PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

Zlatá Praha. Tento nevelký, ale jedinečný festival pořadů o hudbě na obrazovce mi nabídl setkání s velikány oboru. Stefan Felstenthal šéfoval kulturní redakci ZDF, ač pocházel z Amsterodamu, Říman Andrea Andermann produkoval a režíroval přenosy oper z prostředí a v časech, které jim přiřkli skladatelé s libretisty, Mnichovan Rainer Moritz privátně vytvořil a veřejnoprávním televizím poskytl dokumenty o Šostakovičovi či mistrech moderního tance a baletu, Toronťan Larry Weinstein vymyslel a natočil originální portréty Beethovena či Ravela. Ale nejúžasnější ze všech byl Brian Large. Nejen že přenosů či záznamů režíroval přes tisíc, hlavně tím, jak k nim přistupoval profesně i lidsky.

Který ze světových orchestrů je nejlepší? Věčná otázka, která má jediné šalamounské řešení: vyjmenování „top“ těles. Jedné nebo dvou desítek… A který je nejlepší z těch evropských? Jsou to Vídeňští, nebo Berlínští filharmonikové? Ti první, existující od roku 1842, fascinují stylem i jedinečnou strukturou a historií. Ti druzí, působící od roku 1882, mají ve vínku interpretační dokonalost, velkoměstské zázemí metropole a kontinentální ambice jdoucí ruku v ruce s úlohami, které hrálo a hraje Německo. Patří k tomu i každoroční Evropský koncert, připomínající 1. května narozeniny orchestru. Ten první se konal ve znovusjednocené a svobodné Evropě před pětatřiceti lety, první květnový den roku 1991. Kupodivu v Praze.

Byla to doba velkých změn a ještě větších nadějí. Psal se rok 1991, přišel první máj bez povinných průvodů, zato s oslavou špičkové práce. Ve Smetanově síni Obecního domu ji předvedli Berlínští filharmonikové, kteří právě v Praze zahájili projekt, který je v tento den přivádí rok co rok do různých míst Evropy. A předvádí její „jednotu v různorodosti“. Letos se 1. května vypravují po stopě Josepha Haydna do Eisenstadtu.

Letošní pražská operní sezona se nese ve znamení Richarda Wagnera. Praha jakožto jedno z významných center wagnerovského kultu uvedla na začátku února s velkým úspěchem první díl mistrovy tetralogie Prsten Nibelungův. Jako další z Wagnerových titulů se 26. března uskutečnila premiéra Parsifala ve Státní opeře a před dvěma týdny si mohli čeští wagneriáni vychutnat Tristana a Isoldu z newyorské Metropolitní opery. Ohlížení se za Wagnerovým epochálním dílem tak nepřímo vybízí k otázkám, v čem tkví podstata wagnerovského hudebního dramatu a jaké je místo Wagnerových děl v hudebních dějinách.

Arthur Willner (1881–1959) byl česko-německý skladatel, pianista a pedagog židovského původu pocházející z Teplic. Působil v Berlíně i ve Vídni a po roce 1938 emigroval do Velké Británie, aby unikl nacistickému pronásledování. Zanechal rozsáhlé dílo – symfonie, koncerty pro různé nástroje, či komorní hudbu – ale většina jeho tvorby zůstala po jeho smrti relativně neznámá nebo nezahraná.

Za své aktivní půlstoletí v české hudební kultuře zanechal stopu hlubší než mnozí jiní, stopu zásadní a nesmazatelnou. Je nicméně zvýrazněna nejen charakteristickým profilem a jedinečnými uměleckými výsledky, ale také tím, že odešel předčasně, příliš brzy, v pouhých jedenasedmdesáti. Řeč je o Jiřím Bělohlávkovi, dirigentovi, jehož život začal před osmdesáti lety, 24. února 1946, a uzavřel se 31. května 2017.

Narozen v Rumunsku. Původem Žid. Osudem Evropan. Občanstvím Čechoslovák. Směle ho lze považovat nejen za krajana, ale také za střípek v mozaice novodobé české hudby. Protože Rafael Schächter přišel na svět sice na území vzdáleném od nás přes tisíc kilometrů, ale zvolil si život v meziválečném Československu. Vážil si všeho, co zprvu obnášel, aniž by tušil, jak krutý konec mu připraví.

Před dvěma sty lety, ve čtvrtek 2. února 1826 odpoledne, měla v pražském Stavovském divadle premiéru zpěvohra Dráteník. Hudbu k ní napsal stejný skladatel, jehož píseň z jiného divadelního kusu se později stala národní hymnou. František Škroup zkomponoval na text Josefa Krasoslava Chmelenského první původní českou operu. Titulní postavou v ní je slovenský drotár spravující hrnce, tedy dráteník, ale těmi hlavními jsou Růžena a Vojtěch, šťastně zamilovaná dvojice. Idylický a trochu komický příběh, dnes už asi naivní; ale hodnotu má.

V dnešním díle se vypravíme do malého města v bývalých Sudetech, kde se pár let po sobě narodili dva znamenití hudebníci Emanuel Wirth a Johann Gerstner. Oba z rodné země záhy odešli, aby se uplatili v zahraničí, byť každý úplně v jiné části Evropy. Začtěte se s námi do jejich podivuhodných životních příběhů.

Portál KlasikaPlus.cz má od roku 2026 novou rubriku. Objevuje se hned nahoře, v desktopové verzi vpravo, v mobilní uprostřed, a používá v titulku zelenou barvu. Říkejme jí pracovně Diárium. Nebo třeba Kalendář. Nabízí pohledy do historie, té hudební. Každý den se dá něco připomenout. Premiéra některé známé skladby, něčí jubileum, výročí úmrtí… Pokyn Číst dál umožňuje získat detailní informace k tomu, co se k danému datu kdy událo.

Je snadné ohrnout nad Novoročním koncertem z Vídně nos: „Valčíky, polky, mazurky, kvapíky, copak je to za umění? A navíc rok co rok skoro stejné skladby…“ Jistěže na tom něco je; toto matiné nelze poměřovat Mahlerem, Beethovenem, Mozartem. Že má ale vysokou úroveň, doloží 1. ledna 2026 pětice velkých jmen, profesně „těžkých vah“, které přímý přenos z Musikvereinu ozdobí: Dirigent Yannick Nézet-Seguin, choreograf John Neumeier, režisér Michael Beyer, prezident Vídeňských filharmoniků a houslista Daniel Froschauer a koneckonců i návrhář kostýmů Albert Kriemler. Výsledný dojem obohatí objevy v dramaturgii této události, vysílané televizním či rozhlasovým signálem a na streamu do 150 zemí světa.

Carmen, Don Juan a Figaro. To jsou tři nejznámější postavy, s nimiž se den za dnem po celém světě znovu a znovu připomíná a zpřítomňuje Sevilla. Jméno ikonického kulturního centra španělského jihu zaznívá v operních divadlech v souvislosti se čtyřmi díly, patřícími mezi ta nejhranější. Stojí za nimi skladatelé Mozart, Rossini a Bizet. Ano, andaluská metropole ´hraje´ nejen v Lazebníku sevillském, ale i ve Figarově svatbě, Donu Giovannim a v Carmen. Figuruje však také v Beethovenově Fideliovi, v Donizettiho Favoritce a Marii de Padilla, ve Verdiho Síle osudu a v řadě dalších oper, z nichž mnohé už jsou dnes neznámé a některé naopak velmi moderní. Prý jich je na sto padesát. Které jiné město by se jako dějiště oper mohlo pochlubit obdobným počtem?!

„Nic proti libretu nemám, nemusím nic měnit, víte lépe než kdokoli jiný, co vaší hudbě prospívá,“ napsal skladateli spisovatel Kazantzakis.

„Když nevyšla v roce 1957 snaha Rafaela Kubelíka uvést Řecké pašije v londýnské Covent Garden, kde byl zrovna uměleckým šéfem, Martinů operu přepracoval.“

„V překladu připraveném Evou Bezděkovou pro uvedení v socialistickém Československu byly náboženské rysy díla i za cenu účelových deformací textu potlačeny na úkor zvýraznění revolučního a třídního výkladu.“

Život Nikose Kazantzakise se dvakrát protnul s Československem. Poprvé, když na přelomu dvacátých a třicátých let po dva roky žil a tvořil v dobrovolném odloučení na Božím Daru v Krušných horách, a podruhé, když se v polovině padesátých let Bohuslav Martinů rozhodl napsat podle jeho románu Kristus znovu ukřižovaný operu. Setkali se osobně v roce 1954 ve Francii na Azurovém pobřeží. Často si pak psali. Na přelomu let 1955 a 1956, před sedmdesáti lety, přinesly jejich umělecké kontakty intenzivní skladatelovu práci na libretu k první verzi budoucího operního díla – Řeckých pašijí.

„Místo srovnávání s Bachovou hudbou by však asi bylo případnější porovnávat Zelenku s jeho drážďanskými kolegy a konkurenty.“

„Jeho hudba je vnímána jako na svou dobu nekonvenční, nápaditá v harmoniích,  dokonalá v umění kontrapunktu i v originalitě instrumentace a expresivní, silná ve výrazu emocí.“

„Zelenkovo kompoziční dílo se po jeho smrti stalo výlučným majetkem saského panovníka a nebyl k němu umožněn přístup. Bylo tak na více než sto let zapomenuto.“

Když se saský protestantský kurfiřt stal polským králem Augustem II. Silným a z nábožensko-politických důvodů řízených zřejmě z Vídně se roku 1697 přihlásil ke katolicismu, potřeboval proměnit a posílit hudební provoz u svého drážďanského dvora. K novým rekatolizačním úkolům povolal mimo jiné i řadu hudebníků, mezi nimiž byl na radu jezuitů roku 1710 také český kontrabasista a skladatel Jan Dismas Zelenka. Prožil v saské metropoli následujících pětatřicet let a zemřel tam před 180 roky, v noci z 22. na 23. prosince 1745.

„Věřím ale, že Arnold Schönberg jako zkušený pedagog musel zaregistrovat tu ohromující invenci, s jakou Berg v orchestru pracuje.“

„Thieleman vedl pěvce spíše ke zpěvu, než k deklamaci.“

„První půlka se odehrávala v klaustrofobických komůrkách, do nichž jsme nahlíželi průstřihy v černé oponě.“

Sto let po premiéře Bergovy opery Wozzeck nabídla berlínská Státní opera Unter den Linden novou inscenaci. Představení pod taktovkou Christiana Thielemanna vyvolalo otázky, ale vedlo i k odpovědím.

„Jedna z jeho mnoha operet přesáhla ve Vídni sto repríz, jiná si jich v Berlíně připsala přes čtyři sta a v Londýně dokonce přes šest set.“

„Komponoval též hudbu pro film v Hollywoodu, přeložil a upravil do němčiny operu Porgy a Bess.“

„Byl uměleckým ředitelem vídeňských kabaretů, získal doktorát v oboru germanistiky.“

Dávno předtím, než si ve světě začal říkal křestním jménem Ralph, se jako Rudolf Josef František Benatzky narodil 5. června 1884 v Moravských Budějovicích. Anebo snad až o tři roky později? O lecčem z jeho životopisu se dodnes vedou spory vyvolané tím, jak ve svém autobiografickém románu „V dur a moll“ z roku 1848 mátl stopy střídáním reality s fikcí. Každopádně se z dalších údajů o jeho dětství a mládí zdá, že na svět opravdu přišel už šestnáct let před koncem předminulého století.

Špatným ohlasem na předpremiéru se Mahler nenechal odradit. Dělal vše, aby prosadil úplné provedení obřího díla.“

„Novátorstvím a jedinečností ideových záměrů i svou trpitelskou rozpolceností, ironií a bolestnými grimasami směřuje Mahlerova hudba plně k dvacátému století.“

„Symfonie končí očistně – současně v extázi i ve spočinutí.“

Berlínská premiéra Druhé symfonie, rozměrného díla působícího úžasným dojmem, jako z jiného světa, byla rozhodujícím okamžikem pro uznání kapelníka Gustava Mahlera, tehdy sotva pětatřicetiletého, jako symfonika, jako skladatele. V sále Alte Philharmonie na Bernburger Straße hráli Berlínští filharmonikové, dirigoval autor. Stalo se tak před sto třiceti lety, v prosinci 1895. V pátek třináctého.

„O citolibský hudební klasicismus se začal zajímat už za studií. Přivedla ho k němu náhoda.“

„Prý by měl spoustu materiálu ještě na další desky a knihy, ale v tom už bude muset pokračovat někdo jiný.“

„Životaschopná je pouze ta hudba, která má duchovní a citové zázemí.“

Sté narozeniny jsou takový malý zázrak. Vlastně možná dokonce velký. Skladatel Zdeněk Šesták je slaví právě dnes, 10. prosince 2025. Je tím pádem nestorem současné tuzemské hudby. Říkává prý, že by potřeboval dva životy: jeden na vlastní tvorbu, druhý na oživování hudebního odkazu citolibských mistrů, muzikantů působících v osmnáctém století v jeho rodišti nedaleko Loun. Dva životy nikdo nemáme, ale i tak může dnes Zdeněk Šesták spokojeně bilancovat: v jedné ruce potěžkává stovku svých skladeb, v druhé výsledky celoživotního muzikologického bádání a nadšeného úsilí, které věnoval Citolibům. Na obou stranách má určitě splněno.

„Nejznámější z Purcellových děl věnovaných jejímu svátku je Hail! Bright Cecilia, provedená roku 1692.“

„Název díla odkazuje na patronku hudebníků, libreto má nicméně jako hlavní téma teorii ‚harmonia mundi‘, podle které hudba byla ústřední silou při stvoření Země.“

„Britten měl k takové kompozici přinejmenším ještě jeden nemalý důvod. Narodil se totiž v roce 1913 na její svátek…“ 

Cecilie, podle katolické i pravoslavné církevní tradice pro svou mučednickou smrt prohlášená za svatou, je patronkou hudebníků, duchovní hudby a chrámového zpěvu i patronkou zpěváků a řemeslníků zhotovujících hudební nástroje. Proto jsou mezi jejími obvyklými atributy ve výtvarném umění hudební nástroje, zejména varhany a housle. Pokud žila, narodila se v Římě možná roku 200 a byla pro svou víru popravena možná 22. listopadu roku 230. Ale ať tak, nebo jinak, mnohokrát se každopádně potom objevila v umění.

„Na sklonku života sám předpověděl, že ‚jestli se na mě bude pro něco vzpomínat, pak to bude pravděpodobně kvůli Janáčkovi‘.“

„Jako na neuvěřitelný zážitek vzpomínal na jeden večer v roce 1947, kdy poprvé uslyšel z orchestřiště Národního divadla ‚ty nádherné hluboké mollové akordy‘, první takty opery Káťa Kabanová.“

„Němčina nebyla v Praze po válce moc populární, jak tušil, tak se učil česky.“

Britský dirigent Charles Mackerras byl milovníkem Mozarta a Händela, rád se věnoval Brahmsovi a Wagnerovi i anglickým autorům, ale jeho největší láskou byl nezpochybnitelně Leoš Janáček. Obklopený samozřejmě ještě dalšími tuzemskými skladateli od Dvořáka a Smetany po Martinů. Životní dráhu znalce a proroka české tvorby, ohraničenou daty 17. 11. 1925 a 14. 7. 2010, připomínáme zastávkami v Londýně, v Praze, Brně a Berouně při jeho nedožitých stých narozeninách.

„Veřejné vystupování v otcově souboru jí zachutnalo natolik, že jako dvacetiletá založila ženské kvarteto a poté ženský orchestr.“
„Nedůvěru, s jakou byl přijímám, lze nejlépe vyčíst z novinových kritik, které provázely jejich stále častější turné.
„Autorku ‚živých melodií, které dovedou potěšit‘ připomene 1. ledna 2026 Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků.“

Proč si každoročně 28. října připomínáme vznik neexistujícího státu? Asi proto, že mnohým z nás je odkaz někdejšího Československa stále čímsi blízký. A platí to i pro klasickou hudbu, do které kromě známých pojmů od Hummela po Moyzese patří i zapomenutá skladatelka, ale především dirigentka prvního ženského orchestru na světě Josephine Amann-Weinlichová.

„Přestože Vyšehrad a Vltava zazněly v Praze na Žofíně nedlouho po dopsání, Šárka byla uvedena až o dva roky později, 17. března 1877.“

„Ve prospěch nemocného Smetany, kterého nevybíravě kritizovali, vystoupil tehdy Jan Neruda: Cožpak překáží Petřín některému z těch oblázků, které leží dole na břehu Vltavy…?“  

„Báseň Z českých luhů a hájů vyznívá bukolicky i nádherně roztančeně, velkolepě i měkce, jako důvěrně známá hudba vyjadřující štěstí.“

Do Jabkenic k rodině dcery Žofie se ohluchlý Bedřich Smetana přestěhoval z Prahy definitivně až v roce 1876, ale i předchozí rok už je s myslivnou na Mladoboleslavsku spojen v jeho životě poměrně výrazně. Komponoval tam v létě klavírní cyklus Sny a symfonickou báseň nazvanou velmi příznačně Z českých luhů a hájů. Rok 1875, ohraničený dokončením Šárky a přijetím libreta k Hubičce, byl pro něj dobou postupného poznání, že jeho sluch je ztracen nevyléčitelně.

„Johann Strauss mladší začínal jako devatenáctiletý s vlastním orchestrem jako mladičký konkurent zavedeného otcova tělesa.“

„Pověst operety jako pokleslé a trochu zastaralé lidové zábavy není úplně spravedlivá.“

„Největší úspěchy vždy sklízel jeho ikonický valčík Na krásném modrém Dunaji z roku 1867, neoficiální rakouská národní hymna.“

Světový den opery se připomíná 25. října, v den, na který připadají dvoje hudební narozeniny – v roce 1838 se v Paříži narodil Georges Bizet a v roce 1825 v Sankt Ulrich, dnes součásti Vídně, Johann Strauss syn. Zatímco první z nich je autorem Carmen, jednoho ze tří nejhranějších operních děl, druhý se stal králem nejen valčíku, ale i operety. V zábavním žánru, jedinečně rozkročeném mezi komickou operou a činoherní komedií, patří jeho Netopýr, spolu s Nocí v Benátkách a Cikánským baronem, k těm nejoblíbenějším.

„Narozen do sudetské, německy hovořící rodiny, strávil v Aussig neboli v Ústí nad Labem úvodních patnáct let života.“

„Nečekal, až mu NDR zabrání v občasném hostování na Západě, a roku 1984 se nevrátil ze Spojených států.“

„V Torontu navázal na skvostnou trojici, která ho na dirigentském stupínku předcházela: Seiji Ozawa, Karel Ančerl a sir Colin Davis.“

V Americe dirigoval absolutní elitu od Newyorské filharmonie přes Bostonskou, Chicagskou či Losangeleskou. Mnohokrát pozdvihl taktovku v Carnegie Hall. Předtím byl mimo jiné šéfdirigentem a generálním uměleckým ředitelem Drážďanských filharmoniků. Dodnes je čestným dirigentem Národního symfonického orchestru na Taiwanu. Jak to, že je pro nás Günther Herbig, rodák z Ústí nad Labem, dobře utajeným současníkem? A čím to, že se po něm dnes, v jeho čtyřiadevadesáti, slehla zem? Přitom do světa klasické hudby obtiskl výraznou stopu, která si žádá alespoň rámcového zmapování.

„Finále Jenůfy v režii Martina Glasera je jedním z nejzdařilejších divadelních řešení závěrečné katarze této opery.“

„I kdyby se po hrstce několika výlučných představení za Ostrčilovou Legendou z Erinou definitivně zavřela opona, stálo to za to.“

„Příklonem k repetitivně minimalistické hudbě se Glass kdysi nějakým zázrakem dotkl podvědomí posluchačů tak silně, že se k jeho hypnoticky nekonečným konsonancím stahují tak nezadržitelně, jak hlodavci za píšťalou krysaře.“

Tři města, tři večery, tři autoři, tři operní díla, tři různé, různorodé zážitky… a mnoho podnětů pro přemýšlení. Určitě víc než tři. V Brně hrají s novými tvářemi a hlasy v obsazení Janáčkovu Jenůfu, v Praze pro šest představení nastudovali Ostrčilovu Legendu z Erinu a v Ostravě dávají čtrnáctkrát, i s veřejnými generálkami šestnáctkrát, Glassův Proces. Otázky zatím tři: Je Janáček ještě stále tak strašně moc nesrozumitelný? Je Ostrčilova hudba opravdu mrtvá? A čím to je, že je Glassův minimalismus tak posluchačsky lákavý?

„Do divadelního světa vstoupil ve svých 44 letech už jako zralý a uznávaný umělec. Jeho jevištní práce vznikaly mezi lety 1940 a 1982.“

„Na jevišti vypravil Čertovu stěnu, Tajemství, Hubičku a Prodanou nevěstu, k níž se opakovaně vracel.“

„Prodaná nevěsta se pro Karla Svolinského stala celoživotní scénografickou výzvou.“

Karel Svolinský (1896—1986) kdysi poznamenal: „Byl jsem pronásledován ctižádostí dosáhnout co možná nejčistšího souzvuku Smetanovy hudby a scénického obrazu.“ Tato slova velmi přesně vystihují jeho přístup k divadelní práci, zejména k inscenacím oper Bedřicha Smetany. Ačkoliv byl znám především jako malíř, grafik, ilustrátor a autor užitého umění, jeho scénografie představuje jednu z nejvýznamnějších kapitol českého výtvarného a hudebně-dramatického umění 20. století. Přinášený materiál souvisí s otevřením nové výstavy v Muzeu Bedřicha Smetany, kdy se dnes uskuteční koncert, na kterém zazpívají mezzosopranistka Monika Jägerová a sopranistka Tamara Morozová.

„Slovenskou filharmonii, jejíž mohutný zvuk rázem zaplnil rozměrný prostor Zámecké jízdárny ve Valticích, vedl Tomáš Brauner jistými, čitelnými gesty.“

„Sólového partu v Korngoldově Houslovém koncertu se ujal mladý Američan Joshua Brown.“

„Notoricky známá Dvořákova Novosvětská zaujala svým provedením, do něhož orchestr i dirigent vložili pečlivé úsilí, takže ve výsledku zněla zároveň povědomě i neotřele.“

Prologem 20. září počínaje, věnoval se 10. Lednicko-valtický hudební festival až do soboty 19. října hudbě z „Nového světa“. Téma, zohledňující jako vždy konkrétní námět z kraje, kde se festival koná, tentokrát vyplynulo z historie dovozu zámořských dřevin, které zdejší areál významně obohatily. Podobně jako nyní Gershwinova či Bernsteinova hudba při zahájení až po Coplandovu či Dvořákovu v rámci závěrečného koncertu. Jakkoli byla kdysi jednou z importovaných rostlin zmarlika kanadská, letošní ročník LVHF rozhodně nehrozil zmarem. Naopak. Že festival opět zvolil nosný námět, prokázalo sobotní festivalové finále, zároveň důstojné i dojemné. Hrála Slovenská filharmonie s Tomášem Braunerem.

„Webernova věrnost Schönbergovým doktrínám neústí v prachobyčejné epigonství, nýbrž v důsledné překonání a konečné popření schönbergovské estetiky.“

„Igor Stravinskij, celoživotní nepřítel německého romantismu, nacházel ve Webernových partiturách uspokojení, jež nemohl nalézt ve wagnerovsky smýšlejícím Schönbergovi.“

„Webern je ryzí konstruktér notové osnovy, jeho skladby jsou atematické, vynášejí do popředí fenomén samotné organizace a formové souvislosti.“

„Umění není pro každého, a pokud ano, přestává být uměním.“ Touto větou Arnold Schönberg shrnuje základ estetického programu své tvorby, jež nemá jít po srsti vkusu většinového publika, ale s pomocí nových hudebních technik sloužit budoucímu rozměru hudebního umění a nekompromisně čelit konzervativní potřebě nahrazovat vše nové starým a věčně platným. S ještě větší jistotou by šlo Schönbergův kontroverzní výrok aplikovat na dílo Antona Weberna, od jehož smrti dnes uplynulo osmdesát let…