„Dnešním žargonem bychom řekli, že Šaturová zpívala Myslivečka dřív, než to bylo cool.“

„Dokonalý soulad s Collegiem 1704 jako by stíral hranice, kde končí zpěv a kde začíná orchestrální zvuk.“

„Velikým otazníkem zůstalo účinkování Vojtěcha Dyka.“

Po více než 250 letech – tehdy v Thunovském paláci sídlila italské operní společnost –, se do tohoto místa, dnes hlavního jednacího sálu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, vrátila opera. Na mimořádném koncertu nazvaném Veřejné slyšení Mozarta a Myslivečka pořádaném spolkem Piana na ulici zde vystoupilo Collegium 1704 se svým šéfem Václavem Luksem a sólisty Simonou Houda Šaturovou a Vojtěchem Dykem.

V lavicích zasedlo mimo několika poslanců i pár šťastlivců z řad veřejnosti, kterým se podařilo se na tento koncert zaregistrovat, protože vstupenky nebyly v prodeji. A to pravděpodobně kvůli mimořádným požadavkům na bezpečnost i kapacitě sálu, která čítá pouhých 199 míst. Že to byla událost mimořádná a slavnostní dokazovalo i množství večerních rób, černých obleků, a dokonce smokingů mezi obecenstvem.

Jakkoliv považuji proslovy před koncertem za zbytečné – na koncertech má promlouvat hudba, nikoliv promotéři –, zde byl nějaký úvod a vysvětlení pochopitelný. Proslovy byly nakonec tři; poté už přišla na řadu hudba. Koncert byl zahájen třívětou předehrou k Myslivečkově opeře Ezio, která zapadá do skladatelova zralého období a která měla premiéru v roce 1775 v Teatro San Carlo v Neapoli. Zvuk perfektně sehraného Collegia 1704 zcela naplnil jednací sál, jehož výborná akustika mě příjemně překvapila. Jako by Myslivečkova hudba byla pro tento sál stvořena, nebo spíše sál stvořen k Myslivečkově hudbě. Václav Luks, který celým večerem provázel, vedl svůj orchestr spolehlivě a bezpečně.

Ve dvou Myslivečkových áriích se blýskla přední sopranistka Simona Houda Šaturová. Tu jsem měl možnost minulý týden slyšet u Šimona a Judy na koncertu pořádaném orchestrem FOK, kde vystoupila s altistkou Monikou Jägerovou a klavíristou Vojtěchem Spurným ve Dvořákových Moravských dvojzpěvech. To mi poskytlo mimořádné porovnání dvou hlasových poloh této nadané a všestranné umělkyně. Simona Šaturová vystoupila perfektně připravená – ostatně Mysliveček je již dlouhou dobu její doménou, své CD Decade vydala v roce 2014. Dnešním žargonem bychom řekli, že zpívala Myslivečka dřív, než to bylo cool, tj. před vydáním filmu Il Boemo, který jeho život mapuje a který na sebe i na skladatele právem strhl množství pozornosti.

Na koncertu přednesla jeho árii Il caro mio bene, kterou později upravil a proslavil Mozart, a recitativ a árii Sarete al fin contenti / Mi parea del porto in seno z opery Demetrio, kterou Mysliveček zkomponoval jako svou předposlední, na konci života, již jako velmi nemocný, zlomený a většinou svého okolí zavržený člověk. Ač byla napsána ve skladatelově nejtěžším životním období, vykazuje mnoho radostných motivů a melodií. Sopranistčino uchopení obou árií bylo přímo čítankové. Její dechberoucí výšky, bezchybné a průrazné koloratury, nekonečné legato, její forte a následné ztišení a niterné prožitky, zkrátka to, co do vrcholné barokní opery patří, bezpečně převedly obecenstvo do doby, kdy tato či podobná hudba byla v těchto prostorách běžně provozována. Šaturové neobyčejná citlivost a prožívání každé fráze i slov libreta ještě umocňoval dokonalý soulad s Collegiem 1704, který jako by stíral hranice, kde končí zpěv a kde začíná orchestrální zvuk. Na autenticitě celého večera se velkou mírou podílelo i použití dobových nástrojů vyrobených právě v době Mozartově a Myslivečkově.

Samotný orchestr uvedl ještě Mozartovo třívěté Divertimento v F dur. To složil teprve 16letý skladatel pod dojmem svého druhého pobytu v Itálii, z celé skladby vyloženě sálá příjemná italská pohoda a bezstarostnost mládí. Zejména třetí věta Presto jakoby rezonovala mladické erotické dychtění. Jen škoda, že toto byl jediný kus od salcburského génia a že program nesoucí jeho a Myslivečkovo jméno neobsahoval alespoň jednu Mozartovu árii.

Velikým otazníkem ovšem zůstalo účinkování Vojtěcha Dyka (árie Metre dormi a Gemo in up punto e fremo, obě z opery Olimpiade). Jakkoliv to mohl být marketingový tahák a jakkoliv se Dyk coby hlavní postava filmu Il Boemo podílel na jeho vzniku právě s tímto orchestrem a Šaturovou, z hudebního hlediska to veliký smysl nedávalo. Dyk disponuje hezkým a ohebným hlasem, má bezpochyby hudební vzdělání, nicméně barokní árie byly výrazně mimo jeho hlasové a výrazové možnosti. Jeho občasné pokusy o autentický operní zpěv či barokní vokální ozdoby, zejména ve druhé dramatické árii, působily až na hranici grotesknosti. Navíc bezprostřední srovnání s vokálním uměním Simony Šaturové vyznívalo pro tohoto jinak nadaného zpěváka až krutě. I bez úskalí, jež opera – a zejména ta barokní – klade na interprety, zněl jeho hlas ploše, bezvýrazně, a to i přesto, že orchestr ztišil doprovod na minimum. Jistě by bylo šťastnější pozvat na koncert nějakou mladou operní naději, při poslechu mi na mysl vytanul kontratenorista Vojtěch Pelka či tenorista Petr Nekoranec.

Staletí utíkají a doby se mění. V místech, kde dříve zněla hudba, nyní zasedá parlament (Thunovský palác) a v místech, kde zasedal parlament, nyní zní hudba (Rudolfinum). Promíchat občas tyto světy a dovolit hudbě, aby posvětila místo konfliktů a politických půtek, mi připadá jako skvělý nápad. Pokud by se koncerty v Poslanecké sněmovně staly pravidelnou akcí (např. během důležitých státních svátků), byly by jistě vítaným oživením kulturního života v hlavním městě.

Jan Sebastian Tomsa

Foto: Jan Houda, FB Simony Houda Šaturové