PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Dne 9. října se v londýnské Royal Balet and Opera House konalo další představení čerstvě uvedené inscenace Wagnerova Parsifala. Představení premiérované 1. října opět dirigoval hudební ředitel operního domu sídlícího v slavné čtvrti Covent Garden, designovaný šéfdirigent České filharmonie Jakub Hrůša. Režijně se jedná o věc alespoň diskutabilní.

Počátkem šedesátých let si na Západě vynutil rozmach televizního vysílání, sdruženého v síti Eurovize, svůj mezinárodní festival. Jako místo setkávání tvůrců, výměny námětů, prodeje pořadů a jejich koprodukcí. Aby se událost stala přitažlivější pro účastníky i pro veřejnost, stala se její součástí soutěž. Psal se rok 1961, když v Montreux poprvé rozkvetla Zlatá růže, Rose d’Or, každoroční přehlídka televizních pořadů. Východní blok, propojený Intervizí, nezůstal pozadu. Za tři roky se uskutečnila první Zlatá Praha. Mezinárodní televizní festival, jehož letošní 63. ročník nabídl od 23. do 26. září i pocty legendám české hudby na obrazovce.

Metropolitní opera je jen jedna jediná na světě, ale budovy měla v New Yorku postupně dvě. Ta stará už neexistuje, tu moderní, v areálu Lincolnova centra na Manhattanu, otevřela před šedesáti lety, 16. září 1966, světová premiéra opery Antony and Cleopatra od Samuela Barbera. Nebýt krize na konci dvacátých let, mohla ale vypadat nová Met jinak: mohla stát o třicet let dřív a úplně jinde.

Výjimečnému postavení a uměleckému uznání Jakuba Hrůši v Londýně lze nejspíše přičíst, že mu organizátoři festivalu BBC Proms zcela svěřili dramaturgii koncertu, při kterém 1. září vystoupil na pódiu Royal Albert Hall se Symfonickým orchestrem BBC. Ten v letech 2006–2012 vedl jako šéfdirigent Hrůšův učitel Jiří Bělohlávek. Shodou okolností šlo o roli, kterou si pohostinsky vyzkoušela v červnu 1938 také skladatelka Vítězslava Kaprálová, jejíž Suita rustica nyní londýnský večer otevřela.

Mnozí skladatelé v současnosti komponují jen ve volném čase. Po nocích, o víkendech… a v létě. Dělo se tak i v minulosti. Po práci, kterou většina z nich má a měla. Vyučují, jsou hudebními režiséry, redaktory nebo manažery. Nebo byli či jsou výkonnými umělci. Tak, jak jím byl ředitel Dvorní opery ve Vídni a její šéfdirigent Gustav Mahler. I jeho symfonie vznikaly o prázdninách.

Rok 1956 byl pro Bohuslava Martinů časem několikaměsíčního posledního pobytu v New Yorku, kde dokomponoval Čtvrtý klavírní koncert zvaný Inkantace a kde začal komponovat první verzi opery Řecké pašije. Byl to také rok, kdy dostal diplom Kruhu newyorských kritiků označující Symfonické fantazie, jeho šestou a poslední symfonii, za nejlepší symfonické dílo provedené ve městě v předchozím roce. A v létě 1956 na Salcburském festivalu Vídeňští filharmonikové řízení Rafaelem Kubelíkem uvedli v premiéře třívětou orchestrální fantazijní suitu nazvanou Fresky Piera della Francesca. Stalo se tak 26. srpna před sedmdesáti lety. O tři roky později, 28. srpna 1959, Martinů zemřel.

Čím dál tím víc mě u všech jevů tohoto světa, včetně čehosi tak pomíjivého jako jsou koncerty, nezajímá jen holý fakt, že se uskutečnily. Ale proč? A kde? Jak a s kým? Pro koho a jakým způsobem? Teprve souhrn těchto údajů totiž nabízí o dané události ucelený obrázek. A co je nejdůležitější – odpovídá na dotazy po jeho smyslu, významu, případné jedinečnosti. V plné míře to platí například o každoročním Koncertu letní noci ze Schönbrunnu, který se letos konal 19. června už podvaadvacáté a ČT art ho odvysílá ze záznamu v sobotu 22. srpna od čtvrt na devět večer. Jeho protagonisty jsou vždy Vídeňští filharmonikové.

Devět set minut romantické hudby rozdělených do čtyř večerů. Celkem patnáct hodin hudebního divadla. Tak se dá vyčíslit operní tetralogie Prsten Nibelungův, podmanivé, jedinečné, epochální, výlučné a kultovní dílo Richarda Wagnera. Zlato Rýna, Valkýra, Siegfried a Soumrak bohů poprvé zazněly jako kompletní cyklus, jako Der Ring des Nibelungen, mezi 13. a 17. srpnem 1876. Před sto padesáti lety. A otevřely tehdy divadlo, postavené v bavorském Bayreuthu výhradně pro provádění Wagnerových oper.

Životopis Hanse Georga Schicka připomíná film Jára Cimrman ležící, spící. Seznam osobností, které doprovázel jako vyhledávaný klavírista nebo které dirigoval, ať už v Novém německém divadle, nebo v Metropolitní opeře, a k tomu množství nahraných standardních a později i dlouhohrajících desek, to vše je dechberoucí. V rozhovorech pro časopis Opera News nebo rakouský rozhlas ORF o sobě vždy hovořil jako o československém dirigentovi z Prahy. Tak o něm ostatně psával i deník New York Times. Schickova úctyhodná aktivní kariéra skončila právě před padesáti lety odchodem na odpočinek z pozice prezidenta newyorské konzervatoře Manhattan School of Music.

Blížila se neděle 19. července, když začaly mediální prostorem probleskovat informace o tom, že přestávka finálového utkání třiadvacátého mistrovství světa v kopané nebude trvat obvyklých patnáct minut, ale hned dvakrát tolik. O náplň avízované show jsem se nicméně nezajímal; jako pilný čtenář knihy amerického sociologa médií Neila Postmana, která vyšla před jednačtyřiceti lety pod prorockým názvem Ubavit se k smrti, jsem o barnumskou podívanou v americkém stylu nejevil sebemenší zájem. Pak ovšem webové stránky slavného dirigenta Gustava Dudamela, ale také jeho budoucího působiště, tedy Newyorské filharmonie, uveřejnily informaci, která mě přece jen zaujala.

S příznačně francouzským smyslem pro improvizaci si před několika týdny kdosi v Elysejském paláci uvědomil, že pořádat oslavy pádu Bastily v obvyklé datum 14. července není tentokrát vhodné. Přesně před deseti lety, 14. července 2016, otřásl totiž Francií teroristický útok v Nice… Veselit se při takovém výročí? Bylo tedy rozhodnuto, že vše od vojenské přehlídky až po ohňostroj se o den předsune. Francouzská televize musela zareagovat a zorganizovat každoroční koncert na úpatí Eiffelovy věže v novém termínu. Což vzhledem k dávno zajištěným účinkujícím nebylo snadné. Jak to dopadne, posoudí televizní diváci v pondělí, 13. července, kdy ČT art nabídne od 21:15 přímý přenos.

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je minulostí. Na jeho konci o víkendu figuroval strhující koncertní průřez Gershwinovou operou Porgy a Bess se skvělými afroamerickými pěvci a po něm Velké finále nazvané Italská filmová noc. To však vyznělo spíše jako ztišené nokturno. Nemělo dostatečnou energii a pro třítýdenní přehlídku se ani náhodou nemohlo stát vrcholem. Večer přenášený veřejnoprávní televizí a rozhlasem zachránilo alespoň jeho dobročinné určení pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a přítomnost hlavy státu.  

Leoš Janáček byl neoddělitelně spjat s Brnem. Žil tam v letech 1865 až 1928. Jediná z jeho oper, Výlety páně Broučkovy, měla premiéru jinde. V Praze, kde se odehrává. A jinde než v Brně měla premiéru i nejznámější z jeho orchestrálních skladeb – Sinfonietta. Také v Praze – a na den přesně před sto lety. Přesto, že její jednotlivé věty mají ryze brněnská místopisná motta.

Krok za krokem, rok za rokem se zlepšuje mezinárodní festival, který přináší hudbu do skvostných prostor Kroměříže, zapsaných na světovém seznamu měst a míst pod ochranou UNESCO. V oslnivém prostředí Sněmovního sálu Arcibiskupského zámku nebo v rozlehlém skleníku Květné zahrady se letos koná šest koncertů, těžících dramaturgicky z nápadů i kontaktů mladého dirigenta Františka Macka a organizačně ze zázemí místního Art Collegia 2002. Dvacátý sedmý ročník zahájilo působivé provedení Dvořákovy Stabat Mater u příležitosti zajímavého výročí.

Před osmdesáti lety, v květnu a červnu 1946, se konal první ročník festivalu Pražské jaro. Rok po skončení druhé světové války, v padesátém roce existence České filharmonie. Právě její tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík byl jedním z těch, kdo v Praze uvedli do života uměleckou událost a zároveň kulturní a politický projekt, který i v proměňujících se okolnostech rok za rokem dosvědčuje svou oprávněnost a životaschopnost. Bylo tomu tak bez pochybností i letos.

Jeho současníky byli Beethoven, Schubert, Rossini, Meyerbeer a mnozí další. A jako on se narodil ještě za Mozartova a Haydnova života, rokem narození ho naopak ještě stihli zažít i mladší umělci: Berlioz, Schumann, Mendelssohn-Bartholdy a Chopin, Liszt, Glinka, Bellini, Donizetti… a samozřejmě Verdi a Wagner. Carl Maria von Weber, jehož život se uzavřel v pouhých necelých čtyřiceti 5. června 1826, tedy před dvěma sty lety, zastává proto na časové ose dějin hudby jedinečné místo.

Jak přilákat k hudbě, tak nešťastně nazývaná „vážná“, mladé lidi? Čím podnítit jejich zájem o klasiku, která přece dovede být hravá i dravá, jenom jí přijít na chuť. Zkouší se to různě. Pořadatelé hudebních festivalů lákají na koncerty ve znamení crossover neboli „přechodu“ mezi Bachem a Vlachem, jednou nápaditě a jindy nevkusně. Dramaturgové koncertních sezón či cyklů připravují koncerty pro děti, mnohdy obdivuhodné. A veřejnoprávní televizní stanice? Jejich kontinentální koordinátor, Evropská vysílací unie, pořádá letos už podvaadvacáté soutěž mladých talentů klasiky Eurovision Young Musicians. Má mnoho kladů, ale asi i jeden zápor. Přímý přenos napínavého večera nabídne ČT art v sobotu 6. června večer.

Na konci května 1866 dokázal Bedřich Smetana české veřejnosti, že není wagnerián. Jeho druhá opera přinesla do českého a později i světového repertoáru zásadní slovo ke komickému žánru. A doma se stala první a nakonec také nepřekonatelnou operou národní, skoro zlidovělou. Prodaná nevěsta. Premiéru měla v pražském Prozatímním divadle před sto šedesáti lety. Do podoby, v jaké se dnes hraje, zrála však ještě další čtyři roky.

Zlatá Praha. Tento nevelký, ale jedinečný festival pořadů o hudbě na obrazovce mi nabídl setkání s velikány oboru. Stefan Felstenthal šéfoval kulturní redakci ZDF, ač pocházel z Amsterodamu, Říman Andrea Andermann produkoval a režíroval přenosy oper z prostředí a v časech, které jim přiřkli skladatelé s libretisty, Mnichovan Rainer Moritz privátně vytvořil a veřejnoprávním televizím poskytl dokumenty o Šostakovičovi či mistrech moderního tance a baletu, Toronťan Larry Weinstein vymyslel a natočil originální portréty Beethovena či Ravela. Ale nejúžasnější ze všech byl Brian Large. Nejen že přenosů či záznamů režíroval přes tisíc, hlavně tím, jak k nim přistupoval profesně i lidsky.

Který ze světových orchestrů je nejlepší? Věčná otázka, která má jediné šalamounské řešení: vyjmenování „top“ těles. Jedné nebo dvou desítek… A který je nejlepší z těch evropských? Jsou to Vídeňští, nebo Berlínští filharmonikové? Ti první, existující od roku 1842, fascinují stylem i jedinečnou strukturou a historií. Ti druzí, působící od roku 1882, mají ve vínku interpretační dokonalost, velkoměstské zázemí metropole a kontinentální ambice jdoucí ruku v ruce s úlohami, které hrálo a hraje Německo. Patří k tomu i každoroční Evropský koncert, připomínající 1. května narozeniny orchestru. Ten první se konal ve znovusjednocené a svobodné Evropě před pětatřiceti lety, první květnový den roku 1991. Kupodivu v Praze.

Byla to doba velkých změn a ještě větších nadějí. Psal se rok 1991, přišel první máj bez povinných průvodů, zato s oslavou špičkové práce. Ve Smetanově síni Obecního domu ji předvedli Berlínští filharmonikové, kteří právě v Praze zahájili projekt, který je v tento den přivádí rok co rok do různých míst Evropy. A předvádí její „jednotu v různorodosti“. Letos se 1. května vypravují po stopě Josepha Haydna do Eisenstadtu.

Letošní pražská operní sezona se nese ve znamení Richarda Wagnera. Praha jakožto jedno z významných center wagnerovského kultu uvedla na začátku února s velkým úspěchem první díl mistrovy tetralogie Prsten Nibelungův. Jako další z Wagnerových titulů se 26. března uskutečnila premiéra Parsifala ve Státní opeře a před dvěma týdny si mohli čeští wagneriáni vychutnat Tristana a Isoldu z newyorské Metropolitní opery. Ohlížení se za Wagnerovým epochálním dílem tak nepřímo vybízí k otázkám, v čem tkví podstata wagnerovského hudebního dramatu a jaké je místo Wagnerových děl v hudebních dějinách.

Arthur Willner (1881–1959) byl česko-německý skladatel, pianista a pedagog židovského původu pocházející z Teplic. Působil v Berlíně i ve Vídni a po roce 1938 emigroval do Velké Británie, aby unikl nacistickému pronásledování. Zanechal rozsáhlé dílo – symfonie, koncerty pro různé nástroje, či komorní hudbu – ale většina jeho tvorby zůstala po jeho smrti relativně neznámá nebo nezahraná.

Za své aktivní půlstoletí v české hudební kultuře zanechal stopu hlubší než mnozí jiní, stopu zásadní a nesmazatelnou. Je nicméně zvýrazněna nejen charakteristickým profilem a jedinečnými uměleckými výsledky, ale také tím, že odešel předčasně, příliš brzy, v pouhých jedenasedmdesáti. Řeč je o Jiřím Bělohlávkovi, dirigentovi, jehož život začal před osmdesáti lety, 24. února 1946, a uzavřel se 31. května 2017.

Narozen v Rumunsku. Původem Žid. Osudem Evropan. Občanstvím Čechoslovák. Směle ho lze považovat nejen za krajana, ale také za střípek v mozaice novodobé české hudby. Protože Rafael Schächter přišel na svět sice na území vzdáleném od nás přes tisíc kilometrů, ale zvolil si život v meziválečném Československu. Vážil si všeho, co zprvu obnášel, aniž by tušil, jak krutý konec mu připraví.

Před dvěma sty lety, ve čtvrtek 2. února 1826 odpoledne, měla v pražském Stavovském divadle premiéru zpěvohra Dráteník. Hudbu k ní napsal stejný skladatel, jehož píseň z jiného divadelního kusu se později stala národní hymnou. František Škroup zkomponoval na text Josefa Krasoslava Chmelenského první původní českou operu. Titulní postavou v ní je slovenský drotár spravující hrnce, tedy dráteník, ale těmi hlavními jsou Růžena a Vojtěch, šťastně zamilovaná dvojice. Idylický a trochu komický příběh, dnes už asi naivní; ale hodnotu má.

V dnešním díle se vypravíme do malého města v bývalých Sudetech, kde se pár let po sobě narodili dva znamenití hudebníci Emanuel Wirth a Johann Gerstner. Oba z rodné země záhy odešli, aby se uplatili v zahraničí, byť každý úplně v jiné části Evropy. Začtěte se s námi do jejich podivuhodných životních příběhů.

Portál KlasikaPlus.cz má od roku 2026 novou rubriku. Objevuje se hned nahoře, v desktopové verzi vpravo, v mobilní uprostřed, a používá v titulku zelenou barvu. Říkejme jí pracovně Diárium. Nebo třeba Kalendář. Nabízí pohledy do historie, té hudební. Každý den se dá něco připomenout. Premiéra některé známé skladby, něčí jubileum, výročí úmrtí… Pokyn Číst dál umožňuje získat detailní informace k tomu, co se k danému datu kdy událo.

Je snadné ohrnout nad Novoročním koncertem z Vídně nos: „Valčíky, polky, mazurky, kvapíky, copak je to za umění? A navíc rok co rok skoro stejné skladby…“ Jistěže na tom něco je; toto matiné nelze poměřovat Mahlerem, Beethovenem, Mozartem. Že má ale vysokou úroveň, doloží 1. ledna 2026 pětice velkých jmen, profesně „těžkých vah“, které přímý přenos z Musikvereinu ozdobí: Dirigent Yannick Nézet-Seguin, choreograf John Neumeier, režisér Michael Beyer, prezident Vídeňských filharmoniků a houslista Daniel Froschauer a koneckonců i návrhář kostýmů Albert Kriemler. Výsledný dojem obohatí objevy v dramaturgii této události, vysílané televizním či rozhlasovým signálem a na streamu do 150 zemí světa.

Carmen, Don Juan a Figaro. To jsou tři nejznámější postavy, s nimiž se den za dnem po celém světě znovu a znovu připomíná a zpřítomňuje Sevilla. Jméno ikonického kulturního centra španělského jihu zaznívá v operních divadlech v souvislosti se čtyřmi díly, patřícími mezi ta nejhranější. Stojí za nimi skladatelé Mozart, Rossini a Bizet. Ano, andaluská metropole ´hraje´ nejen v Lazebníku sevillském, ale i ve Figarově svatbě, Donu Giovannim a v Carmen. Figuruje však také v Beethovenově Fideliovi, v Donizettiho Favoritce a Marii de Padilla, ve Verdiho Síle osudu a v řadě dalších oper, z nichž mnohé už jsou dnes neznámé a některé naopak velmi moderní. Prý jich je na sto padesát. Které jiné město by se jako dějiště oper mohlo pochlubit obdobným počtem?!