenajdeme.

Luciano Pavarotti se zde představuje nejen jako interpret, ale i jako spoluautor hudby k modlitbě Ave Maria, dolce Maria. Jednu z písní, Un nuevo siglo, složil také syn jednoho z tenorů, Plácido Domingo mladší. Všichni tři interpreti přesně dávkují míru úcty a pochopení pro repertoár s duchovní tématikou, stejně jako sympaticky klukovské rozpustilosti v písních typu Winter Wonderland nebo Let it snow. Snad jen Carrerasovo podání Lennonova songu Happy Christmas: War is over působí svou nervní naléhavostí nechtěně komicky, ale proč ne. Tohle cédéčko tu zkrátka není proto, aby bylo chápáno jako po všech stránkách seriózní projekt, ale aby „na první dobrou“ potěšilo posluchače v tak specifickém a emocemi nabitém období, jakým jsou vánoční svátky.

Nahrávka The Three Tenors Christmas představuje pro mě osobně vzpomínku na dobu, kterou opravdu definitivně odvál čas. Kde je dnes sláva Tří tenorů, kde jsou obchody, plné hudebních nosičů? Co vlastně zbylo po celém tom pozoruhodném desetiletí, na jehož začátku stali tři muži ve fracích na jednom podiu v Římě a na konci titíž pánové na jiném podiu ve Vídni? Pamětníkům ani zvídavým příslušníkům mladší generace žádnou vlastní odpověď vnucovat nebudu. Jen se přiznám, že když na zmíněné nahrávce slyším ľll be home for Christmas v podání José Carrerase, Plácida Dominga a Luciana Pavarottiho, dojímá mě to a dodneš bezpečně vrací do mládí.

Foto: Robert Rytina, Youtube