„I dcera Terezie Liehmannové tvrdila, že skladateli při zhudebňování Terinky a učitele Bendy v Jakobínu byli vzorem její maminka a dědeček ze Zlonic.“

„Vztah s Annou prošel i tragickými okamžiky, když jim krátce po sobě zemřely první tři děti.“

„Josefínu Dvořák tajně miloval.“

První máj je „lásky čas“, ale také dnem úmrtí ústřední postavy Roku české hudby, totiž Antonína Dvořáka; dnes uplývá sto dvacet let od jeho skonu. Portál KlasikaPlus.cz přináší další díl seriálu Dvořák v souvislostech, tentokrát zaměřený na Dvořákovy romantické známosti.

Hned na začátku nelze nezmínit maminku Antonína Dvořáka Annu Dvořákovou, rozenou Zdeňkovou (7. února 1820, Uhy – 1882, Kladno). Antonín Dvořák byl její prvorozený syn a měl osm sourozenců: Františka (1843–1888), Aloisii, později provdanou Maršnerovou (1845 – ?), Josefa (1848–1920), Adolfa (1850–1922), Janu později provdanou Strakovou (1851–1938), Karla (1855 – ?), Marii (1857–1857) a Marii, později provdanou Urbanovou (1858–1931). Bohužel se nedochovala žádná fotografie ani kresba maminky Antonína Dvořáka, na rozdíl od otce Františka, jehož podobu známe. S maminkou stejně jako s otcem Františkem Dvořákem měl Antonín hezký vztah a až do konce života je finančně podporoval, jak se můžeme dočíst například v dopise zaslaném na Kladno 1. září 1882: „Milý tatínku a maminko! Zde vám posílám dvacet fl[orinů] na činži s malým příspěvkem, totiž patnáct fl[orinů] a pět zlatých na přilepšenou.“ 

Terinka

Toníkovou první láskou byla Terezie Liehmannová (1840–1917), říkalo se jí Terinka. Dcera zlonického učitele Antonína Liehmanna, který dával Antonínu Dvořákovi během jeho 2letého pobytu ve Zlonicích hodiny hry na housle a violu, na klavír a varhany, probíral s ním generálbas a harmonii. S Terinkou Liehmannovou Antonín zpíval duety. O vztahu Dvořáka k Liehmannově dceři svědčí čtyřverší vepsané skladatelovou rukou do památníku mladé dívky 7. září 1858 a gratulace – barevná tištěná kartička lemovaná krajkou z 26. července 1860, předaná Terince při návštěvě ve Zlonicicích.

Na šťastné období ve Zlonicích Dvořák později zavzpomínal při komponování opery Jakobín. Opera Jakobín je zasazena do městečka popisem i charakteristikou kulturního života podobného Zlonicím. Postava kantora Bendy (ale mohl by to být klidně Liehmann, má totiž dceru Terinku, jako Liehmann) stejně jako Liehmann řídí sbor a komponuje a obdivuje i téhož skladatele (W. A. Mozarta). I dcera Terezie Liehmannové M. Seykorová tvrdila, že skladateli při zhudebňování Terinky a učitele Bendy v Jakobínu byli vzorem její maminka a dědeček ze Zlonic.

Dvořák se do Zlonic příležitostně vracel. Přijel například na koncert uspořádaný ve „Velké hospodě zlonické“, tedy v budově, v níž byl před lety skladatelův otec šenkýřem. Výtěžek z úspěšného koncertu, konaného 26. září 1880, připadl na postavení hřbitovního pomníku Dvořákova učitele Antonína Liehmanna. Dvořák zde účinkoval se svou manželkou Annou, její sestrou Klotildou Čermákovou a dalšími. 

Josefína a Anna 

Poté, co celá Komzákova taneční kapela přešla do orchestru Prozatímního divadla, skončilo sice Dvořákovi hraní v pražských hostincích, ale přišel tím zároveň o vedlejší příjmy. Aby svou finanční situaci zlepšil, začal roku 1865 soukromě vyučovat hru na klavír. K jeho prvním žačkám patřily Anna a Josefína Čermákovy, dcery zámožného pražského zlatníka a vlastence Jana Jiřího Čermáka. Anna byla tehdy nenápadné jedenáctileté děvče, kdežto její atraktivní šestnáctiletá sestra Josefína byla členkou činoherního souboru Prozatímního divadla. S Annou se Dvořák později oženil, ale do Josefíny se zamiloval. Jestli se chudý muzikant Josefíně, společensky stojící nad ním, ze svých citů vůbec vyznal a zažil hořkost odmítnutí, nebo jestli to byla tajná, nikdy nevyslovená láska, zůstane asi Dvořákovým tajemstvím. Víme jen (dle svědectví Josefa Suka), že to byla láska nešťastná. Pod těmito dojmy napsal Dvořák mezi 10. a 27. červencem 1865 písňový cyklus Cypřiše. Cyklus, ke kterému se Dvořák celý život vracel a o němž později Simrockovi řekl: „Představte si hocha, který je zamilovaný – to je obsah.“ Vznikl zhudebněním osmnácti básní ze sbírky Cypřiše Gustava Pflegera-Moravského. Svou poetickou výpovědí vystihují duševní stav čtyřiadvacetiletého skladatele. Vzpomíná na svou milovanou (v básni 1 a 2), líčí svoji bolestnou situaci, do níž se mu promítá sen o minulosti (3). V duchu znovu prožívá blaženosti lásky (4–8), ale pocit zklamání a zoufalství se vrací (9–11). Zůstal mu jen milenčin dopis (12). Uprostřed přírody se cítí osamělý a opuštěný (13–14), láska je mu trýzní (15–17) a trýzeň osudem (18). Dvořákovská literatura dává často i obě symfonie z roku 1865 do souvislosti se skladatelovým milostným vzplanutím. V Symfonii c moll vidí výraz touhy a nadějí a v Symfonii B dur se objevuje vyléčení z nedávného milostného zklamání. 

Anna 

Anna Františka Čermáková (17. června 1854, Praha – 14. července 1931, Vysoká u Příbramě), provdaná Dvořáková, je stejně hudebně nadaná jako její starší sestra, ale nemá tak vysoké ambice. Má krásný alt, který jistě upoutal i Dvořáka. Věří ve Dvořákův talent a dává mu to najevo. Milostný vztah mezi Antonínem a Annou vznikl pravděpodobně začátkem roku 1873 a brzy začali pomýšlet na sňatek. Rodiče Anny byli zpočátku proti. Byli přesvědčeni, že dcera zámožného zlatníka si zaslouží lepší partii, než je o třináct let starší chudý skladatel. Na rozhodnutí rodiny nemělo vliv, ani když Anin otec, Jan Jiří Čermák, koncem února 1873 zemřel. Avšak uplynulo pár měsíců a všechno bylo jinak. Anna byla těhotná a svatba se jevila jako žádoucí řešení. A tak se Antonín 17. listopadu 1873 v kostele sv. Petra v Praze žení s Annou Čermákovou, která byla před osmi lety jednou z jeho prvních klavírních žaček. Po svatbě bydleli v rodině Čermákových na Florenci a 4. dubna 1874 se jim narodil prvorozený syn Otakar. Na jaře 1874 se stěhují do vlastního bytu (pokoj, kuchyň) v prvním patře domu čp. 1364/II v ulici Na Rybníčku č. 14 v tzv. svatoštěpánské čtvrti. Zpočátku vedli chudý život, neboť Dvořák neměl stálý příjem a peníze získával převážně kondicemi. Aby uživil rodinu, nastoupil 15. února 1874 na místo varhaníka v kostele u sv. Vojtěcha v Praze. Jejich vztah prošel i tragickými okamžiky, když jim krátce po sobě zemřely první tři děti. V srpnu 1875 jim zemřela dva dny po narození dceruška Josefa, což vzhledem k vysoké dětské úmrtnosti byla událost hrozná, ale poměrně běžná. Horší pro mladý pár bylo úmrtí rok staré Růženky v polovině srpna 1877, která se napila z láhve s fosforovým roztokem, kterou měla každá rodina na výrobu zápalek, a otrávila se. Ani ne za měsíc, přesně v den Dvořákových šestatřicátých narozenin, zemřel i prvorozený syn Otakar na neštovice. Antonín Dvořák se z tíživé situace snaží vymanit usilovnou prací na již dříve započatém oratoriu Stabat mater. Po tomto pro mladý pár tragickém období se na podzim roku 1877 stěhují do nového bytu v Žitné ulici č. 10 a vše se obrací k lepšímu. Během dalších deseti let se jim narodí šest dětí (6. června 1878 Otilie, 13. ledna 1880 Anna, 17. srpna 1881 Magda, 9. února 1883 Antonín, 9. února 1885 Otakar a 4. dubna 1888 Aloisie). Všechny se dožily dospělého věku. 

Anna se díky svému talentu i krásnému hlasu uplatnila jako zpěvačka. Podle časopisu Dalibor její hlas vzbuzoval „patosním svým kontraaltem, plnozvučným a zároveň lahodným v obecenstvu pravý úžas“. Zpívala v chrámových sborech – v kostele u Panny Marie Sněžné nebo v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí. Tento původně katolický kostel byl v letech 1871–1918 v užívání ruské pravoslavné církve. Občas vystupovala i jako sólistka v písňových a oratorních skladbách svého manžela. Byla i první interpretkou některých jeho děl, například písní Ave Maria a Ave maris stella, které Dvořák složil v letech 1877 a 1879 během letního pobytu na zámku Sychrov, kde došlo i k prvnímu provedení těchto písní v tamní zámecké kapli. Při velkém koncertě ve prospěch Národního divadla 29. března 1880, na jehož programu byly pouze skladby Dvořákovy, zpívala v premiéře Dva čtverozpěvy pro ženské hlasy a cappella (Moravské dvojzpěvy) upravené pro tuto příležitost. Uplatňovala se i jako sólistka v oratoriu Stabat mater, op. 58 v Olomouci 1884, v Plzni 1884 či v Kroměříži 1886. Stejně tak koncem téhož roku vystupovala jako sólistka i během koncertů pražského Hlaholu konaných na Žofíně. Altové sólo Inflamatus z téhož oratoria přednesla 7. května 1891 na koncertě v Písku, uskutečněném na skladatelovu počest po obdržení čestných doktorátů. Spoluúčinkovala při premiéře Mše D dur, op. 86 v zámecké kapli v Lužanech 11. září 1887. Byla sólistkou také v Requiem, op. 89 v Kroměříži 23. a 24. dubna 1892.

Anna se tudíž mohla podílet i na manželově práci. Pomáhala mu korigovat party, radila mu v koncertních záležitostech a někdy ho i k vystoupením pobízela, jak se dozvídáme z dopisu adresovaného Antonínu Rusovi z dubna 1886, ve kterém se Antonín Dvořák zmiňuje, že se rozhodl dirigovat Stabat mater v Kroměříži až na naléhání své ženy.

Jejich vztah byl plný lásky a porozumění, oslovení v dopisech z Londýna „Milý drahoušku“ a „Milá ženuško“ to jen dokládá. V pozdější korespondenci se samozřejmě objevuje i oslovení „Milá Anna“ a „Milý Antone“.

Pro Dvořáka byla Anna nejen milující partnerka a matka jejich dětí, ale i celoživotní opora. Skladateli zajišťovala potřebný klid na tvůrčí práci. Měla na starosti celou domácnost a také rodinný rozpočet. Zdá se, že pro Dvořáka byla ideální ženou. Pozoruhodný je i deníkový zápis Petra Iljiče Čajkovského z února 1888: „Oběd u Dvořáka. Jeho žena je prostá a sympatická a je skvělá hospodyně.“ I přítel Antonína Dvořáka Johannes Brahms ji popsal jako: „Vzornou manželku, která svému muži odklízí z cesty každou nepříjemnost, dbá na studium dětí a pečuje o všechno“. Brahms uznával a respektoval Dvořáka jako skladatele, měl k němu osobní sympatie a jako starý mládenec se dobře cítil i v kruhu jeho rodiny. V dopisech Simrockovi o tom říká: „Hodiny strávené s ním byly velmi příjemné a milé“ nebo „v tuto chvíli jdu už naposledy na oběd s Dvořákem a jeho paní, jejichž návštěva byla pro mě velkou radostí“.  Obdiv neskrýval ani k Dvořákově manželce: „Neznám jediného mezi svými přáteli, který by měl takovou ženu!“ Osobní sympatie a soulad v uměleckých názorech Brahmse k Dvořákovi a k jeho ženě vyústily v nabídku Brahmse, aby se Dvořák i s rodinou přestěhoval do Vídně: „Podívejte se, Dvořáku, vy máte mnoho dětí a já už nemám skoro nikoho. Jestli něco potřebujete, můj majetek je Vám k dispozici.“ 

Pokud to Anně rodinné okolnosti dovolovaly, byla svému muži oporou i při cestách do Německa, Anglie, Ruska. Byla s ním i po celou dobu působení v Americe v letech 1892–1895, přestože některé z jejich nedospělých dětí zůstaly v Čechách, což jim oběma způsobovalo trýzeň a starosti. V době, kdy Antonín Dvořák váhal nad nabídkou z Ameriky, to byla právě Anna, která v celém procesu sehrála důležitou roli. Po hlasování celé rodiny, včetně dětí, bylo rozhodnuto, že do Ameriky pojede Antonín Dvořák, jeho žena, nejstarší dcera Otilka a starší syn Antonín. To byl první pobyt, který se uskutečnil v letech 1882–1884, přičemž uprostřed pobytu do Ameriky přijely i ostatní děti. Druhý pobyt byl již kratší (1894–1895) a tehdy si manželé vzali s sebou jen syna Otakara.

Antonín Dvořák svoji rodinu nadevše miloval a nejvíce je to patrné z jeho dopisů z Ameriky, kde byl jen s částí své rodiny: „Dá Pánbůh, že 31. května budu již vidět v tváře svých milých, tak dlouho postrádajících dítek,“ píše v dopise z New Yorku. Poté, co děti koncem května 1893 do Ameriky konečně dorazily, měl Dvořák takovou radost, že na poslední straně rukopisné partitury symfonie „Z Nového světa“ pod slovy Chvála Bohu poznamenal: „Děti přijely do Southhamptonu! (1. 33. odp.: telegram přišel.)“.

Dcery Antonína Dvořáka: Otilie, Magda, Anna a Aloisie se mezi sebou důvěrně oslovovaly podle svých charakteristických znaků: Krásná, Smíšek, Minerva (dobrotivá a moudrá), Vejlupeček. Doma se jim říkalo Otla, Mářa nebo Mařka, Anča nebo Aninka a Ziča nebo Zinda. Přestože všechny děti byly vedeny k hudbě, nejvíce hudebního nadání podědila Otilie a Magda. Obě hrály na klavír, Magda zpívala a občas i vystupovala (většinou interpretovala otcovy skladby). 

Nejstarší dcera Otilie, provdaná Suková, měla smysl pro hudbu, hrála na klavír i čtyřručně a údajně i komponovala. V Americe s rodiči Otilie pobývala dva roky (od 27. září 1892 do 19. května 1894). Svého otce doprovázela i na devátou a poslední návštěvu Londýna v březnu 1896. S otcem pravidelně chodila do divadla, nejčastěji do Národního, kde se také setkala se svým budoucím chotěm Josefem Sukem. Oba se pak vídali i při Sukových návštěvách Vysoké. Okolo roku 1895 se v dopise svěřuje své sestře Anně, že miluje Josefa Suka, žáka ze skladatelské třídy jejího otce a od roku 1891 jednoho ze členů Českého kvarteta. Antonín Dvořák svou dceru hluboce miloval a když se blížila její svatba s Josefem Sukem, kterého si vážil, snažil se ji s trochou žárlivosti oddálit. Manželství bylo uzavřeno 17. listopadu 1898 v kostele sv. Štěpána v Praze současně s oslavou stříbrné svatby manželů Dvořákových. Sukovi měli jediné dítě, syna Josefa, narozeného 19. prosince 1901. Po porodu se u Otilie začíná projevovat srdeční choroba a trombóza v noze a 6. července 1905 v Křečovicích předčasně umírá. Jejich syn Josef byl sotva tříapůlleté dítě. Později se stal inženýrem a byl otcem houslisty Josefa Suka (nar. 8. srpna 1929 v Praze). 

Magdalena, provdaná Šantrůčková, třetí dcera Antonína Dvořáka. Studovala v letech 1898–1902 na pražské konzervatoři. Do Ameriky přijela za rodiči se svou tetou Terezií Kouteckou a sourozenci Annou, Otakarem a Aloisií 31. května 1893. Učila se i na housle, ale záhy toho nechala. Od roku 1901 vystupovala jako koncertní pěvkyně, vládla silným dramatickým sopránem. Jedno z jejích prvních veřejných vystoupení se uskutečnilo v Nelahozevsi 8. září 1901 na počest Dvořákova jubilea. Od té doby interpretovala zejména písně a árie svého otce, vystupovala i jako sólistka.

Ačkoli se Antonín Dvořák dočkal mimořádných ocenění a několika čestných doktorátů, velkou zásluhu na jeho úspěchu měla jeho milovaná žena Anna, s níž prožil harmonické manželství trvající jednatřicet let…

Josefína

Josefína Čermáková (17. ledna 1849 – 27. května 1895), provdaná hraběnka z Kounic, byla úspěšnou českou divadelní herečkou, Dvořákovou múzou a později i švagrovou.

Narodila se stejně jako její mladší sestra v rodině pražského zlatníka Jana Jiřího Čermáka a Klotildy Čermákové, roz. Procházkové. Odmala tíhla k divadlu a spolu se svými sestrami byla vedena i k hudbě. Byla žačkou Elišky Peškové a od roku 1862 členkou pražského Prozatímního divadla. Postupně se stala jednou z nejúspěšnějších českých divadelních hereček. Hrála role naivek a sentimentálních žen, vynikala ve francouzském repertoáru a určitou dobu i v úlohách operetních. Velmi dobře zpívala a krátce pomýšlela i na pěveckou dráhu. Josefínu a její mladší sestru Annu docházel vyučovat hře na klavír, tehdy ještě neznámý Antonín Dvořák. Znali se z Prozatímního divadla, kde Dvořák hrál devět let na violu. Dvořák ji tajně miloval. Josefína se na plese v roce 1872 seznámila s hrabětem Václavem Robertem z Kounic a o rok později přijala angažmá ve dvorním divadle v německém Výmaru. Koncem roku 1877 si po pětileté známosti v kostelíku v Třebsku bere hraběte Václava Roberta z Kounic. Za svědka jim šel Antonín Dvořák. Po svatbě divadlo natrvalo opustila. Od jara do podzimu pobývala na zámečku na Vysoké u Příbrami, který dostala svatebním darem od svého manžela. Tím, že se neoženil se šlechtičnou, nemohl pobývat na Slavkově, svém rodovém sídle. Zimu trávila převážně v Praze na Smíchově v Mostecké ulici č. 4, nynější Zborovské. Hodně též s manželem cestovala, nejčastěji do Vídně, zvláště v době, kdy se její manžel stal poslancem Říšské rady. Manželství zůstalo bezdětné. S Antonínem Dvořákem ji pojilo celoživotní přátelství a obě rodiny se často navštěvovaly, zejména při pobytech na Vysoké. Na Vysoké se Dvořákovi natolik zalíbilo, že si od švagra zakoupil starší hospodářské stavení se zahradou a nechal ho přestavět na své letní sídlo (dnes vila Rusalka). Za skladatelova působení v Americe Josefína Kounicová Dvořákovým často psala. V letech 1892–1895 odeslala Dvořákovým jednatřicet dopisů adresovaných převážně sestře Anně, i když se v nich obracela i na svého švagra. Psala v nich o jejich dětech v Praze, o mamince Klotildě Čermákové, o novinkách v uměleckém světě, koncertech, divadelních představeních, vyřizovala i různé vzkazy od Dvořákových přátel a známých, informovala o Vysoké, radila, jak by měli děti cestovat za moře za nimi, a informovala o svých i manželových nemocech apod. Jen několik dopisů bylo určených pouze Dvořákovi, oslovovala ho Antone a vykali si. Dvořákovy dopisy jí adresované jsou většinou nezvěstné. 

V rodině Josefíně říkali Pepi nebo Pepičko a děti o ní mluvili jako o tetě Pepi, jako například v dopise Terezie Koutecké (sestra Josefíny a Anny) ze dne 9. ledna 1893, kde své sestře Anně Dvořákové píše: „Andula (dcera Antonína a Anny Dvořákových), když jsme včera byli u tety Pepi, četla Dvořákové psaní a naříkala jím, že nikdy takové pěkné psaní a dlouhé nepíšete jako tetě Pepi.“ 

Ve třiceti letech začala mít problémy se srdcem, které přetrvaly po zbytek jejího života. O svém zdravotním stavu se zmiňuje téměř v každém dopise, jako například v dopise Antonínu Dvořákovi do New Yorku dne 9. dubna 1894: „Jsme tady zase zde ve Vídni a já jako obyčejně po příjezdu, ať už je to do Prahy neb sem, musím aspoň týden odležet, což také tentokráte pilně dodržuji. Mrzí mne to však neb jest venku velice krásné počasí, podívala bych se raději na svět, vždyť jsem v Praze za ten čtvrt roku, co jsme tam strávili, byla nejvýše osmkrát z domu. Těším se na léto na Vysokou asi zrovna tak jako Vy.“  

Zemřela 27. května 1895 na Smíchově ve věku šestačtyřiceti let, krátce po Dvořákově návratu z Ameriky. Dle matričního záznamu o úmrtí a pohřbu je jako příčina úmrtí uvedena srdeční vada. Pohřeb se konal v bazilice sv. Václava na Smíchově dne 29. května 1895 za hojné účasti rodiny, příbuzných a známých.  V chrámové lodi byl vystavěn slavnostní katafalk. Poté, co zazpívali členové sboru Národního divadla pod vedením kapelníka Adolfa Čecha, byla rakev přenesena na čtyřspřežní otevřený pohřební vůz, odkud velký pohřební průvod pokračoval na smíchovský hřbitov na Malvazinkách.

S osobností Josefíny Kounicové je spojena i kompozice jednoho z Dvořákových nejslavnějších děl, Violoncellového koncertu h moll, op. 104. V době, kdy na něm skladatel pracoval, Josefína umírala. Dvořák na její památku rozšířil závěr finální věty a použil v něm melodie Josefíniny oblíbené písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně, op. 82. 

……………………

„Nikdy jsem neslyšela bratrance mluvit surově, frivolně neb dvojsmyslně. Byl veskrze vznešený, mravný, bezúhonný. Nikdy nepřicházel domů pozdě, ženských známostí, milostných pletek neměl, a říkalo se v rodině, „že se Anton ženských bojí“. Pamatuji, že někdy poznamenal: „ale to je hezká holka!“ dál však nikdy nešel. Jednou si udělala mládež dvou – tří sousedních rodin masopustní zábavu u nás, poněvadž jsme měli klavír. Prosili Dvořáka, aby přišel mezi ně, aby zahrál, on však ani nepřišel domů, spal po prvé jinde.“ 

– ze vzpomínek sestřenice Anny Duškové

„Mně se Dvořák líbí. Je nesmírně dobromyslný a přirozený. Do hudby je zamilován vášnivě a je přesvědčen, že je to nejlepší na světě. Dvořák nedomýšlí se o sobě, sláva ve světě neměla naň vlivu: zůstal tak přirozeným, jakým byl dříve. Zdá se, že ve všem, co dělá, je horlivým.“ 

– Marie Červinková-Riegrová

„Všecko je zde velmi krásné a těší mne to velice, a přece je mi zde smutno bez –Tebe! Tvůj, Tvůj, na věky Tvůj Antonín.“ 

– Dvořák manželce z Vysoké 22. května 1885

„Kdykoliv otvírám tobolku a vidím naše robátka, líbám je a Tebe v duchu. Buď sbohem. Tvůj Antonín.“ 

– Dvořák manželce z Londýna 18. srpna 1885