KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Česká Sinfonietta zahájila 55. ročník dvořákovského festivalu v Příbrami english

„Smetanova Má vlast a Dvořákovy Cypřiše vytvářely zásadní půdorys vstupního koncertu.“

„Ve Smetanově Šárce se mi jevila interpretační přesvědčivost v tektonice skladby i homogenita zvuku orchestru největší.“

„Sukův slavnostní pochod V nový život byl zahrán hudebníky se zřejmou chutí, výrazně se předvedla skupina žesťových nástrojů.“

Pětapadesátý ročník příbramského Hudebního festivalu Antonína Dvořáka zahájil 25. dubna s Českou Sinfoniettou a dirigentem Radkem Baborákem v Divadle A. Dvořáka. Pro vstupní koncert byl zvolen program, zdůrazňující letošní Rok české hudby a jubilea významných českých skladatelů. Páteř koncertu tvořila první polovina cyklu symfonických básní Má vlast Bedřicha Smetany (Vyšehrad, VltavaŠárka) – dvousté výročí narození zde bylo jasným motivem. Tuto dramaturgickou stavbu večera doplňovala adekvátně jména Antonína Dvořáka, Oskara Nedbala a Josefa Suka. 

Základní osu zahajovacího koncertu festivalu vytvořila první část Smetanova cyklu symfonických básní Má vlast, tedy Vyšehrad, Vltava, Šárka. Do tohoto základního půdorysu dramaturgie koncertu, kdy se jednotlivá díla Smetanova cyklu nehrála za sebou, jak bývá obvyklé, vstupovaly skladby Antonína Dvořáka, Josefa Suka i Oskara Nedbala. Je to legitimní volba, byť vím, že leckdo z muzikologů by si přál volit symfonické básně za sebou, v jednolitém stylovém celku. Tím by byl ovšem opomenut důležitý, nepsaný zákon kontrastu. Dvořákův cyklus písní, postavený mezi Smetanův VyšehradVltavu, měl svůj půvab, viděno právě oním zákonem kontrastu. Podstatou dramaturgie – krom první poloviny Smetanova cyklu – bylo zařazení Dvořákova cyklu písní Cypřiše, na slova Gustava Pflegera-Moravského. Původních osmnáct písní z roku 1865 náleží totiž k nejosobnějším projevům mladého autora, zamilovaného do Josefíny Čermákové, v době, kdy byl violistou orchestru Prozatímního divadla; tam hrál pod taktovkou Bedřicha Smetany. Antonín Dvořák ponechal svůj rukopisný cyklus až pietně nedotčen, leč vrací se k němu později několikrát v životě, aby výběr z písní zušlechtil. U „svého“ německého nakladatele Simrocka vydal roku 1883 Písně milostné, skvost písňové lyriky, aniž by však sebeméně porušil výraz dávných originálů. Na reflektovaném koncertě zaznělo sedm písní z původních Cypřišů, které ovšem upravil český skladatel Jiří Gemrot pro smyčcový kvartet a sólový soprán. Roli smyčcového kvartetu představoval komorní orchestr, rozšířený kvartet v počtu třinácti hudebníků, což nabídlo zajímavý pohled na Dvořákovu písňovou prvotinu. Koncert měl své finále ve slavnostním pochodu Josefa Suka V nový život. Suk zadal tuto skladbu do soutěže sedmého všesokolského sletu roku 1920, kde zvítězila. Nejde jen o „užitkový“ pochod po způsobu populárních dobových pochodů Julia Fučíka či Rudolfa Nováčka. Josef Suk zasadil skladbu do symfonické instrumentace, připojil fanfáry tří trubek a rytmus bubínku, vždy o půltón výše se opakující. V codě shrnul Suk hudební myšlenky do vygradované slavnostnosti. Téma fanfár je převzato z tria, celek má velkou písňovou formu. Je to zcela odlišná skladba od jiných Sukových skladeb daného období, byla dříve často uváděná, neb je vděčná. Tak jako ukázku z operetního díla Oskara Nedbala, podobně i pochod Josefa Suka můžeme označit dříve užívaným pojmem vyšší populár.

Česká Sinfonietta vznikla roku 2011 jako unikátní projekt festivalového orchestru, který vystupuje několikrát do roka, schází se za konkrétním účelem. Tvoří jej hudebníci z mnoha orchestrů, kolegové, přátelé, spolužáci dirigenta Radka Baboráka. Sledoval jsem orchestr několikrát na Smetanově Litomyšli, vždy mne velmi zaujal. Česká Sinfonietta se představila na řadě festivalů, krom zmíněné Smetanovy Litomyšle například Svatováclavský hudební festival, orchestr koncertoval v Rudolfinu, v Obecním domě v Praze a na mnoha dalších významných místech.

Smetanův Vyšehrad byl vstupní skladbou, důležité entrée koncertu, podobně si ho Radek Baborák zvolil při svém inauguračním koncertu roku 2021 v Mariánských Lázních. Zřejmě má k této kompozici osobní vztah. Význam skladby je pro cyklus motivicky zásadní, jen znělka českého rozhlasu po mnoho desetiletí je právě vstup harfy, kde první dva melodické tóny dávají dokonce i autorův monogram – B. S. Interpretace Vyšehradu je vedena Baborákem tempicky a dynamickým rozvržením bezpečně k vrcholu, tektonika je zřetelná. V akustice příbramského divadla, která je trochu zrádná (oproti Litomyšli i sálu Casina v Mariánských Lázních nepodporuje přirozenou homogenitu zvuku a je méně vyrovnaná v jednotlivých částech pódia i auditoria), vynikaly houslové skupiny měkkostí, diferencovaností a plasticitou frází, naopak trochu zanikal v prostoru zvuk violoncell a kontrabasů. Velmi pěkně vyznělo Allegro vivo, ma non agitato, jež narůstá z unisona smyčců, roste několikanásobnou imitací až do zřetelné gradace. Vrchol skladby zněl průbojně v plném forte, ale zvukově ne ideálně kompaktně. 

Homogenita zvuku se začala více dařit v symfonické básni Vltava, ne ještě v začátku Allegra comodo, ale od stylizace polky v L‘istesso tempo ma moderato, která zazněla příjemně plasticky a dynamicky byla pozorně odstíněna. Od této části, zejména poté v představách reje rusalek v L’istesso tempo se již orchestr rozezněl ve větší plnosti komplexní harmonie, jakoby se prostorově zřetelněji zorientoval. To se plně projevilo v Allegru v jakémsi až démonickém charakteru Svatojánských proudů. Vysoké tóny flétnové byly zřetelně dirigentem vyzdviženy (kupodivu ne vždy zde tato místa jasně vycházejí i špičkovým orchestrům). Vydařil se zvukově velmi pěkně i „široký tok Vltavy“ až po vyzdvižení motivu věštby, slavnostním motivem Vyšehradu z předešlé symfonické básně. 

Mezi tyto skladby, což je z hlediska motivické souvislosti trochu škoda, byl zařazen cyklus písní Antonína Dvořáka Cypřiše. První písňový cyklus Dvořákův, složený již roku 1865 (tehdy bylo violistovi v orchestru Prozatímního divadla teprve čtyřiadvacet let!), obsahuje osmnáct písní na sladkobolné texty od Gustava Pflegera-Moravského. Zazněl v podání sopranistky Evy Hornyákové. Dramaturgicky vzato velmi objevné, zajímavé a inspirativní v poznávání raného Dvořáka. Kdo známe vrcholné písňové cykly, pro Milostné písně jsou Cypřiše zásadní inspirací, přece jen si uvědomujeme rozdíly v koncepci linie, v deklamaci, přízvuku. 

Eva Hornyáková provedla cyklus s osobním zaujetím, počáteční nesrozumitelnost textů se vyrovnávala již od druhé písně V tak mnohém srdci mrtvo jest a postupně tím i důležitá sdělnost v interpretaci narůstala. Sopranistka disponuje měkkým, barevně příjemným lyrickým typem sopránu, hlas zní nosně v zajímavých mezza voce. Vyšší polohy zněly jistě, s pocitem pěveckého nasazování tónu „shora“, což zajišťuje sopranistce i spolehlivou intonaci ve všech dynamických odstínech. Trochu menší ohlas písní u publika byl dán spíše menší celkovou sdělností Dvořákovy prvotiny. Bylo ostatně zajímavé, že reakce publika byly v Příbrami pozoruhodně dobrým odrazem míry vnímané výrazové přesvědčivosti celku, cítil jsem vše podobně. Tleskalo se, pravda, mezi jednotlivými písněmi, to je zvyk, který se nám nebezpečně vkrádá do cyklů, ale i sonát, symfonií… Trochu k tomuto jevu přispívá i fakt, že program jednotlivých částí cyklu se vůbec nezmiňuje, čili publikum ani neví, kolik částí vlastně uslyší a trochu tápe. 

Ve druhé polovině koncertu byla opět dominantní Má vlast, z níž do třetice zazněla symfonická báseň Šárka. V této Smetanově třetí symfonické básni cyklu se mi jevila míra interpretační přesvědčivosti dirigenta a tím i orchestru největší. Byla zde zřetelně největší, pevná jednota temp, dynamiky, tektonika vyšla výtečně a skladba měla skutečně břitké, až divoké finále v plném, již homogenním forte. Hluboký fagotový tón („C“) byl dirigentem patřičně dynamicky vyzdvižen, skupina violoncell se zde předvedla, po nosném klarinetovém sólu, v plasticky imponujících frázích, které na sebe výrazně upozornily kultivací tónu, přirozeným vibratem a jednotou. Trochu jsem si vzpomněl na provedení Daniela Barenboima s Vídeňskými filharmoniky, kde mne zaujaly podobné momenty i kubelíkovská rafinovanost vyexponovaného tempa ve finále Molto vivo. Jak vím, Daniel Barenboim je pro Radka Baboráka jistým dirigentským vzorem i duchovním guru. Na koncertě Vídeňských filharmonků v Praze se jediný Baborák nebál zaujmout na stanici Vltava po přímém přenosu Mé vlasti jednoznačně kladné stanovisko (mohl bych ho ocitovat přesně), zatímco jiní oslovení se trochu báli říci jasnější vlastní resumé, aby se třeba „nespálili“… Barenboimovo pojetí jsem trochu vnímal v interpretaci Šárky. Jsme samozřejmě v zajetí osobnostně mimořádných podání Talicha, Ančerla, Smetáčka, Neumanna, Kubelíka či skvělého Sawalische, Barenboimato rovněž v hodnocení vždy vytane nechtěně v mysli a svazuje při vnímání nových interpretací, které logicky nemohou stát stranou od zmíněných individualit nedávné minulosti. 

Smetanova Má vlast (výběr) a Dvořákovy Cypřiše vytvářely zásadní půdorys dramaturgie koncertu. Jejím adekvátním doplněním byly drobnější skladby „vyššího populáru“. Nedbalova populární ouvertura k operetě Vinobraní a závěr koncertu vhodně vytvořil pochod Josefa Suka V nový život. Sukova kompozice vytvořila přesvědčivé finále večera, orchestr se předvedl v perfekci žesťů i břeskném, plném fortissimu, kdy nevyrovnaná akustika sálu v Příbrami již ustoupila do pozadí – oproti začátku. 

55. ročník Hudebního festivalu Antonína Dvořáka Příbram úspěšně zahájil, posluchače očekává dalších šestnáct zajímavých koncertů, rozložených od 25. dubna až do červnových dnů. Vstupní koncert se vydařil, po České filharmonii roku 2022 a vídeňském Concert-Verein 2023 byla v Příbrami nasazena laťka docela vysoko.

Radek Baborák koncert zahájil českou hymnou, ne jako dirigent, nýbrž v roli technicky znamenitého hráče na lesní roh. V závěru, po Sukově výrazně, se zřejmou chutí hudebníků zahrané skladbě, jsem očekával obvyklý přídavek. Potlesk publika v závěru byl sice vytrvalý, leč bonus se nekonal. Sukův slavnostní pochod vytvořil pevné, nosné a jasné finále koncertu.

******

Foto: Hudební festival Antonína Dvořáka Příbram

Jiří Fuchs

Jiří Fuchs

Sbormistr, vysokoškolský pedagog a hudební publicista

Doc. Mgr. Jiří Fuchs je autorem článků a recenzí pro regionální tisk, Cantus, hudební časopisy a hudební portály, zejména recenzí týkajících se sborových festivalů, koncertů, operních představení a CD. Je absolventem Hudební fakulty AMU v Praze v oborech zpěv a dirigování sboru. V letech 1971 - 73 hostoval jako student vícekrát na scéně Národního divadla (Figarova svatba a Prodaná nevěsta). Od roku 1972 do roku 1982 byl sólistou opery v Plzni. Současně začal od roku 1977 pracovat na Pedagogické fakultě v Plzni, kde vedl Akademický ženský sbor a úzce spolupracoval s plzeňským dirigentem Antonínem Devátým a na jeho doporučení se sbormistrem Josefem Veselkou. Od roku 1982 působil na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích. Založil a vedl tam úspěšně Jihočeský vysokoškolský sbor, se kterým dosáhl mnoha mezinárodních úspěchů - předních umístění v řadě prestižních soutěží Evropy. Provedl řadu novinek ze soudobé sborové hudby. V rozhlase natočil se sborem na 60 studiových snímků. V roce 1993 se habilitoval v oboru dirigování sboru. Je členem národních i mezinárodních porot soutěží v oblasti sborového zpěvu. V oboru sborového řízení byl na krátkodobých zahraničních stážích, přednášel na několika mezinárodních sympóziích o problematice sborové hlasové výchovy. Věnoval se též práci kulturně organizační, byl předsedou Jihočeské oblasti Unie českých pěveckých sborů, organizoval sborové festivaly a koncerty sborů. Za svou rozsáhlou hudební činnost byl oceněn Cenou Františka Chodury (1993) a Cenou Bedřicha Smetany (2013).



Příspěvky od Jiří Fuchs



Více z této rubriky