„Jako mistrovská díla patří dnes Labutí jezero, Spící krasavice a Louskáček do zlatého fondu baletního žánru, stejně tak jako je hudba všech tří, zejména v orchestrálních suitách, mimořádně oblíbenou součástí symfonického repertoáru.“

„Petipa skladateli dodával přesně časově spočítané požadavky a pokyny. Staly se vodítkem pro průběh a směřování hudby, podrobně navázané na příběh i na veškerý pohyb. Některé tance se proměnily v orchestrální hity.“

„V Americe, kde nejspíš vznikla nejsilnější tradice zařazování díla jako ikonické součásti vánočního období, pochází skoro polovina tržeb baletních souborů z uvádění Louskáčka.“

Málokteré hudební dílo světového repertoáru patří tak neoddělitelně k vánočním svátkům jako Čajkovského Louskáček. Měl premiéru v prosinci 1892. Od té doby je stálicí klasického repertoáru baletních souborů po celém světě, titulem oblíbeným u dětských i dospělých diváků. Pohádka vypráví o dárcích pod stromečkem, o holčičce a jejím oživlém dřevěném panáčkovi, který se promění v prince. I kdyby šlo jen o sen, je to krásná představa, že?

Knihu o Louskáčkovi napsal v roce 1816 německý romantický básník a spisovatel Ernst Theodor Amadeus Hoffmann, později ji, už méně hrůzostrašně, převyprávěl Alexandre Dumas starší. Opakovaně vychází tiskem, stala se předmětem nejrůznějších literárních úprav, tématem obrázkových knížek a předlohou pro další umělecká díla.

Kulturní Kodaň například před dvěma desetiletími žila projektem, který obrátil vzhůru nohama mnohé vžité představy. Hiphopovým baletem Louskáček. Byl vyprodaný ještě beznadějněji než klasický Čajkovského Louskáček uváděný souběžně v jiném sále. Scénografie v moderní podobě příběhu využívala dokonce rampy pro skateboardy. Sólisté předváděli akrobacii, radost z pohybu a sílu, ovládání animace celého těla. Šlo o hvězdy pouličního break-dance, electric boogie, pantomimy a dalších, z hlediska vážného umění alternativních projevů. Iniciátor, režisér a choreograf Steen Koerner se snažil přizpůsobit cítění současných dětí, co se týká jejich hraček a her, takže cínoví vojáčci byli vojáky z počítačové hry a myší král příšerou, jaké se prodávají v hračkářstvích…

Šlo o akční představení, malé děti se asi mohly bát. Jasným poselstvím příběhu o vítězství dobra a lásky, naznačeného postavou křehoučké primabaleriny, mířili nicméně tvůrci k ostatním generacím. Pomáhala jim i rozkošně neodolatelná činoherní postava Anděla, dlouhou dobu spíše bezradného hybatele děje. A protože byla i tato pohádka, stejně jako u Čajkovského, zarámována do vánoční nadílky v rodině, objevila se na scéně soudobá dánská rodina s opilým otcem a mládencem tmavé pleti jako přítelem dívky… Čajkovskij zazněl jen v náznaku, jinak šlo o moderní rockovou a taneční hudbu.

Čajkovského baletní pohádka Louskáček vznikla z podnětu a na objednávku literáta a divadelníka Ivana Alexandroviče Vsevoložského, ředitele petrohradského Mariinského divadla, který předtím stál už za baletem Spící krasavice. Po Labutím jezeře z roku 1877, premiérovaném ve Velkém divadle v Moskvě, a po Šípkové Růžence neboli Spící krasavici z roku 1890, poprvé uvedené v Petrohradu, je Louskáček třetím a posledním Čajkovského baletem. Všechny tři jako mistrovská díla patří dnes do zlatého fondu žánru, stejně tak jako je hudba všech tří, zejména v orchestrálních suitách, mimořádně oblíbenou součástí symfonického repertoáru.

Na Vsevoložského stručné libreto navázal scénářem a choreografií Marius Petipa, původem francouzský tanečník, žijící však od mládí trvale v Rusku a v této době sedmdesátník. Skladateli dodával během jeho práce na partituře tempa a stopáže pro každé číslo, přesně časově spočítané požadavky a pokyny, takové, jaké se staly základem a zřetelným vodítkem pro průběh a směřování hudby, podrobně navázané na příběh i na veškerý pohyb.

Choreografii Louskáčka nakonec kvůli Petipově nemoci dokončil a k premiéře dílo dovedl Lev Ivanov. Nic to však nemění na tom, že díky desítkám detailně propracovaných děl, uváděných postupně v Mariinském divadle, je právě Petipa považován za skutečného „otce“ klasického baletu.

Nový balet měl v carském divadle v Petrohradu premiéru v prosinci 1892, v jednom večeru společně s Čajkovského jednoaktovou pohádkovou operou Jolanta, vyprávějící o síle lásky a zázračném uzdravení slepé princezny. Za hudebním nastudováním obou hudebně-dramatických děl stál Eduard Nápravník, dirigent českého původu, který působil v Mariinském divadle celé půlstoletí. Debut tam měl v roce 1864 nastudováním Mozartova Dona Giovanniho. Za pár let, ve třiceti, byl jmenován prvním kapelníkem. Jeho působení v čele orchestru této scény, které se uzavřelo v roce 1914 a bylo spojeno s uváděním novinek ruských autorů i s objevováním evropského repertoáru, s hudebním divadlem i s koncerty, je považováno za vrcholnou éru v hudebních dějinách petrohradské opery.

Odkaz Čajkovského, prvního ruského profesionálního skladatele, po Glinkovi další zakladatelské postavy ruské hudební kultury, zasahuje do hudby absolutní i programní, komorní i symfonické, v hudebním divadle do opery i do baletu. Udržel si potřebný nezávislý odstup jak od konzervativních zastánců západních hudebních vzorů, tak od radikálů Mocné hrstky, vesměs nadšených amatérů, zdůrazňujících národní cítění a hledajících svébytný hudební výraz. Tyto dvě dosavadní protichůdné tendence ruské hudby dokázal překlenout a pozitivní stránky obou možných přístupů nakonec propojit – to znamená ruské tradice nestavět do protikladu k pohledu na evropský Západ. Jeho hudbu – která vřelými melodiemi, vesměs ukotvenými v národním dědictví, vytváří obraz o typickém ruském romantismu – dnes publikum po celém světě miluje pro její výraznou vzrušenou emocionalitu, vášnivost i melancholii.

V případě Louskáčka zpočátku Čajkovskij jen přijal zakázku, třebaže prý „nijak zvlášť nechtěl zrovna psát balet“. S Louskáčkem byl údajně také méně spokojený než se Šípkovou Růženkou. Nakonec se však právě jeho partitura, určitě i díky jím samotným upravené orchestrální koncertní suitě, stala jednou z jeho nejznámějších a nejoblíbenějších. V Louskáčkovi přinesl melodicky opojnou hudbu, detailně inspirovanou, od začátku do konce krásnou, originální a charakteristickou, šikovně ilustrující různá prostředí dalekých krajů i vlastní národní kořeny, tančící květiny a další poetické scény. Proslulé je úplně první výrazné zapojení celesty, neobvyklého nového nástroje, teprve nedávno představeného v Paříži… Některé tance se proměnily v orchestrální hity, využívané jako málokterá jiná hudba i komerčně, v celosvětové popkultuře. A v Americe, kde nejspíš vznikla nejsilnější tradice zařazování díla jako ikonické součásti vánočního období, pochází skoro polovina tržeb baletních souborů z uvádění Louskáčka!

A o čem že ta pohádka je? Dívenka dostala jako vánoční dárek dřevěného panáčka. Je to Louskáček, vojáček se zoubky na louskání ořechů – takový, jaké kdysi vyráběli lidoví řezbáři na německé straně Krušných hor: užitečný v kuchyni, ale sloužící zároveň jako talisman mající nosit štěstí. V devatenáctém století byly takové figurky oblíbenou součástí vánočních trhů… V pohádkovém příběhu loutka kouzelně ožívá. Společně s dalšími vojáčky mimo jiné přemůže Myšího krále. A když se promění v krásného prince, doprovází holčičku do zasněžené země a do Sladkého království… Pak ale přijde probuzení doma pod vánočním stromkem, s figurkou v klíně. Byl to všechno jen sen…?

Balet Louskáček – Ščelkunčik, The Nutcracker, Nußknacker – je asi nejznámějším zpracováním stařičkého romantického námětu. Přestože prošel mnohými dramaturgickými i choreografickými proměnami, jedno platí stále: už neoddělitelně patří k vánočním dnům.

————-

Věděli jste, že…

… od Čajkovského Eduard Nápravník uvedl v premiérách mimo jiné také jeho Pikovou dámu nebo Pannu Orleánskou a Patetickou symfonii?

… to byl Eduard Nápravník, kdo představil Petrohradu Wagnerovu operní tetralogii Prsten Nibelungův?

… balet Louskáček byl pracovně nejprve nazývaný Vánoční stromeček?

… Marius Petipa proslul v Rusku nejprve jako tanečník a teprve pak jako dlouholetý hlavní baletní mistr petrohradských carských divadel?

… pražské Národní divadlo stálo nejen za prvním zahraničním uvedením Louskáčka, ale předtím, ještě za skladatelova života, také za zahraniční premiérou jeho opery Evžen Oněgin?

Foto: Steen Koerner Studio, Petr Veber, Národní muzeum Praha, Wikipedia / a.n. / volné dílo, Národní divadlo / Serghei Gherciu, Wikipedia / Vladimir Makovsky / volné dílo