Za své aktivní půlstoletí v české hudební kultuře zanechal stopu hlubší než mnozí jiní, stopu zásadní a nesmazatelnou. Je nicméně zvýrazněna nejen charakteristickým profilem a jedinečnými uměleckými výsledky, ale také tím, že odešel předčasně, příliš brzy, v pouhých jedenasedmdesáti. Řeč je o Jiřím Bělohlávkovi, dirigentovi, jehož život začal před osmdesáti lety, 24. února 1946, a uzavřel se 31. května 2017.

Jiřího Bělohlávka si pamatujeme – my, kteří jsme ho vídávali na pódiu a potkávali ho i v zákulisí, ale nevytvářeli jsme s ním znějící hudbu – jako noblesního, korektního, opravdového a nepovrchního, pečlivě promýšlejícího a precizujícího formulace svých myšlenek… a stejně odpovědně, důkladně a soustředěně dirigujícího. A odhadovali jsme, že uprostřed těch, kteří s ním hudbu tvoří, také nesmlouvavě pracovitého, plně oddaného tomu, co právě dělá, férového, vážného, inspirujícího, ale samozřejmě i schopného se usmát a zasmát. Ani trochu ovšem nemilujícího vyrušování, lajdáctví a frajerství. Jaký byl v průsečíku toho všeho doopravdy, jaký byl s přáteli a jaký doma, to vědí jen ti nejbližší.

Jisté je, že budil zcela přirozeným způsobem respekt. Byl velkou, i když neokázalou osobností. Čím dál víc. A zároveň bylo s přibývajícími roky zřejmé, že ho práce a pobyt v britském prostředí nejen zocelily zkušenostmi, ale také uvolnily. Sám ostatně přiznával, že se v Anglii cítil dobře… Jednou z podstatných věcí je určitě vědomí existence neochvějné fair-play, které mi v Británii dodávalo neobyčejnou jistotu, řekl s odstupem. Jestliže sólový hráč něco nemohl zahrát, jak si dirigent představoval, přestože o to společně usilovali, mohl si Jiří Bělohlávek podle svých slov být jist, že to prostě lépe nejde a že to není vzkaz typu „s vámi to nechci hrát“. Naprostá oddanost věci a připravenost přinést to nejlepší, co mám, ve prospěch společné práce, byla podle něj v Londýně úžasná, nakažlivě krásná.

Na začátku jeho umělecké dráhy je absolventský dirigentský koncert na Pražské konzervatoři. Bylo 6. března 1966 a Jiří Bělohlávek, nedlouho po dvacátých narozeninách, měl své první vystoupení s taktovkou ve Dvořákově síni Rudolfina, tehdy Domu umělců – na pódiu, na kterém později s Českou filharmonií, Pražskou komorní filharmonií i dalšími tělesy provedl na čtyři sta koncertů. K zakončení studia dirigoval orchestr posluchačů konzervatoře. Na programu byla Mozartova Koncertantní symfonie pro housle a violu, Brahmsův Dvojkoncert pro housle a violoncello a Dvořákova Pátá symfonie. Během dalšího půlstoletí spolupracoval s více než dvěma stovkami orchestrů ze všech světadílů, dirigoval skoro čtyři tisíce koncertů a pořídil přes sedm set nahrávek. I ten poslední pražský koncert měl ve Dvořákově síni. Bylo to 5. května 2017 s Českou filharmonií. A o dva dny později svůj úplně poslední, s orchestrem PKF v Poličce.

Rodiště Bohuslava Martinů, kterého tak rád uváděl, bylo už předtím brzy zjara v roce 2011 svědkem jedné zcela výjimečné kapitoly v uměleckém životě Jiřího Bělohlávka – týdenního soustředění se studenty. V Poličce šlo o přípravu Smetanovy Mé vlasti pro bezprecedentní květnový zahajovací koncert Pražského jara, svěřený pod jeho vedením a řízením v roce dvoustého výročí Pražské konzervatoře orchestru této školy. Srovnatelný jednorázový projekt se od té doby neuskutečnil. Byl to ovšem už jeho druhý zásadní „zářez“ podniknutý s mladými muzikanty. V roce 1994 Jiří Bělohlávek založil Pražskou komorní filharmonii. Projekt dlouhodobý, zásadní, nesoucí plody dodnes.      

Ke zrodu tohoto orchestru přispěl v roce 1992 Tomáš Hanus, tehdy houslista a student dirigování na brněnské JAMU. Dvacetičlenná skupina českých hráčů na smyčcové nástroje, studentů hudebních vysokých škol a konzervatoří, se na určitou dobu sešla v mezinárodním Mládežnickém orchestru Gustava Mahlera – a chtěli pak ve společném muzicírování pokračovat i nadále. Jiří Bělohlávek vyslyšel Hanusovu prosbu, zdali by mu s nově vznikajícím tělesem Giovani virtuosi da camera, později Novým českým komorním orchestrem, nepomohl v roli jakéhosi uměleckého garanta. Postupně z toho ovšem vzniklo mnohem víc, také víc než jen smyčce… A přišlo Bělohlávkovo rozhodnutí nebýt jen garantem, ale hlavním hybatelem. Projekt vzal za svůj a založil ansámbl plný elánu a odhodlání pracovat do co největšího detailu. Pracovitost a schopnosti členů formujícího se orchestru vedly k takovému pokroku, že k prvnímu veřejnému vystoupení došlo dva měsíce před avizovaným 17. listopadem 1994 – při slavnostním otevření rekonstruovaného sálu na Žofíně. PKF se nezadržitelně a velmi brzy stala fenoménem.

Začátek životní dráhy Jiřího Bělohlávka byl spojen se Státní filharmonií Brno. Poprvé se sešli na novoročním koncertě 1. ledna 1972. Spolupráce se vydařila, a tak na ni navázaly další společné aktivity. Tou první bylo v dubnu studiové natáčení suit Arama Chačaturjana. A už v říjnu toho roku předstoupil nedávný absolvent pražské AMU před brněnské obecenstvo – na abonentních koncertech poprvé jako nový stálý dirigent orchestru. Jeho první profesionální angažmá. V lednu 1973 účinkoval na prvním turné tělesa ve Spojených státech a pak v květnu ve Smetanově síni na festivalu Pražské jaro… „Přišel jsem tam jako naprostý greenhorn,“ vzpomínal na toto období. „Ale brzy jsem si našel mladé smyčcaře, s nimiž jsem navázal živý kontakt, fandili mně, já jim, byla s nimi ohromná práce i zábava. A měli zájem o muziku. Já měl tehdy svůj první magnetofon, všechny zkoušky jsem natáčel a s nejvášnivějšími nadšenci jsme pak vždy celé odpoledne záznam poslouchali a dělali z toho závěry.“ Bylo mu sedmadvacet…

Dvanáctiletou kapitolu v životě Jiřího Bělohlávka, tu nejdelší souvislou, vytvořilo jeho angažmá u Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Započalo roku 1977, po pěti letech strávených v Brně. Stal se v rodné Praze šéfdirigentem a důkladnou a cílevědomou prací posunoval těleso k většímu a většímu renomé. Po Václavu Smetáčkovi nakonec vytvořil v jeho historii další zásadní kapitolu. Budoval a rozšiřoval ale samozřejmě souběžně i svůj repertoár a své vlastní umělecké standardy. Osmdesátá léta už byla dobou zvětšujícího se počtu jeho samostatných zahraničních cest. A k tomu také jeho pražského operního debutu s Řeckými pašijemi Bohuslava Martinů.

Působení v čele PKF, jeho „filharmoníčků“, jak jim láskyplně říkal, plynule přecházelo do britského angažmá. V letech 1995 až 2000 působil jako hlavní hostující dirigent BBC Symphony Orchestra a v roce 2006 se stal na šest let jeho šéfdirigentem. Byly to roky v nahrávacím studiu i v sále Barbican, období s prezentací české hudby, včetně několika koncertních provedení oper, zároveň období, ve kterém sobě i jim dával najevo, že rozhodně není jen nějakým specialistou na exotickou tvorbu své země: byl neméně pracovitý ve světovém i ve specificky britském repertoáru. Až tak, že během let dirigoval postupně dokonce tři proslulé kultovní koncerty Last Night of the Proms, a to jako vůbec první z dirigentů, jejichž hlavním jazykem není angličtina. Vystoupení s mnohatisícovým, vlastenecky naladěným davem za zády, intenzivní koncerty plné uvolněné pódiové přítomnosti a obohacené o nezbytný proslov… Jiří, jak mu tam říkali, obstál v Londýně nejen umělecky, ale i lidsky.    

Na vrcholu je Česká filharmonie, těleso, které je pro každého českého dirigenta metou. Jiří Bělohlávek byl jejím šéfdirigentem dvakrát. Nejprve na pouhé dva roky na začátku turbulentních 90. let, protože bolestně rezignoval poté, co si část orchestru – s vidinou nových možností – vybrala a vynutila za šéfdirigenta německého umělce Gerda Albrechta. Druhá kapitola Bělohlávkova působení v roli šéfdirigenta České filharmonie se začala psát až v roce 2010, když ministerstvo kultury vypsalo konkurz na nového ředitele instituce. David Mareček, spravující v té době Filharmonii Brno, začal o této profesní výzvě přemýšlet s tím, že do toho půjde jen v případě, že získá pro svou koncepci Jiřího Bělohlávka…

To se nakonec podařilo – a oslovený, o dvě desetiletí zkušenější a zralejší, prosadil u zřizovatele své podmínky ohledně finančního ohodnocení filharmoniků, takové, aby společně s hráči, s nimiž už byl ve shodě, mohli usilovat o nejvyšší uměleckou kvalitu. Do Rudolfina přišel umělec bohatší o všechny cesty a výkony po světě, na koncertech i v operních domech, i o ty s Pražskou komorní filharmonií, umělec odhodlaný vydat ze sebe to nejlepší pro dobrou věc, a to v souladu s uměleckou radou orchestru, tedy v souznění týkajícím se obrody celé instituce a vůle k překonání dosavadní několikaleté stagnace filharmonie.

Láska k hudbě se u Jiřího Bělohlávka projevovala už v raném věku. Zpíval v Kühnově dětském sboru, věnoval se hře na violoncello, ale nakonec vystudoval na AMU dirigování. Byl dirigentem brněnské filharmonie, šéfem Pražských symfoniků, stálým dirigentem a na začátku 90. let i šéfdirigentem České filharmonie, založil a jedenáct let umělecky vedl PKF. Vedle londýnského angažmá hostoval u mnoha vynikajících světových orchestrů, včetně Berlínských filharmoniků, dirigoval v řadě divadel, včetně Metropolitní opery.

„Představuji si své působení v čele České filharmonie jako završení mé kumštýřské dráhy, je to pro mne návrat ke kořenům, z nichž jsem jako dirigent vyšel a kde bych rád zúročil výsledky svých celoživotních zkušeností,“ deklaroval. Filharmonie těžila z renomé budoucího šéfa prakticky ihned po oznámení jeho příchodu a samozřejmě i potom. Předem se zvýšil zájem o její vystoupení v nejslavnějších sálech světových metropolí. A zájem renomovaných labelů o natáčení. Přicházely krásné koncerty, zájezdy, srdečný ohlas. Dařilo se. Než jeho misi, obnovenou v roce 2012, po pěti letech předčasně ukončila zákeřná a nevyléčitelná nemoc.

Přesto nešlo a nejde o definitivní konec. Ani o pouhé vzpomínání. Je tu povědomí a tradice, na které lze navazovat. A jsou tu jeho žáci. Padesátník Tomáš Hanus, stojící v letech 2016 až 2026 jako hudební ředitel v čele Velšské národní opery, hostující po evropských operních divadlech a nově navíc u symfoniků na Islandu, dirigent mající před sebou podzimní debut v Metropolitní opeře. Tomáš Netopil s již uzavřeným desetiletým působením u filharmonie v Essenu, s hostováním po světě a od roku 2025 stojící v čele Pražských symfoniků. Marko Ivanović mající za sebou dirigentské vedení pardubické filharmonie a brněnské opery. Jakub Klecker s Kantilénou, ostravskou operou, olomouckou filharmonií a dlouhou budoucností v Janáčkově opeře v Brně, zároveň pedagog JAMU… Zbyněk Müller a jeho roky u filharmonie v Košicích… Nejdál z nich to teď dotáhl asi čtyřicátník Jakub Hrůša. Po studiích nastoupil jako mladičký šéf k Filharmonii Bohuslava Martinů do Zlína, potom převzal na několik let orchestr PKF a nakonec zamířil v roce 2016 jako šéfdirigent na více než deset let do bavorského Bamberku. Roku 2025 se stal hudebním ředitelem Královské opery Covent Garden v Londýně a od roku 2028 bude zároveň šéfdirigentem České filharmonie… Celá silná nová generace, která na Jiřího Bělohlávka vzpomíná s vděčností a úctou, má v sobě otištěnu jeho stopu a nese jeho odkaz. Samozřejmě po svém, ale dál a dál.

V rubrice AudioPlus si poslechněte vyjádření na adresu Jiřího Bělohlávka od ředitele PKF Pavla Trojana a vzpomínku na něj od dirigenta Tomáše Hanuse.

Čtěte také třiapadesátidílný SeriálPlus z pera Alexandra Goldscheidera, mapující život a odkaz Jiřího Bělohlávka formou vzpomínek, svědectví i statistik.

Foto: www.jiribelohlavek.com, Česká filharmonie, Pražská komorní filharmonie, Pražské jaro, Zdeněk Chrapek, Petra Hajská, Ivan Malý

Facebook X E-mail WhatsApp