„Carmen, Lazebník sevillský, La Favorita, Fidelio, Síla osudu, Don Giovanni a María Padilla, to je sedm nejznámějších operních děl navždy spojených s ulicemi, náměstími a budovami, se skutečnými místy v sevillských uličkách.“

 „Když si velcí umělci cenili tohoto města jako významného geografického centra a zdůrazňovali jeho krásu, nepřímo Sevillu proměnili v exotické a podnětné prostředí, inspirativní pro rozvoj velkých oper v 18. a v romantickém 19. století.“

„Sevillským operním fenoménem je především Carmen, nezávislá, vášnivá a přelétává cikánka, která se brzy stala romantickým symbolem ideálů odporujících tehdejší evropské mentalitě.“

Carmen, Don Juan a Figaro. To jsou tři nejznámější postavy, s nimiž se den za dnem po celém světě znovu a znovu připomíná a zpřítomňuje Sevilla. Jméno ikonického kulturního centra španělského jihu zaznívá v operních divadlech v souvislosti se čtyřmi díly, patřícími mezi ta nejhranější. Stojí za nimi skladatelé Mozart, Rossini a Bizet. Ano, andaluská metropole ´hraje´ nejen v Lazebníku sevillském, ale i ve Figarově svatbě, Donu Giovannim a v Carmen. Figuruje však také v Beethovenově Fideliovi, v Donizettiho Favoritce a Marii de Padilla, ve Verdiho Síle osudu a v řadě dalších oper, z nichž mnohé už jsou dnes neznámé a některé naopak velmi moderní. Prý jich je na sto padesát. Které jiné město by se jako dějiště oper mohlo pochlubit obdobným počtem?!

Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho býval v pražském Stavovském divadle typicky silvestrovským odpoledním představením; hrával se kdysi česky a byl v ten výjimečný den v mluvených pasážích vděčnou příležitostí k ještě větším odchylkám od textu než jindy, k rozpustilým slovním šprýmům. Zábavná a svižná komická opera plná intrik, vynalézavosti i nezapomenutelných árií se teď v poslední den roku hraje vpodvečer v Mahenově divadle v Brně, jen s tím rozdílem, že italsky a s titulky. Pak je improvizace obtížnější… Ale mrštný a prohnaný holič, hrabě v převleku za opilce, vyprovázení nechápajícího učitele hudby z místnosti, protagonisté na žebříku, četníci v domě a obelstěný poručník krásné Rosiny…, to je arzenál situací a prostředků, které nezklamou ani hudebně, ani jako zábavná groteska. Inscenace se tam hraje od roku 2007!

Sevilla, hlavním město Andalusie, kulturní centrum jižního Španělska ležící na řece Guadalquivir, je dnes s téměř sedmi sty tisíci obyvateli po Madridu, Barceloně a Valencii čtvrtým největším městem v zemi. A vzhledem k bohaté historii sahající do devátého století před naším letopočtem městem mimořádně zajímavým. Vystřídali se tam Féničané, Kartáginci, Římané, Vizigóti a na dlouhá staletí Arabové, tedy Maurové. Když začali postupně dobývat města na Pyrenejském poloostrově křesťanští panovníci, byla Sevilla v roce 1248 jedním z prvních získaných opěrných bodů. Reconquista skončila však až roku 1492 dobytím Granady.

Po objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem v tomtéž roce se Sevilla, i když neleží přímo u moře, stala jediným přístavem ve Španělsku, odkud mohly vyplouvat lodě do Nového světa a vracet se s americkými surovinami. Ze Sevilly vyplul rovněž portugalský mořeplavec Fernão de Magalhães, španělsky Fernando Magallanes. Muž ve službách španělského krále Karla V. vyrazil roku 1519 na cestu, během které se poprvé podařilo obeplout celou Zemi a dokázat, že je kulatá. Z pěti lodí se po třech letech vrátila jen jedna, on sám zahynul rukama domorodců na Filipínách. Konec zlaté éry města přišel o století později – s epidemií moru a s postupným zanášením řeky a jejích břehů pískem.

V době zrodu žánru opery, tedy kolem roku 1600, byla Sevilla jako obchodní centrum největší říše té doby ještě nejdůležitějším městem v Evropě. Není divu, že se stávala zdrojem inspirací a aspirací i v literatuře a hudbě a že jím zůstala ještě dlouho. Seville je věnováno více oper než kterémukoli jinému městu na světě… Určitě i proto, že právě ze Sevilly Španělsko exportovalo své mýty – zejména ten o Donu Juanovi, ale později i o Figarovi a o Carmen. Když si v 16. a 17. století velcí umělci cenili tohoto města jako významného geografického centra a když velcí spisovatelé zlatého věku zdůrazňovali krásu jeho ulic, budov a náměstí, nepřímo Sevillu proměnili v exotické a podnětné prostředí, inspirativní pro rozvoj velkých oper v 18. a v romantickém 19. století.

Na začátku příběhů o Figarovi byla Beaumarchaisova komedie Le Barbier de Séville z roku 1775. Francouzský autor pro ni použil motivy ze Cervantesova díla. Figuroval tam rovněž libretista Cesare Sterbini. Na konci pak stojí jedna z nejvydařenějších a nejznámějších oper světového repertoáru. Krystalicky typická opera buffa Lazebník sevillský Gioacchina Rossiniho, tehdy pod názvem Almaviva, o sia L’inutile precauzione, měla premiéru 20. února 1816 v Teatro Argentina v Římě.

Dalšími autory oper založených na stejném prvním dílu Beaumarchaisovy volné trilogie o Figarovi byli Giovanni Paisiello v roce 1782, Nicolas Isouard roku 1796, Francesco Morlacchi v roce 1816 nebo Constantino Dall’Argine roku 1868. Po dvou staletích je jasné, že obstál pouze Rossini.

Sevillu použili i skladatelé, kteří ji nikdy nenavštívili, jako Wolfgang Amadeus Mozart a Ludwig van Beethoven… Mozartova Figarova svatba, složená v roce 1786 a premiérovaná ve Vídni 1. května toho roku, vychází z druhého dílu trilogie, kterou Beaumarchais napsal roku 1778. Činoherní předloha, nestárnoucí francouzská veselohra plná intrik, nevěry, převleků, překvapivých situací a také mnoha zmínek o právu vladaře na první noc s něčí nevěstou, je dobovou satirickou obžalobou mocných. Panovníci sice hru zakazovali, ale zakázat ji jako operní libreto naštěstí opominuli. A tak libretista Lorenzo da Ponte spolu s Mozartem stvořili pobaveně nemravnou operní komedii o dobových mravech, která je neméně pikantní. Hudbou, udávající ději tempo a rytmus, je navíc povýšená na nesmrtelné nestárnoucí divadlo. O Figarově svatbě se mimochodem traduje, že po prvním pražském uvedení, v roce 1786 nedlouho po vídeňské premiéře, si Mozartovy geniální melodie prozpěvovali lidé na ulici. Nebylo by divu.

S Prahou je spojen i Mozartův Don Giovanni, premiérovaný tam hned následujícího roku 1787. Také se odehrává v Seville, i když to není nijak výrazně zdůrazňováno. Don Juan je španělským mýtem, který po boku Dona Quijota pronikl do světové kultury nejhlouběji. Fiktivní postava inspirovaná protagonistou hry El burlador de Sevilla y convidado de piedra (Podvodník ze Sevilly a Kamenný host) od Tirsa de Moliny dala vzniknout více než padesáti scénickým dílům: Baletní pantomima Don Juan od Christopha Willibalda Glucka je z roku 1761, opera Il convitato di pietra od Vincenza Righiniho z roku 1776, jednoaktová opera Don Giovanni Tenorio od dvojice Giovanni Bertati & Giuseppe Gazzaniga z roku 1787…, ruská opera Kamenný host od Alexandra Dargomyžského, založená na Puškinově textu, je z roku 1872… I zde je po dvou staletích nicméně zřejmé, že plně obstál pouze Mozart.

Téma Dona Juana vychází ze španělské legendy o prostopášníkovi, který je nakonec potrestán nadpřirozenou silou, sochou muže, kterého zabil. Klasická verze je i ta poitalštěná Mozartova: Don Giovanni se pokusí o znásilnění Dony Anny, zabije jejího otce Komtura a nakonec je stržen do pekla… Ačkoli donjuanovský mýtus prošel různými městy a v průběhu let se vyvíjel, nejvíce se prosadil v Seville. A to natolik, že se v průběhu dějin propojil s postavami ze sevillské historické minulosti. A tak se v Seville dá najít bývalý dům Dona Juana Tenoria, rezidence Doni Any de Pantoja, snoubenky Dona Juana v Zorrillově hře, nebo rodinná hrobka Tenoriů, která se nacházela v místě, kde je dnes oblouk radnice.

Beethovenův Fidelio, jeho jediná opera z roku 1805, v druhé verzi z roku 1814, se rovněž odehrává v Seville – konkrétně ve vězení, které bývalo v hradu Castillo San Jorge, předtím od roku 1481 až do 17. století sídle španělské inkvizice. Jde o tradičně nezávislou městskou čtvrť Triana na druhém břehu řeky, než je staré centrum, v minulosti cikánskou čtvrť s proslulými sevillskými kachlíkářskými dílnami. Narodil se tam nespočet umělců, toreadorů a interpretů flamenka… Leonore se v opeře v převleku jako Fidelio dostane do vězení, odkud chce dostat svého manžela Florestana, španělského aristokrata, drženého tam protiprávně jeho politickým nepřítelem Donem Pizarrem. Před smrtí oba zachrání příjezd ministra – přichází Pizarrův pád a osvobození vězňů.

Do Sevilly patří i středověký monarcha Pedro I. zvaný Krutý, kastilský král, a jeho milostný poměr s Doñou Maríou de Padilla. Italská opera Maria Padilla Gaetana Donizettiho vznikla podle hry Françoise Ancelota. Premiéra se konala 26. prosince 1841 v milánské La Scale… O rok dříve měla 2. prosince v Paříži premiéru Donizettiho Favoritka (La Favorite), jejíž děj se odehrává v roce 1340 a také ve Španělsku. Novic Fernando se při modlitbách zamiluje do neznámé dívky a odchází kvůli ní po roztržce s opatem z kláštera. Dostává se až do zahrady domu, kde dívka bydlí a vyznává jí lásku. Leonora vyznání opětuje, ale nepřizná, že je favoritkou, tedy milenkou, kastilského krále… Tak je rozehrána operní tragédie, končící Fernandovým návratem do kláštera a Leonořinou smrtí žalem…

A Síla osudu, v originále La forza del destino, opera Giuseppa Verdiho z roku 1862, která měla premiéru v Petrohradu? Je zpracováním první španělské romantické divadelní hry Don Álvaro o la fuerza del sino od Ángela de Saavedra. Leonora, dcera sevillského markýze Calatravy, je zamilována do Alvara – člověka, který jí podle tehdejších pravidel však není roven svým původem, ač pochází z královského rodu Inků… Tragédie končí soubojem soků a smrtí Leonory.

Sevillským operním fenoménem je ovšem především Carmen, nezávislá, vášnivá a přelétává cikánka, která se brzy stala romantickým symbolem ideálů odporujících tehdejší evropské mentalitě. V exotickém městě našla pro rozvíjení fikce ideální prostředí. Opera Georgese Bizeta se odehrává v Seville kolem roku 1830 a hudebně těží z tamního koloritu. Měla v Paříži premiéru v březnu 1875, přesně tři měsíce před skladatelovou smrtí. Příběh temperamentní mladé ženy pracující v továrně na tabák, a Dona Josého, který kvůli ní dezertuje z armády a později ji ze žárlivosti zabije, je založen na novele Prospera Mériméea.

Díky silnému námětu nesenému nesmrtelnými melodiemi se Bizet svou vášnivou, hudebně chytlavou operou zařadil mezi nejúspěšnější skladatele. Přesto, že se dožil pouhých sedmatřiceti. Smutnou skutečností je, že opravdového úspěchu své opery, na které si zakládal a v jejíž úspěch věřil, se nedožil. Premiéra totiž kvůli nekonvenčnosti námětu publikum šokovala natolik, že Carmen nejprve nebyla přijata. Mezinárodního uznání dosáhla teprve během následujících několika let.

K „sevillským“ operám patří i Don Juan de Mañara od Henriho Tomasiho z poloviny dvacátého století. Jejím motivem je hra Miguel Mañara od Oscara Vladislase de Lubicz-Milosze. Odehrává se v Seville v 16. století. Mladý šlechtic Miguel Mañara, který je mimochodem skutečnou historickou postavou, oslavuje své nejnovější výboje, když se objeví stařec, Don Fernand. Hosté jeden po druhém odcházejí a Mañara tak zůstává čelit svému svědomí, Duchu nebes… Žádá o ruku nevinnou mladou ženu a zříká se svého života plného zhýralosti. Girolama však půl roku po svatbě umírá. Mañara, přemožený zoufalstvím, chce ukončit svůj život, ale Duch nebeský ho vede po duchovní cestě, zatímco ulicí prochází procesí Zeleného čtvrtka. Mañara vstupuje do kláštera a přísahá opatovi, že se zřekne svého minulého života a další žití zasvěcuje charitě a dobrým skutkům. Když na konci života přemýšlí o své minulosti, Duch Země mu přikazuje, aby ho následoval do posmrtného života. Zahradník, který přichází starého mnicha později probudit, ho nachází mrtvého… Premiéra se uskutečnila roku 1956 v Mnichově. Už předtím – v roce 1947 v Monte Carlu, kde se Tomasi stal dirigentem městské opery – zazněly Liturgické fanfáry, součást opery. „Píšu pro širokou veřejnost. Hudba, která nevychází ze srdce, není hudba,“ odpovídal skladatel těm, kteří ho obviňovali, že není dostatečně avantgardní.

Z moderních oper se sevillských reálií týká rovněž opera vyprávějící o prvním obeplutí světa, jehož počátkem i cílem byla, jak jinak, Sevilla. Autorem libreta opery Magallanes. No rosa sin espinas (Magalhães. Není růže bez trní), kterou složili Marco Reghezza a Giovanni Scapecchi, je Núñez de la Fuente, španělský antropolog a historik působící na Univerzitě v Seville. Stojí i za vlivnými  sociokulturními a vzdělávacími projekty, včetně multikulturního programu pro mladé lidi Na Peugada de Magalhães. Je také zakladatelem a generálním tajemníkem Světové sítě magických měst, respektive Red Mundial Ciudades Magallanicas, Globální sítě Magalhãesových měst, a propaguje lokality „Route Magalhães-Elcano“ pro zapsání na seznam světového dědictví UNESCO.

Inscenace integrovala všechna umění, která z opery udělala globální uměleckou formu: hudbu, zpěv a herectví a k tomu špičkové audiovizuální technologie. Hudba kombinuje inspiraci gregoriánským chorálem s atonálními melodiemi; odráží tak podle autorů nejistotu a tajemství plavby pěti lodí vedených Magellanem. Uvedení v roce 2025 bylo předznamenáním 500. výročí svatby Karla V. a Isabely Portugalské, která se odehrála v Seville 10. března 1526.

Pak je tu ale ještě jedno jméno: Manuel García (1775–1832), slavný sevillský rodák – tenorista, hlasový pedagog a operní skladatel. Vzdělání získal jako zpěvák ve sboru katedrály Panny Marie v Seville. Jako operní pěvec debutoval v 17 letech v divadle v Cádizu, pak působil v různých divadlech ve Španělsku jako zpěvák, dirigent a skladatel operet. V roce 1808 odjel do Paříže. Tam, stejně jako ve všech velkých italských městech a v Londýně, ho provázel velký úspěch. Garcia plánoval, že se usadí v Mexiku, ale politické události ho přiměly k návratu do Paříže. Naposledy vystoupil v srpnu roku 1831, rok před smrtí. Je pohřben na hřbitově Père Lachaise. Jeho starší dcera se stala slavnou zpěvačkou známou pod jménem Maria Malibran a druhá dcera Pauline Viardot rovněž vynikla jako hudebnice. Na téma Garciovy písně El contrabandista zkomponoval Franz Liszt Rondeau fantastique sur un thème espagnol pro klavír.

Španělská hudební historiografie od 19. století označovala renesanci za nejslavnější období hudby své země, se skladateli jako Tomás Luis de Victoria, Cristóbal de Morales a Francisco Guerrero. Za zlatý věk španělské hudby pak označovala až národní školu, kterou formovali Isaac Albéniz, Manuel de Falla, Joaquín Turina a Joaquín Rodrigo. Dlouhé období 17., 18. a 19. století bylo prakticky ignorováno. Přitom se ukazuje, že znovuobjevení Manuela Garcíi jako kvalitního operního skladatele je zásadním momentem, který přepisuje mnohaletý pohled na španělskou hudbu.

První nahrávka jeho hudby vznikla v roce 1994 s výběrem Caprichos líricos v podání rossiniovského tenoristy Ernesta Palacia. A zásadním okamžikem  bylo v roce 2000 newyorské vydání knihy Manuel García (1775-1832), kronika života belcantového tenora na úsvitu romantismu , kterou napsal James Radomski. Sevillské divadlo Teatro de la Maestranza, jehož malý sál je pojmenován po Manuelu Garcíovi, uspořádalo pak roku 2005 sérii přednášek a koncertů zaměřených na tohoto zapomenutého autora. V roce 2007 to pak vedlo Mezinárodní festival hudby a tance v Granadě k uvedení opery Il califfo di Bagdad, asi nejlepšího z Garcíových italských děl, která přímo ovlivnila Rossiniho Lazebníka sevillského.

Traduje se, že první opery v Seville se dávaly v Teatro de la Montería v královském Alcázaru, a to v době pěti let, po která ve městě pobýval král Filip V. První představení se konalo v roce 1767. Do Sevilly je přivezla společnost José Chacóna a všichni zpěváci byli Italové… Do roku 1779 se v Seville odehrálo pětatřicet oper a zarzuel. Královský dekret z 30. března však znamenal přechodný zánik opery… Navzdory zákazům se nicméně vývoj zastavit nedal. Nakonec byly jak v Seville, tak v Madridu zákazy zrušeny. Na ulici Calle San Eloy vzniklo dočasné divadlo z cihel a dřeva, které hostilo operní sezónu po dvanáct let, než vyroste velkolepé divadlo na náměstí Plaza del Duque, na ikonickém místě ve městě. Opravdová velká změna k lepšímu nastala pro operu v Seville ovšem až slavnostním otevřením legendárního divadla San Fernando 21. prosince 1847. Do roku 1870 byla pak kvalita mezinárodních zpěváků vystupujících v Seville překonávána pouze Londýnem a Vídní.

V Teatro de San Fernando, které dosáhlo mezinárodního věhlasu, byly provedeny stovky oper. V roce 1973 však bylo zbořeno a město nemělo dostatečné zázemí pro pořádání tohoto typu akcí. Až do roku 1991, kdy španělská královna 2. května otevřela nové moderní Teatro de la Maestranza. Nachází se vedle Torre del Oro a býčí arény Real Maestranza, poblíž řeky Guadalquivir, na pozemku, kde stávala kasárna Maestranza de Artillería. Díky variabilní akustice se v divadle konají různá představení – od oper přes koncerty vážné hudby až po recitály, včetně flamenka, baletu a zarzuel. Hlavní sál s kapacitou 1800 diváků je i sídlem Královského sevillského symfonického orchestru. Následně byla ještě 5. prosince 1991 vedle hlavního průčelí slavnostně odhalena Mozartova bronzová socha.

Rok 2025 byl rokem prvního ročníku Sevillského operního festivalu, nového bienále pořádaného v rámci programu a kulturní strategie nazvané Sevilla, město opery. Konal se od 25. září do 12. října a představil Sevillu jako „múzu i jeviště univerzálního lyrického vyprávění“. Program Sevilla, město opery zdůrazňuje historické spojení mezi městem a žánrem hudebního divadla a usiluje v tomto kontextu o revitalizaci ústřední role Sevilly na národní i mezinárodní úrovni.

Carmen, Lazebník sevillský, La Favorita, Fidelio, Síla osudu, Don Giovanni a María Padilla, to je sedm nejznámějších operních děl navždy spojených s ulicemi, náměstími a budovami, se skutečnými místy v sevillských uličkách. V Seville dodnes je – a turistům se ukazuje – řada míst propojených s operními ději. Býčí aréna, brána Maestranza, u které Don José ve finále dramatu ze žárlivosti zavraždí Carmen, stará tabáková továrna z 18. století s bývalým vězením, kde naopak – i v Mériméeho díle – má příběh mezi dělnicemi počátek; dále Královský Alcázar, kde žili protagonisté Donizettiho oper La Favorita a María Padilla, Hospital de la Caridad, Královská kavalérie, trh v Trianě na místě bývalého hradu San Jorge, Židovská čtvrť, Vodní alej Callejón del Agua, palác Mañara… a také Figarův dům a ve čtvrti Santa Cruz na ulici Argote de Molina dokonce Rosinin balkon.

———–

Věděli jste, že…

…Bizetova Carmen je v repertoáru divadel po celém světě třetí ze čtyř nejčastěji uváděných oper, že před ní figurují Traviata a Kouzelná flétna a hned za ní první desítku doplňují Bohéma, Figarova svatba, Tosca, Don Giovanni, Madama Butterfly, Lazebník sevillský a Rigoletto?

Foto: Wikipedia - volné dílo, Festival Sevilla 2025, Archiv Národního divadla, Národního divadla Brno a Národního divadla moravskoslezského a Petr Veber

Facebook X E-mail WhatsApp