Poslechově svůdné skladby Antona Brucknera a Dmitrije Šostakoviče zaujaly během nedělního koncertního klání ve Smetanově síni Obecního domu čestná místa v dramaturgickém plánu Deutsches Symphonie-Orchester Berlin. Na evropském kulturním půdorysu dobře zavedené symfonické těleso publiku pod taktovkou Tomáše Hanuse nabídlo vzrušující sadu brilantních muzikantských výkonů a elegantních řešení široké palety interpretačních oříšků. Do mozaiky technických záludností, témbrových mystérií a harmonických obchvatů přispěl i violoncellista Yuya Mizuno, jehož sytý tón a schopnost orientace v kontrastních dynamických polohách byly jedním z vrcholů pražskojarního koncertního večera.

Impozantní dramatický účin, vznešená monumentalita výrazu a odvaha vhlédnout do nejhlubších pater posluchačovy emoční výbavy představují pevné opěrné body Šostakovičovy koncertantní a Brucknerovy symfonické tvorby. Schopnost využít mnohavrstevnatého sonorního rejstříku slušně nakynutého nástrojového aparátu a revoluční rozvolňování přísných formových a harmonických zákonitostí umožnily oběma symbolům pozdně romantického a vrcholně modernistického věku mocně zasáhnout do chodu hudebních dějin a nasměrovat je do nových končin tvůrčí představivosti. Hráči Deutsches Symphonie-Orchester Berlin si při nedělní prezentaci svých světově proslulých schopností byli tohoto rozměru Brucknerova a Šostakovičova díla vědomi, přičemž za pomoci perfektní souhry a zodpovědného dirigentského vedení Tomáše Hanuse vtiskli brucknerovské symfonické monumentalitě a šostakovičovské dekadentní bezvýchodnosti punc nevnucující se virtuozity a promyšleně zpracované expresivity. Tam, kde by jiní hledali povrchní a obsahově vyčpělý efekt, přinášelo berlínské těleso skryté strukturní nuance, okořeněné o s rozmyslem dávkovanou výrazovou smělost. Šostakovičův Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107 a Brucknerova Symfonie č. 6 A dur se tím staly kvalitativně nasyceným interpretačním polem, v němž se mistrná souhra instrumentálních skupin měnila v nástroj autentického sdělení mírně zasmušilého neoklasicismu a romantického patetismu.

Šostakovič nebyl typem skladatele, který by se vezl na módní vlně čisté hudební avantgardy. Jeho svébytný styl, kombinující široce pojatou tonalitu s rytmicky údernými ostinaty a strhujícími melodickými unisony, jej vyšvihl do role tahouna klasicko-modernistického hnutí, v němž se tradičně ozkoušené spojuje s vybranými novotami avantgardní epochy. Výstup Deutsches Symphonie-Orchester Berlin s japonským violoncellistou Yuya Mizunem zpřehlednil tuto Šostakovičovu uměleckou pozici a s dopomocí cílevědomého a jako vždy perfektně připraveného Tomáše Hanuse vytesal dnes již tradiční kus koncertantní literatury do krystalického akustického tvaru, v němž se rytmická přesnost neproblematicky kloubila s průzračností harmonických vazeb. Již první věta, postavená na krátkém a rytmicky ikonickém motivu, přenesla proud šostakovičovského temperamentu do strukturně přehledného a výrazově agresivního celku, v němž kromě úzkostně přesných smyčců excelovala bohatě akcentující žesťová sekce. Violoncellista zde sebejistě zdolával veškeré dynamické a rytmické nástrahy a přes zřetelné uvědomování si emočního aspektu skladby nepřestával dbát na její melodickou architekturu. 

Druhá věta Šostakovičova díla vdechla do Smetanovy síně Obecního domu nakažlivou atmosféru temnoty a zmaru, v němž nechybělo kýžené vnitřní napětí způsobené poctivě promyšlenou dynamikou a koherentním vývojem melodické linky. Tomáš Hanus vedl muzikanty k trpělivému analytickému přístupu, jenž rentgenoval fakturu Šostakovičovy kompozice s neomylnou přímostí, určitostí a interpretační přesvědčivostí. Upřímného a nekýčovitého vyznění se dočkaly především disonance ve vrcholech hlavní tematické myšlenky, jejichž funkčnost a odůvodněnost posilovala zejména drobná vibrata v houslích, jakož i dobře zvolená dynamika. Yuya Mizuno zde s neobyčejnou citlivostí podporoval potemnělou výrazovou stránku díla zasmušilým, zato však elegantním tónem, jehož drobná zastřenost zavedla expresivní vývoj skladby do šeravých zákoutí formové nehybnosti a výrazové sklíčenosti.

Jestliže v dosavadních větách Yuya Mizuno prokázal schopnost komunikovat s jednotlivými členy orchestru, tak ve třetí a čtvrté větě se houževnatě ponořil do rozlehlých a řemeslně obtížných sólových pasáží naplněných příkrými dynamickými a expresivními kontrasty. Japonský virtuos se bezpečně pohyboval na celé škále dynamicky odstupňovaných poloh, v nichž nacházel vhodnou půdu pro prezentaci vlastních virtuózních dovedností, a v jistých místech posluchače i doslova zarážel svou obeznámeností se všemi podstatnými výrazovými odstíny Šostakovičovy kompozice. Jeho hra přitom nebyla povšechná a akademicky sterilní, nýbrž se dokonale snoubila s místy až drastickým charakterem zvukové materiality skladby. V obdobném duchu Mizuno pokračoval i po připojení orchestru ve finální větě, jejíž počáteční motiv v sestupných intervalových skocích navrátil skladbu do soupeřivého poměru mezi sólistou a symfonickým celkem, a připravil tak první polovinu večera na radikální závěr přeplněný modulačními úskoky a bolestivě proznívajícími harmonickými vertikálami. Dlouhotrvající aplaus nadšeného publika, jež Mizuno odměnil bachovským přídavkem, tak působil jako logické vyústění celé koncertní události.

Zatímco šostakovičovská část večera zahltila sál konfliktní komunikací mezi violoncellistou a orchestrem, tak brucknerovská epizoda přenesla dramatický rozpor přímo do centra symfonického organismu. Anton Bruckner, solitér vídeňského hudebního milieu druhé poloviny devatenáctého století, propůjčil své Šesté symfonii titánský étos, ve kterém kyprost a rozkvetlost wagnerovské romantiky vstupuje do pevného svazku s pozdně romantickým orchestrálním maximalismem. Brucknerova syntéza inovativnosti a klasické formálnosti ve druhé polovině koncertu na jedné straně obhájila dramaturgickou kontinuitu se Šostakovičovou stylistikou, na straně druhé utvořila Deutsches Symphonie-Orchester Berlin dobré podmínky pro plynulé završení programu. První věta přinesla široce rozkročený tematický oblouk, pod nějž se vešel jak burácivý patos žesťových výstupů, tak niterná lyričnost toužebné hry houslí. Orchestr zde neopouštěl přísnou strukturní výstavbu Brucknerovy skladby, neodhlížel od její kontrapunktické identity, v níž napětí mezi jednotlivými hlasy plodilo žádoucí výrazový svár, ale za pomoci smyčcových vibrat a symetrického vynášení dynamicky vyprofilovaných frází zachovával i její civilní, prožitkově upřímnou tvářnost. 

Dramatickou nekompromisnost a emoční vyhrocenost nahradila ve druhé větě výrazová zasněnost vyrůstající z dalekosáhle se rozprostírajícího tématu, jehož harmonickou a melodickou podlomenost orchestr saturoval cíleně modelovanou agogikou a svědomitě budovanou gradací frázových fragmentů. Krásně vyznívající akordy ve flétnách a fagotech dirigent podporoval změkčenými, avšak na konkrétnosti nijak neztrácejícími souzvuky v žestích, jejichž oblý zvuk vsadil Brucknerovu kompozici do přísně vycizelované strukturální osnovy. A pokud orchestr ve třetí větě naplno využil své dovednosti pedanticky přesně akcentovat rytmicky ostře exponovaná místa v partituře, tak ve čtvrté větě naplno otevřel stavidla ryze romantické, přiznaně afektové nátuře skladby, a za pomoci drastických vpádů trombonů, trubek a lesních rohů připravil publiku perfektně vypointované finále. 

Skloubení Šostakovičova modernismu s Brucknerovým symfonismem se díky analytické důslednosti Deutsches Symphony-Orchester Berlin ukázalo být velice dobrým tahem, obzvlášť přihlédneme-li k inovativním tendencím rakouského komponisty a romantizujícím inklinacím ruského tvůrce. Osmdesátý první ročník Pražského jara tím nezískal jen další položku do své úctyhodné historie, ale také silnou upomínku na vhodnou repertoárovou spojnici mezi hudebními tradicemi devatenáctého a dvacátého století. 

Foto: Jan Kantor

Facebook X E-mail WhatsApp