Je snadné ohrnout nad Novoročním koncertem z Vídně nos: „Valčíky, polky, mazurky, kvapíky, copak je to za umění? A navíc rok co rok skoro stejné skladby…“ Jistěže na tom něco je; toto matiné nelze poměřovat Mahlerem, Beethovenem, Mozartem. Že má ale vysokou úroveň, doloží 1. ledna 2026 pětice velkých jmen, profesně „těžkých vah“, které přímý přenos z Musikvereinu ozdobí: Dirigent Yannick Nézet-Seguin, choreograf John Neumeier, režisér Michael Beyer, prezident Vídeňských filharmoniků a houslista Daniel Froschauer a koneckonců i návrhář kostýmů Albert Kriemler. Výsledný dojem obohatí objevy v dramaturgii této události, vysílané televizním či rozhlasovým signálem a na streamu do 150 zemí světa.

Spíše než omílání notoricky známých pravd, že závěrem koncertu nesmí chybět vytleskaný Pochod Radeckého a že bude Zlatý sál vídeňského Spolku přátel hudby vyzdoben záplavou květin, se proto zaměřme na to, čím kdo z výše vyjmenovaných pojmů novoročnímu vysílání přispěje. Mimochodem, v gesci rakouského veřejnoprávního vysílatele ORF, sdružujícího pod jednou střechou rozhlas i televizi, bude do všech světadílů nabízeno po osmašedesáté. Česká televize se přidala přesně v polovině, k přelomovému datu 1. ledna 1993; proto vnikne povědomá znělka Eurovize do domácností na Nový rok 2026 v 11.15 hodin už po čtyřiatřicáté. Opět na programu ČT 2. Bude tomu tak nejen proto, že ČT art dopoledne nevysílá, ale i díky značnému diváckému zájmu, který tento přenos tradičně provází.

Poprvé pozdvihne na Nový rok taktovku před jedním z nejlepších orchestrů světa, jakým Vídeňští filharmonikové rozhodně jsou, kanadský dirigent Yannick Nézet-Séguin. Loni oslavil padesátiny, podle vlastních, lehce pobavených slov je „ve věku, kdy muž už ví a ještě může“. Přestože se už sedm let pyšní tak prestižní pozicí, jakou je funkce uměleckého ředitele newyorské Metropolitní opery, jeho pouť na stupínek v den Novoročního koncertu z Vídně byla příznačně dlouhá. Trvala plných patnáct let, během nichž Nézet-Seguin absolvoval s tamními filharmoniky řadu vystoupení v Rakousku i po světě. A nedávno také televizní Koncert letní noci ze zahrad Schönbrunnu či Poctu Palais Garnier, ikonickému pařížskému sálu z roku 1875 u příležitosti jeho výročí. Vídeňští prostě neposkytnou příležitost, jakou na Nový rok nabízí matiné pro stovky miliónů diváků, hned tak někomu. 

Toto konstatování svádí k letmému odbočení na téma, proč dosud nikdy nestanul před Vídeňskými filharmoniky 1. ledna některý z našich dirigentů. Vždyť přece Václav Neumann dokonce ve Vídni napůl žil a Jiří Bělohlávek se těšil stejnému renomé jako mnozí z jeho konkurentů, když vynecháme hvězdné pojmy typu Riccarda Mutiho nebo Zubina Mehty. Odpověď je nasnadě: nikdo z našinců neměl s Vídeňáky časté kontakty a nebyl tedy pro potřeby Novoročního koncertu v „pořadníku“. Až Jakub Hrůša má, jsem si jist, dobře nakročeno. Nejenže dnes už patří ke světové dirigentské špičce, navíc Vídeňské filharmoniky už několikrát úspěšně vedl; poprvé na záskok, poté už s uctivou pozvánkou v poště. Naposledy Hrůša exceloval v Musikvereinu při několika koncertech, odpoledních i večerních, během prvního prosincového víkendu 2025. (Reflexe ZDE.) Proto si dovolím tipovat, že zhruba za osm, deset let může nadejít jeho novoroční chvíle. Anebo to zvládne dřív? Nemyslím, že by se tím v duchu zneklidňoval, času má ve svém věku habaděj. A před sebou náročnější umělecké výzvy.

Kromě Yannicka Nézet-Séguina se, ovšem neviditelně, podílí na matiné 1. ledna 2026 ještě jedna veličina, dokonce žijící legenda. Tou je americký tanečník a choreograf John Neumeier, kterému bude 24. února 2026 už sedmaosmdesát let. Neuvěřitelné půlstoletí strávil na čele Hamburského baletu, který sám založil poté, co se školil v Kodani, Londýně a především u Johna Cranka ve Stuttgartu. Ověnčen záplavou cen, zapsal se do dějin moderního tance jak svými adaptacemi Shakespearových her, tak kreacemi na Mahlerovy symfonie. Pokud se doyen jeho rozměru uvolí navrhnout dvě choreografie pro Novoroční koncert 2026, je v tom rozhodně víc než jen nostalgie nad tím, že se ve Vídni seznámil při této příležitosti před dvaceti lety se švýcarským módním návrhářem Albertem Kriemlerem, který se od té doby podílel na řade Neumeierových produkcí. Neumeier si totiž váží jak sólistek a sólistů baletu Vídeňské státní opery, tak samotného orchestru a jeho výkonů.

Budiž mi v této souvislosti umožněna ještě jedna odbočka. Bývám tázán, jak je v rámci přímého přenosu možné co nejdokonaleji sladit živě provozovanou hudbu v Musikvereinu s předtočenými tanečními kreacemi, pořízenými v několikaměsíčním předstihu na různých místech. Tentokrát v Hofburgu či v Umělecko-průmyslovém muzeu. Řešení patří k výrobním tajemstvím této události. Logika je ovšem následující. Na tom, co bylo natočeno někdy v létě, už během novoročního matiné nikdo nic nezmění. Že by měl dirigent na pódiu ukrytou mezi hudebníky či květinami obrazovku a vedl orchestr podle záběrů, není proveditelné. Zbývá jediná možnost. Na základě pečlivého nácviku, ostatně několik zkoušek a tři koncerty na záznam probíhají vždy od 27. prosince, může do děje zasahovat posádka přenosového vozu, umístěného venku před Musikvereinem. Velejemnými pohyby na režijním pultu zvládne usměrňovat, přizpůsobovat pohyb tanečnic a tanečníků hudbě z pódia. Že musí jít jen o diváckému oku neznatelné zásahy, je nabíledni. 

Vše proto záleží na tom, jak soustředěně a profesionálně se s touto výzvou vyrovnají další dva klíčoví muži. Oba v maximálním střehu. Kromě Daniela Froschauera, dohlížejícího od druhých houslí na sehranost Vídeňských filharmoniků, je to režisér televizního přenosu. Po kapacitě nedostižného profesního životopisu, jakou byl se stovkami zásadních přenosů a záznamů na kontě bezmála devadesátiletý Angličan Brian Large, převzal štafetu subtilní Berlíňan Michael Beyer. Špičkové vzdělání získal u největších pojmů svého oboru. Už během studií u režiséra Goetze Friedricha a poté u dalších vzorů Harryho Kupfera, Andrease Homokiho či Roberta Wilsona. Novoroční matiné zvládá se stejnou pečlivostí a pokorou, jakou jsem měl možnost pozorovat, když se během prvních covidových týdnů roku 2020 ujal přímého přenosu koncertů České filharmonie z liduprázdného Rudolfina, které jsem na kameru uváděl. Žasl jsem, jak zdvořile, nenásilně a přitom autoritativně s námi účinkujícími tehdy Michael Beyer pracoval; dobře si vědom skutečnosti, že tato náročná televizní disciplina je týmovou záležitostí.

V dobře promazaném soukolí Novoročního koncertu z Vídně se v předstihu uplatňují též znalci hudebního archivu, kterým tamní filharmonici disponují. Ve spolupráci s dirigentem, která probíhá průběžně i několik let, vyhledávají skladby, které buď dosud nezazněly anebo nabízejí cosi speciálního. Tentokrát půjde o dvě ukázky, jejichž autorkami jsou ženy. Vídeňská skladatelka, klavíristka a dirigentka Josephine Weinlich (1848–1887), která se svým Das neue Wiener Damen-Orchester začala účinkovat v pivnicích města na Dunaji, aby pak s kolegyněmi procestovala Evropu, Spojené státy i Rusko. Kritik v dobovém vydání Musikalisches Wochenblatt popsal její kompozice jako „příjemné až přitažlivé, uchu lahodící“.

Vyšším nárokům dostála o desítky let později americká autorka čtyř symfonií a dalších bezmála tří stovek hudebních děl. Dcera ze smíšeného manželství Florentine Price (1887–1953) to neměla zprvu snadné, ale dokázala se prosadit už jako premiantka na studiích a později coby první uznávaná skladatelka tmavší barvy pleti. Je zřejmé, že do programu její Duhový valčík „propašoval“ na Nový rok Maestro Nézet-Séguin, aby dodal koncertu další rozměr. Říká: „Na náš koncert se dívá víc lidí než na finále Superbowl, tak musí být pořádně vymazlený!“

Foto: archiv KlasikaPlus.cz, Deutsche Oper am Rhein / Kiran West

Facebook X E-mail WhatsApp