Čech dirigující skvělý britský soubor dobových nástrojů a jeho sbor? Naprostá samozřejmost, pokud jde o Václava Lukse. Čtvrteční koncert v Rudolfinu, na kterém zaznělo Haydnovo oratorium Stvoření, se podle očekávání stal dalším zásadním bodem letošního Pražského jara. Zasloužily se o to Orchestra of the Age of Enlightenment a Choir of the Age of Enlightenment, ale stejnou měrou na tom měli zásluhu i sólisté Robin Johannsen, Nick Pritchard a Krešimir Stražanac. A s nimi na dirigentském stupínku mezinárodně uznávaný Václav Luks, specialista na starší hudbu, zapálený a motivující.

Stvoření, monumentální, místy idylická, ale celkově mohutná skladba Josepha Haydna, dostalo 29. května ve Dvořákově síni na festivalu Pražské jaro jednoznačný interpretační názor, bezchybnou podobu a skvělý výrazový náboj. Václav Luks se nebojí vyhrocených okamžiků. Tempa a dynamika mu slouží k dosažení potřebného výsledku stejně jako artikulace hudby a textu. Hned v úvodu skladby, dobovými hudebními prostředky líčícím prvotní podobu světa a pak ohromující vpád světla do dosavadní tmy, byl posluchačský dojem úchvatný. A trval v podobném duchu po celý večer, ať už díky strhující koncepci, kultivovanému zpěvu sólistů a suverénnímu výkonu orchestru a sboru, nebo díky neúnavným dirigentovým podnětům.

Základní charakteristikou hry Orchestru doby osvícenství, Orchestra of the Age of Enlightenment, působícího v Londýně od roku 1986, je dojem výjimečné kompaktnosti, ze které nicméně svobodně a mimořádně slyšitelně vystupují, kdykoli je potřeba, jednotlivé nástroje. Dobové. Nádherně měkké klarinety, ztišené dřevěné příčné flétny, přirozené lesní rohy, syrově znějící trombony, suše dunící tympány… Zdůrazněné nejhlubší rejstříky a barvy. A v duchu historicky poučené interpretace samozřejmě výrazně rovný tón, brilantní artikulování a k tomu nadstandardně tvárná práce s dynamikou v až překvapivě širokém rozpětí. Sbor přidává nenápadnou virtuozitu a na potřebných místech velký zvuk. Provedení nebylo ani symfonické, ani komorní, bylo velikostí zvuku přesně takové, jak si lze představit ideál. V detailech pak bylo obdivuhodně podrobné, promyšlené a zároveň neustále spontánní.   

Američanka Robin Johannsen, která narychlo zastoupila původně ohlášenou Samanthu Clarke, ovládla koncertní síň radostně zvonivým bezelstným sopránem, neseným nejen dobrou technikou, ale také úsměvem. Anglický tenorista Nick Pritchard, vládnoucí mladistvým ohebným lyrickým hlasem, představuje typ vhodný na Bachova Evangelistu stejně jako na Mozarta nebo Brittena a jeho vstupy byly stylové. Chorvatský basbarytonista Krešimir Stražanac, kterého pražské publikum už zná z řady vystoupení s Luksovým Collegiem 1704, korunoval provedení měkkostí i znělostí projevu, od prvních pianissimových tónů po kultivovaně bohatýrský zpěv, od pečlivě deklamovaných recitativů po suverénní árie.

Václav Luks provedl kolegy i publikum rozsáhlou partiturou s nadhledem znalce, s neutuchající pozorností tisícům drobných nuancí. Žádný detail nezůstal nepovšimnut a směřování hudebního toku od temnoty ke světlu, od předvěkých počátků po chvalozpěv lidstva, bylo nezadržitelné.  

Rok 1798, kdy ve Vídni zaznělo poprvé oratorium Die Schöpfung Josepha Haydna, je v hudebních dějinách díky tomuto dílu rozhodně zapsán výrazným písmem. Stvoření je považováno za milník ve vývoji vokálně-instrumentálních děl s německými texty. Skladba vznikala od října 1796 do dubna 1798 a je alegorií na téma stvoření světa, jak je popisováno v Bibli v První knize Mojžíšově. Ke vzniku přispělo několik faktorů. Především autorova touha, vycházející z jeho londýnských zážitků, vytvořit dílo podobné Händelovu Mesiáši. K tomu se přidal návrh londýnského hudebního přítele, aby si jako námět zvolil příběh stvoření světa. A také poskytnutí anglického libreta na toto téma londýnským koncertním promotérem Johannem Peterem Salomonem, který Haydna přivedl do Anglie a po úspěšných symfoniích a dalších dílech si nyní přál od něj obdržet pro Londýn oratorium. Když se přičte dlouhodobé a opakované naléhání barona Gottfrieda von Swieten, aby Haydn napsal pro Vídeň dílo ve stylu Händelových oratorií, a jeho německý překlad a adaptace anglického libreta… a když se přidá financování projektu deseti členy vídeňské vysoké šlechty, kteří byli hudebně ovlivněni Swietenem, tak není divu, že Haydn, jak se vyjádřil v dopise z 9. července 1799, nakonec „musel stvoření světa zhudebnit…“ Výsledek stojí za to – nevzniklo nic chtěného nebo jen z donucení.

Skladba vrcholí nakažlivě radostným, hybným a umným chvalozpěvem. Festivalové publikum si ho rádo poslechlo ještě jednou jako spontánní přídavek.

A Bůh viděl, že je to dobré, stojí v libretu, stejně jako v Bibli. Myslí se jeho pohled na vlastní stvořitelské dílo. Haydnovo Stvoření je také dobré. Je to mistrovské dílo zkušeného autora. A poslední květnový čtvrtek, kdy v Praze po delší době zaznělo, bylo hodně dobré i jeho provedení.

Foto Pražské jaro – Petra Hajská

Facebook X E-mail WhatsApp