„Přiznávám, že Schönbergovo dílo jsem znal doposud spíše okrajově. Teď se cítím povzbuzen, ba možná povinován se poněkud dovzdělat.“

„Druhá část předznamenala a třetí definitivně doslova odpálila ohňostroj nápadů a jasnozřivých hudebních myšlenek, z nichž i ta zdánlivě nejnepatrnější dokázala být neskutečně efektní i efektivní zároveň.“

„Toho nedělního večera se v Litomyšli pod vedením dirigenta Petra Popelky zrodil výkon naprosto hodný těch několika vteřin užaslého ticha po doznění posledních tónů i dlouhých minut trvajících standing ovations.“

Dramaturg Národního festivalu Smetanova Litomyšl pan Vojtěch Stříteský vyprávěl v rámci ouvertury k Písním z Gurre o tom, že když je poprvé slyšel živě, dobrou hodinu pak chodil a vstřebával, co vlastně vyslechl. My jsme bezprostředně po litomyšlském provedení Schönbergova monumentálního opusu hodinu času neměli, zážitky z vyslechnutého však vstřebáváme ještě teď, když píšu tyto řádky…

Festivalová hala doznala oproti úterní „Generálce!“ (opravdu od ní neuplynul ještě ani týden?!) podstatných změn. Nad pódiem přibyly zvuk odrážející desky, z jeho přední části naopak zmizel koberec. Vím, že se snažím porovnat příležitosti obtížně porovnatelné, ale pravda je taková, že výsledný dojem byl oproti polednímu koncertu „na zkoušku“ násobně lepší a akustický komfort ještě umocnil prožitek z vyslechnutého díla.

Popravdě, prakticky každý pořad Smetanovy Litomyšle je jedinečným zážitkem, tento měl ale nádech mimořádnosti, a to dozajista nejen pro vskutku působivé obsazení na pódiu, pod ním (Symfonický orchestr Českého rozhlasu a Norský rozhlasový orchestr) i na tribuně jinak hokejové haly (Český filharmonický sbor Brno, Slovenský filharmonický sbor), ale i pro řídkost, s jakou jsou u nás Písně z Gurre provozovány.

Přiznávám, že Schönbergovo dílo jsem znal doposud spíše okrajově. Teď se cítím povzbuzen, ba možná povinován se poněkud dovzdělat. První část kantáty vyzněla tak nějak mile, příjemně. Ano, našel bych několik momentů překvapení či míst, která upoutala pozornost, pěvecké výkony obou hlavníchprotagonistů Michaela Weiniuse a Susanne Bernhard byly precizní (byť chvílemi trochu zastřené mohutností zvuku tělesa za nimi). Vyzdvihnout musím projev mezzosopranistky Štěpánky Pučálkové v roli lesní holubice. Už po úterní „Generálce!“ jsem psal, že prostor haly bude svědčit zpěvákům, míra souznění s prostorem v jejím podání však byla až ohromující. Nemám v oblibě německý jazyk, připadá mi drsný a ačkoli je ve své podstatě jadrný, zápolím s jeho nesrozumitelností a pokládám ho za poněkud nezpěvný. Závěrečný výstup první části byl však o naprosto bravurní artikulaci a dokonalé symbióze s orchestrem. Jedním slovem úchvatné. A přesto jsem stále hledal ono avizované ohromení…

Dočkal jsem se po přestávce. Druhá část předznamenala a třetí definitivně doslova odpálila ohňostroj nápadů a jasnozřivých hudebních myšlenek, z nichž i ta zdánlivě nejnepatrnější dokázala být neskutečně efektní i efektivní zároveň. Schönberg stavějící most od Belle Époque ke své pozdější tvorbě zjevně neplýtval energií – maximálního účinku dokázal dosáhnout v několika málo taktech, ba dokonce třeba i v jediném překvapivém tónu… Publikum doslova přikované do červených sedadel bez dechu sledovalo, jak v podání sólistů Kevina Connerse a Yngve Søberga jeden famózní výkon střídá druhý, ještě v úterý zpochybňovaná akustika haly zdůraznila dokonalé dynamické kontrasty i oslnivý dramatický přednes vypravěče Dietricha Henschela a nic neubrala na mohutnosti oběma pěveckým sborům, z jejichž projevu chvílemi běhal mráz po zádech.

Toho nedělního večera se v Litomyšli pod vedením dirigenta Petra Popelky zrodil výkon naprosto hodný těch několika vteřin užaslého ticha po doznění posledních tónů i dlouhých minut trvajících standing ovations, výkon nezapomenutelný, výkon, o kterém se bude nejspíš mluvit ještě hodně dlouho. Bravissimi tutti!

Jaromír Kašpar

Foto: Smetanova Litomyšl / František Renza