PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

S příznačně francouzským smyslem pro improvizaci si před několika týdny kdosi v Elysejském paláci uvědomil, že pořádat oslavy pádu Bastily v obvyklé datum 14. července není tentokrát vhodné. Přesně před deseti lety, 14. července 2016, otřásl totiž Francií teroristický útok v Nice… Veselit se při takovém výročí? Bylo tedy rozhodnuto, že vše od vojenské přehlídky až po ohňostroj se o den předsune. Francouzská televize musela zareagovat a zorganizovat každoroční koncert na úpatí Eiffelovy věže v novém termínu. Což vzhledem k dávno zajištěným účinkujícím nebylo snadné. Jak to dopadne, posoudí televizní diváci v pondělí, 13. července, kdy ČT art nabídne od 21:15 přímý přenos.

Osmašedesátý ročník festivalu Smetanova Litomyšl je minulostí. Na jeho konci o víkendu figuroval strhující koncertní průřez Gershwinovou operou Porgy a Bess se skvělými afroamerickými pěvci a po něm Velké finále nazvané Italská filmová noc. To však vyznělo spíše jako ztišené nokturno. Nemělo dostatečnou energii a pro třítýdenní přehlídku se ani náhodou nemohlo stát vrcholem. Večer přenášený veřejnoprávní televizí a rozhlasem zachránilo alespoň jeho dobročinné určení pro Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a přítomnost hlavy státu.  

Leoš Janáček byl neoddělitelně spjat s Brnem. Žil tam v letech 1865 až 1928. Jediná z jeho oper, Výlety páně Broučkovy, měla premiéru jinde. V Praze, kde se odehrává. A jinde než v Brně měla premiéru i nejznámější z jeho orchestrálních skladeb – Sinfonietta. Také v Praze – a na den přesně před sto lety. Přesto, že její jednotlivé věty mají ryze brněnská místopisná motta.

Krok za krokem, rok za rokem se zlepšuje mezinárodní festival, který přináší hudbu do skvostných prostor Kroměříže, zapsaných na světovém seznamu měst a míst pod ochranou UNESCO. V oslnivém prostředí Sněmovního sálu Arcibiskupského zámku nebo v rozlehlém skleníku Květné zahrady se letos koná šest koncertů, těžících dramaturgicky z nápadů i kontaktů mladého dirigenta Františka Macka a organizačně ze zázemí místního Art Collegia 2002. Dvacátý sedmý ročník zahájilo působivé provedení Dvořákovy Stabat Mater u příležitosti zajímavého výročí.

Před osmdesáti lety, v květnu a červnu 1946, se konal první ročník festivalu Pražské jaro. Rok po skončení druhé světové války, v padesátém roce existence České filharmonie. Právě její tehdejší šéfdirigent Rafael Kubelík byl jedním z těch, kdo v Praze uvedli do života uměleckou událost a zároveň kulturní a politický projekt, který i v proměňujících se okolnostech rok za rokem dosvědčuje svou oprávněnost a životaschopnost. Bylo tomu tak bez pochybností i letos.

Jeho současníky byli Beethoven, Schubert, Rossini, Meyerbeer a mnozí další. A jako on se narodil ještě za Mozartova a Haydnova života, rokem narození ho naopak ještě stihli zažít i mladší umělci: Berlioz, Schumann, Mendelssohn-Bartholdy a Chopin, Liszt, Glinka, Bellini, Donizetti… a samozřejmě Verdi a Wagner. Carl Maria von Weber, jehož život se uzavřel v pouhých necelých čtyřiceti 5. června 1826, tedy před dvěma sty lety, zastává proto na časové ose dějin hudby jedinečné místo.

Jak přilákat k hudbě, tak nešťastně nazývaná „vážná“, mladé lidi? Čím podnítit jejich zájem o klasiku, která přece dovede být hravá i dravá, jenom jí přijít na chuť. Zkouší se to různě. Pořadatelé hudebních festivalů lákají na koncerty ve znamení crossover neboli „přechodu“ mezi Bachem a Vlachem, jednou nápaditě a jindy nevkusně. Dramaturgové koncertních sezón či cyklů připravují koncerty pro děti, mnohdy obdivuhodné. A veřejnoprávní televizní stanice? Jejich kontinentální koordinátor, Evropská vysílací unie, pořádá letos už podvaadvacáté soutěž mladých talentů klasiky Eurovision Young Musicians. Má mnoho kladů, ale asi i jeden zápor. Přímý přenos napínavého večera nabídne ČT art v sobotu 6. června večer.

Na konci května 1866 dokázal Bedřich Smetana české veřejnosti, že není wagnerián. Jeho druhá opera přinesla do českého a později i světového repertoáru zásadní slovo ke komickému žánru. A doma se stala první a nakonec také nepřekonatelnou operou národní, skoro zlidovělou. Prodaná nevěsta. Premiéru měla v pražském Prozatímním divadle před sto šedesáti lety. Do podoby, v jaké se dnes hraje, zrála však ještě další čtyři roky.

Zlatá Praha. Tento nevelký, ale jedinečný festival pořadů o hudbě na obrazovce mi nabídl setkání s velikány oboru. Stefan Felstenthal šéfoval kulturní redakci ZDF, ač pocházel z Amsterodamu, Říman Andrea Andermann produkoval a režíroval přenosy oper z prostředí a v časech, které jim přiřkli skladatelé s libretisty, Mnichovan Rainer Moritz privátně vytvořil a veřejnoprávním televizím poskytl dokumenty o Šostakovičovi či mistrech moderního tance a baletu, Toronťan Larry Weinstein vymyslel a natočil originální portréty Beethovena či Ravela. Ale nejúžasnější ze všech byl Brian Large. Nejen že přenosů či záznamů režíroval přes tisíc, hlavně tím, jak k nim přistupoval profesně i lidsky.

Který ze světových orchestrů je nejlepší? Věčná otázka, která má jediné šalamounské řešení: vyjmenování „top“ těles. Jedné nebo dvou desítek… A který je nejlepší z těch evropských? Jsou to Vídeňští, nebo Berlínští filharmonikové? Ti první, existující od roku 1842, fascinují stylem i jedinečnou strukturou a historií. Ti druzí, působící od roku 1882, mají ve vínku interpretační dokonalost, velkoměstské zázemí metropole a kontinentální ambice jdoucí ruku v ruce s úlohami, které hrálo a hraje Německo. Patří k tomu i každoroční Evropský koncert, připomínající 1. května narozeniny orchestru. Ten první se konal ve znovusjednocené a svobodné Evropě před pětatřiceti lety, první květnový den roku 1991. Kupodivu v Praze.

Byla to doba velkých změn a ještě větších nadějí. Psal se rok 1991, přišel první máj bez povinných průvodů, zato s oslavou špičkové práce. Ve Smetanově síni Obecního domu ji předvedli Berlínští filharmonikové, kteří právě v Praze zahájili projekt, který je v tento den přivádí rok co rok do různých míst Evropy. A předvádí její „jednotu v různorodosti“. Letos se 1. května vypravují po stopě Josepha Haydna do Eisenstadtu.

Letošní pražská operní sezona se nese ve znamení Richarda Wagnera. Praha jakožto jedno z významných center wagnerovského kultu uvedla na začátku února s velkým úspěchem první díl mistrovy tetralogie Prsten Nibelungův. Jako další z Wagnerových titulů se 26. března uskutečnila premiéra Parsifala ve Státní opeře a před dvěma týdny si mohli čeští wagneriáni vychutnat Tristana a Isoldu z newyorské Metropolitní opery. Ohlížení se za Wagnerovým epochálním dílem tak nepřímo vybízí k otázkám, v čem tkví podstata wagnerovského hudebního dramatu a jaké je místo Wagnerových děl v hudebních dějinách.

Arthur Willner (1881–1959) byl česko-německý skladatel, pianista a pedagog židovského původu pocházející z Teplic. Působil v Berlíně i ve Vídni a po roce 1938 emigroval do Velké Británie, aby unikl nacistickému pronásledování. Zanechal rozsáhlé dílo – symfonie, koncerty pro různé nástroje, či komorní hudbu – ale většina jeho tvorby zůstala po jeho smrti relativně neznámá nebo nezahraná.

Za své aktivní půlstoletí v české hudební kultuře zanechal stopu hlubší než mnozí jiní, stopu zásadní a nesmazatelnou. Je nicméně zvýrazněna nejen charakteristickým profilem a jedinečnými uměleckými výsledky, ale také tím, že odešel předčasně, příliš brzy, v pouhých jedenasedmdesáti. Řeč je o Jiřím Bělohlávkovi, dirigentovi, jehož život začal před osmdesáti lety, 24. února 1946, a uzavřel se 31. května 2017.

Narozen v Rumunsku. Původem Žid. Osudem Evropan. Občanstvím Čechoslovák. Směle ho lze považovat nejen za krajana, ale také za střípek v mozaice novodobé české hudby. Protože Rafael Schächter přišel na svět sice na území vzdáleném od nás přes tisíc kilometrů, ale zvolil si život v meziválečném Československu. Vážil si všeho, co zprvu obnášel, aniž by tušil, jak krutý konec mu připraví.

Před dvěma sty lety, ve čtvrtek 2. února 1826 odpoledne, měla v pražském Stavovském divadle premiéru zpěvohra Dráteník. Hudbu k ní napsal stejný skladatel, jehož píseň z jiného divadelního kusu se později stala národní hymnou. František Škroup zkomponoval na text Josefa Krasoslava Chmelenského první původní českou operu. Titulní postavou v ní je slovenský drotár spravující hrnce, tedy dráteník, ale těmi hlavními jsou Růžena a Vojtěch, šťastně zamilovaná dvojice. Idylický a trochu komický příběh, dnes už asi naivní; ale hodnotu má.

V dnešním díle se vypravíme do malého města v bývalých Sudetech, kde se pár let po sobě narodili dva znamenití hudebníci Emanuel Wirth a Johann Gerstner. Oba z rodné země záhy odešli, aby se uplatili v zahraničí, byť každý úplně v jiné části Evropy. Začtěte se s námi do jejich podivuhodných životních příběhů.

Portál KlasikaPlus.cz má od roku 2026 novou rubriku. Objevuje se hned nahoře, v desktopové verzi vpravo, v mobilní uprostřed, a používá v titulku zelenou barvu. Říkejme jí pracovně Diárium. Nebo třeba Kalendář. Nabízí pohledy do historie, té hudební. Každý den se dá něco připomenout. Premiéra některé známé skladby, něčí jubileum, výročí úmrtí… Pokyn Číst dál umožňuje získat detailní informace k tomu, co se k danému datu kdy událo.

Je snadné ohrnout nad Novoročním koncertem z Vídně nos: „Valčíky, polky, mazurky, kvapíky, copak je to za umění? A navíc rok co rok skoro stejné skladby…“ Jistěže na tom něco je; toto matiné nelze poměřovat Mahlerem, Beethovenem, Mozartem. Že má ale vysokou úroveň, doloží 1. ledna 2026 pětice velkých jmen, profesně „těžkých vah“, které přímý přenos z Musikvereinu ozdobí: Dirigent Yannick Nézet-Seguin, choreograf John Neumeier, režisér Michael Beyer, prezident Vídeňských filharmoniků a houslista Daniel Froschauer a koneckonců i návrhář kostýmů Albert Kriemler. Výsledný dojem obohatí objevy v dramaturgii této události, vysílané televizním či rozhlasovým signálem a na streamu do 150 zemí světa.

Carmen, Don Juan a Figaro. To jsou tři nejznámější postavy, s nimiž se den za dnem po celém světě znovu a znovu připomíná a zpřítomňuje Sevilla. Jméno ikonického kulturního centra španělského jihu zaznívá v operních divadlech v souvislosti se čtyřmi díly, patřícími mezi ta nejhranější. Stojí za nimi skladatelé Mozart, Rossini a Bizet. Ano, andaluská metropole ´hraje´ nejen v Lazebníku sevillském, ale i ve Figarově svatbě, Donu Giovannim a v Carmen. Figuruje však také v Beethovenově Fideliovi, v Donizettiho Favoritce a Marii de Padilla, ve Verdiho Síle osudu a v řadě dalších oper, z nichž mnohé už jsou dnes neznámé a některé naopak velmi moderní. Prý jich je na sto padesát. Které jiné město by se jako dějiště oper mohlo pochlubit obdobným počtem?!

„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

„Místo srovnávání s Bachovou hudbou by však asi bylo případnější porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty.“

„Jeho hudba je vnímána jako na svou dobu nekonvenční, nápaditá v harmoniích,  dokonalá v umění kontrapunktu i v originalitě instrumentace a expresivní, silná ve výrazu emocí.“

„Zelenkovo kompoziční dílo se po jeho smrti stalo výlučným majetkem saského panovníka a nebyl k němu umožněn přístup. Bylo tak na více než sto let zapomenuto.“

Když se saský protestantský kurfiřt stal polským králem Augustem II. Silným a z nábožensko-politických důvodů řízených zřejmě z Vídně se roku 1697 přihlásil ke katolicismu, potřeboval proměnit a posílit hudební provoz u svého drážďanského dvora. K novým rekatolizačním úkolům povolal mimo jiné i řadu hudebníků, mezi nimiž byl na radu jezuitů roku 1710 také český kontrabasista a skladatel Jan Dismas Zelenka. Prožil v saské metropoli následujících pětatřicet let a zemřel tam před 180 roky, v noci z 22. na 23. prosince 1745.

„Věřím ale, že Arnold Schönberg jako zkušený pedagog musel zaregistrovat tu ohromující invenci, s jakou Berg v orchestru pracuje.“

„Thieleman vedl pěvce spíše ke zpěvu, než k deklamaci.“

„První půlka se odehrávala v klaustrofobických komůrkách, do nichž jsme nahlíželi průstřihy v černé oponě.“

Sto let po premiéře Bergovy opery Wozzeck nabídla berlínská Státní opera Unter den Linden novou inscenaci. Představení pod taktovkou Christiana Thielemanna vyvolalo otázky, ale vedlo i k odpovědím.

„Jedna z jeho mnoha operet přesáhla ve Vídni sto repríz, jiná si jich v Berlíně připsala přes čtyři sta a v Londýně dokonce přes šest set.“

„Komponoval též hudbu pro film v Hollywoodu, přeložil a upravil do němčiny operu Porgy a Bess.“

„Byl uměleckým ředitelem vídeňských kabaretů, získal doktorát v oboru germanistiky.“

Dávno předtím, než si ve světě začal říkal křestním jménem Ralph, se jako Rudolf Josef František Benatzky narodil 5. června 1884 v Moravských Budějovicích. Anebo snad až o tři roky později? O lecčem z jeho životopisu se dodnes vedou spory vyvolané tím, jak ve svém autobiografickém románu „V dur a moll“ z roku 1848 mátl stopy střídáním reality s fikcí. Každopádně se z dalších údajů o jeho dětství a mládí zdá, že na svět opravdu přišel už šestnáct let před koncem předminulého století.

Špatným ohlasem na předpremiéru se Mahler nenechal odradit. Dělal vše, aby prosadil úplné provedení obřího díla.“

„Novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje Mahlerova hudba plně k dvacátému století.“

„Symfonie končí očistně – současně v extázi i ve spočinutí.“

Berlínská premiéra Druhé symfonie, rozměrného díla působícího úžasným dojmem, jako z jiného světa, byla rozhodujícím okamžikem pro uznání kapelníka Gustava Mahlera, tehdy sotva pětatřicetiletého, jako symfonika, jako skladatele. V sále Alte Philharmonie na Bernburger Straße hráli Berlínští filharmonikové, dirigoval autor. Stalo se tak před sto třiceti lety, v prosinci 1895. V pátek třináctého.

„O citolibský hudební klasicismus se začal zajímat už za studií. Přivedla ho k němu náhoda.“

„Prý by měl spoustu materiálu ještě na další desky a knihy, ale v tom už bude muset pokračovat někdo jiný.“

„Životaschopná je pouze ta hudba, která má duchovní a citové zázemí.“

Sté narozeniny jsou takový malý zázrak. Vlastně možná dokonce velký. Skladatel Zdeněk Šesták je slaví právě dnes, 10. prosince 2025. Je tím pádem nestorem současné tuzemské hudby. Říkává prý, že by potřeboval dva životy: jeden na vlastní tvorbu, druhý na oživování hudebního odkazu citolibských mistrů, muzikantů působících v osmnáctém století v jeho rodišti nedaleko Loun. Dva životy nikdo nemáme, ale i tak může dnes Zdeněk Šesták spokojeně bilancovat: v jedné ruce potěžkává stovku svých skladeb, v druhé výsledky celoživotního muzikologického bádání a nadšeného úsilí, které věnoval Citolibům. Na obou stranách má určitě splněno.

„Nejznámější z Purcellových děl věnovaných jejímu svátku je Hail! Bright Cecilia, provedená roku 1692.“

„Název díla odkazuje na patronku hudebníků, libreto má nicméně jako hlavní téma teorii ‚harmonia mundi‘, podle které hudba byla ústřední silou při stvoření Země.“

„Britten měl k takové kompozici přinejmenším ještě jeden nemalý důvod. Narodil se totiž v roce 1913 na její svátek…“ 

Cecilie, podle katolické i pravoslavné církevní tradice pro svou mučednickou smrt prohlášená za svatou, je patronkou hudebníků, duchovní hudby a chrámového zpěvu i patronkou zpěváků a řemeslníků zhotovujících hudební nástroje. Proto jsou mezi jejími obvyklými atributy ve výtvarném umění hudební nástroje, zejména varhany a housle. Pokud žila, narodila se v Římě možná roku 200 a byla pro svou víru popravena možná 22. listopadu roku 230. Ale ať tak, nebo jinak, mnohokrát se každopádně potom objevila v umění.

„Na sklonku života sám předpověděl, že ‚jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi‘.“

„Jako na neuvěřitelný zážitek vzpomínal na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště Národního divadla ‚ty nádherné hluboké mollové akordy‘, první takty opery Káťa Kabanová.“

„Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky.“

Britský dirigent Charles Mackerras byl milovníkem Mozarta a Händela, rád se věnoval Brahmsovi a Wagnerovi i anglickým autorům, ale jeho největší láskou byl nezpochybnitelně Leoš Janáček. Obklopený samozřejmě ještě dalšími tuzemskými skladateli od Dvořáka a Smetany po Martinů. Životní dráhu znalce a proroka české tvorby, ohraničenou daty 17. 11. 1925 a 14. 7. 2010, připomínáme zastávkami v Londýně, v Praze, Brně a Berouně při jeho nedožitých stých narozeninách.